Text 213
bhakta-svabhāva, — ajña-doṣa kṣamā kare
kṛṣṇa-svabhāva, — bhakta-nindā sahite nā pāre
bhakta-svabhāva – vlastnost čistého oddaného; ajña-doṣa – přestupek hloupého darebáka; kṣamā kare – promine; kṛṣṇa-svabhāva – vlastnost Kṛṣṇy; bhakta-nindā – pomluvy oddaných; sahite nā pāre – nesnese.
Příznačnou vlastností čistého oddaného je, že promine jakýkoliv přestupek hloupého darebáka. Vlastností Kṛṣṇy však je, že nedokáže tolerovat pomluvy namířené proti Jeho oddaným.
VÝZNAM: Vlastnost vaiṣṇavy a vlastnost Pána, o kterých se zmiňuje tento verš, jsou velmi významné. Ve své Śikṣāṣṭace (3) Śrī Caitanya Mahāprabhu učí, jaké jsou vlastnosti vaiṣṇavy:
tṛṇād api sunīcena
taror iva sahiṣṇunā
amāninā mānadena
kīrtanīyaḥ sadā hariḥ
Vaiṣṇava přísnĕ následuje tuto zásadu být pokornĕjší než tráva a snášenlivĕjší než strom, neočekávat úctu od druhých, ale každému prokazovat úctu. Zajímá se pouze o opĕvování Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, a Jeho slávy. Haridāsa Ṭhākura byl ztĕlesnĕním této nejvyšší úrovnĕ vaiṣṇavismu.
Kṛṣṇa však žádné urážky či pomluvy proti vaiṣṇavovi nesnese. Prahlāda Mahārāje například jeho otec Hiraṇyakaśipu trestal mnoha způsoby a Prahlāda to snášel, Kṛṣṇa však nikoliv. Zjevil se proto v podobĕ Nṛsiṁhadevy, aby Hiraṇyakaśipua zabil. Podobnĕ i Haridāsa Ṭhākura toleroval urážku Gopāla Cakravartīho, ale Kṛṣṇa ne a okamžitĕ Gopāla Cakravartīho potrestal leprou. Když Śrī Caitanya Mahāprabhu učil Śrīlu Rūpu Gosvāmīho o mnoha omezujících zásadách vaiṣṇavů, popsal názornĕ následky přestupků u lotosových nohou vaiṣṇavy. Yadi vaiṣṇava-aparādha uṭhe hātī mātā (Madhya 19.156). Urážka či pomluva vaiṣṇavy je popsána jako ten nejvĕtší přestupek a přirovnána k šílenému slonu. Když se šílený slon dostane do zahrady, zničí veškeré rostliny, kvĕtiny i stromy. Stejnĕ je zničena oddaná služba poctivĕ praktikujícího oddaného, který se dopustí přestupku u lotosových nohou svého duchovního mistra nebo jiného vaiṣṇavy.