Kapitola 4

Na bitevním poli se začaly odehrávat první manévry bitvy. Ardžuna uchopil Gándívu a řekl Krišnovi: „Ó neklesající, zajeď, prosím, s mým kočárem mezi obĕ vojska, abych vidĕl nepřítele a jeho rozestavení. Jeď, ó Pane, abych vidĕl, kdo si s námi dnes přeje bojovat. Prohlédnĕme si ty pošetilce, kteří chtĕjí potĕšit zlovolného Dhritaráštrova syna.“

Krišna pobídl konĕ a skvĕlý kočár se přemístil doprostřed pole. Krišna se usmál: „Jen pohleď, ó Ardžuno, na všechny shromáždĕné Kuruovce.“ Ardžuna očima přelétl bojištĕ. Krišna znal rozpoložení jeho mysli. Nadešel dlouho očekávaný okamžik války   —   strašlivé bratrovražedné války. Nebylo cesty zpĕt. Ardžuna pojednou uzřel její hrůzu a pohlédl na příbuzné a přátele seřazené proti sobĕ   —   na muže, kteří mohli být jeho otci, bratry, syny a vnuky, a také na své učitele, strýce, přátele, tchány, švagry, zetĕ a dobrodince.

Ardžunu přemohl soucit. Jak by se mohl tĕšit na zabíjení vlastních příbuzných a přátel? Cítil slabost a třesoucím se hlasem oslovil Krišnu: „Můj milý Pane, při pohledu na svoje přátele a příbuzné, kteří přede mnou stojí v bojovné náladĕ, cítím, jak se mi chvĕjí údy a vysychá mi v ústech.“

Ardžuna se třásl a luk mu vypadl z ruky. Kůže ho pálila a ježily se mu chlupy. „Ó Kéšavo, nemyslím si, že mohu bojovat. Zapomínám se a moje mysl je zcela vyvedena z míry. Zdá se mi, že výsledkem této bitvy bude jen zlo a neštĕstí. Jak může zabití vlastních příbuzných přinést cokoliv dobrého? Jakou cenu má vítĕzství, jsou-li všichni naši přátelé a milovaní příbuzní zabiti?“

Ardžuna klesl na kolena. O boji nemohlo být ani řeči. Tenkrát, když čelil Kuruovcům na Virátovĕ poli, to bylo nĕco jiného. Tehdy je nemĕl v úmyslu zabít. Chtĕl jim jen udĕlit lekci. Tentokrát se však buď Pánduovci, nebo Kuruovci domů nevrátí. Když vyjevoval svoji mysl Krišnovi, z očí mu tekly slzy.

„Ó Góvindo, netoužím po království bez svých příbuzných. Když před sebou vidím svoje učitele, otce, syny a mnoho dalších drahých příbuzných, zcela mĕ opouští touha po boji. I když si možná přejí moji smrt, vůbec nemohu pomyslet na to, že bych je zabil. Ó Džanárdano, nezabil bych je ani výmĕnou za tři svĕty, o této Zemi ani nemluvĕ. Nevidím žádné štĕstí, které by mohlo z této bitvy vzejít.“

Ardžunovo obočí zalil pot a tĕžce dýchal. Pohled na zralé a úctyhodné osobnosti, jako byli Bhíšma, Dróna, Šalja a Báhlíka, které všechny vroucnĕ miloval, ho naplňoval zármutkem. Mnoho mladých princů, synů Kuruovců a jejich spojenců, bylo jako jeho vlastní synové a mĕl soucit i s nimi. Také Dhritaráštrovi synové si zasloužili slitování za svoji pošetilost. Jak by jejich zabití mohlo představovat nĕjakou ctnost?

Ardžuna Krišnu zapřísahal: „Podle mého názoru na nás dolehne hřích, jestliže tyto agresory zabijeme. Nepochybnĕ je naší opravdovou povinností jim odpustit. Třebaže pod vlivem chamtivosti ztratili ctnostný pohled, my sami bychom nemĕli na náboženské zásady stejným způsobem zapomenout. Pokud zabijeme učené starší našeho rodu, tradiční obřady nezbytné pro zbožný život budou zapomenuty. Bez tradice celá společnost postupnĕ propadne bezbožnosti. Tím, že zabijeme muže, zůstanou ženy bez ochrany. Ty se pak stanou obĕtí hříšných mužů a narodí se jim nechtĕné a nežádoucí dĕti. Kdo bude tyto dĕti vychovávat? Ó Krišno, já ponesu zodpovĕdnost za všechny tyto společenské odchylky a zasloužím si navždy žít v pekle.“

Ardžuna si vzpomnĕl na svoji mravní výchovu a podložil svoje argumenty výroky z Véd. Zabití vlastních příbuzných mu připadalo očividnĕ nemorální, a to zvláštĕ zabití starších, kteří zodpovídají za udržování náboženských tradic v jeho rodu. Určitĕ je nelze nikdy zabít, zvláštĕ ne kvůli pochybnému zámĕru získat bohatství a království.

Ardžuna lkal: „Dal bych přednost tomu, kdyby mĕ Kuruovci zabili neozbrojeného a nekladoucího odpor, než abych proti nim pozvedl zbranĕ jen kvůli vlastnímu štĕstí.“ Odhodil zbranĕ a klesl do svého kočáru.

Krišna na svého zarmouceného přítele stále hledĕl s mírným úsmĕvem. Toto byl u tak hrozivého bojovníka nečekaný projev bázlivosti. Jeho odpovĕď Ardžunovi byla přísná: „Odkud se u tebe vzaly tyto nečistoty v tak osudovou chvíli, ó Ardžuno? Človĕka, který zná hodnotu života, nejsou vůbec hodny. Nevedou na vyšší planety, ale k úpadku a hanbĕ. Ó synu Kuntí, nepoddávej se této nemohoucnosti. Nepřísluší ti. Odvrhni tuto malichernou slabost srdce a povstaň, ó hubiteli nepřátel.“

Ardžuna pohlédl překvapenĕ na Krišnu. Co jen může mít na mysli? Jednoduše zamítl všechny jeho argumenty. Krišna nikdy neposkytl nesprávnou radu nebo radu, která by mĕla katastrofální následky. Byl zosobnĕním všech náboženských zásad. Ardžuna byl zmaten. Proč Krišna nevĕnuje pozornost náboženským ohledům, které vznesl? Samozřejmĕ, že pro kšatriju je vždy náboženskou povinností bojovat a zastavit zločince, ale toto nejsou obyčejní darebáci. Bhíšma, Dróna, Kripa a mnoho dalších jsou vysoce úctyhodní muži, kteří pečlivĕ následují náboženské zásady, které jim písma předepisují.

Stále se třesoucí Ardžuna se zeptal: „Můj milý Krišno, ačkoliv je správné zabít hříšné nepřátele, jak mohu střílet šípy na muže, kteří si zaslouží, abych je uctíval? Radĕji bych se stal žebrákem, než abych získal tento svĕt za cenu životů jiných. I když propadli chamtivosti, stále jsou mi nadřízeni. Která náboženská zásada mi je dovoluje zabít? Pokud zvítĕzíme, bude všechen náš nečestnĕ získaný majetek poskvrnĕn jejich krví. Zdá se mi, že vítĕzství nebude o nic lepší než prohra. Vítĕzství je v každém případĕ nejisté, ale nyní je dokonce nežádoucí. Jak bych mohl žít s vĕdomím, že jsem způsobil smrt svých příbuzných? Přesto přede mnou stojí s pozdviženými zbranĕmi.“

Ardžuna nevidĕl ze svojí situace východiska. Kuruovci jsou nepochybnĕ rozhodnuti zabít ho i s jeho armádou. I tak však nemá odvahu bojovat. Navíc to nevypadá jako zbožné rozhodnutí. Ale jeho náboženské argumenty na Krišnu nijak nezapůsobily. Co je tedy teď jeho povinností? Může mu pomoci jen jediná osoba. Vzhlédl ke Krišnovi, který klidnĕ sedĕl a rukama v rukavicích svíral otĕže. Díky Krišnovĕ pomoci Ardžuna a jeho bratři přestáli tolik strastí. Není pochyb o tom, že On je nejmoudřejší osobou a bude vĕdĕt, co dĕlat.

Ardžuna se rozhodl podřídit všemu, co mu Krišna poradí. Řekl: „Ó Krišno, nevím, co je moje povinnost a slabost srdce mĕ připravila o všechen klid. Pronásledují mĕ sobecké úvahy, ale nedokáži je překonat. V této situaci Tĕ žádám   —   řekni mi, prosím, co je pro mĕ nejlepší. Nyní jsem tvým žákem a tobĕ odevzdanou duší. Prosím, pouč mĕ. Nenacházím nic, co by mohlo zahnat tento zármutek. Nezmírní ho ani zisk vzkvétajícího království rovnocenné tomu, jaké mají bohové. Ó Góvindo, já nebudu bojovat.“

Ardžuna se odmlčel. Teď bylo na Krišnovi, aby ho přesvĕdčil. Na druhé stranĕ pole hledĕl Bhíšma se zájmem na osamocený Ardžunův kočár mezi obĕma armádami. Proč není Ardžuna na svém místĕ? Vypadá to, že ve svém kočáře upadl. Mezi ním a Krišnou se nĕco dĕje. Bhíšma zvedl ruku, aby zadržel svoje ozbrojené síly. Uvažuje snad Krišna, že se naposledy, dokonce na bojišti, pokusí dojednat mír? To jistĕ ne. Lastury již zaznĕly a ohlásily začátek boje. Ať dĕlal Krišna cokoliv, Bhíšma to hodlal respektovat. Rozhodl se tedy s rozkazem k útoku vyčkat, dokud Ardžunův kočár opĕt neodjede. I Judhišthira držel svoje jednotky zpĕt, a nebylo tedy třeba ihned jednat.

Krišnův úsmĕv se teď rozšířil. Potĕšilo ho, že Ardžuna, Jeho drahý přítel, je připraven Ho přijmout jako učitele a rádce. Zvedl ruku v žehnajícím gestu a řekl: „Ačkoliv pronášíš učená slova z písem, stále naříkáš nad nĕčím, co není hodno zármutku. Moudrý človĕk netruchlí ani nad živými, ani nad mrtvými. Ty, já i všichni tito shromáždĕní kšatrijové jsme vždy existovali a vždy budeme existovat. Jsme vĕčné duše a přecházíme z jednoho tĕla do druhého. Dokonce i v tomto životĕ vidíme, jak se tĕlo mĕní, přestože my zůstáváme stále stejným človĕkem. A podobnĕ, když přijde smrt, dostaneme tĕlo nové. Sebeovládnutá osoba není touto zmĕnou zmatena.“

Ardžuna, klečící u Krišnových nohou, pocítil okamžitou úlevu. Krišna šel jako obvykle přímo k jádru vĕci. Krišna pokračoval a Ardžuna pozornĕ naslouchal: „Ó synu Kuntí, štĕstí a neštĕstí neustále přicházejí a odcházejí stejnĕ jako zima a léto. Pocházejí ze smyslového vnímání, ó Bhárato, a je třeba je snášet a nebýt jimi rozrušen. Osoba toho schopná je způsobilá být osvobozena ode všeho utrpení. Velcí mudrci, kteří znají pravdu, vyslovili po pečlivém rozboru závĕr, že duše a duchovní skutečnost se nemĕní a že dočasné hmotné tĕlo nemá z konečného hlediska základ ve vĕčné pravdĕ. Duše prostupuje tĕlem a je nezničitelná. Nikdo nemůže zničit nezmĕřitelnou a vĕčnou duši, ale je jisté, že tĕlo dospĕje k zániku. Proto bojuj bez lítosti vůči tĕlům svých příbuzných, ó Ardžuno.“

Ardžuna pochopil dobře, co Krišna říká. Duše je jistĕ vĕčná. Je to však dobrý argument, když se chystá zabíjet? Smrt a následné znovuzrození jsou pro duši bolestné zážitky.

Z lásky k Ardžunovi a s porozumĕním jeho pochybností Krišna řekl: „Jak ten, kdo se domnívá, že živá bytost zabíjí, tak i ten, kdo si myslí, že je usmrcena, postrádají poznání, protože vlastní já nezabíjí ani není zabito. Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, je nezrozená a vĕčná, a proto není zabita, když je zabito tĕlo. Když to víš, jak můžeš kdy být příčinou nĕčí smrti? Smrt tĕla dovoluje duši přijmout nové tĕlo, tak jako si osoba obléká nové šaty poté, co odložila staré.“

Ardžuna pochopil, že ho Krišna ujišťuje, že jeho milovaní příbuzní nic neztratí. Zabitím jejich tĕl je Ardžuna zbaví bolesti a utrpení způsobeného jejich současnou karmou a jim bude potom umožnĕn nový začátek v lepším tĕle, pravdĕpodobnĕ na vyšších planetách. Ardžuna si však dĕlal starosti s nebeskými zbranĕmi, které se chystal použít. Obával se, že by mohly nĕjak poranit i duši.

Krišna na tuto pochybnost odpovĕdĕl: „Neexistuje žádná zbraň, ať oheň, vítr či voda, která by mohla poranit či rozetnout duši. Duše je nemĕnná a odolná vůči všem hmotným účinkům. Védy ji popisují jako neviditelnou, nepochopitelnou a nemĕnnou. Tĕlo je jen vnĕjší odĕv nezničitelné duše.“

Ardžuna mlčel. I přes znalost toho, že Bhíšma a Dróna jsou vĕčné duše, mu vyhlídka na jejich smrt působila zármutek. Krišna ho již poučil, že taková neštĕstí jsou nevyhnutelná a je nutné je snášet, ale nebude to snadné.

Krišna se na svého přítele laskavĕ usmál: „I kdyby sis myslel, že já je totožné s tĕlem, přesto nemáš důvod bĕdovat, ó válečníku mocných paží. Tĕlo je hmota a hmotné předmĕty jsou vždy stvořeny a zničeny. Který moudrý človĕk bĕduje pro nevyhnutelné zmĕny hmoty způsobené časem? Ať vĕříš čemukoliv, vliv času nelze zastavit. Smrt následuje zrození a zrození smrt. Prostĕ konej povinnost a nenaříkej, neboť bĕh času, který je konečnou příčinou smrti každého, nemůžeš zmĕnit.“

Ardžuna přemýšlel o Krišnových slovech. Pochopit existenci duše mu dĕlalo potíže. Bylo mu jasné, že je nezničitelná a neumírá, ale její skutečná povaha zůstávala tajemstvím.

Krišna bez přerušení dokončil svoje pokyny o duši: „Ti, kdo duši znají, ji považují za úžasnou. Tak ji popisují Védy. Dokonce i osoby, které vyslechly všechny popisy duše, jí nemohou porozumĕt ani v nejmenším. Nicménĕ ji nikdy nelze zabít, ó potomku Bharaty. Proto se přestaň zbytečnĕ rmoutit nad svými příbuznými.“

Krišna zmĕnil téma a zamĕřil pozornost na Ardžunovu obavu, že když zabije starší svého rodu, bude poskvrnĕn hříchem. „Jsi kšatrija, Ardžuno, a tvojí prvořadou povinností je tedy bojovat podle náboženských zásad. Neváhej a naopak této příležitosti využij, jelikož ti otevírá cestu do nebes. Nebudeš-li bojovat, dolehne na tebe hřích za zanedbání povinnosti. Tak přijdeš o svoji dobrou povĕst. Staneš se neblaze proslulým a pro osobu požívající vážnosti je ostuda horší než smrt. Nikdo si nebude myslet, že ses vyhnul boji ze soucitu. Budou přesvĕdčeni, že jsi uprchl ze strachu, a tak v jejich očích pozbudeš úcty. Co by mohlo být bolestnĕjšího?“

Když Ardžuna slyšel, že je zpochybnĕna jeho vĕrnost povinnostem bojovníka, znepokojenĕ si poposedl. Pomyšlení na to, že by mohl jednat hříšnĕ, mu působilo bolest a ztráta dobré povĕsti by byla nesnesitelná. Krišna pokračoval.

„Ó Pártho, v této bitvĕ máš dvĕ možnosti   —   buď budeš zabit, a tak dosáhneš nebes, nebo svoje nepřátele porazíš a získáš Zemi. Proto odhodlanĕ bojuj. To je také Moje touha. Bojuj, ó Pártho, protože je to tvoje povinnost a neuvažuj o štĕstí či neštĕstí, ztrátĕ či zisku, vítĕzství či porážce. Tak na tebe nikdy nedolehne hřích.“

Ardžuna pocítil, jak se mu přijímáním Krišnových pokynů otevírá srdce. Krišna rozptýlil jeho obavy, že pro nĕho bude boj znamenat utrpení a hřích. Hříšné by naopak bylo nebojovat.

„Sdĕlil jsem ti nĕkteré existenciální pravdy o duši, ó synu Kuntí. Nyní si ode mĕ vyslechni o činnosti oproštĕné od touhy po výsledcích, jejíž prostřednictvím se nezapleteš do karmických reakcí. Toto je cesta k osvobození. Jakmile se na ní ocitneš, nespadneš zpátky do propasti hmotné existence. Ti, kdo jsou na této cestĕ, si přejí pouze sloužit Nejvyššímu a odhodlanĕ plní svoje náboženské povinnosti. Ti, kteří usilují o svĕtské štĕstí, však neustále podléhají nejrůznĕjším svodům.

Jen neinteligentní lidi přitahují ty části Véd, které hovoří o hmotném štĕstí. Touží po smyslovém požitku, hojnosti a moci, a tak si myslí, že nic víc než to v životĕ není. Zmateni tĕmito touhami nedokáží upřít mysl na praktikování jógy. Nedopusť, aby tĕ nĕco v tomto svĕtĕ přitahovalo, ó Pártho. Buď prost všech protikladů štĕstí a neštĕstí. Setrvávej na úrovni svého já a zbav se touhy po hmotném zisku a bezpečí.“

Ardžuna pochopil, že jeho předchozí argumenty sledovaly jen hmotné štĕstí. Přestože se odvolával na védské pokyny o mravnosti, bylo mu stále jasnĕjší, že Védy a jejich konečný cíl plnĕ nepochopil. Obsahovaly vyšší zásady a pravdy a Krišna pokračoval v jejich výkladu.

„Védy uvádĕjí pokyny, jak dosáhnout hmotného štĕstí, ó Ardžuno, ale v pozadí veškerých védských pokynů se skrývá hlubší význam. Ten, kdo jej zná, dokáže uspokojit všechny svoje touhy bez toho, aby se je všechny snažil uspokojit oddĕlenĕ, tak jako ten, kdo má přístup k velké řece, nepotřebuje malé studny ani rybníky. Nejvyššího cíle života človĕk dosáhne jednáním bez touhy po plodech činů, kdy jedná jednoduše proto, že je to jeho povinnost. Tak můžeš spočívat v józe bez připoutanosti k úspĕchu či neúspĕchu ve svojí činnosti. Tímto způsobem zůstaneš nedotčen hříchem. Tato činnost zničí i tvoje předchozí karmické reakce. Potom budeš schopen dosáhnout nejvyššího cíle, nejvyššího sídla Boha, a budeš navždy osvobozen z kolobĕhu zrození a smrti. Až tĕ nebudou přitahovat sliby hmotného štĕstí uvádĕné ve Védách a budeš spokojen pouze na úrovni vlastního já, spočineš v božském vĕdomí, což vede k vĕčnému osvobození.“

Ardžuna se zeptal: „Jak se pozná človĕk s božským vĕdomím, ó Krišno? Jakými příznaky se vyznačuje?“

„Taková osoba se neraduje z hmotných požitků, ó Pártho. Je plnĕ spokojena v samotném já. Žádné strasti ani hmotné štĕstí ji nerozruší. Je prosta připoutanosti, strachu a hnĕvu a vždy povznesena nad dualitami tohoto svĕta. Její smysly jsou dokonale ovládnuty, i když může stále cítit jejich touhy. Její mysl je zamĕřena na Nejvyššího a je vždy klidná. Nemyslí na předmĕty smyslového požitku, které dokáží unést i mysl zkušeného jogína, a tak se vyhýbá veškerému zapletení v hmotĕ. Díky tomuto ovládání smyslů je její inteligence nerozrušená, a proto je klidná. Ó Ardžuno, ten, jehož smysly nejsou ovládnuty, postrádá klid. Jak tedy může být kdy šťastný?“

Ardžuna byl zmaten. Krišna doporučuje jógu a ovládání smyslů   —   setrvávat v klidu   —   a zároveň mu říká, aby bojoval. Jak to jde dohromady? „Ó Kéšavo, proč mne chceš zapojit do tohoto hrozného boje, když si myslíš, že jóga a odpoutanost jsou lepší? Boj ode mĕ přece vyžaduje touhu po vítĕzství. Tvoje pokyny mĕ matou. Prosím, řekni mi jasnĕ, co pro mne bude nejprospĕšnĕjší.“

„Ó bezhříšný Ardžuno, k osvobození vedou dvĕ cesty   —   jedna zahrnuje odříkání a rozvoj poznání, zatímco ta druhá jednání prosté hmotných tužeb. Samotným odříkáním nelze dosáhnout dokonalosti, neboť tím, že človĕk pouze přestane jednat, nemusí nutnĕ zůstat oproštĕn od karmických reakcí. Každého nutí jeho povaha v každém okamžiku jednat, byť jen v mysli. Omezit smysly, ale dovolovat mysli zabývat se smyslovými požitky, je k ničemu, ó Ardžuno. To je pouhé předstírání jógy. Mnohem lepší je človĕk, který používá svoji inteligenci k ovládnutí smyslů a zároveň jedná bez připoutanosti.“

Ardžuna se zamyslel nad svou vlastní situací. I kdyby se pokusil bitvĕ vyhnout a držet se stranou, jeho mysl by se nezastavila. Pravdĕpodobnĕ by i nadále myslel na Durjódhanu a jeho zločiny a na to, jak byl Judhišthira připraven o svoje království. Tyto myšlenky by ho dříve či pozdĕji přinutily jednat   —   chopit se zbraní a bojovat. Jak ale bojovat bez ulpívání?

„Činnost je třeba vykonávat jako obĕť Višnuovi, ó synu Kuntí. To je činnost prostá ulpívání. Jakákoliv jiná činnost vytváří v tomto svĕtĕ pouta. Proto jednej jen pro Jeho uspokojení. Díky takové obĕti může človĕk dosáhnout všeho, co v životĕ potřebuje, a zároveň dĕlat duchovní pokrok. Pouze človĕk, který je naprosto spokojen na úrovni vlastního já, nemusí tuto práci konat.“

Ardžuna přemýšlel, zda by dokázal být spokojen na úrovni vlastního já. S jógou a meditací již nĕjaké zkušenosti mĕl. Musí opravdu jednat?

Krišna se usmál: „Skutečnĕ odpoutaný človĕk nevidí žádnou nutnost jednat, ale nevidí také nutnost se činnosti vzdát. Jedná jen z povinnosti a netouží po výsledcích. Tak nakonec dosáhne Nejvyššího. Stanoví také správný příklad pro ostatní, neboť cokoliv dĕlá velký človĕk, budou obyčejní lidé vždy následovat.“

Krišna uvažoval o Ardžunovĕ společenském postavení. Byl to vysoce uznávaný vůdce a hrdina. Kdyby se vzdal svojí povinnosti, i za předpokladu, že by k tomu byl způsobilý, nekvalifikovaní lidé by jeho příklad napodobovali. Krišna Ardžunovi připomenul příbĕh slavného krále Džanaky. Ačkoliv byl Džanaka proslulý jako duchovnĕ pokročilá osobnost a zcela schopný setrvat v meditaci o Nejvyšším, přesto stále plnil svoji povinnost krále.

„Pomysli na Můj vlastní příklad, ó Pártho. Víš, že jsem Nejvyšší Pán všech svĕtů. Jakou mám Já povinnost? Přesto však velmi pečlivĕ plním všechny povinnosti náležející človĕku v Mém postavení. Kdybych tak nečinil, všechny svĕty by postihla záhuba, neboť lidé by následovali Mého příkladu.“

Ardžuna vĕdĕl, že Krišna jako hospodář a člen královského stavu svĕdomitĕ koná povinnosti předepsané tĕmto lidem ve Védách. Byl to dokonalý příklad.

„Ten, kdo zná pravdu, dobře zná rozdíl mezi hmotnou činností, motivovanou jen tužbami smyslů, a činností konanou pro potĕšení Nejvyššího. Já jsem tento Nejvyšší, ó Ardžuno. Proto bojuj pro Moje potĕšení, bez touhy po osobním zisku, bez nároků na výsledky a bez letargie. Ti, kdo se řídí pouze Mými pokyny a mají ve Mĕ naprostou víru, dosáhnou plného osvobození. Ti, kdo však Mým pokynům nevĕnují pozornost, jsou obyčejní hlupáci a nedosáhnou ani dokonalosti, ani štĕstí.“

To Ardžunovi dávalo smysl. Vždy vĕdĕl o Krišnovĕ božskosti a toto poznání mu vždy dobře posloužilo. Se svými bratry požíval Krišnovy ochrany až do této chvíle, kdy byl spolu s nimi připraven bojovat proti nepřátelům. Proč se tedy všichni lidé nepodvolují Krišnovým pokynům? Ardžuna vyjádřil svoji pochybnost. „Proč, milý Pane, lidé neplní svoje náboženské povinnosti?“

„Podléhají chtíči, nejvĕtšímu nepříteli v tomto svĕtĕ. Kvůli nadmĕrné touze po hmotných předmĕtech lidé páchají hříšné činnosti, protože nevidí utrpení, které z nich vyplyne. Chtíč není nikdy plnĕ ukojen. Naopak, pálí jako oheň, a když není uspokojen, mĕní se v hnĕv. Když se tedy človĕk poddá chtíči, je zcela zmaten. Ó Ardžuno, mĕl bys jej zastavit tím, že ovládneš smysly. Jinak zničí tvoje poznání a seberealizaci. Nyní ti vyložím vĕdu o obĕti a sebeovládání. Poslouchej.“

Krišna řekl Ardžunovi, že poznání, o kterém teď mluví, je starobylé a nejprve je sdĕlil bohu Slunce před milióny lety. Nato se Ardžuna zeptal: „Jak tomu mám rozumĕt, Krišno? Zdá se, že ses narodil v tomto svĕtĕ jen nedávno.“

„Ty i Já jsme prošli mnoha zrozeními, ó Ardžuno. Já si je dokáži všechna vybavit, ale ty ne. Ve skutečnosti se nikdy nerodím jako obyčejní lidé. Moje tĕlo je transcendentální, nemĕní se a nechřadne. Přesto se zdánlivĕ rodím v každém vĕku. Přicházím, jen abych nastolil náboženství a učinil přítrž bezbožnosti, Pártho. Takto osvobozuji zbožné a ničím démony. Ten, kdo zná tuto pravdu o Mnĕ, nebude muset přijmout žádné další hmotné tĕlo. Ten, kdo se ke Mnĕ uchýlí, osvobodí se od ulpívání, strachu a hnĕvu a dosáhne čisté, transcendentální lásky ke Mnĕ. Se všemi lidmi jednám podle jejich víry ve Mĕ, ó Ardžuno. Každý Mĕ může dosáhnout.“

Krišna vysvĕtlil, že také zařizuje splnĕní hmotných tužeb lidí a je připraven dát každému to, po čem touží   —   ať je to smyslový požitek nebo láska k Bohu. Nemá v hmotném svĕtĕ žádné zájmy a pouze reaguje na touhy lidí podle jejich zásluh. Krišna sám je vždy transcendentální hmotnému svĕtu. Všechny osvobozené duše v minulosti jednaly s tímto poznáním a dosáhly dokonalosti. Jednaly jen pro Krišnovo potĕšení. Tato činnost nepřináší reakce, jelikož On je nejvyšší transcendence.

Ti však, kteří se zřekli činnosti, ale ne pro Jeho potĕšení, stále podléhají reakci. Cokoliv je udĕláno z vlastního popudu, ať už motivováno připoutaností či odporem, s sebou nese karmickou reakci.

Po vylíčení různých druhů obĕtí Krišna řekl: „Všechny druhy obĕtí mají vyvrcholit transcendentálním poznáním, neboli uvĕdomĕním si vlastní totožnosti vĕčného služebníka Nejvyššího. To je zralý plod veškeré mystiky a pálí na popel všechny nahromadĕné karmické reakce. Človĕk jednající s tímto poznáním není již nikdy postižen reakcemi za své činny. Všechny tvoje pochybnosti povstaly z nevĕdomosti, ó Ardžuno. Znič je zbraní poznání. Vyzbrojen jógou, vstaň a bojuj, ó Bhárato.“

Zatímco mu Krišna dál objasňoval jak jednat s oddaností, Ardžuna začínal chápat, že toto je pravé odříkání. Opravdové odpoutanosti lze dosáhnout pouze zasvĕcením veškerých činností potĕšení Nejvyššího Pána. Krišna vysvĕtlil, že jednání s tímto vĕdomím človĕka postupnĕ přivádí k trvalému upření své mysli na Nejvyššího, neboli k samádhi. Tento druh jógy není o nic ménĕ účinný než askeze a meditace. Ve skutečnosti je snazší, neboť všeho se vzdát a meditovat na odlehlém místĕ by pro svĕtského človĕka jako je Ardžuna bylo obtížné. K Ardžunovĕ úlevĕ Krišna objasnil, že to není nutné. Také Ardžunu ujistil, že jakmile se jednou ocitne na cestĕ jógy, už ji nikdy neztratí. I kdyby v tomto životĕ nedosáhl úspĕchu, v příštím mu bude umožnĕno pokračovat z bodu, kde přestal.

Poté, co Krišna pronesl, že neustále myslet na Nejvyššího je svrchovaný cíl jógy, objasnil svoje postavení: „To na Mĕ je třeba neustále myslet, ó Pártho. Neexistuje vyšší pravda, než jsem Já. Vše na Mnĕ spočívá jako perly navlečené na niti. Já jsem stvoření i zkáza všech svĕtů. Lidé jsou zmateni hmotnými touhami, a tak neznají Mĕ, jenž stojím vždy nad hmotným svĕtem. Přitažlivost k tomuto hmotnému svĕtu a jeho lákadla je obtížné zcela překonat. Je to možné jen odevzdáním se Mnĕ. Než Mĕ človĕk pozná, může mu to zabrat mnoho zrození a smrtí plných úsilí v józe. Této dokonalosti dosáhne jen vzácná duše. Vĕtšina lidí se kvůli svému nedostatku inteligence spokojí s uctíváním nižších bohů. Jiní pošetilí lidé si myslí, že se nade Mnou nachází nĕjaká neosobní svrchovaná existence. Kvůli hluboce zakořenĕným hmotným touhám Mĕ tito hlupáci nemohou nikdy poznat, ačkoliv jsem Pán a znalec všech živých bytostí.“

Ardžuna cítil, že mu Krišnovy pokyny vracejí klid. Celý život na Krišnu myslel jen jako na svého ochránce a nejvĕtšího přítele. Nyní mu Krišna říká, že právĕ to představuje dokonalost života. Nejvyšším životním úspĕchem je vzpomínat na Krišnu v okamžiku smrti, a tak dosáhnout Jeho vĕčného, duchovního sídla.

To však vyžaduje celoživotní praxi. Ardžuna bez námitek naslouchal Krišnovu popisu toho nejlepšího procesu, jak na Nĕho neustále myslet.

„Toto je král veškerého poznání, ó Ardžuno, nejtajnĕjší ze všech tajemství a dokonalost náboženství. Pouze Mĕ je třeba uctívat a s láskou Mi sloužit. Pošetilci nemohou pochopit, jak dokáži přijmout lidskou podobu a zjevit se v tomto svĕtĕ. Neznají Moji transcendentální povahu Nejvyššího Pána všehomíra. Inteligentní lidé Mi však oddanĕ a s plným nasazením slouží. Vždy opĕvují Moji slávu pevnĕ rozhodnuti Mĕ potĕšit, klaní se přede Mnou a z celého srdce Mĕ uctívají. Takové osoby vždy osobnĕ chráním. Jsem zavázán každému, kdo Mi s láskou obĕtuje byť jen lístek, kvĕt či ovoce. Proto bys mĕl dĕlat vše jako obĕť Mnĕ, ó synu Kuntí. Tak dosáhneš dokonalosti. To je nejvyšší pokyn. Vždy na Mĕ mysli, staň se Mým oddaným, skládej Mi poklony a uctívej Mĕ. Díky plnému pohroužení v myšlenkách na Mĕ zaručenĕ dospĕješ k nejvyššímu cíli života, ke Mnĕ.“

Nyní Ardžuna hledĕl na svého přítele s ohromením a láskou. Nejvyšší Pán se stal jeho vozatajem. To je zajisté doklad Jeho láskyplné výmĕny se svými oddanými. Kdo by to kdy dokázal pochopit? Krišna ale působí tak lidským dojmem. Jak budou lidé schopni přijmout Jeho svrchovanou božskost?

Krišna opĕt pochopil Ardžunovy pochyby a pokračoval: „Ten, kdo je Mi oddán, dokáže Mému postavení i majestátu porozumĕt. Jelikož jsi Můj drahý přítel, povím ti o sobĕ více. Ani polobozi, ani vznešení mudrci Mĕ nemohou dokonale znát, neboť jsem v každém ohledu jejich zdrojem. Ze Mĕ pocházejí všechny vĕci, hmotné i duchovní. Vše emanuje ze Mĕ. Moudří, kteří to dokonale znají, se plnĕ vĕnují čisté oddané službĕ Mnĕ. Jejich myšlenky dlí vždy u Mĕ a nacházejí velké potĕšení v hovoru o Mnĕ. Tĕm, kteří Mi neustále s láskou slouží, dávám poznání, jež jim umožní ke Mnĕ dospĕt. Zářící lampou poznání rozptyluji veškerou jejich nevĕdomost.“

Ardžuna o Krišnovĕ postavení nepochyboval. Sám byl již svĕdkem Krišnovy moci i majestátu a také o nich slyšel od mnoha rišiů. Nyní to Krišna jasnĕ popisoval a Ardžunu naplnila posvátná bázeň. Sepjal ruce, poklekl před Krišnou a řekl: „Jsi původní Nejvyšší Osoba, konečné útočištĕ a Absolutní Pravda. Jsi nezrozený, vĕčný a transcendentální, nejvĕtší z velkých a oplýváš všemi vznešenými vlastnostmi. Potvrzují to mudrci, kteří vidí pravdu, jako Nárada, Asita, Dévala a Vjásadéva, a nyní mi totéž tvrdíš Ty sám. Ó Krišno, bez výhrad přijímám jako pravdu vše, co jsi mi řekl. Nikdo Tĕ nemůže poznat, ani bohové, ani asurové. Pouze Ty znáš sám sebe prostřednictvím své vlastní energie, ó Pane všech bytostí, Bože bohů, Pane vesmíru!“

Ardžuna se cítil zaplaven vlnou božské lásky a požádal Krišnu, ať pokračuje v popisu své osoby: „Řekni mi, jak prostupuješ všechny svĕty, ó Pane. Jak má na Tebe človĕk myslet a jak Tĕ lze poznat? Prosím, podrobnĕ mi popiš svoji mystickou moc a vznešenost. Naslouchání tĕmto popisům mĕ nikdy neunaví a stále více toužím vychutnávat nektar Tvých slov.“

„Můj majestát je bez hranic, ó Ardžuno. Proto ti povím jen o tom nejvýznačnĕjším.“

Krišna vysvĕtlil, že i když je vše projevem Jeho energie a moci, vyzdvihne pro Ardžunu nĕkteré hlavní rysy, na jejichž základĕ na Nĕho lze myslet. Řekl mu, že je Višnu mezi bohy, Slunce mezi planetami, Šiva mezi rudry a Méru mezi horami. Popsal se mnoha způsoby, a tak Ardžunovi vyjevil, jak je přítomen ve všem, co Ardžuna vidí. Na závĕr řekl: „Vĕz, že všechny vznešené, krásné a slavné výtvory povstávají z pouhého zlomku Mojí nádhery. Je třeba tak podrobného poznání o Mnĕ? Jedinou svojí částí prostupuji celým tímto vesmírem a udržuji ho.“

Z Ardžunových očí proudily slzy. Připomnĕl si, jak se často s Krišnou bavil jako se sobĕ rovným, a zalknutým hlasem řekl: „Jen pod vlivem iluze jsem byl přesvĕdčen, že jsi človĕk jako já. Ten klam jsi teď rozptýlil. Jsem přesvĕdčen o Tvém svrchovaném postavení. Mnozí však této pravdĕ neuvĕří, ó nejvznešenĕjší ze všech osobností. Zjev se tedy, prosím, ve veškeré svojí vznešenosti. Já si tuto majestátní podobu, jež proniká a podporuje svĕty, také přeji vidĕt. Jestli jsem ji schopen spatřit, ó Pane, pak mi ji, prosím, nyní ukaž.“

Krišna souhlasil s Ardžunovou žádostí: „Pohleď teď na Můj mystický majestát, ó synu Kuntí. Jsou v nĕm stovky a tisíce rozmanitých božských a pestrobarevných podob. Můj milý Ardžuno, obdařím tĕ božským zrakem, neboť svýma nynĕjšíma očima Mĕ spatřit nemůžeš. Pohleď, ó nejlepší z potomků Bharaty, na vše, co si přeješ vidĕt nyní, a na vše, co si kdy budeš přát vidĕt v budoucnosti. Vše pohyblivé a nehybné je zde na jednom místĕ.“

Zatímco Ardžuna s úžasem přihlížel, Krišna projevil svoji vesmírnou podobu. V Hastinápuru ukázal její částečný projev, ale tentokrát ji projevil plnĕ. Ardžuna spatřil obrovskou podobu s nekonečným počtem úst a očí. Zdobily ji nesčetné nebeské šperky, držela mnoho božských zbraní a mĕla na sobĕ nebeské šaty a girlandy. Byla úžasná, zářící, neomezená a rozpínala se do všech stran. Vypadalo to, jako kdyby na obloze naráz vyšly statisíce sluncí.

Ardžuna cítil, jak se mu ježí chlupy. Sklonil hlavu k podlaze kočáru a zahrnul Krišnu mnoha modlitbami. V Krišnovĕ božské podobĕ vidĕl všechny bohy v čele s Brahmou a Šivou a všechny mudrce, siddhy a nágy. Byly v ní vidĕt všechny druhy stvořených bytostí a všechny svĕty. Nic v ní nechybĕlo.

Ardžunovi činilo obtíže na vesmírnou podobu hledĕt a řekl: „Ó nevyčerpatelný, toto Tvoje neomezené tĕlo je úžasné a zároveň dĕsivé. Vidím před Tebou stát a modlit se všechny bohy a mudrce. Tak jako oni jsem rozrušen i já, milý Pane. Když vidím tento dĕsivý projev, ztrácím klid mysli a vyrovnanost. Nemohu snést pohled na tisíce Tvých planoucích, smrti podobných tváří. Všichni vojáci na obou stranách jako by se řítili do jejich hrozivých úst. Ničíš všechny lidi a také vše ostatní. Všechno vstupuje do Tvých úst jako můry padající do ohnĕ. Tvoje strašné spalující paprsky se šíří celým vesmírem.“

Ardžuna se třásl. „Ó Pane pánů s tak nelítostnou podobou, prosím, řekni mi, kdo jsi a jaké je Tvoje poslání.“

Ardžunovi se zdálo, jako by Krišnův hlas znĕl ze všech stran: „Jsem čas, ó Pártho, velký ničitel všech svĕtů. S výjimkou tebe, tvých bratrů a nĕkolika dalších budou všichni zabiti. Dojde k tomu, ať budeš bojovat nebo ne, Ardžuno. Proto konej svoji povinnost bojovníka a staneš se nástrojem Mojí touhy. Bhíšma, Dróna a všichni kuruovští hrdinové jsou již mrtví. Bojuj a nebuď rozrušen, Ardžuno. Tak dobudeš slavného vítĕzství.“

Saňdžaja sedící před Dhritaráštrou vidĕl vše, co se mezi Ardžunou a Krišnou odehrávalo. Podrobnĕ to slepému králi popisoval přesnĕ tĕmi slovy, která oba pronášeli. Při popisu Krišnova božského majestátu krále jal úžas. Když se Saňdžaja pokoušel popsat vesmírnou podobu, Dhritaráštra cítil, jak se mu chvĕje srdce. Jak by mohli jeho synové čelit takové moci a přežít? Krišna teď říká, že všichni kuruovští hrdinové již byli božským řízením usmrceni. Mohla to být pravda? Dokáže Krišna skutečnĕ takovou předpovĕď splnit? Zdálo se, že všechno v Jeho silách není. Šel koneckonců do Hastinápuru, aby usiloval o mír, ale ve svém poslání neuspĕl. Možná se Mu také nepodaří splnit svoje přání vidĕt Pánduovce ve válce zvítĕzit.

Saňdžaja králi povĕdĕl, co řekl Ardžuna Krišnovi, poté když uslyšel, že budou všichni bojovníci zabiti: „Ardžuna chápal Krišnovu touhu. Odpovĕdĕl: ,To vše je správné, ó Pane. Jsi ochránce zbožných a dokonalých bytostí a ničitel ateistů a démonů. To je pro dobro všech, neboť i démoni tak nakonec přijdou k rozumu. Ó všemocný, každý by Ti mĕl skládat uctivé poklony. Jsi konečné útočištĕ, jsi znalcem všeho i vše, co je možné poznat. Znovu a znovu se před Tebou klaním ze všech stran, ó Pane! Dosud jsem se k Tobĕ choval neuctivĕ. Prosím, odpusť mi. Neznal jsem Tvoji slávu, a tak jsem s Tebou lehával na jedné posteli, žertoval s Tebou a určitĕ Tĕ mnohokrát z pošetilosti nebo lásky urazil. Ó neklesající, prosím, odpusť mi tak, jak by otec odpustil svému synovi a milenec svojí milence.̀“

Saňdžaja sedĕl se zavřenýma očima a vybavoval si ten výjev. Vidĕl klanícího se Ardžunu u Krišnových nohou. Když Ardžuna vstal, řekl: „Ó všemocný, pohled na tuto podobu, jež jsem nikdy předtím nevidĕl, naplnil moji mysl strachem. Prosím, buď ke mnĕ milostivý a dovol mi spatřit Tvoji krásnou podobu Višnua se čtyřma rukama a božskými ozdobami.“

Krišna řekl: „S radostí jsem ti prostřednictvím svojí duchovní energie ukázal tuto svrchovanou vesmírnou podobu. Před tebou ji nikdo jiný nespatřil a také ji žádným způsobem nikdy nelze spatřit, ó Ardžuno. Můj strašlivý projev tĕ rozrušil a podĕsil. Ať tedy zmizí. Teď znovu uklidnĕn pohleď na Moji podobu Nárájana.“

Krišna skryl svoji vesmírnou podobu a Ardžuna před sebou spatřil milostivou podobu Nárájana se čtyřma rukama držícíma lasturu, disk, kyj a lotos. Po nĕkolika okamžicích se tato podoba opĕt zmĕnila v Krišnovu původní, dvourukou podobu, z níž všechny ostatní podoby emanují.

Ardžuna znovu nabyl klidu a cítil se povzbuzen. Krišna mu řekl: „Ó Ardžuno, i když je Moji vesmírnou podobu obtížné spatřit, ještĕ tĕžší je poznat Moji původní podobu. Bohové neustále hledají příležitost vidĕt Mĕ takového, jak vypadám teď. Tato podoba je nejmilejší a lze ji poznat jedinĕ výlučnou oddanou službou. Pouze tímto způsobem je možné proniknout do tajemství toho, jak Mi porozumĕt.“

Jak Saňdžaja opakoval Krišnova slova Dhritaráštrovi, král slyšel o vĕdĕ bhakti-jógy neboli oddané služby. Krišna nejprve vysvĕtlil, že jsou dva druhy transcendentalistů   —   ti, kteří uctívají neprojevený Nejvyšší Brahman, vĕčnou, duchovní energii, jenž je základem veškeré existence, a ti, kteří uctívají osobní podobu Krišny.

„Ten, kdo zamĕří mysl na Moji osobní podobu a uctívá Mĕ s vírou a láskou, je považován za nejdokonalejšího. Pro ostatní je pokrok v duchovním životĕ obtížný, ačkoliv i oni Mĕ nakonec   —   až jejich realizace dozraje   —   začnou uctívat. Ó Ardžuno, to Já jsem základ a původ neosobního Brahmanu. Proto uctívej pouze Mĕ. Ty, jež Mĕ oddanĕ uctívají, rychle vysvobodím z hrozivého oceánu zrození a smrti. Potom se Mnou vĕčnĕ žijí v dokonalém štĕstí.“

Krišna potom vysvĕtlil, jak postupnĕ začít s bhakti-jógou. Po popisu vlastností dokonalého bhakti-jogína mluvil o hmotné přírodĕ a vĕdomí. Prostřednictvím popisu znalce, poznání a předmĕtů poznání Krišna podrobnĕ vysvĕtlil, jak prostupuje hmotnou energii a jak je Nadduší každé živé bytosti. Tak Ardžunu ujistil, že je dokonale schopen chránit a osvobodit ty, kteří Ho uctívají.

Z Krišnových pokynů Ardžuna pochopil, že živá bytost je sama příčinou svého štĕstí i neštĕstí. Kvůli svojí původní touze odvrátit se od Boha je umístĕna do projevu hmotné energie. Poté se ve styku s různými aspekty hmoty stále více zaplétá, neboť ji přitahují různé podoby hmotného požitku. Tak je nucena rodit se v různých živočišných druzích. Celou tu dobu ji doprovází Nadduše jako svĕdek všech jejích činností. Pán zná všechna přání živé bytosti a zároveň ji umožňuje jejich naplnĕní. Pokud se obrátí zpĕt k Pánu, může být okamžitĕ zbavena pout hmoty.

Krišna pokračoval: „Ti, kteří dokáží vidĕt rozdíl mezi tĕlem a duší a také Nadduši, jsou způsobilí dosáhnout svrchovaného duchovního sídla. Takové osoby v tomto svĕtĕ nepoklesnou, třebaže jsou činné.“

Ardžuna byl zvĕdav, jak duše poprvé upadla do spárů hmoty, a Krišna mu to zevrubnĕ popsal. Tímto poznáním je možno se vyprostit z hmotné energie. Ardžuna se zeptal, jaké jsou vlastnosti osoby, která dosáhla úplného osvobození z pout hmoty, a Krišna je podrobnĕ vyjmenoval. Na závĕr řekl: „Kdo Mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitĕ překonává hmotnou energii, a tak se dostává na transcendentální úroveň.“

Ardžuna pochopil, že být osvobozen od hmoty neznamená naprosto opustit hmotný svĕt. Znamená to být jednoduše prost připoutanosti a lpĕní na hmotných vĕcech a jednat jen pro potĕšení Pána. V této náladĕ mĕl Ardžuna bojovat. Krišna jasnĕ a podrobnĕ rozvedl svůj původní pokyn Ardžunovi bojovat bez připoutanosti k hmotĕ.

Poté, co Krišna řekl Ardžunovi o příznivé cestĕ bhakti-jógy a vlastnostech osoby na této cestĕ, pokračoval popisem ateistických osob, které se Bohu stále více vzdalují: „Tyto osoby jsou pohrouženy v samolibosti tvořené pýchou a falešnou slávou. Pohání je chtíč a chamtivost a vĕří, že uspokojovat smysly je prvořadou životní nutností. Když jsou zmateni různými úzkostmi a spoutáni sítí iluzí, silnĕ přilnou k hmotným požitkům a klesají do pekla. Potom se rodí ve všech možných nízkých a odporných druzích, což je výsledek jejich hříšných tužeb.

Ten, kdo se nestará o příkazy písem a jedná podle vlastního rozmaru, nakonec získá jen utrpení.“ Krišna dokončil svoje pokyny Ardžunovi popisem toho, jak může osoba jednat v duchu odříkání: „V této náladĕ bojuj, ó Ardžuno. Ten, kdo není ovlivnĕn falešným egem   —   tím, že by se považoval za tĕlo   —   a jehož inteligence není zapletena v hmotných kalkulacích zisku a ztráty, i když v tomto svĕtĕ zabíjí lidi, ve skutečnosti nezabíjí a není také svými činnostmi poután. Na druhé stranĕ ten, kdo se na základĕ vlastních hmotných kalkulací rozhodne nezabíjet, podléhá falešnému egu a bude poután hříšnými reakcemi.“

Ardžuna přikývl. Pochopil. Jeho váhání s bojem se zrodilo z nevĕdomosti. Všechny jeho úvahy byly sobecké. Při pohledu na svoje milované příbuzné před sebou zapomnĕl na svoji skutečnou duchovní povahu a nechal se ovlivnit svĕtským citem. Teď v nĕm Krišna probudil jeho vyšší inteligenci. On a všichni tito králové na bojišti jsou vĕční služebníci Boha. Jejich nejvyšší povinnost je prokazovat láskyplnou službu Pánu. Právĕ tento Pán nyní stojí před ním a žádá ho, aby bojoval. Následováním Krišnových pokynů dosáhne dokonalosti, zbaví se hmotných pout a dospĕje do nejvyššího duchovního sídla.

Když Krišna vidĕl, že Ardžuna Jeho pokyny pochopil, řekl: „Jelikož jsi Můj nesmírnĕ drahý přítel, plnĕ jsem ti vyložil veškeré duchovní poznání. Důkladnĕ je zvaž a potom jednej, jak si přeješ. Moje konečná rada je, aby ses Mi jednoduše odevzdal a jednal pro Moje potĕšení. To je nejvyšší mravnost. Není třeba se zabývat žádnými jinými jógovými či náboženskými procesy. Budeš-li takto jednat, budu tĕ vždy chránit před hříšnými reakcemi. Neboj se.“

Krišna pohlédl na Ardžunu sedícího u Jeho nohou: „Řekni Mi, ó synu Kuntí, vyslechl jsi vše pozornĕ? Je teď již tvůj klam rozptýlen?“

Ardžuna v kočáře vstal a chopil se Gándívy: „Můj milý Krišno, moje iluze je pryč a Tvojí milostí se mi vrátila pamĕť. Nyní jsem neochvĕjný a prostý pochybností. Budu jednat podle Tvých božských pokynů.“

Saňdžaja sedící před Dhritaráštrou řekl: „Vyslechl jsem tento rozhovor dvou velkých duší a jeho význam je tak hluboký a úžasný, že se mi ježí chlupy na tĕle. Srdce se mi chvĕje. Když vzpomínám na Krišnovu úžasnou podobu, znovu a znovu prožívám radost. Kdekoliv je Krišna, pán všech mystiků, a Ardžuna, nejlepší lučištník, tam bude zajisté také všechna vznešenost, vítĕzství, neobyčejná moc a mravnost. To je můj názor.“

Dhritaráštra mlčel. Saňdžajova předpovĕď se jistĕ vyplní. Starý král uvažoval nad tím, jak by jeho synové mohli mít ještĕ nĕjakou nadĕji, ale přesto si nedokázal nepřát, aby se jim nĕjakým způsobem podařilo válku vyhrát. Bylo to podivné. Třebaže jeho inteligence přijímala očividnou skutečnost, že Krišna a každý, kdo se přidá na Jeho stranu, nemůže být poražen, jeho připoutanost k synům inteligenci přemohla. Vnitřní konflikt, který prožíval, představoval sám o sobĕ válku. Nemohl odpočívat ani spát, ačkoliv se cítil duševnĕ i tĕlesnĕ vyčerpán. Naslouchání Krišnovým pokynům Ardžunovi ho nĕjakým způsobem uklidnilo, i když postavení jeho synů vypadalo ještĕ beznadĕjnĕji. Sedĕl a držel se za hlavu, zatímco Saňdžaja začal líčit začátek války.