Text 31
kṛṣṇera madhura vāṇī, amṛtera taraṅgiṇī,
tāra praveśa nāhi ye śravaṇe
kāṇākaḍi-chidra sama, jāniha se śravaṇa,
tāra janma haila akāraṇe
kṛṣṇera – o Pánu Kṛṣṇovi; madhura – sladká; vāṇī – slova; amṛtera – nektaru; taraṅgiṇī – vlny; tāra – tĕchto; praveśa – vstup; nāhi – ne; ye – kterého; śravaṇe – do ucha; kāṇākaḍi – rozbité lastury; chidra – díra; sama – jako; jāniha – prosím vĕz; se – takové; śravaṇa – ucho; tāra – jeho; janma – zrození; haila – bylo; akāraṇe – bez účelu.
„Témata o Kṛṣṇovi jsou jako vlny nektaru. Pokud do nĕčího ucha nevstoupí tyto vlny nektaru, jeho ucho není o nic lepší než díra v rozbité lastuře. Takové ucho bylo stvořeno bezúčelnĕ.“
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti cituje následující verše ze Śrīmad-Bhāgavatamu (2.3.17–24):
āyur harati vai puṁsām
udyann astaṁ ca yann asau
tasyarte yat-kṣaṇo nīta
uttama-śloka-vārtayā
taravaḥ kiṁ na jīvanti
bhastrāḥ kiṁ na śvasanty uta
na khādanti na mehanti
kiṁ grāme paśavo ’pare
śva-viḍ-varāhoṣṭra-kharaiḥ
saṁstutaḥ puruṣaḥ paśuḥ
na yat-karṇa-pathopeto
jātu nāma gadāgrajaḥ
bile batorukrama-vikramān ye
na śṛṇvataḥ karṇa-puṭe narasya
jihvāsatī dārdurikeva sūta
na copagāyaty urugāya-gāthāḥ
bhāraḥ paraṁ paṭṭa-kirīṭa-juṣṭam
apy uttamāṅgaṁ na namen mukundam
śāvau karau no kurute saparyāṁ
harer lasat-kāñcana-kaṅkaṇau vā
barhāyite te nayane narāṇāṁ
liṅgāni viṣṇor na nirīkṣato ye
pādau nṛṇāṁ tau druma-janma-bhājau
kṣetrāṇi nānuvrajato harer yau
jīvañ-chavo bhāgavatāṅghri-reṇuṁ
na jātu martyo ’bhilabheta yas tu
śrī-viṣṇu-padyā manujas tulasyāḥ
śvasañ-chavo yas tu na veda gandham
tad aśma-sāraṁ hṛdayaṁ batedaṁ
yad gṛhyamāṇair hari-nāmadheyaiḥ
na vikriyetātha yadā vikāro
netre jalaṁ gātra-ruheṣu harṣaḥ
„Slunce zkracuje svými východy a západy život každého vyjma tĕch, kdo tráví svůj čas rozhovory o všedobré Osobnosti Božství. Cožpak stromy nežijí a kovářské mĕchy nedýchají? Což zvířata všude kolem nás nejedí a nevypouštĕjí semeno? Lidé, kteří jsou jako psi, prasata, velbloudi a osli, vychvalují ty, kdo se vyhýbají naslouchání o transcendentálních zábavách Pána Śrī Kṛṣṇy, jenž osvobozuje od všeho zla. O tom, kdo nikdy nenaslouchal poselství o udatnosti a podivuhodném jednání Osobnosti Božství a nikdy nezpíval nahlas vhodné písnĕ o Pánu, by se mĕlo vĕdĕt, že jeho uši jsou jako hadí nory a jeho jazyk se podobá jazyku žab. I když může být horní část tĕla korunována hedvábným turbanem, je to jen tĕžké břímĕ, pokud se neklaní před Osobností Božství, dárcem mukti (osvobození). I ruce mohou být ozdobené třpytivými náramky, ale pokud neslouží Osobnosti Božství Harimu, jsou jako ruce mrtvého človĕka. Oči, které se nedívají na symbolická zastoupení Osobnosti Božství Viṣṇua (na Jeho podoby, jména, vlastnosti atd.), jsou jako oka na pavích perech a nohy, které nechodí na svatá místa (kde se vzpomíná na Pána), jsou jako kmeny stromů. Ten, kdo nikdy na svou hlavu nepřijal prach z nohou čistého oddaného Pána, je jistĕ jen mrtvým tĕlem. A ten, kdo nikdy nepocítil vůni lístků tulasī z lotosových nohou Pána, je také mrtvola, i když ještĕ dýchá. Srdce, které se ani při soustředĕném zpívání svatého jména Pána nezmĕní a necítí extázi, kdy se oči naplní slzami a ježí se chlupy na tĕle, je jistĕ z ocele.“