Text 137-139
sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayor
vacāṁsi vaikuṇṭha-guṇānuvarṇane
karau harer mandira-mārjanādiṣu
śrutiṁ cakārācyuta-sat-kathodaye
mukunda-liṅgālaya-darśane dṛśau
tad-bhṛtya-gātra-sparaśe ’ṅga-saṅgamam
ghrāṇaṁ ca tat-pāda-saroja-saurabhe
śrīmat-tulasyā rasanāṁ tad-arpite
pādau hareḥ kṣetra-padānusarpaṇe
śiro hṛṣīkeśa-padābhivandane
kāmaṁ ca dāsye na tu kāma-kāmyayā
yathottamaḥśloka-janāśrayā ratiḥ
saḥ – on (Mahārāja Ambarīṣa); vai – jistĕ; manaḥ – mysl; kṛṣṇa-pada-aravindayoḥ – na lotosové nohy Kṛṣṇy; vacāṁsi – slova; vaikuṇṭha-guṇa-anuvarṇane – popisováním Kṛṣṇovy transcendentální povahy; karau – dvĕ ruce; hareḥ – Pána Kṛṣṇy neboli Viṣṇua; mandira-mārjana-ādiṣu – čištĕním chrámu Hariho a dalšími podobnými povinnostmi; śrutim – uši; cakāra – zamĕstnával; acyuta – Pána; sat-kathā-udaye – při zaznívání transcendentálních témat; mukunda-liṅga – Božstev Pána; ālaya – chrámů; darśane – při navštĕvování; dṛśau – dvĕ oči; tat-bhṛtya – služebníků Pána; gātra – tĕl; sparaśe – k dotýkání se; aṅga-saṅgamam – tĕlesný styk, jako je dotýkání se lotosových nohou či objímání; ghrāṇam – čich; ca – a; tat-pāda-saroja – lotosových nohou Pána; saurabhe – vůni; śrīmat – nejpříznivĕjší; tulasyāḥ – lístků tulasī; rasanām – jazyk; tat-arpite – jídlem obĕtovaným Pánu; pādau – dvĕ nohy; hareḥ – Pána; kṣetra – poutní místo; pada-anusarpaṇe – chozením na; śiraḥ – hlavu; hṛṣīkeśa – Pána smyslů, Osobnosti Božství; pada-abhivandane – modlení se u lotosových nohou; kāmam – všechny touhy; ca – a; dāsye – sloužením Pánu; na – ne; tu – ale; kāma-kāmyayā – s touhou po uspokojování smyslů; yathā – tolik, kolik; uttamaḥ-śloka – Pána, jenž je uctíván vybranými verši; jana – v oddaném; āśrayā – mající útočištĕ; ratiḥ – připoutanost.
„ ,Mahārāja Ambarīśa svou mysl neustále upínal na lotosové nohy Kṛṣṇy, slova zamĕstnával popisováním duchovního svĕta a Nejvyšší Osobnosti Božství, ruce čištĕním a umýváním Pánova chrámu, uši nasloucháním hovorům o Nejvyšším Pánu, oči díváním se na Božstvo Pána Kṛṣṇy v chrámu, tĕlo objímáním vaiṣṇavů nebo dotýkáním se jejich lotosových nohou, nosní dírky čicháním vůnĕ lístků tulasī, obĕtovaných lotosovým nohám Kṛṣṇy, jazyk sloužil jedením jídla obĕtovaného Kṛṣṇovi, nohy používal k navštĕvování poutních míst, jako je Vrindávan a Mathura nebo Pánův chrám, hlavu k dotýkání se lotosových nohou Pána a klanĕní se Mu a své touhy zamĕstnával vĕrnou službou Pánu. Tímto způsobem Mahārāja Ambarīṣa zapojoval své smysly do transcendentální láskyplné služby Pánu, a výsledkem bylo probuzení jeho láskyplného sklonu Pánovi sloužit.̀ “
Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (9.4.18–20).