Text 117
kṛṣṇa bhuli’ sei jīva anādi-bahirmukha
ataeva māyā tāre deya saṁsāra-duḥkha
kṛṣṇa bhuli' – zapomínající na Kṛṣṇu; sei jīva – tato živá bytost; anādi – od nepamĕti; bahir-mukha – přitahovaná vnĕjším rysem; ataeva – proto; māyā – iluzorní energie; tāre – jí; deya – dává; saṁsāra-duḥkha – utrpení hmotné existence.
„Živá bytost již od nepamĕti zapomíná na Kṛṣṇu a je přitahovaná vnĕjším rysem. Iluzorní energie (māyā) jí proto v její hmotné existenci udílí utrpení všeho druhu.“
Jakmile živá bytost zapomene na své přirozené postavení vĕčného služebníka Kṛṣṇy, okamžitĕ ji uchvátí iluzorní, vnĕjší energie. Původnĕ je živá bytost nedílnou částí Kṛṣṇy, a je proto Kṛṣṇovou vyšší energií. Je vybavena trochou nepochopitelné energie, která nepochopitelnĕ jedná v jejím tĕle. Na svoje postavení však zapomíná a je umístĕna do hmotné energie. Živá bytost se nazývá okrajovou energií, protože je svou povahou duchovní, ale kvůli svému zapomnĕní se nachází v hmotné energii. Má tedy sílu žít v hmotné i duchovní energii, a z toho důvodu se nazývá okrajová energie. Jelikož se nachází v okrajovém postavení, je nĕkdy upoutána vnĕjší, iluzorní energií, a to je začátek jejího hmotného života. Po vstupu do hmotné energie podléhá třem rozmĕrům času – minulosti, současnosti a budoucnosti. Minulost, současnost a budoucnost patří pouze do hmotného svĕta; v duchovním svĕtĕ neexistují. Živá bytost je vĕčná a existovala i před stvořením tohoto hmotného svĕta. Naneštĕstí však zapomnĕla na svůj vĕčný vztah s Kṛṣṇou. Zapomnĕní živé bytosti je zde popsáno jako anādi, což vyjadřuje, že existuje již od nepamĕti. Je třeba pochopit, že živá bytost přichází do hmotné existence na základĕ své touhy soupeřit v požitku s Kṛṣṇou.