Text 139

Stejnĕ jako v hmotném svĕtĕ existuje mnoho nebeských tĕles zvaných hvĕzdy nebo planety, je v duchovním svĕtĕ mnoho duchovních planet zvaných Vaikuṇṭhaloky. Duchovní vesmír se však nachází daleko od shluku hmotných vesmírů. Materialističtí vĕdci nejsou schopni odhadnout ani množství planet a hvĕzd v tomto vesmíru a nedokáží rovnĕž vesmírnými lodĕmi cestovat k jiným hvĕzdám. Podle Bhagavad-gīty (8.20) existuje také duchovní svĕt:

„Existuje ještĕ jiná, neprojevená příroda, která je vĕčná a transcendentální vůči této projevené a neprojevené hmotĕ. Je svrchovaná a není nikdy zničena. Když je vše v tomto svĕtĕ zničeno, tato oblast zůstává beze zmĕny.“

Existuje tedy ještĕ jiná příroda, která je nadřazená hmotné přírodĕ. Slovo bhāva či svabhāva znamená příroda. Duchovní příroda je vĕčná, a dokonce i když jsou všechny hmotné vesmíry zničeny, planety v duchovním svĕtĕ zůstávají. Přetrvávají stejnĕ, jako duše přetrvá zánik hmotného tĕla. Tento duchovní svĕt se nazývá aprākṛta (nehmotný). Nejvyšší planetární soustavou v tomto transcendentálním duchovním svĕtĕ je Goloka Vṛndāvan. Je to sídlo samotného Pána Kṛṣṇy, který je také zcela duchovní. Kṛṣṇa je tam známý jako Aprākṛta-madana. Jméno Madana označuje Amora, ale Kṛṣṇa je duchovní Madana. Jeho tĕlo není hmotné jako tĕlo Amora v tomto hmotném vesmíru. Kṛṣṇovo tĕlo je zcela duchovní – sac-cid-ānanda-vigraha. Proto se nazývá Aprākṛta-madana. Je také známý jako Manmatha-madana, což znamená, že přitahuje dokonce i Amora. Zapřisáhlí materialisté nĕkdy Kṛṣṇovy činnosti a přitažlivé rysy vykládají scestnĕ a obviňují Ho jako nemorálního za to, že tančil s gopīmi, ale takové nařčení má původ v neznalosti Kṛṣṇova postavení mimo tento hmotný svĕt. Jeho tĕlo je sac-cid-ānanda-vigraha, zcela duchovní. V Jeho tĕle tedy není žádné znečištĕní hmotou a nikdo by ho nemĕl považovat za kus masa a kostí. Māyāvādští filosofové považují Kṛṣṇovo tĕlo za hmotné, což je odporné materialistické pojetí. Stejnĕ jako je Kṛṣṇa zcela duchovní, jsou duchovní i gopī, což potvrzuje Brahma-saṁhitā (5.37):

„Uctívám Govindu, původního Pána, jenž sídlí ve své vlastní říši, Goloce, s Rādhou, která se podobá Jeho vlastní duchovní postavĕ a je vtĕlením extatické energie (hlādinī). Společnost Jim dĕlají Její důvĕrné přítelkynĕ, ztĕlesnĕné expanze Její podoby, které jsou prostoupené vĕčnĕ blaženou duchovní rasou.“

Gopī jsou také stejné duchovní kvality (nija-rūpatayā), protože jsou expanzemi Kṛṣṇovy energie blaženosti. Kṛṣṇa ani gopī nemají nic společného s kusy hmoty nebo s hmotným pojetím. Živá bytost v hmotném svĕtĕ je uvĕznĕná v hmotném tĕle a z nevĕdomosti se s tímto tĕlem ztotožňuje. Zdejší požitek z naplňování chtivých tužeb mezi mužem a ženou je tedy zcela hmotný. Chtivé touhy materialisty se s transcendentálními chtivými touhami Kṛṣṇy nedají srovnávat. Dokud človĕk nepokročí v duchovní vĕdĕ, nemůže chtivé touhy mezi Kṛṣṇou a gopīmi pochopit. V Caitanya-caritāmṛtĕ jsou chtivé touhy gopī přirovnány ke zlatu, zatímco chtivé touhy materialisty jsou přirovnány k železu. Železo a zlato nelze za žádných okolností brát jako rovnocenné. Pohyblivé i nehybné živé bytosti jsou nedílnými částmi Kṛṣṇy, a proto mají původnĕ stejný druh chtivé touhy jako On. Je-li však tato chtivá touha vyjádřena prostřednictvím hmoty, je odporná. Když je živá bytost duchovnĕ pokročilá a vysvobozená z hmotného otroctví, může pochopit Kṛṣṇu takového, jaký je. V Bhagavad-gītĕ (4.9) je řečeno:

„Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštĕní tĕla již znovu nenarodí v tomto hmotném svĕtĕ, ale dosáhne Mého vĕčného sídla, ó Arjuno.“

Ten, kdo porozumí Kṛṣṇovu tĕlu a Jeho chtivým touhám, je okamžitĕ osvobozený. Jak je řečeno v Bhagavad-gītĕ (7.3), podmínĕná duše, uvĕznĕná v hmotném tĕle, Kṛṣṇu pochopit nemůže:

„Z mnoha tisíců lidí možná jeden usiluje o dokonalost a z tĕch, kteří dokonalosti dosáhli, Mĕ stĕží jeden zná v pravdĕ.“

Slovo siddhaye vyjadřuje osvobození. Kṛṣṇu lze poznat jedinĕ po vysvobození z hmotného podmínĕní. Ten, kdo Kṛṣṇu zná takového, jaký je (tattvataḥ), žije ve skutečnosti v duchovním svĕtĕ, i když zdánlivĕ žije v hmotném tĕle. Této odborné vĕdĕ lze porozumĕt tehdy, když je človĕk skutečnĕ duchovnĕ pokročilý.

Ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.187) Śrīla Rūpa Gosvāmī říká:

Když si nĕkdo v tomto hmotném svĕtĕ přeje pouze s láskou a oddaností sloužit Kṛṣṇovi, je osvobozený, i když jedná v hmotném svĕtĕ. Jak potvrzuje Bhagavad-gītā (14.26):

„Ten, kdo se plnĕ zamĕstná oddanou službou a za žádných okolností se neodchýlí, okamžitĕ překoná kvality hmotné přírody a tak dosáhne úrovnĕ Brahmanu.“

Osvobození je možné dosáhnout samotnou láskyplnou službou Pánu. V Bhagavad-gītĕ (18.54) je řečeno: brahma-bhūtaḥ prasannātmā na śocati na kāṅkṣati. Človĕk, který udĕlal velký pokrok v duchovním poznání a dosáhl úrovnĕ brahma-bhūta, nenaříká ani netouží po nĕčem hmotném. To je úroveň duchovní realizace.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura chápe úroveň brahma-bhūta ve dvou rovinách – svarūpa-gata a vastu-gata. Ten, kdo opravdu poznal Kṛṣṇu, ale ještĕ udržuje nĕjaké spojení s hmotou, došel ke své svarūpĕ, původnímu vĕdomí. Když je toto vĕdomí zcela duchovní, nazývá se vĕdomí Kṛṣṇy. Ten, kdo žije s takovým vĕdomím, žije ve skutečnosti ve Vrindávanu. Může žít kdekoliv, hmotné místo nehraje roli. Jakmile Kṛṣṇovou milostí takto pokročí, je zcela neznečištĕný hmotným tĕlem a myslí, a tehdy skutečnĕ žije ve Vrindávanu. Této úrovni se říká vastu-gata.

Své duchovní činnosti by mĕl človĕk vykonávat ve stavu vĕdomí zvaném svarūpa-gata. Mĕl by také zpívat duchovní mantry, jako je oṁ namo bhagavate vāsudevāya a cin-mayī Gāyatrī: klīṁ kṛṣṇāya govindāya gopījana-vallabhāya svāhā a klīṁ kāma-devāya vidmahe puṣpa-bāṇāya dhīmahi tan no 'naṅgaḥ pracodayāt. To jsou Kāma-gāyatrī neboli kāma-bīja mantry. Je třeba přijmout zasvĕcení od pravého duchovního mistra a uctívat Kṛṣṇu tĕmito transcendentálními mantrami.

Jak vysvĕtlil Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī v tomto a předešlém verši:

Človĕk, který je náležitĕ očištĕný a zasvĕcený duchovním mistrem, uctívá Nejvyšší Osobnost Božství Kṛṣṇu pronášením této Kāma-gāyatrī mantry s kāma-bījou. Bhagavad-gītā (18.65) potvrzuje, že bychom se mĕli vĕnovat transcendentálnímu uctívání, aby nás Kṛṣṇa, který přitahuje všechny bytosti, mohl přitahovat:

„Vždy na Mĕ mysli, staň se Mým oddaným, uctívej Mĕ a klaň se Mi. Tak ke Mnĕ bezpochyby přijdeš. Slibuji ti to, protože jsi Můj velice drahý přítel.“

Jelikož je každá živá bytost nedílnou částí Kṛṣṇy, je Kṛṣṇa přirozenĕ přitažlivý. Naše náklonnost ke Kṛṣṇovi je však oslabena tím, že jsme pokryti hmotou. V hmotném svĕtĕ živá bytost obyčejnĕ ke Kṛṣṇovi přitahována není, ale jakmile se zbaví hmotného podmínĕní, je přirozenĕ přitahována. Proto je v tomto verši řečeno sarva-cittākarṣaka: „Kṛṣṇa přirozenĕ přitahuje každého.“ Tato náklonnost existuje v srdci každého, a když je srdce očištĕné, náklonnost se projeví (ceto-darpaṇa-mārjanaṁ bhava-mahā-dāvāgni-nirvāpaṇam).