Kapitola 16

Sloka 16.1–3: Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Lidé s božskou povahou mají tyto transcendentální vlastnosti, synu Bharaty: nebojí se, očišťují své bytí, rozvíjejí duchovní poznání, dávají milodary, umí se ovládat, konají oběti, studují Védy, podstupují askezi, jsou přímí, nenásilní a pravdomluvní, nepodléhají hněvu, jsou odříkaví a klidní, nehledají chyby, mají soucit se všemi živými bytostmi, nejsou chamtiví, jsou mírní a zdrženliví, mají stálé odhodlání, jsou silní, dovedou odpouštět, jsou neochvějní a čistotní, nejsou nenávistní a neprahnou po úctě.

Sloka 16.4: Ti, kdo se narodili s démonskou povahou, projevují pýchu, povýšenost, ješitnost, hněv, hrubost a nevědomost, ó synu Pṛthy.

Sloka 16.5: Transcendentální vlastnosti vedou k osvobození, zatímco démonské vedou ke spoutanosti. Ale neboj se, synu Pāṇḍua, ty ses narodil s božskými vlastnostmi.

Sloka 16.6: Ó synu Pṛthy, v tomto světě jsou dva druhy stvořených bytostí. Jeden se nazývá božský a druhý démonský. Božské vlastnosti jsem ti už podrobně popsal a nyní ti popíšu démonské.

Sloka 16.7: Démoni nevědí, co se má a nemá dělat. Jsou nečistí, neumí se chovat a nemluví pravdu.

Sloka 16.8: Říkají, že tento svět je neskutečný, nemá žádný základ a nevládne mu žádný Bůh. Vznikl prý z pohlavní touhy a nemá jinou příčinu než chtíč.

Sloka 16.9: Na základě těchto závěrů se démoni, kteří ztratili sami sebe a nemají žádnou inteligenci, zabývají neprospěšnými, strašnými činnostmi, určenými ke zničení světa.

Sloka 16.10: Upínají se k neukojitelnému chtíči, pýše a falešné slávě. Kvůli této iluzi, přitahovaní pomíjivým, se stále oddávají nečistému jednání.

Sloka 16.11–12: Věří, že uspokojovat smysly je prvořadou nutností lidské civilizace, a proto je až do konce života sužuje nezměrná úzkost. Spoutaní sítí statisíců tužeb a posedlí chtíčem a hněvem si nezákonnými prostředky opatřují peníze na smyslový požitek.

Sloka 16.13–15: Démonský člověk uvažuje: „Toto bohatství mám dnes a podle mých plánů získám ještě víc. Tolik mi patří nyní a v budoucnu toho bude stále přibývat. On je můj nepřítel a já jsem ho zabil, a své další nepřátele také zabiju. Jsem pán všeho, užívám si, jsem dokonalý, mocný a šťastný. Jsem nejbohatší a mám kolem sebe aristokratické příbuzné. Nikdo není tak mocný a šťastný jako já. Budu konat oběti, dávat milodary a díky tomu se budu radovat.“ Tak jsou tito lidé ošálení nevědomostí.

Sloka 16.16: Takto zmatení různými starostmi a spoutaní sítí iluzí příliš ulpívají na smyslovém požitku a padají do pekla.

Sloka 16.17: Samolibí a vždy neomalení, oklamaní bohatstvím a falešným uznáním, někdy pyšně konají takzvané oběti, aniž by dodržovali jakákoliv pravidla.

Sloka 16.18: Démon, kterého poblouznilo falešné ego, síla, pýcha, chtíč a hněv, je plný zášti vůči Nejvyššímu Pánu, sídlícímu v jeho vlastním těle a v tělech ostatních, a hanobí skutečné náboženství.

Sloka 16.19: Nenávistné a zlomyslné, nejnižší z lidí, věčně vrhám do oceánu hmotné existence, do různých démonských druhů života.

Sloka 16.20: Ó synu Kuntī, znovu a znovu se tyto osoby rodí v démonských druzích a nikdy se ke Mně nemohou přiblížit. Postupně klesají do nejodpornějšího stavu bytí.

Sloka 16.21: Do pekla vedou tři brány – chtíč, hněv a chamtivost. Každý rozumný člověk by se jim měl vyhnout, neboť vedou k úpadku duše.

Sloka 16.22: Člověk, který unikl těmto třem pekelným branám, se věnuje tomu, co pomáhá seberealizaci, a tak postupně dosahuje nejvyššího cíle, ó synu Kuntī.

Sloka 16.23: Ten, kdo nedbá na pokyny písem a jedná podle vlastního rozmaru, nedosáhne ani dokonalosti, ani štěstí, ani nejvyššího cíle.

Sloka 16.24: Člověk má z písem chápat, co je a co není povinnost. Se znalostí těchto usměrňujících zásad má jednat tak, aby dělal postupný pokrok.