Text 137-139

saḥ – on (Mahārāja Ambarīṣa); vai – jistĕ; manaḥ – mysl; kṛṣṇa-pada-aravindayoḥ – na lotosové nohy Kṛṣṇy; vacāṁsi – slova; vaikuṇṭha-guṇa-anuvarṇane – popisováním Kṛṣṇovy transcendentální povahy; karau – dvĕ ruce; hareḥ – Pána Kṛṣṇy neboli Viṣṇua; mandira-mārjana-ādiṣu – čištĕním chrámu Hariho a dalšími podobnými povinnostmi; śrutim – uši; cakāra – zamĕstnával; acyuta – Pána; sat-kathā-udaye – při zaznívání transcendentálních témat; mukunda-liṅga – Božstev Pána; ālaya – chrámů; darśane – při navštĕvování; dṛśau – dvĕ oči; tat-bhṛtya – služebníků Pána; gātra – tĕl; sparaśe – k dotýkání se; aṅga-saṅgamam – tĕlesný styk, jako je dotýkání se lotosových nohou či objímání; ghrāṇam – čich; ca – a; tat-pāda-saroja – lotosových nohou Pána; saurabhe – vůni; śrīmat – nejpříznivĕjší; tulasyāḥ – lístků tulasī; rasanām – jazyk; tat-arpite – jídlem obĕtovaným Pánu; pādau – dvĕ nohy; hareḥ – Pána; kṣetra – poutní místo; pada-anusarpaṇe – chozením na; śiraḥ – hlavu; hṛṣīkeśa – Pána smyslů, Osobnosti Božství; pada-abhivandane – modlení se u lotosových nohou; kāmam – všechny touhy; ca – a; dāsye – sloužením Pánu; na – ne; tu – ale; kāma-kāmyayā – s touhou po uspokojování smyslů; yathā – tolik, kolik; uttamaḥ-śloka – Pána, jenž je uctíván vybranými verši; jana – v oddaném; āśrayā – mající útočištĕ; ratiḥ – připoutanost.