Text 21
taṁ mopayātaṁ pratiyantu viprā
gaṅgā ca devī dhṛta-cittam īśe
dvijopasṛṣṭaḥ kuhakas takṣako vā
daśatv alaṁ gāyata viṣṇu-gāthāḥ
tam – jemu; mā – mĕ; upayātam – odevzdaného; pratiyantu – můžete znát; viprāḥ – ó brāhmaṇové; gaṅgā – matka Ganga; ca – a; devī – polobohynĕ; dhṛta – nabídnutá; cittam – jehož mysl; īśe – Nejvyšší Osobnosti Božství; dvija-upasṛṣṭaḥ – stvořený brāhmaṇou; kuhakaḥ – nĕjakou lstí; takṣakaḥ – létající had; vā – nebo; daśatu – nechť uštkne; alam – nevadí; gāyata – opĕvujte; viṣṇu-gāthāḥ – svatá jména Pána Viṣṇua.
„ ,Ó brāhmaṇové, přijmĕte mĕ prosím jako zcela odevzdanou duši, a nechť mĕ tak přijme i matka Ganga, Pánova zástupkynĕ, protože jsem již vložil Pánovy lotosové nohy do svého srdce. Nechť mĕ létající had nebo jakákoliv magická bytost, kterou ten brāhmaṇa stvořil, okamžitĕ uštkne. Přeji si jen, abyste všichni pokračovali v opĕvování činností Pána Viṣṇua.̀ “
Tento verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (1.19.15) vyslovil Mahārāja Parīkṣit, když sedĕl na břehu Gangy a čekal na uštknutí létajícím hadem přivolaným kletbou brāhmaṇského chlapce Śṛṅgiho, který byl synem velkého mudrce Śamīky. Zpráva o prokletí se donesla ke králi, a ten se okamžitĕ připravil na nadcházející smrt. Bĕhem jeho posledních dnů ho přišlo navštívit mnoho velkých svatých osobností, mudrců, brāhmaṇů, králů a polobohů. Mahārāja Parīkṣit se však uštknutí létajícím hadem vůbec nebál a všechny přítomné velké osobnosti požádal, aby pokračovaly ve zpívání svatého jména Pána Viṣṇua.