Text 20
cintāmaṇi-bhūmi, kalpa-vṛkṣa-maya vana
carma-cakṣe dekhe tāre prapañcera sama
cintāmaṇi-bhūmi – zemĕ ze zázračného kamene; kalpa-vṛkṣa-maya – plné stromů přání; vana – lesy; carma-cakṣe – hmotný zrak; dekhe – vidí; tāre – to; prapañcera sama – stejnĕ jako hmotné stvoření.
Zemĕ je tam ze zázračného kamene (cintāmaṇi) a lesy jsou plné stromů přání. Hmotnému zraku se však toto místo jeví jako obyčejné.
Milostí Pána mohou být všechny Jeho dhāmy i On sám přítomni zároveň, aniž by ztratili svoji původní důležitost. Človĕk může tyto dhāmy vidĕt v jejich původní podobĕ pouze tehdy, když plnĕ rozvine svoji náklonnost a lásku k Bohu.
Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura, velký ācārya v učitelské posloupnosti od Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, pro naše dobro vysvĕtlil, že dhāmy můžeme dokonale vidĕt teprve tehdy, když se vzdáme touhy ovládat hmotnou přírodu. Náš duchovní zrak se rozvine úmĕrnĕ tomu, nakolik se vzdáme nízkých sklonů zbytečnĕ si užívat hmoty. Človĕk, který onemocnĕl kvůli svým špatným návykům, musí být připraven následovat rady lékaře a přirozenĕ se také musí snažit vyhýbat příčinám své nemoci. Není možné, aby holdoval špatným návykům, a přitom čekal, že ho lékař uzdraví. Moderní materialistická civilizace však dále udržuje nezdravé prostředí. Živá bytost je duchovní jiskra, stejnĕ duchovní jako sám Pán, a jediný rozdíl spočívá v tom, že Pán je velký a živá bytost je malá. Kvalitativnĕ jsou stejní, ale kvantitativnĕ se liší. Jelikož je živá bytost svojí podstatou duchovní, může být šťastná pouze v duchovním svĕtĕ, kde se rozkládají neomezené duchovní planety zvané Vaikuṇṭhy. Duchovní bytost podmínĕná hmotným tĕlem se tedy musí snažit odstranit svou nemoc, a ne dále prohlubovat její příčinu.
Hlupáci zahledĕní do svých hmotných vymožeností jsou nemístnĕ pyšní na to, že jsou vůdci lidstva, a zcela přehlížejí duchovní hodnotu človĕka. Tito pomýlení vůdci dĕlají plány na léta dopředu, ale za přítomnosti trojího utrpení, kterým nás stíhá hmotná příroda, tĕžko kdy zajistí lidem štĕstí. Žádné množství dřiny totiž neumožní ovládnout zákony přírody. Každý se nakonec musí podřídit smrti, která je rozhodujícím zákonem. Známkami chorobného stavu živé bytosti jsou právĕ smrt, zrození, stáří a nemoc. Nejvyšším cílem lidského života by proto mĕlo být oproštĕní se od tĕchto útrap a návrat domů, zpátky k Bohu.