Sloka 15.12
yad āditya-gataṁ tejo
jagad bhāsayate ’khilam
yac candramasi yac cāgnau
tat tejo viddhi māmakam
yat — to, co; āditya-gatam — ve slunečním světle; tejaḥ — záře; jagat — celý svět; bhāsayate — osvětluje; akhilam — úplně; yat — to, co; candramasi — v Měsíci; yat — to, co; ca — také; agnau — v ohni; tat — ta; tejaḥ — záře; viddhi — věz; māmakam — ode Mě.
Záře Slunce, která rozptyluje temnotu tohoto vesmíru, vychází ze Mě, a stejně tak i záře Měsíce a záře ohně.
Méně inteligentní lidé nevědí, jak se co děje. Jejich prvním krokem poznání ale může být, když pochopí, co Pán vysvětluje v tomto verši. Slunce, Měsíc, oheň a elektrické světlo vidí všichni. Měli by se jednoduše snažit pochopit, že Slunci, Měsíci, elektřině či ohni dává záři Nejvyšší Osobnost Božství. Toto pochopení, které je začátkem vědomí Kṛṣṇy, může pro podmíněnou duši v hmotném světě znamenat velký pokrok. Živé bytosti jsou svou podstatou nedílné části Nejvyššího Pána a On sám tady naznačuje, jak se mohou vrátit k Bohu, zpátky domů.
Z tohoto verše vyplývá, že Slunce osvětluje celý vesmír. Existuje mnoho vesmírů a mnoho Sluncí i Měsíců, ale v každém vesmíru je jen jedno Slunce. Měsíc je jednou z hvězd. To je uvedené v Bhagavad-gītě (10.21): nakṣatrāṇām ahaṁ śaśī. Sluneční světlo má svůj původ v duchovní záři Nejvyššího Pána, prostupující duchovním nebem. S východem slunce lidé zahajují své činnosti. Zapalují oheň, na kterém si připravují pokrmy, kterým uvádějí do chodu své továrny a tak dále. Oheň se používá k mnoha věcem. Proto živé bytosti tolik těší východ slunce, oheň i měsíční svit – bez jejich pomoci se nedá žít. Chápat, že záře Slunce, Měsíce a ohně vychází z Nejvyšší Osobnosti Božství, je tedy začátkem vědomí Kṛṣṇy. Měsíční svit vyživuje všechny rostliny a je velmi příjemný. Tak mohou lidé snadno pochopit, že žijí díky milosti Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Bez Jeho milosti by nebylo Slunce, Měsíc ani oheň a bez nich by nikdo nemohl žít. To je několik myšlenek, které by měly v podmíněné duši probudit vědomí Kṛṣṇy.