Text 145
agre vīkṣya śikhaṇḍa-khaṇḍam acirād utkampam ālambate
guñjānāṁ ca vilokanān muhur asau sāsraṁ parikrośati
no jāne janayann apūrva-naṭana-krīḍā-camatkāritāṁ
bālāyāḥ kila citta-bhūmim aviśat ko ’yaṁ navīna-grahaḥ
agre – před sebou; vīkṣya – když vidí; śikhaṇḍa-khaṇḍam – nĕjaká paví pera; acirāt – najednou; utkampam – chvĕní srdce i tĕla; ālambate – vede k; guñjānām – girlandy z guñjí (malých lasturek); ca – také; vilokanāt – kvůli zahlédnutí; muhuḥ – neustále; asau – Ona; sa-asram – se slzami; parikrośati – chodí s pláčem; na u – ne; jāne – vím; janayan – probuzení; apūrva-naṭana – jako nevídaný tanec; krīḍā – činností; camatkāritām – šílenství; bālāyāḥ – této nebohé dívky; kila – zajisté; citta-bhūmim – do srdce; aviśat – vstoupil; kaḥ – jaký; ayam – tento; navīna-grahaḥ – nový extatický vliv.
„ ,Tato dívka se při zahlédnutí pavího pera náhle začne třást. Když nĕkde uvidí náhrdelník z malých lasturek guñjí, začne ronit slzy a nahlas pláče. Nevím, co nového vstoupilo do srdce tohoto nebohého dĕvčete a mĕlo na Nĕ tak extatický vliv. Naplňuje Ji tanečním nadšením herce, jenž na jevišti předvádí úžasné a dosud nevídané tance.̀ “
Tento verš (Vidagdha-mādhava 2.15) vyslovila Mukharā, přítelkynĕ Kṛṣṇovy babičky, v rozhovoru s Paurṇamāsī, která je babičkou Madhumaṅgala.