Kapitola 6

Saňdžaja skončil s líčením prvního dne bitvy. Bhíšmova jedinečná odvaha a smrt dvou pánduovských hrdinů vykouzlily na Dhritaráštrovĕ tváři úsmĕv. Snad bude nakonec osud jeho vojskům příznivý. Bylo obtížné představit si nĕkoho, kdo by dokázal v bitvĕ přemoci Bhíšmu. Král náhle pocítil nadĕji a řekl: „Tvoje slova jsou příjemná, protože popisují naše vítĕzství. Starý vůdce Kuruovců Bhíšma je vždy oddán mým zájmům a svého hrdinství se nikdy nevzdá. Když si vzpomenu na naše prohřešky vůči Pánduovcům, moje srdce necítí hanbu. To samo o sobĕ je však ostudné.“

Dhritaráštra se opĕt na nĕkolik okamžiků odmlčel a pak se vzdechy pokračoval: „Ačkoliv slyším o našem úspĕchu, nemám omluvu pro bitvu, kterou zapříčinil můj pošetilý syn, ó Saňdžajo. Co dobrého může válka komukoliv přinést? Nemyslím si, že s ní kromĕ mých pošetilých synů a jejich stejnĕ zkažených rádců nĕkdo souhlasil.“

Králova mysl tĕkala mezi nadĕjí pro jeho syny a zármutkem při pomyšlení na nevyhnutelnou smrt Kuruovců. Občas, když si vzpomnĕl na moc a ctnost Pánduovců, propadal zoufalství. A potom je zde Krišna. Dnešní zpráva o bitvĕ byla povzbudivá, ale Ardžuna stále ještĕ neprojevil svoji odvahu, stejnĕ jako Bhíma a ostatní pánduovští generálové. Než se rozhodne o výsledku, mnozí zemřou. O tom nepochyboval. Jak jen by jeho synové mohli přežít?

Dhritaráštra poslal pryč služebníky, kteří ho ovívali, zavrtĕl hlavou a řekl: „Vítĕzství se bezpochyby přikloní ke spravedlivým, Saňdžajo, ale je naše vĕc opravdu tak nesprávná? Nemĕl by trůn patřit mnĕ? Nemá Durjódhana prvořadý nárok vládnout, a to i na Judhišthirův úkor?“

Saňdžaja neodpovĕdĕl. Již dávno bylo přeci rozhodnuto, že právoplatným vládcem byl Pándu. Dhritaráštra se narodil slepý, a to mu znemožňovalo vládnout království. Pánduovi synové tedy byli právoplatní dĕdicové přinejmenším jeho poloviny, ne-li celého. Saňdžaja vĕdĕl, že Dhritaráštra svoji slepotu proklel a považoval ji za krutý žert osudu, který mu odepřel jeho práva. Saňdžaja byl přesvĕdčen, že to je jasný Pánův plán. Ctnosti a laskavosti Pánduovců se nikdo nevyrovnal. Zemĕ nemohla mít lepší vládce   —    zvláštĕ, když druhou možnost představoval Durjódhana a jeho bratři.

Dhritaráštra prožíval vnitřní konflikt a zarmoucenĕ pokračoval: „Pro krutost, které moji synové vystavili Pánduovce a jejich ctnostnou manželku, však není omluvy. Brzy spatříme na bojišti plát oheň jejich hnĕvu. Ó Saňdžajo, myšlenky na jejich hnĕv, který roznítil Durjódhana, mi dnem i nocí berou klid.“

Saňdžaja sedící u nohou svého pána promluvil otevřenĕ, ale s náklonností: „Za nynĕjší situaci Kuruovců můžeš ty. Proč viníš jen svého syna? Tvoje současná lítost je jako stavĕní přehrady, když voda již odtekla. Naslouchej mému líčení vývoje událostí na Kurukšétře. Zakrátko se staneš obĕtí osamĕlé lítosti, až se tato válka začne ubírat svým nevyhnutelným smĕrem.“ Dhritaráštra zmlkl a Saňdžaja opĕt pokračoval v popisu událostí na Kurukšétře.

Po návratu do tábora na konci prvního dne boje svolal Judhišthira válečnou poradu. Radil se s Krišnou, který sedĕl po jeho boku ve zlatém brnĕní a přilbĕ s drahokamy. „Ó Góvindo, pohleď, jak mocný Bhíšma stravuje moje vojáky jako oheň suchou trávu. Jak na nĕho dokážeme byť i jen pohlédnout, až bude vypouštĕt svoje nebeské zbranĕ? Když ho moji vojáci vidí na bojišti, prchají do všech stran. Možná dokážeme v bitvĕ porazit Varunu nebo Vájua, či dokonce mocného Jamarádžu, ale nemyslím, že můžeme přemoci Bhíšmu.“

Z Judhišthirova hlasu znĕl zármutek: „Ó Kéšavo, je-li mým nepřítelem Bhíšma, myslím, že je lepší odejít do lesa. Nepřísluší mi, abych obĕtoval tyto kšatriji do ohnĕ jeho zbraní jen v zájmu svojí vlády. Pohleď na moje bratry! Všichni kvůli mnĕ utrpĕli zranĕní. Navíc pro svoji lásku ke mnĕ přišli o štĕstí i bohatství. Jak mohu dovolit, aby trpĕli i nadále? Strávím proto zbytek svých dnů askezí.“

Když Judhišthira dával průchod svým citům, Krišna neřekl nic. Vĕdĕl, že král nemá v úmyslu vzdát se boje. První den neprobíhal podle jeho představ, a byl tedy přirozenĕ zklamán, zvláštĕ když mĕl čelit takovému bojovníkovi, jako je Bhíšma. Zvítĕzit v této válce nebude snadné. To bylo již jasné.

Judhišthira pokračoval: „Zdá se, že Ardžuna se v této bitvĕ spokojil s úlohou pozorovatele. Jen Bhíšma pamatuje na svoje kšatrijské povinnosti a odhodlanĕ bojuje. Proč, ó Krišno, Tvůj přítel Ardžuna jen s nezájmem přihlíží, když Bhíšma decimuje naše vojáky? Řekni mi, kdo ho dokáže zastavit? Musíme vymyslet plán, jak ho zarazit dřív, než zničí celou naši armádu. Ó Góvindo, jen Tvojí milostí získáme po zabití našich nepřátel zpĕt naše království.“

Judhišthira sedĕl se sklopenou hlavou. Krišna odpovĕdĕl: „Ó nejlepší z Bharatova rodu, nepoddávej se zármutku. Obklopují tĕ vznešení bojovníci na kočárech, všichni srdcem i duší oddaní tvému prospĕchu. I Já se ti snažím prospĕt. Máš bratry, jakož i Drupadu, Virátu, Dhrištadjumnu, Sátjakiho, Šikhandího a mnoho dalších. Všichni jsou to proslulí bojovníci, kteří v bitvĕ nikdy nezakolísají. Šikhandí Bhíšmu jistĕ v pravý čas zabije. Nezoufej.“

Judhišthiru Krišnovo ujištĕní povzbudilo. Určitĕ by nedokázal lhát a bylo jasné, že si přeje, aby bitva pokračovala. Bez ohledu na výsledky ji nešlo zastavit. Musí pokračovat.

Judhišthira si dĕlal starosti, aby svým zarmouceným výlevem nevzal vojákům odvahu. Pohlédl proto na Dhrištadjumnu a řekl: „Ó hrdino, byl jsi jmenován velitelem mých vojáků. Veď naši armádu k vítĕzství, tak jako Kárttikéja vede nebešťany. Využij svojí odvahy k zabití Kuruovců. Se svými bratry a všemi ostatními kšatriji tĕ budu následovat.“

Dhrištadjumna odpovĕdĕl: „Ó synu Prithy, je určeno, že zabiji Drónu. Teď budu bojovat s kterýmkoliv Kuruovcem, jenž se mi postaví do cesty. Nechť se všichni ti pyšní králové snaží, jak nejlépe mohou   —   žádného z nich se nebojím.“

Všichni přítomní mu provolali slávu. Judhišthira potom projednával rozestavení pro příští den bitvy. Jeho armáda mĕla zaujmout kraunča-vjúhu, formaci ve tvaru ptáka, kterou vymyslel Brihaspati. Po určení postavení jednotlivých bojovníků se pánduovská armáda odebrala k nočnímu odpočinku. Tisíce jejich stanů zaléval mĕsíční svit.

Druhého dne bitvy po východu slunce se pánduovské ozbrojené síly seřadily do tvaru kraunča. Při pohledu na tento hrozivý šik s atirathy a mahárathy v klíčových postaveních požádal Durjódhana Bhíšmu, aby ze svých vojáků vytvořil obranný tvar. Bhíšma sestavil svoje síly do další mocné vjúhy. Za zvuků nesčetných lastur a trubek na sebe obĕ armády zaútočily. Útok Kuruovců vedl Bhíšma osobnĕ. Okamžitĕ napadl nejpřednĕjší pánduovské bojovníky vedené Dhrištadjumnou, Abhimanjuem, Bhímou a Ardžunou.

Pod Bhíšmovým útokem pánduovská vjúha zakolísala. Bojovníci na kočárech i jezdci padali v rychlém sledu. Bhíšmovy zlatĕ opeřené šípy svištĕly vzduchem se smrtící přesností. Pánduovské vojáky, které starý kuruovský hrdina neustále zasypával šípy, jal strach.

Ardžunu tento masakr rozzuřil: „Jeď, ó Džanárdano, tam, kde je praotec. Zdá se, že v Durjódhanovĕ zájmu zničí celou naši armádu. Proto ho zabiji.“

„Mĕj se na pozoru,“ varoval ho Krišna. „Zavezu tĕ teď k Bhíšmovi.“

Když Krišna přejíždĕl pole, Ardžuna střílel šípy do všech stran a zabíjel kuruovské vojáky ve velkém. Drnčení tĕtivy, její údery o kožené chrániče a svist šípů opouštĕjících jeho luk splývaly do jediného zvuku. Jak se otáčel, vyletoval z jeho kočáru na všechny strany nekonečný proud šípů.

Bhíšma ho vidĕl přijíždĕt. Velký kočár s bílými koňmi, obrovský prapor s opicí a mnoho dalších nebeských praporů bylo snadné rozpoznat. Bhíšma bez váhání vyslal na Ardžunu osmdesát dlouhých šípů. Durjódhana zároveň vystřelil dalších šedesát, Kripa padesát a Dróna dvacet pĕt. Také mnoho dalších mocných bojovníků podporujících Bhíšmu zamířilo na Ardžunu svoje šípy.

Ardžunou to ani nepohnulo, přestože byl zasažen ze všech stran. Vystřelil na útočníky vlastní šípy a každého probodl. Když se zamĕřil na Bhíšmu, přišli mu na pomoc Sátjaki, Viráta, Dhrištadjumna a synové Draupadí. Každý se pustil do boje s jedním či více kuruovskými hrdiny, a Bhíšma tak zůstal nechránĕn.

To ho však nevyvedlo z míry a rychle vypustil dalších osmdesát šípů, které Ardžunu zranily, až ve svém kočáře zavrávoral. Kuruovci spustili radostný pokřik, a to Ardžunu rozlítilo. Rychle se vzpamatoval a požádal Krišnu, ať přijede ke kuruovským hrdinům, přičemž je všechny napadl šípy s hroty podobnými telecím zubům. Kuruovci pod Ardžunovým útokem připomínali oceán bičovaný bouří. Trhal jim brnĕní a opakovanĕ tříštil luky. Tisíce jich Ardžuna porazil na hlavu, až se vydĕšenĕ rozprchli.

Durjódhana chvatnĕ přijel k Bhíšmovi, který v útoku na Ardžunu nepokračoval. Zvolal: „Ó praotče, podívej se, jak tento mocný Pánduovec kosí naše vojáky jako rolník pšenici. Jak to můžeš dovolit? Jen kvůli tobĕ Karna odložil zbranĕ. Výsledkem toho, jak se zdá, bude, že nás Ardžuna všechny zničí. Jednej rychle a chraň nás, ó synu Gangy.“

Bhíšma pohlédl na rozčileného prince. „Hanba kšatrijské povinnosti!“ odpovĕdĕl a otočil kočár smĕrem k Ardžunovi. Nechtĕl se s Pánduovci utkat v bitvĕ, ale vĕdĕl, že se tomu nebude moci vyhnout. Když jel Ardžunovi vstříc, Kuruovci jásali a troubili na lastury. Po obou stranách a zezadu ho doprovázeli Durjódhana, Ašvatthámá a Dušásana.

Oba atirathové, Bhíšma a Ardžuna, se pustili do vzájemné výmĕny šípů. Každý vystřelil nejdříve deset, potom sto a potom tisíc šípů. Ardžuna vystřelil na Bhíšmu tolik šípů, že vypadal jako pokryt sítí, ale kuruovský hrdina je rychle rozptýlil vlastními a zahájil protiútok. V boji je oba tĕšila chrabrost protivníka. Žádný nedokázal nabýt vrchu.

Krišna byl zasažen do hrudi třemi šípy a z ran Mu tekla krev. Když obratnĕ řídil konĕ, vypadal jako kvetoucí strom kimšuka s jasnĕ červenými kvĕty. Nechal kočár v ladných kruhových pohybech postupovat a ustupovat tak rychle, že Bhíšmovi dĕlalo potíže na Ardžunu mířit. I on se pohyboval po poli tak rychle, že Ardžunovi mařil míření.

Zemĕ se pod koly kočárů chvĕla a vypadala, jako by se mĕla roztrhnout. Přihlížející žasli. Nedokázali mezi obĕma soupeři zaznamenat žádný rozdíl ani žádný nedostatek v jejich technice boje. Vĕtšinou zůstávali neviditelní, zahaleni sítí šípů. Nebešťané na obloze prohlásili: „Ti dva nemohou být poraženi žádným soupeřem, pozemským ani nebeským. Tato bitva jistĕ nebude mít konce.“

Zatímco Ardžuna a Bhíšma bojovali, obĕ armády se nadále navzájem pobíjely. Dróna a Dhrištadjumna se bili jako dva rozzuření lvi. Boj mezi guruem a žákem nebyl o nic menší podívanou než boj Ardžuny s Bhíšmou. Oba si navzájem prorazili brnĕní a stáli nehybnĕ jako Himálaj. Dhrištadjumna, vĕdom si svého předurčení zabít Drónu, hledal neustále příležitost svého protivníka usmrtit, ale Dróna jeho útoky opakovanĕ a nebojácnĕ mařil. Učitel bojových umĕní při střetu s Drupadovým synem projevil svoje jedinečné schopnosti.

V jednu chvíli Dhrištadjumna vidĕl svoji příležitost a vypustil dlouhou šipku ozdobenou zlatem a drahokamy vaidúrja, která letĕla vstříc Drónovi podobna blesku. V okamžik, kdy byla vypuštĕna, však Dróna vystřelil tři šípy s ostřím jako břitva, které ji v letu roztříštily na kusy. Spadla k zemi jako sprška meteorů.

Rozzuřený Dhrištadjumna zasypal Drónu šípy, ale kuruovský bojovník je všechny odrazil a okamžitĕ přesekl šípem s půlmĕsícovým ostřím Dhrištadjumnův luk. Pak zabil jeho čtyři konĕ a rozbil mu kočár.

Dhrištadjumna seskočil ze svého rozbitého kočáru s obrovským kyjem v ruce. Dróna jeho kyj okamžitĕ zasáhl salvou šípů a roztříštil ho na malé kousky. Dhrištadjumna vytasil svůj dlouhý meč a se zdviženým štítem ozdobeným stem zlatých mĕsíců se hnal k Drónovi. Jeho útok podobný útoku hladového lva na slona Dróna zastavil shlukem ozubených šípů. Dhrištadjumna nemohl učinit další krok, ale byl nucen šípy odrážet mečem a štítem. Bhíma vida jeho potíže ho vytáhl na svůj kočár a rychle ho odvezl z Drónova dosahu.

Poté, co Dhrištadjumna nastoupil na nový kočár a vrátil se do boje se svým soupeřem, Bhíma se střetl s králem Kalingy, Kétumatem, a jeho nesmírnou armádou. Podporoval ho další vládce jménem Šrutájus, jehož následovaly tisíce nišádských bojovníků. Obĕ armády obklopily Bhímu. Jakmile Bhíma vidĕl, že se na nĕho ze všech stran tísní sloni, kočáry a jezdci, rozesmál se a začal střílet do všech smĕrů. Šípy vystřelené Bhímovými mocnými pažemi z jeho obrovského luku hladce prolétaly tĕly mužů i koní.

Jednotky Kalingů a Nišádů však byly nebojácné. Bhímovi přišli na pomoc ostatní pánduovští vojáci. Matsjové, Čediové a Karúšové společnĕ napadli armády kolem nĕho. Strhl se dĕsivý boj. Řinčení zbraní a řev mužů i zvířat byly ohlušující. Vojáci sekající hlava nehlava promĕnili pole v příšerné pohřebištĕ plné masa a krve. Stĕží dokázali rozlišit mezi přítelem a nepřítelem a nĕkdy zabíjeli i bojovníky na vlastní stranĕ. Nišádové bojující s démonskou zuřivostí postupnĕ zatlačili Čedie a Matsji a Bhíma zůstal na svém kočáře sám, stále obklíčen tisícovkami bojovníků. Neohrožený Pánduův syn však neustoupil ani o píď. Zaplavil Kalingy přívaly šípů a mohutnĕ zařval. Kétumat a jeho syn Šakradéva se řítili na Bhímu a stříleli množství šípů. Řvoucí Bhíma vládnul svým lukem a snadno je odrazil. Šakradéva vystřelil salvu šípů, které zabily Bhímovy konĕ. Bhíma zůstal stát na svém kočáře a odrazil Šakradévův útok. Rychle se chopil železného kyje a mrštil jej na prince. Kyj letĕl vzduchem stejnĕ přímo jako šíp. Zasáhl Šakradévu do hrudi, okamžitĕ ho zabil a srazil z kočáru na zem.

Když Kétumat vidĕl, že jeho syn padl, rozehnal se vpřed podporován svými vojáky. Bhíma vzal dlouhý meč ukovaný z té nejlepší modravé oceli a s mohutným štítem z býčí kůže ozdobeným zlatými hvĕzdami a půlmĕsíci seskočil z kočáru a hnal se na Kétumata s vysoko zdviženým mečem v nadĕji, že ho zabije.

Kétumat ihned na Bhímu vypustil jedem napuštĕnou šipku. Pánduův syn zamával mečem a v letu ji srazil. V bojovém zápalu zařval a jeho nepřátele zachvátil strach. Kétumat se strašlivĕ rozzuřil a vystřelil na Bhímu čtrnáct dalších šipek s ostrými kamennými hroty. Bhíma je všechny rozsekal svým mečem na kusy. Bĕhem tohoto úžasného činu se proti nĕmu se lvím řevem vyřítil Kétumatův bratr Bhánumat na velkém slonu. Bhíma tento řev nesnesl a zařval ještĕ hlasitĕji. Oba výkřiky podĕsily vojáky a jejich zvířata namístĕ ztuhla strachy.

Bhíma se řítil k Bhánumatovi a vyskočil k nĕmu na slona. Mocným máchnutím meče rozťal Bhánumata na dvĕ poloviny, které spadly po obou stranách slona na zem. Bhíma pak sekl smĕrem dolů a uťal slonovi chobot. Zvíře padalo na zem jako hora zasažená bleskem. Bhíma seskočil a na zemi zuřivĕ řval. Kuruovci zdĕšenĕ hledĕli na Vájuova rozlíceného syna a již ho nepovažovali za človĕka.

Bhíma se roztočil jako hořící pochodeň a razil si cestu nepřátelskými řadami svým zářícím mečem zbroceným krví. Masakroval nespočet bojovníků a jejich zvířat, až hlavy a údy létaly kolem. Pohyboval se po poli rychlostí sokola. Kdo se mu dostal do cesty, toho okamžitĕ zabil. Vypadal jako samotný Jamarádža v dobĕ zkázy vesmíru. Kuruovské vojáky zachvátila hrůza a křičíce strachy se rozutekli do všech stran.

Bhíma se točil, uhýbal stranou, skákal do výšky, dopředu a pak dozadu a připomínal šíleného tanečníka. Celou tu dobu se mu meč blýskal, až se zdálo, že je úplnĕ všude. Vraždĕní nepřátelští vojáci křičeli a s vydĕšeným řičením padaly stovky slonů. Bhíma bez rozmyslu sekal do kalingských a nišádských řad. Zemĕ kolem nĕho byla poseta rozbitým brnĕním a zbranĕmi. Válely se na ní kusy oštĕpů, luků, palic, kyjů, šipek a seker. Pole zdobily krásné zlaté konstrukce ze hřbetů slonů spolu se zářícími zvonci a dalšími barevnými ozdobami. Všude leželo velké množství hlav a paží bojovníků a na zemi se třpytily jejich ozdoby poseté drahokamy.

Bhímu nešlo zastavit. Zemĕ okole nĕj se promĕnila v hlubokou bažinu masa a krve. Šrutájus chtĕl zachránit svoje bojovníky a přijel před nĕho na svém kočáře s výzvou na rtech. Ihned nato vystřelil na bĕsnícího Pánduova syna sto hrozivých šípů. Hnĕv Bhímy probodaného šípy jako slon hákem neznal mezí. Jeho vozataj Višóka k nĕmu přijel s novým kočárem a Bhíma na nĕj naskočil. S křikem „Počkej! Počkej!“ se hnal na Šrutájuse, který na nĕho bez ustání střílel ostré šípy. Bhíma uchopil luk a vyslal na kalingského krále devĕt železných šípů. Tři ho zasáhly silou hromoklínu a srazily ho mrtvého k zemi.

Bhíma se okamžitĕ obrátil na Kétumata a zabil ho podobným způsobem   —   mnoha dlouhými šípy, které opustily jeho luk se zvukem připomínajícím burácení hromu. Zbývající Kalingové obklíčili Bhímu po statisících a všichni najednou ho zasypali svými zbranĕmi. Bhíma tyto zbranĕ odrazil, vzal kyj a pokračoval v boji na vlastních nohou. Ranami obrovského kyje posílal Kalingy do sídla Smrti. Pohyboval se tak rychle, že se ho nikdo nedokázal dotknout. Drtil nepřátele, a ti padali a prchali.

Při pohledu na prchající protivníky vytáhl Bhíma lasturu a opakovanĕ na ni zadul. Neuvĕřitelný zvuk se rozléhal polem a vnesl mezi Kuruovce paniku. Třásli se a témĕř ztráceli vĕdomí. Když se Bhíma dále pohyboval mezi zbývajícími Kalingy, byli jako v tranzu. Celá armáda se chvĕla jako jezero rozčeřené aligátorem a Bhíma ji rozdrtil. Její velitel s velkými potížemi shromáždil hrstku zbývajících vojáků a vrátil je zpĕt do boje.

Bhíma opĕt nastoupil na svůj kočár připraven čelit dalším vojákům, kteří přišli Kalingům na pomoc. Potom se k nĕmu přidal Dhrištadjumna s velkým počtem pánduovských bojovníků. Slunce se přiblížilo k západnímu obzoru a boj stále zuřil. Se soumrakem armády zastavily řež a stáhly se z pole. Zatímco příšerné dĕjištĕ krveprolití opĕt zaplnili šakali a supi, vojáci se ubírali zpĕt do svých ležení.