Text 19

Slunce se nachází na určitém místĕ, ale odráží se v nespočetnĕ mnoha drahokamech a projevuje se v nesčetných lokalizovaných aspektech. Přestože Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, vĕčnĕ setrvává ve svém transcendentálním sídle, Goloce Vṛndāvanu, odráží se podobnĕ v srdcích všech bytostí jako Nadduše. V Upaniṣadách je vysvĕtleno, že jīva (živá bytost) a Paramātmā (Nadduše) jsou jako dva ptáci sedící na stejném stromĕ. Nadduše živou bytost zamĕstnává plodonosným jednáním s ohledem na její skutky v minulosti, ale sama s tĕmito činnostmi nemá nic společného. Jakmile však živá bytost přestane jednat s touhou po plodech a začne sloužit Pánu (Paramātmĕ) na základĕ pochopení Jeho svrchovanosti, je okamžitĕ osvobozena ode všech přívlastků a v tomto čistém stavu vstupuje do království Boha, známého jako Vaikuṇṭha.

Paramātmā neboli Nadduše, průvodce individuálních živých bytostí, se nezúčastňuje vyplňování jejich tužeb, ale zařizuje, aby se tak stalo skrze hmotnou přírodu. Jakmile si individuální duše začne být vĕdoma svého vĕčného vztahu s Nadduší a vzhlíží pouze k Ní, získává okamžité vysvobození z pout hmotného požitku. Křesťanští filosofové, kteří nevĕří v zákon karmy, argumentují, že je absurdní říkat, že človĕk musí sklidit výsledky svých minulých činností, kterých si není vĕdom. Zločinci je přece u soudu nejdříve jeho zločin připomenut svĕdky, a potom je za nĕj potrestán. Je-li smrt úplným zapomenutím, proč by mĕl být človĕk trestán za své minulé chyby? Pojetí Paramātmy je však na tyto chybné argumenty nezvratnou odpovĕdí. Paramātmā je svĕdkem minulých činností individuální živé bytosti. Človĕk si nemusí pamatovat, co dĕlal v dĕtství, ale jeho otec, který ho vidĕl procházet různými stádii růstu, si to vše pamatuje. Živá bytost podobnĕ prochází mnoha tĕlesnými zmĕnami v mnoha životech, ale Nadduše je vždy s ní a pamatuje si všechny její činnosti i přesto, že duše podstupuje evoluci mnoha různými tĕly.