DODATEK JEDNA

Jednou vznešený mudrc Durvásá navštívil krále Kuntibhódžu. V královĕ paláci pobyl nĕkolik dní, bĕhem nichž ho obsluhovala Kuntí, tehdy ještĕ mladá dívka. Její vzorná obsluha a pokorný přístup mudrce potĕšily. Daroval jí mantru, díky které mohla přivolat kteréhokoliv boha a přimĕt ho splnit jí, cokoliv si bude přát.

Když mudrc odešel, Kuntí sedĕla sama ve svém pokoji. Dívala se ven oknem a spatřila vycházející slunce. Náhle zjistila, že je obdařena zrakem nebešťanů. Byla schopná vidĕt zosobnĕnou podobu slunce. Když hledĕla na zářícího, nádherného boha, začal přitahovat její mysl. V mysli se začala zaobírat mantrou. Skutečnĕ účinkuje? Může přivolat samotného boha Slunce? Dívka pomyslela na Súrju a pronesla mantru. K jejímu úžasu se před ní zjevil a zaplnil místnost svojí září.

Bůh, jehož pleť připomínala tekuté zlato a ozdobený zářivými náramky a čelenkou, se na užaslou dívku usmál. „Čeho si ode mĕ žádáš?“ zeptal se.

Kuntí se před ním témĕř přikrčila. „Ó pane, vrať se, odkud jsi přišel,“ odpovĕdĕla stydlivĕ. „Přivolala jsem tĕ jen z dĕtinské zvĕdavosti. Snažnĕ tĕ prosím o odpuštĕní za moji pošetilost.“

„Ó dívko útlých boků, vrátím se, jak mĕ žádáš, ale nejdříve pro tebe musím nĕco udĕlat. Není vhodné, aby moje návštĕva vyšla nazmar. Činy bohů vždy přinášejí své plody. Zatoužila jsi po mnĕ. Proto ti dám nádherné dítĕ, obdařené vlastním brnĕním a nebeskými náušnicemi, jež mu poskytnou neomezenou sílu.“

Kuntí zdĕšením poklesla brada, když bůh pokračoval: „Ó panno, odejdu odtud až poté, co si s tebou užiji. Pokud se nepodvolíš mým slovům a neuspokojíš moji touhu, prokleju tebe, tvého otce i toho bráhmanu, který ti bláhovĕ tuto mantru vĕnoval, aniž znal tvoji povahu.“

Súrja Kuntí řekl, že by se mu všichni ostatní bozi vysmáli, kdyby vidĕli, v jaké je situaci. Dívka ho přivolala s touhou v srdci a nyní ho odmítá. Neodejde, dokud jí nedá syna.

Kuntí úpĕnlivým hlasem pronesla: „Ó vznešený pane paprsků, odejdi, prosím, do svého sídla. Podobná ukrutnost se k tobĕ nehodí. Jsem panna a nemohu se odevzdat žádnému muži, dokud nebudu řádnĕ provdána. Můj otec, matka či jiní nadřízení mĕ musí nejdříve nĕkomu dát. Ctnosti se nezpronevĕřím. V tomto svĕtĕ je udržení čistoty tĕla považováno za nejvyšší povinnost ženy.“

Kuntí opĕt vysvĕtlila, že mantru použila jen z dĕtinskosti a naivity, a naléhavĕ žádala boha, aby jí odpustil a odešel.

Súrja se ale obmĕkčit nedal. „Jen proto, že jsi pouhá dívka, jsem tak shovívavý. Tam, kde bych mohl druhé za takovou urážku ztrestat, ti místo toho nabízím požehnání v podobĕ dítĕte mocného, jako jsem já. Jestliže odejdu, aniž bych si s tebou užil, stanu se mezi nebešťany terčem posmĕchu. Proto se mi odevzdej a získej syna, který bude veleben ve všech svĕtech.“

Ze strachu, že se dopustí hříchu, se Kuntí opakovanĕ pokoušela boha od jeho zámĕru odradit, ale nebylo to nic platné. Byl neochvĕjný. Nakonec řekla: „Ó pane svĕta, jak se zachráním před hříchem a odsouzením lidí? A jak bude ochránĕna povĕst mého rodu? Zdá se, že moje odevzdání se tobĕ je čin, který písma odsuzují. Prosím, pouč mĕ, jak to udĕlat, abych neztratila svoji neposkvrnĕnost. V tobĕ nepochybnĕ spočívají ctnost, povĕst a v podstatĕ i životy všech bytostí. Řekni mi, jak může být tvůj návrh v souladu s ctností.“

Súrja ji ujistil, že pokud s ním bude mít pohlavní styk, nepůjde o hřích: „Jak bych mohl já, který si přeje dobro všech bytostí, způsobit, aby se kdokoliv dopustil hříšného jednání, jež vede pouze k utrpení? Neboj se. Zůstaneš pannou i po spojení se mnou. Nemĕj žádné pochybnosti, ó dívko svĕtlé pleti.“

To Kuntí uklidnilo, a když navíc vidĕla, že žádnou jinou volbu nemá, s žádostí boha souhlasila. Okamžitĕ do ní vstoupil svojí jógovou silou a ona klesla v bezvĕdomí na lůžko zdolána jeho energií. Pak bůh odešel. O deset mĕsíců pozdĕji Kuntí porodila syna krásného jako nebešťan. Nikdo kromĕ jednoho či dvou nejspolehlivĕjších služebníků o jejím tĕhotenství a porodu nic nevĕdĕl.

Když se chlapec narodil, Kuntí vidĕla, že ho zdobí zářivé náušnice a do tĕla má vrostlé brnĕní. Jeho oči připomínaly oči lva a mĕl široká ramena, přestože byl ještĕ novorozencem. Kuntí se poradila se svojí chůvou, co s ním má dĕlat. Ta rozporuplná situace ji nadmíru sužovala. Byl to její prvorozený syn, potomek mocného boha Slunce, ale jak by si ho mohla ponechat? Ačkoliv ji bůh ujistil, že zůstane pannou, kdo jí to uvĕří? Kdo uvĕří tomu, že panna porodila dítĕ? A kdo by si ji vzal za ženu, když již porodila?

Kuntí nakonec došla k závĕru, že bude muset dítĕ odvrhnout. Je synem vznešeného Súrji, a ten ho dozajista ochrání. Za chlapcovo blaho se rovnĕž modlila k Višnuovi. Potom společnĕ s chůvou odnesla dítĕ ve velkém, proutĕném koši ke břehu Gangy. Tam se posadila a nĕjaký čas na dítĕ upřenĕ hledĕla. Z očí jí kanuly slzy a sténala bolestí, když rozjímala nad tím, že ho ztrácí. Nad vodou se nesl její zmučený hlas.

„Ó můj synu, kéž tĕ ochraňují všechna stvoření obývající zemi, nebesa i vody. Kéž tĕ Varuna, bůh vod, i Pavana, bůh vĕtru, bezpečnĕ nesou pryč. Kéž na tebe dává pozor tvůj mocný otec, bůh zářivých paprsků.“

Kuntí naléhavĕ žádala mnoho bohů, ať na jejího syna dohlédnou, a modlila se, aby našel dobrého otce a matku. „O čem snívá ta, která tĕ přijme za svého syna,“ plakala. „Požehnaná žena, která tĕ uvidí batolit se po zemi, se zářící tváří pokrytou prachem a s rozcuchanými tmavými, kučeravými vlásky. Šťastni budou ti, kteří uslyší tvoje žvatlání a uvidí tĕ vyrůstat v muže podobného lvu v lesích Himálaje.“

Kuntí dlouho a hořce ronila slzy. Nakonec košík zavřela, postrčila ho do říčního proudu a přihlížela, jak po vlnách odplouvá pryč. A pak se, opíraje se o svoji chůvu, vydala zpĕt do paláce.

Košík nakonec spočinul v klidných vodách nedaleko mĕsta Čampa. Tam k řece přišel Adhiratha, předák rodiny sútů, se svojí manželkou Rádhou. Ta zahlédla košík a nechala ho vytáhnout na břeh. Když jej manželé otevřeli, spatřili v nĕm ke svému překvapení ležet zářící dítĕ. Rádhá si kojence okamžitĕ položila na klín a zeptala se svého muže, zda si ho může vzít domů. Modlila se k bohům o syna a domnívala se, že toto dítĕ musí být jejich dar. S manželovým svolením si dítĕ odnesla domů a vychovala ho s nĕhou jako vlastního syna. Dali mu jméno Vasuséna, ale pozdĕji proslul jako Karna či Rádhéja.