Text 138

Vṛndāvan je v Brahma-saṁhitĕ (5.56) popsán takto:

Duchovní oblast Vṛndāvanu je vždy duchovní. Jsou tam neustále přítomné bohynĕ štĕstí a gopī. Ty jsou Kṛṣṇovi velmi drahé a jsou stejnĕ duchovní jako Kṛṣṇa. Kṛṣṇa je ve Vṛndāvanu Nejvyšší Osobou a manželem všech gopī i bohynĕ štĕstí. Stromy ve Vṛndāvanu plní všechna přání. Zemĕ je ze zázračného kamene a voda je nektar. Slova jsou hudební tóny a všechny pohyby jsou tancem. Flétna je Pánovou neustálou společnicí. Planeta Goloka Vṛndāvan září jako slunce a je plná duchovní blaženosti. Dokonalostí života je vychutnávat tuto duchovní existenci, a proto by mĕl každý rozvíjet poznání o ní. Duchovní krávy ve Vṛndāvanu neustále dávají duchovní mléko. Ani okamžik tam není ztracen, což znamená, že tam neexistuje minulost, současnost ani budoucnost. Nepromarní se tam ani zlomek sekundy. Oddaní v hmotném vesmíru uctívají toto transcendentální sídlo jako Goloku Vṛndāvan. Samotný Pán Brahmā řekl: „Uctívám duchovní zemi, ve které je přítomný Kṛṣṇa.“ Ti, kdo nejsou oddaní nebo seberealizované duše, tento transcendentální Vṛndāvan nevnímají, protože tento Vṛndāvan-dhām je zcela duchovní, stejnĕ jako Pánovy zábavy, které se tam odehrávají. Žádná z nich není hmotná. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura se modlí (Prārthanā 1):

„Kdy mi dá Pán Nityānanda svou milost, abych si mohl uvĕdomit bezvýznamnost svĕtského štĕstí?“

„Kdy bude má mysl zbavená veškeré hmotné špíny, a já tak budu schopný vnímat přítomnost duchovního Vṛndāvanu?“

„Kdy mĕ budou přitahovat pokyny Gosvāmīch, abych mohl pochopit Rādhu, Kṛṣṇu a Vṛndāvan?“

Tyto verše naznačují, že človĕk, který chce poznat Vṛndāvan, musí být nejdříve prostý všech hmotných tužeb a veškeré náklonnosti k plodonosným činnostem a spekulativnímu poznání.

Co se týče slov aprākṛta navīna madana, slovo aprākṛta se vztahuje na to, co je pravým opakem hmotného pojetí. Māyāvādī to považují za nĕco prázdného nebo neosobního, ale tak tomu není. Vše v hmotném svĕtĕ je strnulé, kdežto v duchovním svĕtĕ je vše živé. Touha po požitku je jak v Kṛṣṇovi, tak v Jeho nedílných částech, živých bytostech. V duchovním svĕtĕ jsou takové touhy také duchovní, a nikdo by je nemĕl mylnĕ považovat za hmotné. Má-li nĕkdo v hmotném svĕtĕ sklony k sexu a užívá si ho, užívá si nĕco dočasného. Jeho požitek za pár minut skončí. V duchovním svĕtĕ může existovat stejný požitek, ale ten nikdy neskončí. Je možné si ho užívat neustále. V duchovním svĕtĕ připadá tomu, kdo si užívá, že taková sexuální blaženost skýtá s každou svou novou podobou stále více požitku. V hmotném svĕtĕ však sexuální požitek ztrácí již po nĕkolika minutách chuť a nikdy netrvá vĕčnĕ. Protože Kṛṣṇa se jeví tak, že má velkou náklonnost k sexu, je v duchovním svĕtĕ nazýván novým Amorem. Tato touha však neobsahuje žádnou hmotnou nedokonalost.

Gāyantaṁ trāyate yasmād gāyatrī tvaṁ tataḥ smṛtā – ten, kdo zpívá mantru Gāyatrī, je postupnĕ vysvobozen ze spárů hmoty. Jinými slovy to, co nás vysvobodí z hmotného zapletení, se nazývá Gāyatrī. Vysvĕtlení mantry Gāyatrī se nachází ve verši 125 dvacáté první kapitoly Madhya-līly:

Kāma-gāyatrī mantra je jako védská mantra, ale je to samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Mezi Kāma-gāyatrī a Kṛṣṇou není rozdíl. Oba obsahují dvacet čtyři a půl transcendentálních slabik (viz Madhya 21.125–129). Mantra zobrazená pomocí písmen je také Kṛṣṇa a vychází jako mĕsíc. Díky tomu existuje v lidské společnosti a mezi všemi druhy živých bytostí zvrácený odraz touhy. V mantře klīṁ kāma-devāya vidmahe puṣpa-bāṇāya dhīmahi tan no 'naṅgaḥ pracodayāt je Kṛṣṇa označen jako Kāma-deva, Puṣpa-bāṇa a Anaṅga. Kāma-deva je Madana-mohana, Božstvo ustanovující náš vztah s Kṛṣṇou; Puṣpa-bāṇa („ten, kdo nosí kvĕtinový šíp“) je Govinda, Osobnost Božství přijímající naši oddanou službu; a Anaṇga je Gopījana-vallabha, jenž přináší uspokojení všem gopīm a je konečným cílem života. Tato Kāma-gāyatrī (klīṁ kāma-devāya vidmahe puṣpa-bāṇāya dhīmahi tan no 'naṅgaḥ pracodayāt) zkrátka nepatří do tohoto hmotného svĕta. Ten, kdo pokročí v duchovním chápání, může svými duchovnĕ očištĕnými smysly uctívat Nejvyšší Osobnost Božství a plnit tak Pánovy touhy.

„Vždy na Mĕ mysli, staň se Mým oddaným, uctívej Mĕ a klaň se Mi. Tak ke Mnĕ bezpochyby dospĕješ. Slibuji ti to, protože jsi Můj velice drahý přítel.“ (Gītā 18.65)

V Brahma-saṁhitĕ (5.27–28) je řečeno:

„Potom byla Gāyatrī, matka Véd, projevena božským tónem Kṛṣṇovy flétny a vstoupila do lotosových úst samozrozeného Brahmy skrze jeho osm ušních dírek. Takto z lotosu zrozený Brahmā obdržel mantru Gāyatrī, která vychází z Kṛṣṇovy flétny, a stal se dvojzrozeným, který byl zasvĕcený nejvyšším, původním učitelem, Bohem samotným. Brahmā byl osvícen soustředĕním na tuto Gāyatrī, která je ztĕlesnĕním tří Véd, a tak se seznámil s rozsáhlým oceánem pravdy. Potom touto mantrou uctíval Śrī Kṛṣṇu, podstatu všech Véd.“

Tón Kṛṣṇovy flétny je původem védských manter. Pán Brahmā, jenž sedí na lotosovém kvĕtu, tento tón Kṛṣṇovy flétny slyšel, a tak byl zasvĕcen mantrou Gāyatrī.