Text 108

Śrīla Jīva Gosvāmī vysvĕtluje, co je dīkṣā, ve své knize Bhakti-sandarbha (283):
 

„Dīkṣā je proces, kterým lze probudit své transcendentální poznání a zničit všechny reakce způsobené hříšným jednáním. Lidé zbĕhlí ve studiu zjevených písem znají tento proces jako dīkṣu.“ Usmĕrňující zásady dīkṣi jsou vysvĕtleny v Hari-bhakti-vilāse (2.3–4) a v Bhakti-sandarbĕ (283):
 

„I kdyby se človĕk narodil v rodinĕ brāhmaṇů, nemůže vykonávat védské obřady, dokud není zasvĕcen a nemá posvátnou šňůru. I když se nĕkdo narodí v brāhmaṇské rodinĕ, stává se brāhmaṇou až po zasvĕcení a obřadu předání posvátné šňůry. Dokud není zasvĕcen jako brāhmaṇa, nemůže správnĕ uctívat svaté jméno.“
 

Podle vaiṣṇavských usmĕrňujících zásad musí být človĕk zasvĕcen jako brāhmaṇa. Hari-bhakti-vilāsa (2.6) cituje následující pokyn z Viṣṇu-yāmaly:
 

„  ,Dokud človĕk není zasvĕcen pravým duchovním mistrem, jsou všechny jeho oddané činnosti k ničemu. U toho, kdo není správnĕ zasvĕcen, je stále možné, že opĕt sestoupí do zvířecích druhů.̀  “
 

Hari-bhakti-vilāsa (2.10) dále cituje:
 

„  ,Povinností každé lidské bytosti je odevzdat se pravému duchovnímu mistrovi. Človĕk by mu mĕl odevzdat vše – tĕlo, mysl a inteligenci – a přijmout od nĕho vaiṣṇavské zasvĕcení.̀  “
 

Bhakti-sandarbha (298) uvádí následující citát z Tattva-sāgary:
 

„  ,Stejnĕ jako lze chemickým procesem ze zvonoviny přidáním rtuti vyrobit zlato, může človĕk, který byl náležitĕ zasvĕcen, získat vlastnosti brāhmaṇy.̀  “
 

Hari-bhakti-vilāsa (17.11–12) cituje v části, kde se rozebírá puraścaryā, následující verše z Agastya-saṁhity:
 

„  ,Ráno, v poledne i večer by mĕl človĕk uctívat Božstvo, zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, obĕtovat, provádĕt ohňovou obĕť a sytit brāhmaṇy. Z tĕchto pĕti činností se skládá puraścaryā. Aby človĕk při zasvĕcení duchovním mistrem dosáhl plného prospĕchu, musí nejprve vykonat tyto postupy zvané puraścaryā.̀  “
 

Slovo puraḥ znamená „předtím“ a caryā znamená „činnosti.“ Tyto činnosti jsou potřeba, a tak žáky této Mezinárodní společnosti pro vĕdomí Kṛṣṇy nezasvĕcujeme okamžitĕ. Uchazeč o zasvĕcení se musí po šest mĕsíců zúčastňovat ārati a přednášek ze śāster, dodržovat usmĕrňující zásady a sdružovat se s dalšími oddanými. Pokud v puraścaryā-viddhi opravdu pokročí, doporučí ho místní chrámový prezident pro zasvĕcení. Nikdo nemůže být zasvĕcený okamžitĕ, aniž by splnil potřebné předpoklady. Pokud oddaný díky každodennímu zpívání šestnácti kol Hare Kṛṣṇa mantry, následování usmĕrňujících zásad a zúčastňování se přednášek pokročí dále, obdrží po dalších šesti mĕsících posvátnou šňůru (je uznán za brāhmaṇu).
 

V Hari-bhakti-vilāse (17.4–5, 7) je řečeno:
 

„Bez vykonávání činností puraścaryā se človĕk nezdokonalí ani po mnoha stech letech zpívání této mantry. Avšak ten, kdo postup puraścaryā-vidhi podstoupil, může úspĕchu dosáhnout velmi snadno. Pokud si nĕkdo přeje své zasvĕcení přivést k dokonalosti, musí nejprve podstoupit činnosti puraścaryā, které jsou životní silou úspĕšného zpívání mantry. Bez životní síly nelze nic dĕlat a ani žádnou mantru nelze použít dokonale bez životní síly – puraścaryā-vidhi.“
 

Ve své Bhakti-sandarbĕ (283–84) popisuje Śrīla Jīva Gosvāmī důležitost uctívání Božstev a zasvĕcení (dīkṣi) následovnĕ:
 

yadyapi śrī-bhāgavata-mate pañcarātrādi-vat arcana-mārgasya āvaśyakatvaṁ nāsti, tad vināpi śaraṇāpattyādīnām ekatareṇāpi puruṣārtha-siddher abhihitatvāt, tathāpi śrī-nāradādi-vartmānusaradbhiḥ śrī-bhagavatā saha sambandha-viśeṣaṁ dīkṣā-vidhānena śrī-guru-caraṇa-sampāditaṁ cikīrṣadbhiḥ kṛtāyāṁ dīkṣāyām arcanam avaśyaṁ kriyetaiva.

yadyapi svarūpato nāsti, tathāpi prāyaḥ svabhāvato dehādi-sambandhena kadarya-śīlānāṁ vikṣipta-cittānāṁ janānāṁ tat-tat-saṅkocī-karaṇāya śrīmad-ṛṣi-prabhṛtibhir atrārcana-mārge kvacit kvacit kācit kācin maryādā sthāpitāsti.

„Názorem Śrīmad-Bhāgavatamu je, že uctívání Božstev není ve skutečnosti nezbytnĕ nutné, tak jako není nutné následovat určité činnosti doporučené Pañcarātrou a dalšími písmy. Bhāgavatam učí, že i bez uctívání Božstev může človĕk dosáhnout plného úspĕchu lidského života jakýmkoliv jiným způsobem oddané služby, jako například uchýlením se pod ochranu Pánových nohou. Vaiṣṇavové jdoucí cestou Śrī Nārady a jeho následovníků se však přesto snaží ustanovit osobní vztah s Pánem přijetím milosti pravého duchovního mistra prostřednictvím zasvĕcení. V této tradici jsou oddaní v okamžiku zasvĕcení zavázáni začít se vĕnovat uctívání Božstev.“
 

„I když uctívání Božstev není to nejpodstatnĕjší, hmotné podmínĕní vĕtšiny uchazečů o oddanou službu vyžaduje, aby tuto činnost vykonávali. Pokud zvážíme jejich tĕlesný a mentální stav, zjistíme, že jejich povaha je nečistá a jejich mysl rozrušená. K nápravĕ tohoto hmotného podmínĕní proto velký mudrc Nārada a další doporučili v různých dobách různé druhy pravidel pro uctívání Božstev.“
 

Rāmārcana-candrikā říká:
 

„Ó nejlepší z brāhmaṇů, samotným zpíváním svatého jména Pána může človĕk dosáhnout dokonalosti v oddané službĕ, i když není zasvĕcený, nepodstoupil přípravné postupy či nepřijal stav odříkání.“
 

Zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry je jinými slovy tak mocné, že nezávisí na oficiálním zasvĕcení. Pokud je však nĕkdo zasvĕcen a následuje pañcarātra-vidhi (uctívání Božstev), jeho vĕdomí Kṛṣṇy se brzy probudí a jeho ztotožňování se s hmotným svĕtem zmizí. Čím více se človĕk oprošťuje od ztotožňování se s hmotou, tím více může zrealizovat, že duše je kvalitativnĕ stejnĕ dobrá jako Nejvyšší Duše. Tehdy, když je na absolutní úrovni, může pochopit, že svaté jméno Pána a Pán samotný se od sebe neliší. Na této úrovni realizace není svaté jméno Pána, Hare Kṛṣṇa mahā-mantra, ztotožňováno s žádným hmotným zvukem. Pokud nĕkdo chápe Hare Kṛṣṇa mahā-mantru jako hmotný zvuk, poklesne. Svaté jméno Pána je třeba uctívat a zpívat s pochopením, že je to samotný Pán. Každý by proto mĕl být řádnĕ zasvĕcen podle zjevených písem pod vedením pravého duchovního mistra. I když je zpívání svatého jména dobré jak pro podmínĕné, tak pro osvobozené duše, je zvláštĕ prospĕšné pro duše podmínĕné, protože se jeho zpíváním mohou osvobodit. Když je človĕk pronášením svatého jména osvobozen, dosáhne konečné dokonalosti, kterou je návrat domů, zpátky k Bohu. Śrī Caitanya-caritāmṛta (Ādi 7.73) říká:
 

„Pouhým zpíváním svatého jména Kṛṣṇy se lze vysvobodit z hmotného bytí. A nejen to, pouhé zpívání Hare Kṛṣṇa mantry umožní uzřít Pánovy lotosové nohy.“
 

Zpívání svatého jména bez přestupků nezávisí na zasvĕcení. Zasvĕcení může záviset na puraścaryi neboli puraścaraṇĕ, ale samotné zpívání svatého jména na puraścaryā-vidhi, neboli usmĕrňujících zásadách, nezávisí. Pokud nĕkdo pouze jednou vysloví svaté jméno bez přestupků, dosáhne veškerého úspĕchu. Při pronášení svatého jména musí být v pohybu jazyk. Pouhým pronášením svatého jména je človĕk okamžitĕ osvobozen. Jazyk je sevonmukha-jihvā – ovládaný službou. Ten, jehož jazyk ochutnává hmotné vĕci a také o nich hovoří, není schopen jazyk použít pro absolutní realizaci.
 

„Transcendentální svaté jméno Pána či Jeho podobu, činnosti a zábavy nelze pochopit hmotnými smysly. Pokud se však nĕkdo opravdu zamĕstná oddanou službou za použití jazyka, Pán se mu zjeví.“ V Caitanya-caritāmṛtĕ (Madhya 17.134) se říká:
 

„Svaté jméno Kṛṣṇy, Jeho tĕlo a zábavy nelze pochopit tupými hmotnými smysly. To vše se projevuje nezávisle.“