Text 184

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvĕtluje, že slovo bahirmukha označuje človĕka, který je velice zaneprázdnĕný vychutnáváním hmotného požitku. Takový človĕk se neustále staví do role toho, kdo si má užívat vnĕjší energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Neoddaný je přitahován vnĕjším bohatstvím, a tak neustále zapomíná na svůj důvĕrný vztah s Kṛṣṇou. Myšlenka, že by si mĕl být vĕdom Kṛṣṇy, se mu nezamlouvá. To ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.5.30–31) vysvĕtluje Prahlāda Mahārāja:

Materialisté příliš připoutaní k hmotnému tĕlu, hmotnému svĕtu a hmotnému požitku nedokáží ovládat své hmotné smysly a jsou unášeni do tĕch nejtemnĕjších končin hmotné existence. Takoví lidé si nezačnou být vĕdomi Kṛṣṇy vlastním ani společným úsilím. Nechápou, že cílem života lidské bytosti je porozumĕt Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇuovi. Lidský život je určen zvláštĕ k tomu, a každý proto musí odložit sklon ke smyslovému požitku a podstoupit všemožná odříkání. Materialisté zůstávají vždy slepí, protože je vedou slepí darebáci. Materialista si myslí, že může jednat, jak se mu zlíbí. Neví, že ho přísnĕ ovládají neoblomné přírodní zákony, a neví ani to, že musí přecházet z jednoho tĕla do druhého a trvale hnít v hmotné existenci. Takoví darebáci a hlupáci jsou svedeni modlitbami svých hloupých vůdců o uspokojování smyslů a nechápou, co vĕdomí Kṛṣṇy znamená. Hmotný svĕt se nachází vnĕ svĕta duchovního a pošetilý materialista není schopen odhadnout ani rozsah tohoto hmotného svĕta. Co potom může vĕdĕt o duchovním nebi? Materialisté pouze vĕří svým nedokonalým smyslům a pokyny zjevených písem nepřijímají. Podle védské civilizace se má človĕk dívat očima autority zjevených písem. Śāstra-cakṣuḥ: na vše je třeba nahlížet prostřednictvím védské literatury. Potom lze rozlišit duchovní svĕt od hmotného. Ty, kdo tyto pokyny neberou na vĕdomí, nelze o existenci duchovního svĕta přesvĕdčit. Jelikož tito materialisté zapomnĕli na svoji duchovní totožnost, je pro nĕ tento svĕt vším, a proto se jim říká bahirmukha.