Kapitola 35

Když se přiblížil třicátý šestý rok Judhišthirovy vlády, Ardžuna navštívil Dváraku. Vĕdĕl, že Krišnův odchod je nablízku, a chtĕl Ho ještĕ naposledy spatřit. Bratři si mysleli, že by mohli Krišnu přimĕt k poslední návštĕvĕ Hastinápuru. Možná by se jim Ho mohlo podařit přesvĕdčit, aby také zrušil Gándhářinu kletbu a zůstal na Zemi. Jistĕ to bylo v Jeho moci.

Ardžuna byl pryč nĕkolik mĕsíců a Judhišthira začínal pozorovat nepříznivá znamení. Roční období přicházela nepravidelnĕ a lidé se vzdávali svých předepsaných povinností. Mezi občany neustále vznikaly rozepře a lidé se navzájem všemožnĕ podvádĕli. Judhišthira vidĕl, že podléhají pýše, hnĕvu a chamtivosti, a promluvil s Bhímou.

„Milý bratře, od Ardžunova odchodu do Dváraky už uplynula nĕjaká doba. Vidím mnoho zlých znamení, která svĕdčí o tom, že došlo k velkému neštĕstí. Nadešel snad čas Krišnova odchodu, jak naznačil svatý riši Nárada? Co jiného by vysvĕtlovalo tolik znamení bezbožnosti, které ted pozorujeme? Veškeré naše štĕstí a vše příznivé pochází pouze od Krišny. V jeho nepřítomnosti bude vše ztraceno.“

Judhišthira upozornil Bhímu na různá znamení, která pozoroval   —   šakaly vyjící na vycházející slunce, psy, kteří na nĕho nebojácnĕ štĕkali, a své konĕ, kteří vypadali, že roní slzy. Neustále slyšel krákání vran a houkání sov a oblohou se neustále rozléhalo hřmĕní. Zemĕ jako by se třásla a vál prudký vítr, který unášel oblaka prachu. Božstva v chrámech jako by naříkala a potila se. Zdálo se, že se chystají odejít.

Judhišthira nakonec pronesl: „Myslím, že všechny tyto nepříznivé jevy svĕdčí o tom, že Zemi postihlo velké neštĕstí. Svĕt byl šťastný, že ho poznačují otisky Pánových nohou. Tato znamení naznačují, že tomu tak již nebude.“

Bĕhem Judhišthirových slov dorazil posel se zprávou, že se Ardžuna vrátil. Judhišthira ho nechal ihned vstoupit a Ardžuna se mu zakrátko klanĕl u nohou a objímal ho. Judhišthira na nĕm vidĕl, že je také sklíčený. Z očí mu tekly slzy a byl bledý. Stĕží dokázal na bratra pohlédnout.

Judhišthira pocítil ještĕ vĕtší neklid a řekl: „Milý bratře, řekni mi, prosím, zda všichni naši přátelé a příbuzní ve Dvárace tráví svoje dny šťastnĕ. Je můj úctyhodný praotec Šúraséna šťastný? Mají se můj strýc z matčiny strany, Vasudéva, a jeho mladší bratři dobře? Je stále živ Ugraséna a jeho mladší bratr? Jak se mají Hridíka a jeho syn Kritavarmá? Jsou Akrúra, Džajanta, Gada, Sárana a Šatrudžit šťastní? Jak se má Balaráma, Osobnost Božství, a ochránce všech oddaných?“

Judhišthira vyjmenovával přátele v Dvárace a ptal se na jejich blaho. Pánduovci Dváraku často navštĕvovali a strávili tam mnoho šťastných dní. Poté, co vyjmenoval přední obyvatele Krišnova mĕsta, zeptal se konečnĕ na Krišnu: „Užívá si Pán Krišna, původní Svrchovaná Osoba, který vždy miluje svoje oddané, zbožného společenství ve Dvárace mezi svými přáteli? Ta všemocná osoba spolu s Balarámou, který je prvotní Pán Ananta, setrvává v oceánu jaduovského rodu pro blaho, ochranu a celkový pokrok veškerého vesmíru. Členové jaduovského rodu chránĕni Pánovýma rukama si užívají života jako obyvatelé vĕčného duchovního svĕta. Pod Krišnovou ochranou žijí beze strachu a svojí mocí a bohatstvím překonávají i bohy.“

Při pohledu na Ardžunovu sklíčenou tvář se Judhišthira zeptal, jestli je v pořádku. Přestože pánduovský král předpokládal, že Krišna a Jeho rodina odešli, stále se Ardžuny ptal v nadĕji, že bratrova zasmušilost má nĕjakou jinou příčinu.

„Můj bratře Ardžuno, řekni mi, prosím, je-li tvoje zdraví v pořádku. Tvoje tĕlo jako by ztratilo svůj lesk. Je to proto, že tĕ ostatní uráželi a přehlíželi kvůli tvému dlouhému pobytu ve Dvárace? Oslovil tĕ nĕkdo nepřátelsky nebo ti vyhrožoval? Nemohl jsi dát milodar tomu, kdo tĕ o nĕj požádal, nebo jsi nemohl dodržet slib? Nemohl jsi ty, velký ochránce lidí, ochránit nĕjaké bezmocné lidi, když se k tobĕ uchýlili? Zapletl ses se ženou pochybného charakteru nebo ses zachoval nevhodnĕ k ženĕ, která si to nezasloužila? Porazil tĕ cestou nĕkdo v nižším nebo ve stejném postavení? Spáchal jsi neodpustitelnou či ohavnou chybu?“

Judhišthira se odmlčel, protože nechtĕl vyjádřit svoji nejvĕtší obavu. Bhíma a dvojčata ronili slzy, protože tušili pravdu. Po chvíli ticha nakonec řekl: „Nebo, milý bratře, teď cítíš vnitřní prázdnotu už navždy, protože jsi ztratil svého nejdůvĕrnĕjšího přítele, Pána Krišnu? Ó můj bratře Ardžuno, nenapadá mĕ jiný důvod, proč jsi tak zarmoucený.“

Ardžuna nedokázal odpovĕdĕt. Vyschlo mu v ústech a údy se mu třásly. Zabořil tvář do dlaní a lkal. Nakonec se mu podařilo slzy zadržet a řekl: „Ó králi, Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, Krišna, který se ke mnĕ choval jako k důvĕrnému příteli, mĕ opustil. Tak zmizela moje jedinečná síla, která udivovala i bohy. Tak jsem ztratil Jeho, jehož odloučení na jediný okamžik by učinilo všechny vesmíry nepříznivými a prázdnými jako tĕla bez života. Jedinĕ Jeho milostivou silou jsem dokázal přemoci chtivé prince shromáždĕné na svajamvaře na dvoře krále Drupady.“

Ardžuna popsal mnoho událostí, kdy díky Krišnovĕ milosti vykonal neuvĕřitelnĕ odvážné činy. Vypočítával četné případy, kdy Pánduovci unikli ze zoufalých a nebezpečných situací, a pokračoval zarmouceným hlasem: „Vojenská síla Kuruovců byla jako oceán, v jehož hlubinách se skrývá mnoho hrozivých vodních živočichů. Byl nepřekonatelný, ale díky Krišnovĕ přátelství se mi ho překonat podařilo. Všichni vznešení generálové jako Bhíšma, Dróna, Karna a ostatní na mĕ mířili svoje nepřekonatelné zbranĕ. A přece díky Pánovĕ milosti mi mohli stĕží zkřivit vlas na hlavĕ. Jistĕ jen z nedostatku úcty k Nĕmu jsem si Ho dovolil zamĕstnat jako svého vozataje, neboť Jeho uctívali a sloužili Mu nejlepší lidé, kteří usilují o osvobození.

Ó králi, Jeho žertování a upřímná slova byly příjemné a překrásnĕ ozdobené úsmĕvy. Nyní si vzpomínám na Jeho láskyplná oslovení jako ,ó Pártho, ó příteli, ó synu kuruovského rodù a všechny podobné důvĕrnosti a jsem ohromen. Společnĕ jsme spávali, sedávali a procházeli se. Když jsme se vzájemnĕ vychloubali svým hrdinstvím a On přehánĕl, káral jsem Ho slovy: ,Máš vskutku pravdu, můj příteli.̀ I tehdy, kdy jsem Ho znevažoval, snášel moje výroky a promíjel mi je přesnĕ tak, jako promíjí přítel příteli nebo otec synovi.“

Ardžuna se odmlčel. Nedokázal pokračovat. Všichni bratři ohromenĕ sedĕli a také nic neříkali. Nemyslitelné se tedy nakonec stalo skutečností a Krišna odešel. Naslouchali Ardžunovi, který se opĕt uklidnil a dále popisoval, jak ho v Krišnovĕ nepřítomnosti přemohla skupina pastevců, když se snažil chránit Krišnovy opuštĕné manželky.

Ardžuna pohlédl na svoje ruce. „Kam se podĕla moje úžasná síla? Mám stejný luk Gándíva, stejné šípy, stejný kočár tažený stejnými koňmi a používám je jako týž Ardžuna, jemuž se klanĕli všichni králové. Bez Krišny je to však všechno náhle k ničemu.“

Judhišthira svého rozrušeného bratra objal. Posadil ho na trůn a nechal ho ovívat služebníky. Když se Ardžuna napil trochy vody, řekl bratrům, co se stalo ve Dvárace: „Ó králi, jelikož ses mĕ zeptal na naše přátele a příbuzné v tom svatém mĕstĕ, řeknu ti, že všechny stihla kletba bráhmanů. Jejím následkem se opili vínem a pak spolu bojovali vyzbrojeni holemi nepoznávajíce jeden druhého. Teď jsou všichni mrtví.“

Ardžuna vylíčil podrobnosti té strašné události. Před lety si pár chlapců ve Dvárace udĕlalo legraci z nĕkolika mocných mudrců v čele s Náradou bĕhem jejich návštĕvy mĕsta. Chlapci oblékli Krišnova syna Sámbu jako ženu a pod šaty mu schovali železnou kouli, aby to vypadalo, že čeká dítĕ. Potom se zeptali mudrců: „Porodí tato žena dĕvče, nebo chlapce?“ Mudrce drzost chlapců rozzlobila a odpovĕdĕli: „Porodí železnou kouli, která zničí váš rod. Přežijí jen Krišna a Balaráma.“

Jakmile se jaduovský král Ugraséna o kletbĕ doslechl, nechal železnou kouli rozdrtit na prášek a vhodit do oceánu. Pozdĕji Jaduovci ve Dvárace spatřili hrozivá znamení. Vidĕli, jak se mĕstem pohybuje vtĕlená podoba Času, černá a dĕsivá. Mocní jaduovští a vrišniovští lučištníci na ni vystřelili statisíce šípů, ale nikdo ji zasáhnout nedokázal. Den za dnem vál silnĕjší vítr a v ulicích se hemžily krysy a myši. Hlinĕné nádoby praskaly bez viditelné příčiny, studny chrlily vodu a tĕla lidí se třásla. Vzduchem znĕly skřeky všech možných nepříznivých tvorů   —   vran, sov a šakalů. Kravám se rodili osli a slonům muly. Když se podávalo čisté a dobře uvařené jídlo, bylo prolezlé červy. Neustále bylo slyšet tĕžké kroky bĕžících lidí, ale bĕžet nikoho vidĕt nebylo. Občané se bezostyšnĕ dopouštĕli hříchů. Nebrali žádné ohledy na bráhmany, zapomínali uctívat chrámová božstva a uráželi starší a učitele. Jen Krišna a Balaráma se tak nechovali. Když pozorovali hrozivá znamení a slyšeli, jak se občanům zdají dĕsivé sny, svolali shromáždĕní.

Krišna přede všemi prohlásil: „Ó vůdci jaduovského rodu, všimnĕte si, prosím, tĕchto strašlivých znamení, která se objevila ve Dvárace jako prapory Smrti. Nemĕli bychom tady zůstávat. Ženy, dĕti a starci by mĕli opustit mĕsto a odejít do Šankhóddháry. My sami půjdeme do svaté Prabhásy, kde teče na západ řeka Sarasvatí. Tam se vykoupeme kvůli očistĕ, budeme se postit a zamĕstnáme mysl meditací. Potom uctíme bohy a vĕnujeme jim bohaté obĕtiny. Pak bychom mĕli uctít bráhmany a štĕdře je obdarovat. Tak se nám možná podaří odvrátit to, co tato znamení vĕstí.“

Shromáždĕní dalo najevo svůj souhlas a všichni se připravili na cestu. Jaduovští bojovníci nastoupili do kočárů a vydali se do Prabhásy na pobřeží moře. Ženy jely v jejich středu. Když průvod dorazil do Šankhóddháry, na půli cesty mezi Dvárakou a Prabhásou, ženy tam zůstaly a muži pokračovali dál.

Jaduovci dorazili do Prabhásy s hlasitým troubením na lastury a tisíce trubek. Usadili se v palácích a honosných sídlech a vykonali obĕti pro uctĕní bohů. Na konci druhého dne pod vlivem osudu vypili značné množství vína mairéja, které bylo připraveno pro obĕti. V opojení začali žertovat.

Sátjaki pak urazil Kritavarmu, jemuž nikdy neodpustil pomoc Ašvatthámovi při zabíjení spících pánduovských vojáků. Posmĕšným hlasem řekl: „Který statečný kšatrija by zabil muže v náruči spánku? Copak už nebyli mrtví? Ó synu Hridíky, tvůj čin nelze strpĕt.“

Kritavarmá vzplál hnĕvem. Ukázal na Sátjakiho levou rukou, aby ho znevážil, a zahřímal: „Když se prohlašuješ za hrdinu, jak jsi tedy mohl tak krutĕ zabít neozbrojeného Bhúrišravu, který navíc sedĕl v meditaci a zbranĕ odhodil stranou?“

Krišna vrhl na Kritavarmu hnĕvivý pohled. Sátjaki vyskočil, vytasil meč a zařval: „Přísahám při pravdĕ, že pošlu Kritavarmu na cestu, jíž se vydali Dhrištadjumna a Šikhandí. Jeho život i sláva jsou u konce.“

Sátjaki se vrhl na Kritavarmu, jehož reakce otupilo víno, a máchnutím meče mu uťal hlavu. Kritavarmovi přátelé pak napadli Sátjakiho železnými hrnci na vaření. Pradjumna mu přišel na pomoc a oba muži stáli zády k sobĕ proti velké přesile bojovníků, kteří je obklíčili. Přestože bojovali statečnĕ, brzy je přemohli a zabili.

Krišnu smrt Jeho syna Pradjumny rozzlobila a vytrhl hrst rákosí, které rostlo poblíž. Vyrostlo z železného prášku, jenž byl vhozen na Ugrasénův rozkaz do oceánu, a podobalo se železným holím. Krišna se s ním ohánĕl jako se smrtícími zbranĕmi a rychle pobil všechny muže, kteří Mu zabili syna.

Ostatní Jaduovci a Vrišniovci vzali svoje zbranĕ a zapojili se do šarvátky. Brzy se strhla prudká řež. Když se jim zbranĕ rozbily, chopili se rákosí. Zmateni vínem a ovlivnĕni kletbou Gándhárí a mudrců se nelítostnĕ navzájem pobili. Otec zabil syna, syn otce a bratr bratra. Zničili se, jako když hmyz vlétne do ohnĕ. Za necelou hodinu zemřely milióny mužů. Jen Krišna a Balaráma přežili, spolu s Dárukou, který tuto zprávu doručil zpĕt do Dváraky.

Ardžuna na okamžik přerušil vyprávĕní. Při líčení příhody jeho mysl podlehla zmatku. Vĕdĕl, že to byla Krišnova touha. Pán chtĕl, aby Jeho vlastní rodina i stoupenci opustili svĕt. S příchodem vĕku Kali by mohli způsobit vĕtší pohromu než ateističtí démoni. Byli koneckonců mnohem mocnĕjší. Nikdo by je nedokázal zastavit. Mohli být zabiti, jen kdyby se povraždili navzájem.

Ardžuna se zhluboka nadechl a pokračoval dál. Popsal, jak odešel sám Krišna. Když všichni Jaduovci a další bojovníci zemřeli, Krišna přihlížel tomu, jak Balaráma usedl v meditaci na pobřeží. Upadl do tranzu a z jeho úst vylezl mnohohlavý božský had Ananta Šéša. Uctíván Varunou a ostatními bohy se odplazil do oceánu a zmizel.

Krišna sledoval Balarámův odchod a pak vstoupil do nedalekého lesa. Usedl v meditaci pod smokvoň. Tehdy k Nĕmu přistoupili nikým nevidĕni všichni hlavní bohové, jež si přáli spatřit Jeho poslední zábavu na Zemi. Nedaleko od místa, kde sedĕl Krišna, byl jeden lovec. Chytil velkou rybu a v jejím břiše našel kus železa, poslední zbytek oné železné koule vhozené do moře. Z nĕho zhotovil hrot šípu, vydal se s ním na lov a narazil na Krišnu. Díky Krišnovĕ klamné energii si při pohledu zdálky mezi keři spletl Krišnovu nohu se zvířetem. Vystřelil šíp, trefil Krišnu do nohy a Pán odešel ze svĕta uctíván bohy v čele s Brahmou.

Ardžuna povĕdĕl, jak se Dáruka vrátil do Dváraky. Bylo mu řečeno, že tam nalezne Ardžunu a má ho požádat, ať odvede ženy do Indraprasthy. Když Dáruka přijel do mĕsta, šel ke Krišnovu otci Vasudévovi a sdĕlil mu tu srdcervoucí novinu. Vasudéva s Dévakí se zhroutili v mdlobách na zem a v mukách odloučení od Krišny oba zemřeli.

Ardžunu samotného, jenž přijel do Dváraky jen nedávno, přemohl žal, když se doslechl, co se stalo. Snažil se však vyplnit Krišnovy pokyny. Nejprve zařídil pohřební obřady pro Vasudévu a Dévakí. Když vzplála pohřební hranice, vstoupily do ohnĕ i ostatní Vasudévovy ženy pohroužené v myšlenkách na Krišnu.

Potom Ardžuna odjel do Prabhásy, aby provedl pohřební obřady pro všechny zabité bojovníky. Zemřely milióny mužů a Ardžunovi trvalo celé týdny, než zařídil pohřební obřady pro ty, v jejichž rodinách nezůstali žádní muži. Ze Šankhóddháry přivezly ženy a mnoho vdov vstoupilo do ohnĕ, kde objaly svoje pány, a tak dosáhly stejných končin jako tito muži.

Ardžuna nalezl tĕla Krišny a Balarámy a při pohledu na nĕ žasl. Jejich tĕla vydávala stejnou záři jako zaživa. Ardžuna pochopil, že nemohou zemřít. Jejich zdánlivá smrt byla pouze projevem Krišnovy klamné energie. Krišna a Balaráma jsou podoby původního transcendentního Nejvyššího. Ardžuna dospĕl k závĕru, že hmotná tĕla, která za sebou zanechali, slouží pouze ke zmatení nevĕřících. Pán je milostivý i k tĕm, kteří si přejí být ateisty. Ardžuna, ochromený žalem a pohybující se jako dřevĕná loutka, zařídil, aby zkušení knĕží spálili tĕla obou Pánů. Rukminí a Krišnovy ostatní přední královny vystoupily na pohřební hranici a vzdaly se svých životů.

Po skončení všech pohřebních obřadů se Ardžuna vrátil do Dváraky. Zbývající ženy, dĕti, bráhmany, vaišji a šúdry nechal odvézt v kočárech do Indraprasthy. Krišna Dárukovi řekl, že mĕsto brzy zaplaví moře, a Ardžuna si dĕlal starosti, aby z nĕho všechny dostal ven včas. Cestou z Dváraky naříkali a volali Krišnova jména a na jejich průvod byl žalostný pohled. Již při opouštĕní mĕsta začal pevnou zem zaplavovat oceán. Ohlédli se a spatřili ohromné velké vlny narážet do mohutné ostrovní pevnosti a vířit v ulicích a v domech.

Průvod zbavený hrdinů pokračoval pomalým pochodem k Indraprastĕ. Po nĕkolika dnech dorazili do provincie Paňčadžala. Ardžuna se tam rozhodl na chvíli utábořit. Oblast byla zamořená lupiči, a ti, když vidĕli tisíce bohatĕ ozdobených žen z Dváraky, se rozhodli tábor napadnout. V převlečení za pastevce se spojili do jednoho šiku a s hlasitým křikem se vrhli na tábor. S kyji a luky napadli ženy, vlekli je pryč a cestou je plenili.

Ardžuna nastoupil do kočáru a vyjel za nimi. Křičel: „Vy hříšní darebáci, okamžitĕ zastavte. Utečte odtud, je-li vám život milý. Zdržte se jen chvíli a já vaše tĕla rozsekám na kusy.“

Vlivem osudu si lupiči Ardžuny vůbec nevšímali a pokračovali v drancování. Ardžuna zvedl Gándívu, ale ke svému úžasu ho jen stĕží dokázal napnout. Jeho síla zmizela. S velkým úsilím ho nakonec napnul a vystřelil šípy, ale ty ke svým cílům nedoletĕly. Pánduův syn se potom pokusil vyvolat nebeské zbranĕ, ale neobjevily se. Zklamanĕ a rozhnĕvanĕ se rozbĕhl za lupiči a bil je lukem, ale navzdory svému úsilí se mu nepodařilo zabránit jim v odvlečení mnoha jaduovských žen.

Ardžuna vzdychal zármutkem. Chápal, že to všechno je nĕjakým způsobem Pánův plán. Nyní, po Krišnovĕ odchodu, je jeho obrovská síla tatam. Naprosto skleslý pokračoval v cestĕ do Indraprasthy. Když dojeli do mĕsta, Ardžuna korunoval králem Vadžru, syna Krišnova syna Aniruddhy. Princ byl stále ještĕ chlapcem a neodešel se staršími kšatriji do Prabhásy. Smrt všech jeho příbuzných ho hluboce zarmoutila, ale s pomocí rad učených bráhmanů začal vládnout mĕstu.

Jakmile Ardžuna zajistil, aby vše bylo v pořádku, rozhodl se vrátit do Hastinápuru. Zatímco se chystal k odjezdu, doslechl se, že v poustevnĕ nedaleko mĕsta je přítomen Vjásadéva. Šel ho navštívit, padl mu k nohám a neschopen slova jen proléval slzy.

Když tam Ardžuna ležel témĕř bez života, Vjásadéva řekl: „Ó dítĕ, jakou příčinu má tento žal? Zabil jsi snad neúmyslnĕ bráhmanu nebo jsi podlehl v bitvĕ? Zapletl ses s nedotknutelnou ženou nebo ses jiným způsobem zpronevĕřil náboženským zvyklostem? Nic z toho nepovažuji za možné. Řekni mi, co tĕ trápí, ó synu Prithy, pokud se toho cítíš schopen.“

Ardžuna nabyl klidu, poklekl před rišim a v mukách ze sebe vypravil: „Ó vznešený mudrci, ten s pletí jako temný mrak a očima jako dva okvĕtní lístky lotosu opustil spolu s ušlechtilým Rámou tento svĕt. U Prabhásy byli zabiti všichni vrišniovští hrdinové prostřednictvím železných holí stvořených kletbou bráhmanů. Nikdo neunikl. Ti mocní muži se navzájem pobili v návalu hnĕvu.“

Ardžuna pomyslel na Krišnu a své mnohé přátele, zhroutil se a naříkal. Krveprolití u Prabhásy mu připomnĕlo tu dĕsivou noc na Kurukšétře, kdy Ašvatthámá zavraždil spící Pánduovce. Ardžuna tehdy ztratil tolik rodinných členů a přátel a nyní je po smrti i jejich zbytek. Už nemá pro co žít.

„Ó bráhmano, jen pohleď na nepříznivý bĕh času. Při pomyšlení na tuto tragédii nemohu nalézt klid mysli. Krišnova smrt je tak neuvĕřitelná jako vyschnutí oceánu, pád nebes nebo rozpolcení hory Himavat. Bez Nĕho nemohu dále žít. A je zde ještĕ další neštĕstí, z nĕhož mi puká srdce.“

Ardžuna vyložil, jak nedokázal ochránit jaduovské ženy před lupiči. „Přímo před mýma očima lupiči z kmene Ábhíra odvlekli tisíce žen. Nemohl jsem nic dĕlat. Bĕda, za to jistĕ může Krišnova nepřítomnost. Jak mohu pokračovat ve svém zbytečném životĕ bez Nĕho? Již nikdy neuvidím toho, který řídil můj kočár, toho božského neomezeného Góvindu oplývajícího slávou a nepomíjející mocí. Jsem zoufalý a točí se mi hlava. Bez hrdinného Džanárdany si netroufám žít. Jakmile jsem se doslechl, že odešel, oči se mi zakalily a již nejsem schopen nic vidĕt. Ó nejlepší z lidí, řekni mi, prosím, co je teď nejlepší pro tuláka s prázdným srdcem bez příbuzných a přátel, jako jsem já.“

Vjásadéva odpovĕdĕl: „Nermuť se. Vše nařídil Pán. Krišna dovolil, aby se to stalo, přestože tomu mohl zabránit. Góvinda by mohl zmĕnit bĕh vesmíru, o kletbĕ ani nemluvĕ. Ten, který sedĕl na tvém kočáře a provádĕl tĕ všemi útrapami, byl sám všemocný Nejvyšší. Ulehčil Zemi její břímĕ a nyní ukončil svoje zábavy podobné lidským. Prostřednictvím tebe a tvých bratrů úspĕšnĕ vykonal práci hodnou bohů. Jsi korunován úspĕchem, jelikož jsi potĕšil nesmrtelného a nepochopitelného Kéšavu. Nyní jistĕ myslíš na svůj vlastní odchod. Když nadejde hodina neštĕstí, je vše ztraceno   —    včetnĕ odvahy, porozumĕní i schopnosti vidĕt. Může za to jen vliv neodolatelného času. Netruchli, ó hrdino. Přišel čas, kdy byste mĕli vy Pánduovci dosáhnout nejvyššího cíle. To považuji za nejprospĕšnĕjší.“

Ardžuna utĕšený Vjásadévovými slovy se s jeho svolením vydal do Hastinápuru.

Když Ardžuna domluvil, jeho čtyři bratři byli ohromeni. Mysleli jen na Krišnu. Nikdo si bez Nĕho nedokázal svůj život představit a po tvářích jim stékaly slzy. Rozrušený Judhišthira řekl: „Ó nejlepší z lidí, mĕli bychom pochopit, že čas ve svém kotli vaří všechny tvory. Dokonce i neporazitelní Vrišniovci byli zničeni a Krišna odešel. Nyní bychom se mĕli zachovat podle Vjásadévových pokynů. Nemá smysl zde zůstávat. Temný vĕk Kali již přichází. Jen pohleďte, jak se občané pod jeho vlivem stávají hříšnými. Mĕli bychom odejít, neboť mocný Paríkšit, jehož vždy chrání Pán, je způsobilý vládnout Zemi.“

Judhišthirovi bratři souhlasili. Vĕdĕli, že přišel čas, aby odešli do ústraní. Paríkšit je mohl nahradit. Judhišthira se poradil s bráhmany a určil den, kdy odejdou do lesa. Když se občané doslechli o jeho rozhodnutí, naříkali a snažili se ho od toho odradit, ale Judhišthira názor nezmĕnil. V příznivý den jmenoval Paríkšita králem a Kripu jeho hlavním rádcem.

Pĕt bratrů rozdalo bohatství bráhmanům, provedlo obřady na počest Krišny a rozdalo Jeho jménem kupy zlata a drahokamů. Po dokončení všech obřadů si Judhišthira svlékl královský odĕv a šperky a oblékl se do stromové kůry. Bratři následovali jeho příkladu. Všech pĕt jich vyšlo z královského paláce jako pĕt asketů. Lidé zoufale naříkali a připomnĕlo jim to ten hrozný den, kdy byli bratři posláni do vyhnanství.

Judhišthira nebral nářek lidí na vĕdomí a kráčel k severní bránĕ. Jeho čtyři bratři šli tĕsnĕ za ním. Když Draupadí vidĕla odhodlanost svých manželů, spĕchala za nimi. Nikdy od nich nebyla odloučena, ani když odešli do lesa, a kdyby ji opustili, zemřela by nesnesitelným zármutkem. Naposled se rozloučila se slzami v očích se Subhadrou a ostatními pánduovskými ženami, které neustávaly v askezi a modlitbách, a zamĕřila mysl na odříkání. Stejnĕ jako její manželé i ona opouštĕla mĕsto na poslední velkou cestu k severu s radostí.

Bratři i Draupadí jedli prostá jídla a pili vodu jen jednou dennĕ a kráčeli vytrvale k Himálaji. S nikým nemluvili a setrvávali pohrouženi v myšlenkách na Krišnu. Po mnoha dnech cesty dospĕli k velkému jezeru na úpatí hor. Když se k nĕmu přiblížili, spatřili před sebou zářící postavu boha Agniho, který je oslovil hřímajícím hlasem: „Ó nejlepší z kuruovského rodu, slyšte moje slova. Jsem bůh ohnĕ, kterého Ardžuna potĕšil u Khándavy. Tehdy jsem mu dal Gándívu. Nyní by ho mĕl vrátit. Nechť jej vhodí spolu s obĕma nevyčerpatelnými toulci do vody a Varuna si je vezme zpĕt.“

Ardžuna se Agnimu poklonil a sejmul luk a toulce z ramene. Nedokázal je nechat ve mĕstĕ, ale teď je na Agniho příkaz hodil do vody. Agni zmizel a bratři pokračovali v cestĕ. V dálce uvidĕli mraky zahalený vrchol hory Himavat. Minuli tuto velkou horu, přešli poušť a nakonec došli k hoře Méru, kde sídlí bohové. Při cestĕ touto hornatou krajinou se k nim přidal pes, který je neopouštĕl ve dne ani v noci. Zanedlouho dospĕli k úpatí

posvátné hory Gandhamádana, kde strávili vĕtšinu svého vyhnanství. Poklonili se před ní a pomodlili se k ní, a pak zahájili výstup.

Bratři šli celé mĕsíce a jejich tĕla pohubla. Byli zesláblí a unavení a lezení jim činilo potíže. Když slézali strmý horský průsmyk, Draupadí náhle klesla k zemi a zemřela. Bhíma, který kráčel přímo za Judhišthirou, řekl: „Ó ničiteli nepřátel, přestože křehká princezna nikdy nespáchala žádný hřích, zhroutila se k zemi. Řekni mi, proč zde musela padnout.“

Judhišthira, aniž by se zastavil či jen ohlédl, odpovĕdĕl: „Přestože byla Paňčálí provdána za všech nás pĕt, vždy mĕla nejradĕji Ardžunu. Proto padla.“

Poté, co vylezli o kus dále, padl a zemřel Sahadéva. Bhíma se opĕt zeptal Judhišthiry, proč jeho ctnostný bratr padl. Judhišthira odvĕtil: „Byl obdařen poznáním a vždy si myslel, že se mu moudrostí nikdo nevyrovná. Proto padl.“

Čtyři bratři ponechali Sahadévu na místĕ a pokračovali vzhůru, stále následováni oním psem. Zakrátko padl Nakula, jehož při pohledu na smrt Draupadí a Sahadévy zkrušil zármutek. Ještĕ jednou Bhíma požádal Judhišthiru, aby to vysvĕtlil. „Náš spravedlivý bratr byl nejinteligentnĕjší z lidí. Myslel si však, že se mu krásou nikdo nevyrovná, a proto padl.“

Jako další klesl Ardžuna ze zármutku nad smrtí bratrů a Draupadí. Zarmoucený Bhíma se dotázal Judhišthiry, proč padl vždy pravdomluvný Ardžuna. „Tĕsnĕ před válkou Ardžuna slíbil zabít všechny Kuruovce za jediný den. Za nedodržení tohoto slibu, složeného pod vlivem pýchy, byl nucen padnout k zemi.“

Zbývající dva bratři a pes pokračovali ve výstupu. Před vrcholem padl i Bhíma. Když tak ležel na zemi a mĕl smrt na jazyku, zeptal se Judhišthiry, v čem spočívala jeho chyba. „Ó Vrikódaro, byl jsi velký jedlík a při jídle jsi nebral ohled na druhé. Proto jsi padl.“

Judhišthira zamĕstnal mysl jógovou meditací a pokračoval v cestĕ sám. Když se přiblížil k vrcholu, oblohou se rozlehlo mohutné hřmĕní. Vzhlédl a uvidĕl, jak se k nĕmu snáší Indrův kočár. „Nastup do mého kočáru, ó potomku Bharaty, a já tĕ odvezu na nebesa.“

Judhišthira se bohu poklonil. „Netoužím po nebesích, ó Šakro, a také nemohu opustit bratry a ctnostnou Draupadí. Všichni padli na této hoře.“

Indra ho ujistil, že svoji manželku a bratry brzy spatří v jejich původních tĕlech, ale Judhišthira přesto odejít nechtĕl. „Pohleď na tohoto psa zde,“ řekl a ukázal na zvíře, které mu bylo stále v patách. „Přijal u mĕ útočištĕ a nemohu ho opustit. Ó vznešený bože, půjdu s tebou jedinĕ, když dovolíš, aby šel také.“

Indra odpovĕdĕl, že na nebesích není pro psy místo. Řekl Judhišthirovi, že když ho opustí, nebude to představovat žádný hřích, ale Pánduův syn nesouhlasil. „Slíbil jsem, že nikdy neopustím toho, kdo je vystrašený, kdo u mĕ vyhledá útočištĕ, kdo je oddaný, soužený, slabý nebo prosí o život. To zvíře zde nemohu zanechat.“

Judhišthira však psa i přes Indrovy naléhavé prosby neopustil. Vtom se zvíře přímo před Judhišthirovýma očima promĕnilo v boha spravedlnosti Dharmarádžu. Jakmile Judhišthira spatřil svého otce, padl k zemi a poklonil se mu. Dharmarádža ho zdvihl a řekl: „Ó králi králů, nikdo jiný na Zemi se nemůže pochlubit takovou ctností. V minulosti jsem tĕ podrobil zkoušce u Dvaitavanu a dnes jsem se opĕt přesvĕdčil, že jsi ten nejvznešenĕjší zastánce mravnosti. Pomineme-li Zemi, ani na nebesích se ti nikdo nevyrovná. Čekají tĕ končiny nekonečné nebeské blaženosti, ó králi. Rychle nastup do Indrova kočáru.“

Judhišthira tak učinil, a když se kočár rychle vznášel vzhůru, Judhišthiru obklopily nebeské bytosti, které velebily jeho i Indru. Vidĕl rovnĕž božského mudrce Náradu, jak se vlastní božskou silou vznáší v meziplanetárním prostoru. Riši pronesl: „Tento královský mudrc Judhišthira překonal všechny ostatní krále na nebesích. Zahalil svĕty svojí slávou a dosáhl tĕch nejvyšších končin ve svém lidském tĕle. O kom jiném je známo, že nĕčeho takového dosáhl?“

Kočár se ocitl na nebeských planetách, a když se snášel do zářícího sídla, Judhišthira spatřil Durjódhanu sedĕt na zlatém trůnĕ. Obrátil se překvapenĕ k Náradovi a riši mu vysvĕtlil: „Tento král dosáhl nebes díky svým kšatrijským činům. Bojoval nebojácnĕ a opustil tĕlo v bitvĕ. Proto byl povýšen do tohoto sídla, kde nĕjaký čas zůstane.“

Judhišthira se zeptal, kam odešli jeho bratři. Netoužil zůstat na nebesích, protože ho nebeské rozkoše nelákaly. Již na Zemi se vzdal pout k hmotĕ a tužeb po smyslovém požitku a dával místo toho přednost transcendentální službĕ Nejvyššímu Pánu, Krišnovi. Tato služba mu poskytovala vrcholné potĕšení tisíckrát převyšující hmotné štĕstí. Na nebeské bohatství, jehož si užíval Durjódhana, hledĕl s opovržením. Jeho jedinou touhou bylo zůstat v Krišnovĕ společnosti se svými bratry a s Draupadí. Tak jako on byli i oni oddáni láskyplné službĕ Krišnovi. Zatoužil být opĕt s nimi. Durjódhana si může ponechat nebesa, pomyslel si Judhišthira. Bez Krišny a jeho služebníků se nebudou lišit od pekla.

Indra přikázal nebešťanům, aby Judhišthiru zavedli k bratrům a Draupadí. Vedli Pánduova syna po cestĕ vedoucí z nebes. Náhle je zahalila temnota. Skrze ni Judhišthira spatřil pustiny pokryté hnijícími mrtvolami. Vzduch byl plný smrdutého zápachu a kolem poletovaly mouchy, vosy a komáři. Hranice tĕchto končin vymezoval planoucí oheň. Judhišthira vidĕl vrány a supy se železnými zobáky a zlé duchy s ústy ve tvaru jehly. Vidĕl řeku vroucí vody plnou křičících lidí a další plnou výkalů a slizu. Cestu, která se rozžhavovala, když po ní šel, lemovaly stromy s listy ostrými jako břitva. Rozhlédl se a spatřil lidi vystavené mučení.

Judhišthira užasl nad tím, co vidĕl, a zeptal se průvodců: „Co je to za místo? Proč jste mĕ přivedli do pekla? Přeji si vidĕt bratry a Draupadí.“

Poslové odpovĕdĕli: „Přivedli jsme tĕ sem na Indrův příkaz, ó potomku Bharaty, v souladu s tvojí vlastní touhou. Chceš-li se vrátit, odejdeme.“

Judhišthira požádal, ať ho odvedou zpĕt k Indrovi. Obrátili se tedy na zpáteční cestu. Vzápĕtí zaslechl všude kolem sebe hlasy: „Ó králi, neopouštĕj nás! Tvoje přítomnost nám ulevuje v našem utrpení. Náhle se zvedá chladivý vánek a pohled na tebe uklidňuje naši mysl.“

Judhišthira vykřikl: „Kdo jste a proč jste tady?“

„Jsem Bhíma!“ „Jsem Ardžuna!“ „Jsem Nakula!“ „Jsem Sahadéva!“ odpovĕdĕly mu hlasy. Judhišthira zaslechl Draupadino jméno a také Dhrištadjumnovo a jména dalších ctnostných králů a princů, kteří ho na Zemi následovali. Ohromenĕ se obrátil na průvodce: „Co je to za zvrácený osud, že jsou tito ctnostní muži v pekle? Nevĕřím svým smyslům. To je určitĕ přelud. Spím či bdím? Zešílel jsem nebo je to jen sen? Ó nebešťané, když slyším hlasy svých bratrů a přátel, nemohu toto místo opustit. Požádali mĕ, abych zůstal a utĕšil je. Vraťte se proto zpátky do svého sídla a nechte mĕ tady.“

Nebešťané doprovázející Judhišthiru zmizeli a ponechali ho jeho myšlenkám. Nedokázal pochopit, proč jsou jeho bratři v pekle. Když tam užasle stál, náhle si všiml, že se k nĕmu blíží Indra a další přední bohové. Jejich tĕlesná záře rozptýlila temnotu v celé oblasti. Všechny příšerné pekelné výjevy zmizely a nahradily je nebeské končiny. Judhišthira vidĕl, že stojí v překrásných zahradách plných nebeských kvĕtin a kvetoucích stromů. Vál chladivý a mírný vĕtřík nesoucí líbezné vůnĕ.

Indra oslovil Judhišthiru: „Ó nejlepší z lidí, zachovej klid. Ty ani tvoji bratři nejste v pekle. Tu oblast jste spatřili pouze prostřednictvím klamu. Každý král a vpravdĕ každá bytost žijící ve svĕtĕ lidí spatří peklo, protože nikdo nemůže konat jen dobré skutky. Ti, jejichž zbožnost je velká, získají nejprve plody svých hříchů a potom si budou dlouho užívat velkého štĕstí. Tebe se dotkla jen slabá poskvrna hříchu, ó králi, když jsi zalhal Drónovi. Za to jsi spatřil peklo, tak jako tvoji bratři a přátelé. Nyní si můžeš užívat nekonečného štĕstí.“

Indra Judhišthirovi sdĕlil, že vykonáním rádžasúji získal na nebesích místo srovnatelné s tím, jehož si užívá Hariščandra, slavný král z dávných dob, který má nyní stejné bohatství jako sám Indra. Indra posadil Judhišthiru na svůj kočár a odvezl ho do svojí snĕmovní sínĕ. Tam Judhišthira spatřil bratry přesnĕ tak, jak je znal, zářící slávou a obklopené nebešťany   —    maruty, vasuy, ašviny a rudry. Draupadí tam byla také, podobna samotné bohyni Lakšmí.

Judhišthira vidĕl, jak všichni bojovníci, kteří padli na Kurukšétře, dosáhli nebes. Se svým otcem Súrjou zde šťastnĕ žil Karna, a dokonce i Kuruovci byli za svoje plnĕní náboženských povinností obdařeni příznivými životy.

Indra odvedl Pánduova syna k překrásné řece s průzračnou a klidnĕ tekoucí vodou a řekl: „Zde plyne Gangá, na nebesích známá jako Mandákiní. Vykoupej se v její vodĕ, ó králi, a získáš zářící nebeské tĕlo.“

Judhišthira vstoupil do vody a vynořil se podobný zářícímu bohu. Všechen jeho zármutek a úzkost zmizely. Když vycházel z vody, uctívali ho siddhové a čáranové. Potom spatřil Krišnu, jak sedí v Indrovĕ paláci ve čtyřruké podobĕ úžasné krásy a záře a Ardžuna Ho uctívá. Když Krišna uvidĕl Judhišthiru, usmál se a zvedl ruku, aby mu požehnal.

Judhišthira nedaleko zahlédl Náradu, přistoupil k nĕmu a zeptal se, jak dlouho bude s bratry sídlit na nebesích. Mudrc odpovĕdĕl, že svými záslužnými činy si Pánduovci zajistili témĕř nekonečnĕ dlouhý pobyt. „Vy bratři jste však vĕční společníci všemocného Pána Krišny. Proto půjdete tam, kam se půjde vĕnovat svým zábavám On. Krišna se navĕky zjevuje v nĕkterém ze svĕtů, aby pro dobro všech bytostí projevil svoje činnosti podobné lidským. Tak jako vy nedokážete být bez Nĕho, i On si přeje být vždy s vámi. Proto váš pobyt v tĕchto končinách nebude mít dlouhého trvání. Jste tu jen proto, abyste vidĕli, kam se odebrali ti, které jste znali na Zemi. Čisté duše jako vy jsou vĕčnĕ s Pánem. Jen vlivem Jeho klamné energie se nĕkdy zdá, že tomu tak není. Pán jako kouzelník tvoří hmotný vesmír, na nĕjaký čas do nĕho vstupuje a potom ho opĕt ničí.“

Nárada vysvĕtlil, že jediným Pánovým úkolem je přivést všechny trpící duše zpĕt do jejich vĕčného postavení Jeho láskyplných služebníků. Do záležitostí svĕta zasahuje jen zdánlivĕ, ale ve skutečnosti je nad nĕ vždy povznesen. Vlivem klamu jsou lidé zmateni a oddávají se hmotnému požitku, považujíce se za nezávislé. Ve skutečnosti jsou části Nejvyššího a ve všem na Nĕm závisejí. Skutečného štĕstí mohou dosáhnout jedinĕ tehdy, když se opĕt vzdají touhy po nezávislosti na Bohu. Boha samotného však Jeho vlastní klam samozřejmĕ nikdy neovlivňuje. Zjevuje se ve svĕtĕ, aby osvobodil lidi od jejich mylných představ a přivedl je zpátky k sobĕ.

„Tomu, kdo příliš lpí na hmotĕ, je toto poznání nepochopitelné. Musí zůstat ve svĕtech smrtelníků, přičemž nĕkdy vystoupá na nebesa a jindy sestoupí do pekla. Dokud neprobudí svoje původní, čisté vĕdomí a neuvĕdomí si svoji vĕčnou duchovní povahu, je poután v kolobĕhu zrození a smrti. Vy Pánduovci neochvĕjnĕ sloužíte Krišnovi a jste osvobození. Tím, že vás Pán přivedl do hmotného svĕta, vás zamĕstnal jako svoje nástroje. To pochopí jen ti, kteří nepodléhají klamu.“

Judhišthira se zaradoval a šťastnĕ upíral zrak na Krišnu. Nic na nebesích se určitĕ nevyrovná pohledu na Nĕho. A co teprve tomu, když Mu oddaný pomáhá v roli služebníka, přítele, či dokonce příbuzného? V transcendentálním štĕstí pohroužený Judhišthira nedokázal od Krišny odtrhnout oči. Jaké svĕty na nĕho čekají nyní? Na tom nezáleží. Krišnu je ochoten následovat kamkoliv.

KONEC