Kapitola 5

V průbĕhu Ardžunova rozhovoru s Krišnou bojovníci na pánduovské stranĕ přihlíželi a čekali. Ardžunu očividnĕ přemohla nejistota. Pohled na milovaného dĕda a učitele v nĕm nepochybnĕ vzbudil obavy. Teď se zdálo, že se mu odvaha vrátila. Opĕt stál v bojovém postavení na svém kočáře s vysoko zdviženým Gándívou. Pánduovští bojovníci spustili mohutný pokřik. Troubili na lastury a bili do bubnů. Ze všech stran neustále zaznívalo hlasité troubení rohů a trubek.

Na obloze se zatím shromáždili zástupy rišiů, siddhů a dalších nebešťanů. Všichni toužili být svĕdky bitvy. S úžasem hledĕli na Ardžunův kočár a nevĕřili svým očím, že se Krišna stal jeho vozatajem.

Když Judhišthira vidĕl, že bitva co nevidĕt začne, svlékl si brnĕní a sestoupil z kočáru. Jeho bratři a ostatní bojovníci přihlíželi, jak jde smĕrem ke Kuruovcům. Co má za lubem? Rozhodl se snad náhle zachovat pokornĕ a přenechat nekrvavé vítĕzství kuruovským oddílům? Všichni jeho bratři na nĕho volali a ptali se na jeho zámĕry, ale král neodpovídal. Neozbrojen a nikým nechránĕn kráčel přímo k Bhíšmovĕ kočáru.

Krišna pobídl Ardžunovy bílé konĕ a popojel ke kočárům Bhímy a dvojčat. Řekl jim: „Znám úmysly vašeho bratra. Chce se poklonit svým guruům předtím, než s nimi začne bojovat. Ve starých historických příbĕzích se praví, že kdo jako první vzdá poklony svým učitelům a starším předtím, než se s nimi pustí do boje, zvítĕzí.“

Když Judhišthira přistoupil k Bhíšmovi, pánduovští vojáci se domnívali, že se tváří v tvář tak hrozivému protivníkovi rozhodl nebojovat, a z jejich řad zaznívalo volání „Bĕda!“ Dhritaráštrovi synové si mysleli, že se Judhišthira bojí. „Jen pohleďte na toho bídného ubožáka,“ chechtali se. „Celý vydĕšený jde prosit Bhíšmu o milost.“

Judhišthira nebral jejich posmĕch na vĕdomí a stanul před Bhíšmou, který mezitím sestoupil ze svého kočáru. Pánduův syn se poklonil a chytil se Bhíšmových nohou. „Ó nepřemožitelný, klaním se ti. Budeme s tebou bojovat. Prosím, dej nám k tomu svolení a požehnání.“

Bhíšma se usmál a zdvihl pravou ruku: „Ó vládce Zemĕ, ó vznešený králi, kdybys ke mnĕ takto nepřišel, proklel bych tĕ, abys prohrál. Potĕšil jsi mĕ, milý synu. Bojuj a dosáhni vítĕzství. Požádej mĕ o požehnání, ó synu Kuntí   —   o cokoliv chceš. Bĕda, lidé jsou otroky bohatství, ale samo bohatství není otrokem nikoho. Svazuje mĕ bohatství Kuruovců a jako nemohoucí muž ti čelím v bitvĕ, přestože vím, že tvoje vĕc je spravedlivá. Řekni mi, milé dítĕ, co si ode mĕ přeješ.“

Judhišthira cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. „Ó moudrý, jelikož ti jde o moje dobro, postarej se, prosím, o moje zájmy. Konej svoji povinnost a bojuj za Kuruovce. To je moje přání.“

Bhíšma působil skleslým dojmem: „I když musím bojovat na stranĕ tvých nepřátel, ó králi, řekni mi, co pro tebe mohu udĕlat.“

Judhišthira sepjal ruce a poklonil se: „Ó pane, požádám o jednu vĕc. Řekni mi, jak tĕ můžeme porazit, když jsi neporazitelný. Jestli v tom spatřuješ nĕco dobrého, sdĕl mi to pro moje dobro.“

Bhíšma stál a v ruce držel svůj velký, stříbrem ozdobený luk. Třebaže mu nyní bylo již přes sto let, ve svém nablýskaném zlatém a stříbrném brnĕní stále působil impozantním dojmem. Položil ruku na Judhišthirovo rameno. „Ó potomku Bharaty, nevidím muže, který mĕ dokáže porazit v bitvĕ, i kdyby to byl vládce nebešťanů. Čas mojí smrti ještĕ nenadešel. Přijď za mnou nĕkdy jindy a zeptej se mĕ na totéž znovu.“

„Budiž.“

Judhišthira se opĕt poklonil svému praotci a odešel. Mířil k Drónovi a razil si přitom cestu řadami zvĕdavých vojáků. Poté, co uctivĕ obešel jeho kočár, řekl: „Ó neporazitelný hrdino, řekni mi, jak mohu bojovat s tebou, mým úctyhodným učitelem, aniž bych spáchal hřích. Ó vznešený bráhmano, jak se mi podaří zničit nepřátele?“

Dróna stejnĕ jako Bhíšma řekl: „Ó králi, kdybys ke mnĕ nepřišel, proklel bych tĕ, abys utrpĕl porážku. Potĕšil jsi mĕ, ó bezhříšný. Kéž se vítĕzství přikloní na tvoji stranu. Řekni mi, prosím, co pro tebe mohu udĕlat. Přeji si dát ti požehnání. Bĕda, nemohu bojovat na tvojí stranĕ, neboť jsem otrokem kuruovského bohatství, ale budu se modlit za tvé vítĕzství.“

Judhišthirovi při zaslechnutí Drónova láskyplného tónu v hlase opĕt vhrkly slzy do očí. Jak je osud krutý, že ho nyní nutí bojovat proti svému váženému a letitému guruovi!

Přemoci Drónu však bude tĕžké. Navzdory svému pokročilému vĕku zná tajemství všech nebeských a pozemských zbraní. Ze svého velkého luku stále dokáže střílet nekonečný proud šípů. Judhišthira si nedokázal představit nikoho, kdo by se k nĕmu dokázal v bitvĕ byť i jen přiblížit. S úctou pronesl: „Ó bráhmano, modli se za mĕ a řekni mi, co je pro mĕ prospĕšné. Bojuj za Kuruovce a dej do toho veškerou svoji sílu. To je moje přání.“

Dróna pohlédl s láskou na svého žáka. I když nebyl tak tĕlesnĕ silný jako Ardžuna a Bhíma, Judhišthirova síla spočívala ve schopnosti neochvĕjnĕ setrvávat na cestĕ ctnosti. Dróna vĕdĕl, že zbožného človĕka vždy chrání jeho ctnost. Hledĕl na Ardžunův kočár na protĕjší stranĕ bojištĕ: „Ó králi, tvoje vítĕzství je jisté. Tvým rádcem je Krišna, jehož nikdy neopouští spravedlnost. Kde je Krišna, tam musí být vítĕzství. Ó synu Kuntí, jdi a bojuj s naprostou důvĕrou. Co ti mám ještĕ říci?“

„Ó bojovníku mocných paží, prosím, řekni mi, jak tĕ lze porazit,“ zeptal se Judhišthira.

„Dokud budu bojovat, nezvítĕzíš, ó králi. Proto při nejbližší příležitosti usiluj o moji smrt. Není však nikdo, kdo se mi dokáže v boji postavit. Když rozzuřen chrlím na všechny strany nekonečný příval šípů, nemůže mi čelit žádný človĕk ani nebešťan. Ó Bhárato, zabít mĕ se ti podaří, jen když odložím zbranĕ a s ovládnutými smysly se připravím na smrt. Taková je pravda. Pokud uslyším z důvĕryhodného zdroje nĕjakou nepříjemnou zprávu, odložím zbranĕ a bojovat přestanu.“

Judhišthira se učiteli poklonil. Přemítaje o jeho slovech šel ke Kripovĕ kočáru. Poté, co se starému bráhmanovi-bojovníku poklonil, řekl: „Ó učiteli, jen s tvým svolením mohu bojovat a nebýt stižen hříchem. Prosím, dovol mi bojovat, abych porazil svoje nepřátele.“

Kripa stejnĕ jako Bhíšma a Dróna odpovĕdĕl, že by Judhišthiru určitĕ proklel, aby prohrál, kdyby ho nepřišel požádat o svolení. I on litoval svého závazku vůči Kuruovcům. Když prohlásil, že nemůže bojovat na Judhišthirovĕ stranĕ, zeptal se, co jiného pro nĕho může udĕlat.

Judhišthira stojící před Kripou cítil, jako by se mu mĕlo rozskočit srdce. Nejprve Bhíšma, potom Dróna a teď i Kripa   —   všichni tři byli pro nĕho a jeho bratry jako otcové. Od jejich dĕtství, když poprvé přišli do Hastinápuru, se o nĕ tito stařešinové s tou nejvĕtší péčí starali a učili je. Nemohl si vzpomenout na jediné jejich kruté slovo nebo skutek. Nyní musí jít za nimi a ptát se jich, jak je lze zabít. Judhišthira stál se sklonĕnou hlavou, hrdlo se mu stáhlo a nemohl ze sebe vypravit ani slovo.

Kripa pochopil rozpoložení jeho mysli a řekl: „Ó králi, nikdo mĕ nemůže zabít. S tímto vĕdomím jdi a dosáhni vítĕzství.“

Kripovi řekl jeho otec, riši Gautama, že bude neporazitelný v bitvĕ. Proto Kripa Judhišthirovi poradil, aby neztrácel čas snahou porazit ho. Zdvihl ruku v žehnajícím gestu a pokračoval: „Každé ráno po probuzení se budu modlit za tvoje vítĕzství. To říkám se vší vážností. Teď jdi a naplň svoje tužby.“

Nakonec šel Judhišthira za Šaljou. Poté, co svého strýce z matčiny strany požádal o svolení s ním bojovat, zůstal stát se sepjatýma rukama a hledĕl na nĕho. Šalja zarmoucenĕ odpovĕdĕl: „Kuruovské bohatství si mĕ zotročilo. Co pro tebe mohu za tĕchto okolností udĕlat? Chci ti dát požehnání za to, že jsi za mnou pokornĕ přišel. Co si přeješ?“

Judhišthira mu připomnĕl jeho slib zbavit Karnu odvahy, až dojde k jeho boji s Ardžunou.

„Stane se tak,“ odpovĕdĕl Šalja. „Jdi a bojuj. Budu se modlit za tvoje vítĕzství.“

Judhišthira se Šaljovi poklonil a vrátil se ke svojí armádĕ. Za to, že vzdal úctu starším svého rodu, ho chválili i Kuruovci. Mezi vojáky obou stran byly slyšet výkřiky „Výbornĕ! Bravo!“ Vojáci při pomyšlení na vznešené vlastnosti Judhišthiry a jeho bratrů hlasitĕ naříkali.

Když Judhišthira opĕt stál na svém kočáře odĕn v brnĕní a připraven k bitvĕ, zvolal smĕrem ke Kuruovcům: „Jestli si nĕkdo z vás chce zvolit naši stranu, budeme jej považovat za spojence. Přidejte se k nám.“

Nastalo ticho a nikdo se ani nepohnul. Potom z kuruovských řad vyjel Jujutsuův kočár. „Budu bojovat pro tebe,“ vykřikl. „Přijmeš mĕ, ó bezhříšný?“

„Pojď, pojď,“ odpovĕdĕl Judhišthira. „Bojuj s námi proti svým pošetilým bratrům. Ó Jujutsu, přijímáme tĕ do našich řad. Zdá se, že pokračování Dhritaráštrova rodu i pohřební obĕti jeho členů zůstanou na tobĕ. Ó princi, přijmi nás, jež přijímáme tebe. Hnĕvivý a pošetilý Durjódhana nepřežije.“

Za zvuku bubnů a činelů Jujutsu přejel na stranu Pánduovců. V Durjódhanovi vůči jeho nevlastnímu bratrovi kypĕla tichá zlost. Jujutsu nikdy nedával svoje sympatie k Pánduovcům najevo. Ale byly i tak dosti zřejmé z jejich častých neshod. Jak si však dovoluje opustit svoji rodinu v okamžiku nouze? Svého pošetilého rozhodnutí bude litovat.

Jakmile bojovníci na obou stranách vidĕli, že nadešel okamžik bitvy, začali jásat. Teď zemřou a budou povzneseni na nebeské planety, nebo zvítĕzí. Za zvuků tisíců lastur, trubek a bubnů se proti sobĕ hnali s tasenými zbranĕmi. Na pohled a na poslech připomínali dva ohromné slévající se oceány. Zemĕ se roztřásla a do vzduchu se vznesla oblaka prachu. Bhíma se řítil před pánduovskými voji a řval jako býk, až přehlušil halas bitvy. Kuruovští vojáci se při zaslechnutí jeho výkřiků, které překrývaly ostatní zvuky, vydĕsili. Konĕ a sloni ze strachu močili, káleli a v bĕhu klopýtali. Když se Bhíma přiblížil k Dhritaráštrovým synům s vířícím kyjem nad hlavou, zachvátila je hrůza. Bhíma se nad svými polekanými soupeři rozesmál. Konečnĕ nastal okamžik, kdy může dát svému hnĕvu neomezený průchod.

Kuruovci si dodali odvahy, vyrazili válečný pokřik a zamávali luky ve vzduchu. Obklopili Bhímu a začali na nĕho střílet šípy podobné hadům. Když se šípy odrážely od jeho brnĕní, Bhíma se jen smál a ostatní šípy srážel kyjem. Tak odrazil jejich útok a pak odpovĕdĕl tisíci vlastních šípů, jimiž kuruovské prince rozprášil do všech stran.

Abhimanju a synové Draupadí spolu s Nakulou, Sahadévou a Dhrištadjumnou postupovali společnĕ a pronikli do kuruovských řad chrlíce šípy do všech stran.

Obĕ strany se zasypávaly zbranĕmi a žádná před násilím nezakolísala ani neustoupila. Všude se rozléhalo drnčení tĕtiv a jejich nárazy do kožených chráničů loktů a rukavic. Vzduch byl plný rychle létajících šípů. Oštĕpy, šipky a železné koule dopadaly po tisících na obĕ armády. Troubení lastur, řev bojovníků podobný lvímu, tĕžký dusot pĕchoty, ržání koní, řinčení zbraní, rachot kol kočárů, cinkot zvonců, které mĕli sloni povĕšené kolem krku, troubení jejich chobotů a zvuk bubnů se mísily ve vřavu, z níž vstávaly vlasy na hlavĕ. Bojovníci však na nic nedbali a řítili se vpřed.

Ardžuna se okamžitĕ pustil do boje s Bhíšmou. S lehkostí v ruce na nĕho střílel nekonečné množství šípů, ale Bhíšma je všechny odrazil a vracel Ardžunovi spousty jiných. Třebaže Ardžunu Bhíšmovy šípy zasáhly, nezakolísal. Ani jemu se však nepodařilo svými smrtonosnými šípy otřást Bhíšmou. Oba hrdinové po sobĕ navzájem stříleli a kolem nich zuřila bitva.

Rozzuřil se lítý boj. Oblohou se míhaly rudé a modré záblesky a z černých mračen na bojištĕ padalo maso a krev. Vál hrozivý vítr, který unášel nesčetné oblázky a kameny a sužoval všechny vojáky. Hlasitĕ dunĕl hrom a zemi bičovaly blesky.

Mocní bojovníci na kočárech se potýkali s jinými bojovníky na kočárech, zatímco pĕšáci bojovali mezi sebou a jezdci s jízdou. Bojovníci hledali svoje předem vybrané soupeře. Bhíma napadl Durjódhanu, Sahadéva Šakuniho a Dhrištadjumna Drónu. Jak jim přicházeli na pomoc ostatní králové a kšatrijové, bitva se zmĕnila v souboj všech proti všem a zbranĕ létaly na všechny strany.

V obou armádách postupovaly vpřed oddíly rákšasů. Ghatótkača vedl oddíl rákšasů na pánduovské stranĕ a na stranĕ Kuruovců mocný Alambuša. Tyto hrozivé bytosti působily svými sekerami a kyji mezi vojáky strašlivé krveprolití.

Vojáci bojoval bez milosti, jako posedlí démony. V hrozivém zmatku otcové nerozeznávali syny, bratři bratry ani přátelé svoje přátele. Strýcové zabíjeli synovce a bratranci bratrance. Muži do sebe sekali meči a bili se ozubenými a tĕžkými kyji. Po zemi tekly proudy krve a unášely zmrzačené uťaté údy. Kočáry do sebe narážely a tříštily se na kusy, zatímco sloni napadali jiné slony a vráželi do nich kly opatřené ocelovými hroty.

Bojištĕ se začalo podobat Jamalóce, sídlu Smrti. Muži křičeli bolestí, jako duše odsouzené do pekla. Kam oko pohlédlo, ležely hromady zabitých bojovníků a zvířat. Vzduchem svištĕly sekery a meče potřísnĕné krví. Nepřetržitĕ se ozývalo hlasité dunĕní tĕžkých kyjů a rychlých šípů zasahujících tĕla vojáků.

Bhíšma bojoval s velkou zuřivostí. Jeho vysoký prapor s palmou a pĕti hvĕzdami pronikal pánduovskou armádou a za ním zůstávala ležící tĕla a rozbité kočáry. Bhíšma svými šípy utínal hlavy a údy všem, kdo mu přišli do cesty. Když se starý kuruovský hrdina rychle otáčel dokola se svým lukem, vypadalo to, jako by na svém kočáře tančil. Smrtící šípy střílel takovou silou, že i ohromným slonům probodávaly životnĕ důležité orgány a posílaly je vrávorající k zemi.

Abhimanju vidĕl spoušť, kterou Bhíšma působil, a rozehnal se proti nĕmu vyzývaje ho k boji. Bhíšmu chránilo pĕt hrdinných mahárathů, ale Abhimanju je všechny napadl. Šípy, které létaly oslňující rychlostí, odrážel Bhíšmovy ochránce a zároveň na nĕho útočil. Jediným dobře mířeným šípem přeťal Bhíšmův luk vedví. Dalšími třemi šípy mu pak srazil prapor a ten spadl na podlahu kočáru.

Pohled na Abhimanjuovu lehkost ruky tĕšil i nebešťany. Bojovníci, kteří ho vidĕli, nabyli dojmu, že v ničem nezaostává za svým otcem. Jeho luk znĕl přesnĕ jako Gándíva a tím, jak neustále vypouštĕl šípy, připomínal ohnivý kruh. Když se bohu podobný princ otáčel ve svém kočáře, zdálo se, že šípy opouštĕjí jeho luk na všechny strany zároveň.

Napadený Bhíšma se vzchopil a vyrazil do protiútoku. Zranil Ardžunova syna devíti šípy a potom mu třemi dalšími srazil prapor. Kritavarmá, Šalja a Kripa, kteří byli mezi Bhíšmovými ochránci, Abhimanjua napadli, ale vyvést ho z rovnováhy se jim nepodařilo. Odrazil je a pokračoval s vlastním útokem na Bhíšmu. Všichni bojovníci sledující jejich střetnutí volali: „Bravo! Výbornĕ!“

Bhíšma zahalil Ardžunova syna tisíci šípů. Když jeho útok nabyl na prudkosti, Abhimanjuovi přišlo na pomoc mnoho dalších pánduovských hrdinů v čele s Bhímou a všichni zamířili svoje zbranĕ na Bhíšmu. Jeho to ale ani v nejmenším nezneklidnilo a vypustil na všechny svoje dlouhé zlaté šípy.

Abhimanjua přispĕchal podpořit také virátský princ Bhúmindžaja. Šalja ho napadl a mezi obĕma bojovníky se rozpoutala divoká řež. Bhúmindžaja sedĕl na obrovském slonu a hnal se proti Šaljovi s oštĕpem v ruce. Slon šlápl na jho Šaljova kočáru a rozmačkal a zabil mu čtyři konĕ. Šalja zůstal stát na kočáře, vzal velkou železnou šipku a vystřelil ji vší silou na Bhúmindžaju. Probodla mu brnĕní a zaryla se mu do hrudi. Mrtvý princ spadl ze svého slona a hák a oštĕp mu vypadly z rukou. Šalja seskočil z kočáru, pozvedl meč a usekl jím slonovi chobot. Když obrovité zvíře padlo mrtvé k zemi, Šalja rychle vyskočil na Kritavarmův kočár. Všichni přítomní bojovníci mu přitom provolávali slávu za jeho chrabrost.

Bhúmindžajův bratr Švéta vidĕl, jak mu Šalja zabil bratra. Plál hnĕvem a vyřítil se na krále Madry jako rozzuřený slon. Cestu mu zastoupilo sedm kuruovských bojovníků ve snaze ho zastavit. Zasypali ho šípy, které Švéta odrazil a sedmi šípy se širokým ostřím přesekl luky všech útočníků. Kuruovští bojovníci na Švétu rozhnĕvanĕ metali šipky, které k nĕmu letĕly jako ohnivé meteory, ale princ je srazil šípy s ostřím jako břitva ještĕ předtím, než k nĕmu vůbec doletĕly. Dalšími šípy útočníky zranil, až se vrávorající, zmrzačení a s rozsekanými prapory rozprchli do všech stran.

Švéta se i nadále blížil k Šaljovi, až to vypadalo, jako by si pro krále Madry přišla zosobnĕná Smrt. Bhíšma si jeho postupu všiml a rychle se postavil mezi Švétu a Šalju. Švétovi přispĕchaly na pomoc tisíce bojovníků na koních a na kočárech a Bhíšma je začal jednoho po druhém sestřelovat svými neomylnými šípy. Když syn Gangy střílel nespočetné zlaté šípy, vypadal jako zářící letní slunce se svými paprsky. A jako slunce rozptyluje temnotu, rozptýlil Bhíšma nepřátele, kteří ho obklopovali. Zanedlouho jezdilo po bojišti bezcílnĕ mnoho kočárů, které připravil o bojovníky. Jankovití konĕ unášeli mrtvé mladé jezdce visící ze sedel. Zemi pokrývaly stovky zabitých bojovníků s roztříštĕným brnĕním a s usekanými hlavami a pažemi.

Tak jako Bhíšma zabíjel pánduovské vojáky, Švéta usmrtil velký počet bojovníků kuruovské armády. Rozzuřenému se mu nikdo nedokázal postavit. Po nĕjaké dobĕ zůstali proti sobĕ stát jen on a Bhíšma. Vrhli se na sebe jako dva rozlícení lvi. Po obloze létaly přívaly šípů jako ptáci se zlatými křídly. Navzájem se zranili. Krvácející Švéta zasáhl Bhíšmu dvaceti pĕti šípy a potom mu deseti přeťal luk. Dalšími zabil Bhíšmovy konĕ a vozataje.

Bhíšma bez váhání uchopil další luk, seskočil z kočáru a pokračoval v boji s princem stoje na zemi. Švéta pak vzal zlatou šipku a zvolal: „Počkej jen malou chvíli, ó Bhíšmo. V příštím okamžiku tĕ zabiji.“ Vypustil šipku, jež letĕla k Bhíšmovi jako kometa. Početní bojovníci, jež přihlíželi boji, vykřikli: „Bĕda! Bhíšma je zabit.“

Bhíšma však zabit nebyl. Vyslal proti šipce osm šípů a roztříštil ji na kusy. Pokračoval v boji s princem, který, když vidĕl, jak jeho šipka skončila, začal zuřit jako smyslů zbavený. Švéta se chopil obrovského ozubeného kyje a hnal se proti Bhíšmovi. Syn Gangy na novém kočáře, který mu přivezli jeho pomocníci, považoval tento útok za nezadržitelný. Seskočil z nĕho právĕ ve chvíli, kdy na kočár dopadl princův kyj. Síla úderu rozdrtila kočár, prapor, konĕ i vozataje.

Bhíšma naskočil do dalšího kočáru a znovu na Švétu zaútočil. Princ nyní nastoupil do vlastního kočáru a Bhíšma se rozjel smĕrem k nĕmu. Když se k sobĕ oba bojovníci přiblížili, přičemž neustále vypouštĕli zbranĕ, Bhíšma zaslechl z oblohy hlas: „Ó Bhíšmo, ó bojovníku mocných paží, nadešel čas Švétovy záhuby. Bojuj s veškerou silou a dobuď vítĕzství.“

Bhíšma pohlédl na Švétu. Po boku mu stálo množství pánduovských bojovníků, mezi nimi Bhíma, Abhimanju a Sátjaki. Povzbuzen božským hlasem však Švétu napadl, odrážeje zároveň ostatní útoky. Přiblížil se k virátskému princi a uchopil šíp podobný žezlu smrti. Přiložil ten zlatý, drahokamy ozdobený šíp k luku a natáhl tĕtivu až k uchu. Obdařil jej mocí Brahmovy zbranĕ a vypustil ho, aby Švétu zabil.

Šíp zasáhl prince do hrudi se zábleskem jako při zásahu hromoklínem a proletĕl jeho tĕlem. Zabodl se do zemĕ jako had plazící se do své díry a odnesl s sebou hrdinův život. Švéta spadl z kočáru jako uvolnĕný vrchol hory. Pánduovci vykřikli žalem, zato pokřik Kuruovců byl radostný. Durjódhana a Dušásana tančili štĕstím a za hlasitého zvuku trubek a bubnů Bhíšmu opakovanĕ vychvalovali.

Slunce pomalu mizelo za západním obzorem a Dhrištadjumna odvolal svoje vojáky. Obĕ armády se na noc odebraly do svých táborů, Pánduovci smutnĕ a Kuruovci se smíchem a s výkřiky radosti. Po setmĕní se na bojišti objevily tisíce supů a šakalů a jejich skřeky a vytí se mísilo s hlasy a zvuky odcházejících bojovníků.