Kapitola 8

Když Dhritaráštra slyšel popisovat smrt svých synů, propukl v nářek. „Ó Saňdžajo, mám strach. Bhímova témĕř božská odvaha mĕ uvádí v úžas. A když slyším o pokoření mých synů, svírá mĕ úzkost. Jak jen tato válka dopadne? Vzpomínám si pouze na Vidurovy předpovĕdi. Vypadá to tak, že jeho slova se silou osudu vyplní. Pánduovští hrdinové slaví úspĕchy navzdory tomu, že se naše síly vedené Bhíšmou a Drónou jevily tak nepřemožitelnĕ. Jakou askezi vykonali? Jaké poznání rozvíjeli? Jakých požehnání se jim dostalo? Bĕda, moji synové jsou ztraceni.“

Dhritaráštra se dal do pláče. Saňdžaja ho utĕšoval, ale král ještĕ nĕjakou chvíli lkal. V usilovné snaze ovládnout se sevřel opĕradla svého zlatého trůnu a pokračoval.

„Osud mĕ trestá. Řekni mi, Saňdžajo, proč jsou moji synové zabíjeni, zatímco Pánduovci přežívají? Nevidím, že by tento oceán neštĕstí, v nĕmž se utápím, mĕl nĕjaký břeh. Jsem jako človĕk, který chce přeplavat moře. Není pochyb o tom, že Bhíma zabije všechny moje syny. Ó Saňdžajo, řekni mi, jak Durjódhana a jeho generálové reagují na vítĕzství Pánduovců.“

Saňdžaja sedĕl u králových nohou se zavřenýma očima. Vidĕl vše, co se odehrávalo na bojišti v obou táborech. Vybavil si scénu v Durjódhanovĕ stanu a řekl: „Poslouchej pozornĕ, ó králi, a popíši ti vše. K čemu je dobré doufat ve vítĕzství? O postavení Pánduovců jsi již mnohokrát slyšel. Tito hrdinové žijí jen pro Krišnovo potĕšení a na Jeho vůli závisí samotný vesmír. Tvoji synové jsou hříšní a dopustili se vůči svým bratrancům mnoha zlých vĕcí. Nyní sklízejí hořké plody.“

Pak Saňdžaja pokračoval v líčení průbĕhu bitvy.

Durjódhana vešel do stanu s tĕžkým srdcem. Desetitisíce jeho vojáků ležely na bojišti bez života a Bhíma mu zabil čtrnáct bratrů. Usedl mezi své rádce a po tváři mu stékaly slzy zármutku a zklamání. Obrátil se k Bhíšmovi a promluvil hlasem plným žalu.

„Ó praotče, mám na svojí stranĕ tebe, Drónu, Šalju, Kripu, Kritavarmu, Ašvatthámu a mnoho dalších neporazitelných bojovníků. Všichni jste připraveni položit za mĕ život a náš počet vysoce převyšuje Pánduovce. Za tĕchto okolností nechápu, jak můžeme jejich přičinĕním tolik trpĕt. Jak je možné, že prohráváme, ó hrdino? Jaké je tajemství jejich úspĕchu?“

Bhíšma položil stříbrnou přilbu vedle sebe, otočil se a pohlédl na Durjódhanu. „Ó králi, ještĕ jednou vysvĕtlím, proč nemůžeme Pánduovce porazit. Pro tvoje dobro se ti dostalo mnoha rad, abys s nimi uzavřel mír. Rozhodl ses nebrat tyto pokyny na vĕdomí. Proto budeš muset trpĕt, jak ti všichni tvoji rádcové předpovĕdĕli. Já sám jsem křičel až do ochraptĕní, abych tĕ přivedl k rozumu. Co ode mĕ chceš ještĕ slyšet? Protože si však přeji tvoje dobro a dobro tvých bratrů, učiním ještĕ jeden pokus.“

V Bhíšmovi se probudil soucit s truchlícím Durjódhanou, který naříkal při myšlence na bratry, příbuzné a přátele, kteří kvůli nĕmu zemřeli. Přestože princ radami svých dobrodinců vždy pohrdal, Bhíšma doufal, že ho utrpení učiní přístupnĕjším. Kuruovský velitel počkal, dokud se na nĕho nesoustředí pozornost všech přítomných králů, a potom silným hlasem promluvil.

„Ó králi, ó vládce Zemĕ, v minulosti, v přítomnosti ani v budoucnosti nebude nikdy žádná osoba, která by dokázala zabít Pánduovce, když je ochraňuje Krišna. Povím ti starý příbĕh, který jsem slyšel v dobĕ, kdy jsem žil na nebesích se svojí matkou. Kdysi, když sedĕl Brahmá na shromáždĕní bohů, přišla za ním plačící bohynĕ Zemĕ, Bhúmi. Řekla mu, že ji sužují hříchy démonů a Dánavů, kteří se na ní narodili, a hledá tedy útočištĕ u nezrozeného stvořitele. Modlila se: ,Ó pane, všichni mocní a hříšní Daitjové a Dánavové, které bohové zabili v bitvĕ, se nyní objevili na Zemi jako králové a bojovníci. Již déle neunesu břemeno tĕchto krutých mužů, kteří loupí a plení moje bohatství pro svoje sobecké potĕšení.'

Brahmá mĕl s Bhúmi soucit a v doprovodu bohů se okamžitĕ odebral na břeh nekonečného oceánu mléka, na nĕmž leží nepochopitelný Višnu. Pomodlil se k Nejvyššímu Pánovi a řekl Mu o tom, jak Zemĕ strádá. Nato zaslechl Višnua, jak k nĕmu promlouvá v jeho srdci, kde Pán vĕčnĕ sídlí jako Nadduše všech bytostí. Pán mu řekl, že se na Zemi brzy zjeví, aby démony zničil. Jeho osobní služebníci by se mĕli inkarnovat spolu s Ním. Všichni bohové by se mĕli expandovat svojí mystickou silou a narodit se na Zemi. S jejich pomocí Pán provede svůj božský plán záchrany Zemĕ.“

Bhíšma se odmlčel a pohlédl na Durjódhanu. Vĕdĕl, že Kuruovec nepřikládá historickým událostem velký význam. I když byl připraven přijmout, že Višnu je mocná bytost, která jedná pro dobro bohů, Durjódhana nedokázal přijmout, že Višnu je Nejvyšší Pán. V tomto ohledu nebyl zbožným človĕkem. Přestože plnil svoji náboženskou povinnost kšatriji, o službĕ a potĕšení Boha, který vše řídí, nemĕl ani ponĕtí. Vĕřil ve vlastní sílu. Nyní, v okamžiku nouze, kdy bylo jasné, že jeho síla je omezená, Bhíšma doufal, že jeho mysl bude otevřenĕjší. Dále zarmoucenému princi řekl:

„Tento vĕčný a nepopsatelný Pán Višnu se nyní zjevil jako Krišna. Ve skutečnosti je Krišna zdrojem Višnua. Mezi tĕmito dvĕma osobnostmi není žádný rozdíl. Ó Durjódhano, již jsi slyšel, že Krišna a Ardžuna jsou dva odvĕcí rišiové, Nárájan a Nara. Vĕz také, že mnoho králů a kšatrijů bojujících po jejich boku jsou expanzemi bohů. Všichni Pánduovci jsou dřívĕjší Indrové z různých vĕků. Jejich prostřednictvím vykoná Krišna svůj božský plán zabít démony, kteří se shromáždili v podobĕ tvojí armády, ó králi. Krišnova vůle je neomylná. On je svrchované tajemství, nejvyšší útočištĕ a nejvyšší sláva. Neber Ho vůbec na lehkou váhu   —   nepovažuj Ho za obyčejného človĕka. Tuto nepomíjející osobnost s nekonečnými energiemi bys mĕl uctívat. Moudří říkají, že ten, kdo Krišnu považuje za obyčejného človĕka, je hlupák a hříšník.“

Bhíšma skončil a Durjódhana sedĕl pohroužen v myšlenkách. Bylo obtížné přijmout, že Krišna je všemocná Nejvyšší Osoba. Určitĕ je výjimečnĕ mocný, ale Bůh? Může nĕjaká bytost tvrdit, že má takovou moc? Je jisté, že za vším spočívá nĕjaká velká síla či moc, ale jak by to mohla být osoba? A jak by tou osobou mohl být Krišna, který straní jeho nepřátelům? Je koneckonců on, Durjódhana, král Kuruovců, opravdu tak bezbožný? Každý ho jako takového odsuzuje, ale on vždy plnil svoje povinnosti a snažil se lidem vládnout spravedlivĕ. Existuje-li Bůh, proč by se mĕl právĕ k nĕmu chovat nepřátelsky? Je-li však Krišna Bůh, vysvĕtlovalo by to, proč je Pánduovce tak tĕžké přemoci. Proč však dává přednost jim?

Durjódhana se zhluboka nadechl. „Řekni mi o Krišnovi více,“ požádal nezvykle tichým hlasem. „Vždy jsem o Nĕm slýchával hovořit jako o Nejvyšší Bytosti. Ó praotče, přeji si o Jeho postavení a slávĕ vĕdĕt vše.“

Poté Bhíšma popsal Krišnův majestát, jak o nĕm slyšel od Nárady, Vjásadévy, Márkandéji a Parašurámy. „Všichni tito mudrci přijímají Krišnovu božskost. Považují Ho za vládce a udržovatele všech bytostí. Je dobrodincem a přítelem všech, ale ty Ho tak nevidíš, ó králi. Z tohoto důvodu tĕ považuji za rákšasu s hříšným srdcem a myslí. Jsi pohroužen v nevĕdomosti, neboť se zabýváš jen myšlenkami na sobecké štĕstí. Proto nemůžeš Krišnu poznat. Poznat Ho mohou jen ti, kteří jsou prosti chtíče, chamtivosti a hnĕvu, a ti, kteří si uvĕdomili, že jsou Jeho vĕční služebníci. Ó králi, snaž se vidĕt vĕci tímto způsobem, neboť pouze to povede k vĕčnému štĕstí. Uzavři se svými bratranci mír a žij s nimi šťastnĕ. Tuto válku nemůžeš vyhrát. Výsledkem tvého nepřátelství vůči Krišnovi a Pánduovcům bude jen utrpení a porážka.“

Když mnozí králové okolo Durjódhany slyšeli Bhíšmu dlouze hovořit o Krišnovi, začali považovat Jaduovce za Nejvyšší Osobu. Dokonce i Durjódhanovi to začalo vrtat hlavou. Snad je Krišna nĕco víc než jen človĕk. Možná dokonce převyšuje i nebešťany.

Nyní však bylo již příliš pozdĕ zanechat boje. Ať je Krišna kdokoliv, Pánduovci jsou Durjódhanovi nepřátelé a nic jim nedaruje. Pokud chtĕjí království, budou o nĕ muset bojovat. I kdyby jejich armádu tvořily expanze bohů, jeho jednotky budou posíleny Dánavy, jejichž moc se moci bohů vyrovná.

Durjódhana rozpustil shromáždĕní a odešel spát. Před ulehnutím se poklonil Krišnovi. Je-li jaduovský hrdina opravdu Nejvyšší, neuškodilo by projevit Mu trochu úcty. Možná, pomyslel si princ, by to mohlo zmĕnit jeho válečné štĕstí. Durjódhana si lehl na mléčnĕ bílé hedvábné pokrývky a usnul neklidným spánkem.

Když pátého dne vyšlo slunce, obĕ armády opĕt vyrazily proti sobĕ. Bojovníkům zabitým předchozího dne bylo dovoleno proležet jednu noc na lůžku hrdinů a potom byli za úsvitu spáleni, aby se pole připravilo na další den boje.

Soupeřící vojáci se v zápalu bitvy opĕt navzájem pobíjeli. Zabíjení bĕhem dne neustalo ani na okamžik. Ardžuna při pohybu po poli projevil jedinečnou odvahu. Luk Gándíva, z nĕhož vylétaly nesčetné šípy na všechny strany, připomínal blesky. Také ostatní vznešení bojovníci jako Abhimanju, Bhíma, dvojčata, Sátjaki a Judhišthira působili mezi Kuruovci spoušť.

Bhíšma a další mocní bojovníci na kuruovské stranĕ pokračovali v pobíjení pánduovské armády. Šikhandí se při mnoha příležitostech ocitl tváří v tvář Bhíšmovi a chtĕl ho zabít, ale Bhíšma se boji pokaždé vyhnul. Také Dhrištadjumna neustále hledal příležitost zabít Drónu, ale kuruovský učitel jeho útok odrážel a vlastním neodolatelným útokem zatlačil Dhrištadjumnu zpĕt. Drupadův syn si lámal hlavu, jak naplní svůj osud, ale beze strachu Drónu znovu a znovu vyzýval k boji.

Bhíma také neustále hledal příležitosti, jak dostihnout Dhritaráštrovy syny. Byl odhodlán zabít je tak rychle, jak jen to bude možné. Když se prohánĕl po bojišti, vypadal jako bůh smrti. Upřednostňoval boj kyjem, přestože stejnĕ dokonale ovládal luk a často zasypával Kuruovce salvami šípů.

Pátý, šestý a sedmý den padlo mnoho mužů, ale žádný z předních bojovníků na obou stranách. Durjódhana ve snaze omezit zkázu, kterou mezi jeho vojáky působil Ardžuna, určil, aby s ním bojoval Sušarmá a jeho armáda, Samšaptakové. Tito bojovníci Ardžunu počátkem každého dne vyzvali a Pánduův syn s nimi řádnĕ bojoval a tisíce jich zabil.

Navzdory svému nižšímu počtu pánduovská armáda pomalu zlomila odpor nepřítele. Durjódhana opakovanĕ vytýkal Bhíšmovi a Drónovi, že straní Pánduovcům. Oba se ho sice znovu a znovu snažili přesvĕdčit, aby přestal válčit a uzavřel mír, ale Durjódhana byl rozhodnut   —   boj bude pokračovat.

Osmého dne boje se Bhíma střetl s dalšími sedmnácti Durjódhanovými bratry a zabil je. Přestože ho obklíčili ve velké skupinĕ a zasypali ho zbranĕmi, vytrvale je srážel svými šípy. Jak tam stál na svém kočáře, bylo jasné, že chce všechny Durjódhanovy bratry namístĕ zabít. Pouze když se dostavil Dróna a zaplavil ho šípy, podařilo se ho zastavit. Tím, že Dróna vystřelil tolik šípů, že jimi Bhímu zcela zahalil, umožnil Durjódhanovým bratrům uprchnout. Bhíma se však z Drónova útoku vymanil a opĕt se prohánĕl po bojišti jako vlk stádem ovcí.

Když Bhíma ničil kuruovské vojáky a ostatní pánduovští hrdinové zabíjeli bojovníky v jiných částech bojištĕ, zapojil se do bitvy Ardžunův syn Iráván. Byl synem Ulupí, princezny z rodu nágů, a mocný nebeský bojovník. Vedl divizi bojovníků na různobarevných koních vychovaných vysoko v Himálaji. Konĕ na sobĕ mĕli ocelová brnĕní a zlaté čabraky. Na nich jedoucí nágové zaútočili na Kuruovce s dĕsivými výkřiky a objevili se uprostřed bitvy jako hejno labutí na hladinĕ oceánu.

Jízdĕ nágů se na stranĕ Durjódhany stranĕ postavil velký oddíl jezdců z hornaté oblasti Gándháry vedená Šakuniho šesti mladšími bratry. Odĕni v brnĕní a s bojovým pokřikem se řítili na Irávána s jeho vojáky a s myslí upřenou na vítĕzství nebo dosažení nebes prorazili jejich řady. Iráván se hlasitĕ zasmál a zavolal na svoje stoupence: „Zabijte všechny tyto bojovníky jakýmikoliv prostředky.“

Nágové předvedli oslňující umĕní jízdy a boje. Jejich konĕ jako by létali vzduchem a jejich zbranĕ dopadaly na nepřátele ze všech stran. Gándhárští bojovníci byli rozdrceni a v boji zůstali jen Šakuniho bratři. Vrhali na Irávána oštĕpy a prorazili mu brnĕní. Oštĕpy mu trčely z hrudi, ze zad i z mohutných nohou.

Neohrožený Iráván vytáhl oštĕpy a mrštil je zpĕt na řvoucí nepřátele. Seskočil z konĕ a z ran mu prýštila krev. Vytasil hrůzu nahánĕjící šavli a vyrazil na Subalovy syny. Mocný nága vypadal jako pohybující se hora pokrytá červenými kameny. Šavlí a štítem mával tak, že se kryl ze všech stran. Přestože na nĕho gándhárští princové vystřelili stovky šípů, v jeho obranĕ nedokázali nalézt jedinou skulinu. Obklopili ho a házeli po nĕm svoje dlouhé oštĕpy. Ty Iráván srazil a pak vyskočil a usekal jim ruce i nohy. Zmrzačené údy dopadly na zem i se zbranĕmi, brnĕním a štíty. Iráván poté smrtonosnĕ přesnými údery šavle uťal svým soupeřům hlavy.

Uprchl jen jediný princ, Vrišabha, který bĕžel k Durjódhanovi se zprávou o zhoubĕ gándhárských oddílů. Durjódhana vzplál vztekem. Zavolal Alambušu, obrovitého rákšasu dĕsivého vzezření. Alambuša se přidal k Durjódhanovi, protože nenávidĕl Bhímu, který mu zabil bratra, Baku. Když se dostavil k Durjódhanovi, Kuruovec řekl: „Pohleď na zkázu způsobenou Ardžunovým synem. Mistra klamu a iluzí Irávána může zastavit jen nĕkdo stejnĕ mocný. Ó hrdino, jsi schopen dostat se všude na zemi i na obloze. Umíš libovolnĕ mĕnit podoby. Jdi a zabij Irávána, syna bratra tvého zapřisáhlého nepřítele.“

Rákšasa odpovĕdĕl: „Budiž,“ vydal strašlivý válečný pokřik a vyrazil na Irávána. Svojí mystickou silou stvořil velký oddíl démonů na koních. Démonští bojovníci drželi oštĕpy s ozubenými hroty a mávali kyji potřísnĕnými krví.

Když Iráván spatřil rychle se blížícího Alambušu, shromáždil své jezdce. Nágové a rákšasové se srazili. Oba oddíly byly brzy zničeny a Iráván a Alambuša stanuli tváří v tvář jako v dávných dobách Indra s Vritrásurou. Když se rákšasa k Irávánovi přiblížil, ten máchl šavlí a přeťal soupeřův meč.

Alambuša vylétl na oblohu a zmařil Irávánův útok. Iráván díky svojí mystické síle následoval rákšasu na nebesa. Oba bojovníci ve svém zářícím brnĕní připomínali dvĕ srážející se planety. Iráván napadl rákšasu s velkou silou a usekl mu údy a zohavil tĕlo, ale Alambuša nĕjakým způsobem unikl smrti. Dokonce se ihned objevil v novém, mladém tĕle. Iráván ho znovu a znovu sekal svojí šavlí a bojovou sekerou, ale rákšasa se pokaždé objevoval v novém tĕle. Alambuša pronikavĕ zařval, až se to rozlehlo celou oblohou. Najednou přijal strašlivou, obrovskou podobu a snažil se Irávána chytit.

Před zraky tisíců bojovníků přihlížejících zdola vytvořil Iráván vlastní přeludy. Objevil se v ohromné podobĕ připomínající Ananta-šéšu. Obklopovalo ho mnoho dalších nágů v podobách hrozivĕ vyhlížejících hadů. Přiblížili se k Alambušovi, cenili jedovaté zuby a plivali jed. Rákšasa se na okamžik zamyslel, přijal podobu Garudy, vrhl se střemhlav na protivníky a pozřel je.

Alambušovy iluze Irávána zmátly. Jakmile nága opĕt přijal vlastní podobu, Alambuša na nĕho zaútočil svým velkým mečem. Mocným rozmachem uťal Irávánovi náušnicemi a diadémem ozdobenou hlavu, a ta spadla na zem jako mĕsíc padající z nebes.

Durjódhana a jeho stoupenci hlasitĕ provolávali slávu a pustili se do boje s obnoveným elánem. Pánduovské jednotky spustily vydĕšený pokřik. Na jiném místĕ pole Ardžuna bojoval se Samšaptaky a o synovĕ smrti nevĕdĕl.

Ghatótkača však byl svĕdkem Irávánovy smrti a zuřivĕ, hrůzostrašnĕ zařval. Jeho řev se odrazil od vzdálených vrchů a zemĕ se svými horami a jezery se otřásla. Kuruovci se třásli a potili. Údy jim strachem zdřevĕnĕly a rozhlíželi se, aby vidĕli zdroj tak dĕsivého zvuku, který je zbavil síly a způsobil, že se rozprchli do všech stran jako stádo jelenů vyplašených lvem.

Ghatótkača pozdvihl zářící trojzubec a vyrazil proti Kuruovcům podporován hordami rákšasů ve strašidelných podobách. Když se vřítili do bitvy, rozprášili nepřátelské vojáky jako vítr odnášející prach a smetí.

Durjódhana vidĕl, jak jeho síly při zahlédnutí rákšasů prchají hrůzou. Vyrazil bojový pokřik a neochvĕjnĕ se jim postavil čelem. Vzal luk a vytáhl množství dlouhých šípů s ostřím jako břitva. Za ním stál početný oddíl bojovníků na slonech. Vyrazili na rákšasy a znovu a znovu vydávali bojový pokřik.

Ghatótkača soptil, řval a spolu se svými vĕrnými následovníky se střetl s Durjódhanovými jednotkami. Mocní rákšasové v podobách ďáblů, skřetů a ohyzdných démonů napadli slony. Šípy, šipkami, šavlemi, oštĕpy, palicemi a bojovými sekerami zabíjeli na nich jedoucí bojovníky a potom se chopili balvanů a stromů a zabili slony. Rozdrtili a povraždili celý oddíl a vyrazili triumfální pokřik.

Durjódhana byl bez sebe vztekem. Nedbaje na vlastní život vyrazil proti Ghatótkačovi a jeho vojákům. Mocný Kuruovec vyslal na nepřátele nespočet šípů. Tucty jich padali umírající s řevem k zemi. Když se prohánĕl po poli, předvedl úžasnou odvahu. Jeho šípy létaly jako blesky a vážnĕ rákšasy sužovaly.

Potom na Durjódhanu zaútočil sám Ghatótkača. Přestože se řítil vpřed jako zosobnĕná Smrt, Durjódhana nezakolísal. Rákšasa se k nĕmu přiblížil a začal mu spílat.

„Ó zlovolný, dnes vyrovnáš dluh mým otcům, které jsi poslal do vyhnanství. Oloupil jsi tak ctnostné muže a urazil jejich počestnou manželku. Ó darebáku se zvrhlou inteligencí, skvrno svého rodu, za tyto a mnohé další urážky tĕ teď ztrestám. Stůj a bojuj, jestli ti nechybí odvaha.“

Ghatótkača se kousl do rtů a vystřelil na Durjódhanu salvu šípů. Kuruovec připomínal horu pod náporem bouře v období dešťů, ale šípy jím ani neotřásly, jako kdyby byl slon, na nĕhož padá sprška kvĕtů. Odpovĕdĕl rákšasovi dvaceti čtyřmi šípy, které dopadly jako hadi na horu Gandhamádana. Probodaný a krvácející Ghatótkača se rozhodl Durjódhanu zabít. Zapomnĕl na slib svého otce a uchopil mohutný oštĕp schopný prorazit skálu. Když jej Ghatótkača pozdvihl, aby Durjódhanu zničil, oštĕp plál jasnou září.

Velitel oddílu slonů, král Banga, vidĕl, že Kuruovci hrozí nebezpečí, a proto pobídl svého slona. Dostal se mezi Durjódhanu a rákšasu právĕ ve chvíli, kdy byl oštĕp vržen. Slon zasažený zářícím oštĕpem padl mrtev a král seskočil z jeho hřbetu.

Durjódhana kypĕl zlostí. Jeho jednotky byly pobíjeny na všech stranách. Teď před ním stojí jako nehybná hora Bhímův rákšasí syn. Jak by ho kdy mohl přemoci? Kuruovský princ však nezapomínal na svoji kšatrijskou povinnost a stál neochvĕjnĕ na místĕ. Vypustil mnoho planoucích šípů, které letĕly Ghatótkačovi vstříc jako oblak komet.

Rákšasa se rychle pohyboval a zkušenĕ se šípům vyhnul. Stále vydával řev, po jehož zaslechnutí nepřátelé trnuli.

Zaslechl ho Bhíšma a začal se bát o Durjódhanův život. Rychle přijel k Drónovi a řekl: „Podle Ghatótkačových výkřiků se zdá, že přemáhá krále. Bhímova syna žádná bytost neporazí. Jen ty můžeš králi pomoci. Vydej se ho okamžitĕ zachránit. Kéž uspĕješ.“

Dróna se okamžitĕ otočil smĕrem, odkud zazníval Ghatótkačův řev následován Ašvatthámou, Kripou, Báhlíkou, Sómadattou, Šaljou, Bhúrišravou a ostatními kuruovskými bojovníky. Jakmile dorazil na místo, vidĕl, že Durjódhana je v úzkých. Rychle proto na Ghatótkaču vystřelil salvu šípů, zatímco ostatní Kuruovci napadli rákšasí armádu šípy, šipkami a oštĕpy. Údery tĕtiv do kožených chráničů znĕly jako praskot hořícího bambusu při lesním požáru. Kuruovci vrhali na rákšasy oštĕpy, a ti létali vzduchem jako tisíce smrtelnĕ jedovatých hadů.

Ghatótkača se při pohledu na kuruovská vojska zasmál a neustoupil ani o krok. S dalším strašlivým výkřikem napnul obrovský luk a vypustil šíp s ostřím ve tvaru půlmĕsíce, kterým zničil luk Drónovi. Dalšími šípy zasáhl všechny přední Kuruovce a zlomil jim prapory. Pohyboval se tak rychle, že Kuruovci témĕř nemĕli příležitost na nĕho zamířit a vzápĕtí je zasáhly jeho šípy. Jejich síla jimi otřásla. Mnoho z nich, omráčených a zranĕných, zůstalo sedĕt na plošinách svých kočárů.

Jakmile Kuruovci ustoupili divokému útoku, Ghatótkača zamĕřil pozornost na Durjódhanu a zaútočil na nĕho s vysoce zdviženým mečem. Když to Kuruovci vidĕli, shromáždili se a řvoucího rákšasu zaplavili šípy. Tĕžce napadený Ghatótkača se vznesl na oblohu jako orel. Jeho řev se donesl k Judhišthirovi, který řekl Bhímovi: „To jistĕ řve tvůj syn. Obávám se, že je napaden mnoha mocnými nepřáteli. Ó nejpřednĕjší z mužů, jdi mu okamžitĕ na pomoc.“

Bhíma poslechl pokyn svého bratra a hnal se ke Ghatótkačovi doprovázen dalšími pánduovskými bojovníky na kočárech a velkou skupinou vojáků. Když se přiblížil ke svému synovi, vyrazil válečný pokřik.

Po zaslechnutí Bhímových výkřiků zbledli Kuruovci strachem. Když se k nim hnal, mnoho z nich uprchlo, ale přední Kuruovci necouvli. Mezi nimi a Ghatótkačou s Bhímou se strhl prudký boj.

Durjódhana shromáždil svoje vojáky, a ti se vrátili do boje   —   jen aby byli pobiti útočícími pánduovskými bojovníky. Zemĕ se pokryla silnou vrstvou zmrzačených tĕl bojovníků obou stran. Řinčení zbraní o brnĕní bylo ohlušující. Do vzduchu se vznesl hustý oblak rudého prachu a bránil všem v jasném výhledu. V tomto hrůzu nahánĕjícím a zmateném střetnutí zasahoval přítel přítele, neboť ho nedokázal odlišit od soupeře. Zemi postupnĕ pokrylo takové množství krve, až oblak prachu opadl. Obnovená viditelnost všude odkryla strašlivý výjev zkázy.

Bhíma a Ghatótkača křižovali po poli jako vĕtrné víry a zabíjeli tisíce mužů. Durjódhana vidĕl, že jeho jednotky podléhají. Přikázal tedy Bhagadattovi, králi Prágjótiši, aby na Bhímu a jeho syna zaútočil. Tento mocný bojovník jel na velkém slonu, o nic ménĕ mocném než Airávata. S podporou početného oddílu dalších bojovníků na slonech postupoval k Bhímovi a hlasitĕ ho vyzýval k boji. Pánduovští bojovníci ho spatřili blížit se jako pohybující se horu. Obklíčili ho a napadli jeho slona početnými šípy, které s dunĕním narážely do jeho boku.

Obrovské zvíře bylo zranĕno stovkami šípů a podobalo se kopci protkanému žílami rudého vápence. Zuřivĕ ryčelo a útočilo na nepřátele, přičemž rozdupávalo celé kočáry s koňmi, vozataji a bojovníky. I přesto, že byl slon zranĕn, nebylo možné ho zastavit.

Vládce Dašárhů, Kšatradéva, se posadil na dalšího slona a rozzuřenĕ se rozjel na Bhagadattu. Oba sloni se srazili, ale Bhagadattův nezakolísal, zatímco Kšatradévův klopýtl vzad. V rychlém sledu na nĕho Bhagadatta mrštil čtrnáct oštĕpů posetých drahokamy s dlouhými ozubenými hroty. Prorazily slonovo brnĕní, až se zapotácel. Slon krále Dašárhů se s bolestným rykem obrátil a dal se do bĕhu, přičemž drtil vlastní vojsko. Bhagadatta radostnĕ zařval a pobídl svoje zvíře, které začalo divoce pobíhat po poli. Nezadržitelný slon přitom drtil oddíly vojáků. Pánduovští vojáci byli rozprášeni a s křikem plným hrůzy se hnali do všech stran.

Ghatótkača potom se zuřivým řevem vyzval Bhagadattu. Nabyl obrovité podoby a mrštil na slona planoucí trojzubec, z nĕhož za letu šlehal oheň. Bhagadatta okamžitĕ vystřelil šíp s půlmĕsícovým ostřím, který trojzubec roztříštil ještĕ předtím, než k nĕmu doletĕl. Dopadl v kusech na zem jako pár meteorů spadlých z nebe. Bhagadatta potom na rákšasu mrštil oštĕp, který v letu zářil.

Ghatótkača vyskočil, chytil ho a s řevem ho zlomil o stehna, na což Pánduovci odpovĕdĕli provoláváním slávy. Rozlícený Bhagadatta zaútočil na pánduovské bojovníky s podporou svého oddílu slonů a rozpoutala se divoká řež. Ghatótkača držel Bhagadattu v šachu a Bhíma s ostatními bojovníky mezitím masakrovali nepřátelské vojáky.