Text 29
māṭi — deha, māṭi — bhakṣya, dekhaha vicāri’
avicāre deha doṣa, ki balite pāri
māṭi – hlína; deha – toto tĕlo; māṭi – hlína; bhakṣya – jídlo; dekhaha – snaž se vidĕt; vicāri' – s uvážením; avicāre – bez rozmyslu; deha – jsi obvinila; doṣa – Mĕ z toho, že dĕlám nĕco špatného; ki – co; balite – říci; pāri – mohu.
„Toto tĕlo je přemĕnĕná hlína a jídlo také. Zvaž to, prosím. Bezdůvodnĕ Mĕ tu obviňuješ. Co ti na to mám říct?“
Zde je vyložena māyāvādská filosofie, která říká, že je všechno jedno. Tĕlesné potřeby, jako je jedení, spaní, pohlavní styk a obrana, jsou v duchovním životĕ zbytečné. Je-li nĕkdo na duchovní úrovni, nemá tĕlesné potřeby, a na tĕlesných činnostech není nic duchovního. Jinými slovy, čím více jíme, spíme, máme sex a snažíme se bránit, tím více se vĕnujeme hmotným činnostem. Māyāvādští filosofové naneštĕstí považují oddané činnosti za tĕlesné. Nechápou jednoduché vysvĕtlení Bhagavad-gīty (14.26):
māṁ ca yo 'vyabhicāreṇa
bhakti-yogena sevate
sa guṇān samatītyaitān
brahma-bhūyāya kalpate
„Každý, kdo se vĕnuje duchovní oddané službĕ bez osobní motivace a slouží jen pro uspokojení Pána, je okamžitĕ povýšen na duchovní úroveň a všechny jeho činnosti jsou duchovní.“ Brahma-bhūyāya se vztahuje na činnosti na úrovni Brahmanu (duchovní činnosti). I když māyāvādští filosofové dychtí splynout se září Brahmanu, neprovádĕjí žádné činnosti Brahmanu. Do jisté míry sice činnosti Brahmanu, což pro nĕ znamená studium vedānty a sāṅkhyi, doporučují, ale jejich výklady nejsou nic než suchá spekulace. A jelikož postrádají duchovní činnosti, nemohou na této úrovni pouhého studia vedānty a sāṅkhyi zůstat dlouho.
Život je určen k různorodým požitkům. Živá bytost má přirozenĕ silné sklony k požitkářství, jak uvádí Vedānta-sūtra (1.1.12): ānanda-mayo 'bhyāsāt. Činnosti v oddané službĕ jsou různorodé a přinášejí mnoho požitku. Bhagavad-gītā (9.2) uvádí, že všechny oddané činnosti se snadno vykonávají (su-sukhaṁ kartum) a jsou vĕčné a duchovní (avyayam). Māyāvādī tomu však nejsou schopni porozumĕt, a tak jsou přesvĕdčeni, že všechny činnosti oddaného (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam a tak dále) jsou hmotné a tudíž māyā. Za māyu považují i Kṛṣṇovo sestoupení do tohoto vesmíru a Jeho činnosti. Protože vše považují za māyu, jsou známí jako māyāvādī.
Ve skutečnosti jsou všechny činnosti vykonané pro potĕšení Pána a pod vedením duchovního mistra duchovní. Māyā však je, když nedbáme na pokyny duchovního mistra, jednáme podle vlastních výmyslů, a ještĕ tyto nesmyslné činnosti považujeme za duchovní. Přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství musíme získat skrze milost duchovního mistra. Nejdříve bychom tedy mĕli uspokojit duchovního mistra, a když on je potĕšen, můžeme vĕdĕt, že je potĕšen také Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Je-li však duchovní mistr s našimi činnostmi nespokojen, potom nejsou duchovní. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura to také potvrzuje: yasya prasādād bhagavat-prasādo yasyāprasādān na gatiḥ kuto 'pi. Činnosti, které tĕší duchovního mistra, musí být považovány za duchovní a je třeba vĕdĕt, že tĕší Pána.
Pán Caitanya Mahāprabhu jako nejvyšší duchovní mistr poučil svoji matku o māyāvādské filosofii. Když řekl, že tĕlo je hlína a jídlo je také hlína, chtĕl naznačit, že všechno je māyā. To je filosofie māyāvādy. Māyāvādská filosofie je chybná, protože tvrdí, že všechno je māyā – s výjimkou nesmyslů, které říkají. Když māyāvādský filosof říká, že vše je māyā, ztrácí možnost vykonávat oddanou službu, a tak je jeho život odsouzen ke zkáze. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto radí: māyāvādi-bhāṣya śunile haya sarva- -nāśa (Cc.Madhya 6.169). Pokrok toho, kdo přijme māyāvādskou filosofii, je navždy zmařen.