Text 193

Témata, která bude Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu s Rāmānandou Rāyem probírat nyní, jsou nepochopitelná jak pro svĕtské básníky, tak pro inteligenci či hmotné vnímání. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že realizaci duchovní nálady může mít pouze ten, kdo se nachází na transcendentální úrovni nad hmotným stádiem dobra. Této úrovni se říká viśuddha-sattva (sattvaṁ viśuddhaṁ vasudeva-śabditam). Realizace úrovnĕ viśuddha-sattvy je za hranicemi hmotného svĕta a nelze ji vnímat tĕlesnými smysly či mentální spekulací. Naše ztotožňování se s hrubohmotným tĕlem a jemnohmotnou myslí se liší od duchovního chápání. Protože jsou inteligence a mysl hmotné, nelze jejich prostřednictvím vnímat milostné zábavy Śrī Rādhy a Kṛṣṇy. Sarvopādhi-vinirmuktaṁ tat-paratvena nirmalam – když jsme prostí veškerého ztotožňování se s hmotou a naše smysly jsou zcela očištĕné procesem bhakti, pak můžeme pochopit smyslové činnosti Absolutní Pravdy (hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate).

Duchovní smysly stojí výše než ty hmotné. Materialista je schopný uvažovat pouze o negaci hmotné různorodosti, ale duchovní různorodost nechápe. Myslí si, že duchovní různorodost je pouhým popřením svĕtské různorodosti a že je to nĕjaká negace nebo prázdno. Takové chápání má však k duchovní realizaci velice daleko. Úžasné činnosti hrubohmotného tĕla a jemnohmotné mysli jsou vždy nedokonalé. Jsou pod úrovní duchovní realizace a jsou pomíjivé. Duchovní rozpoložení je vĕčnĕ úžasné a je popsáno jako pūrṇa, śuddha a nitya-mukta neboli úplné, dokonale čisté a vĕčnĕ osvobozené od všech hmotných pojetí. Když nejsme schopni naplnit své hmotné touhy, zcela určitĕ se dostaví lítost a zmatenost. To se dá popsat jako vivarta. V duchovním životĕ však lítost, nečistota či nedokonalost neexistují. Śrīla Rāmānanda Rāya byl odborníkem v realizaci duchovních činností Śrīmatī Rādhārāṇī a Kṛṣṇy, a tuto svou duchovní zkušenost předložil Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi s otázkou, zda Pán jeho realizaci duchovní pravdy schvaluje.

Tomuto tématu se vĕnují tři významné knihy. Jednu napsal Bhakta dāsa Bāula a jmenuje se Vivarta-vilāsa. Další napsal Jagadānanda Paṇḍita, a ta se jmenuje Prema-vivarta. Kniha Śrī Rāmānandy Rāye se nazývá Prema-vilāsa-vivarta. Vivarta-vilāsa Bhakty dāse Bāuly se od dalších dvou zcela liší. Nĕkdy se tyto transcendentální knihy snaží studovat nĕjaký univerzitní student či profesor a s cílem získat doktorát se snaží předložit kritický rozbor ze svĕtského pohledu. Taková realizace se ale jistĕ liší od té, kterou mĕl Rāmānanda Rāya. Pokud chce nĕkdo opravdu získat doktorát od Śrī Caitanyi Mahāprabhua a chce být uznán Rāmānandou Rāyem, musí se nejprve zbavit všech hmotných označení (sarvopādhi-vinirmuktaṁ tat-paratvena nirmalam). Človĕk, který se ztotožňuje se svým hmotným tĕlem, nemůže tyto rozhovory mezi Śrī Rāmānandou Rāyem a Śrī Caitanyou Mahāprabhuem pochopit. Človĕkem vytvořené náboženské texty a transcendentální filosofické rozhovory jsou dvĕ zcela odlišné vĕci, mezi nimiž je propastný rozdíl. Toto téma velmi pečlivĕ popsal Śrīman Madhvācārya. Svĕtští filosofové uvažují na úrovni hmotného pojetí života, a duchovní prema-vilāsa-vivartu tak nejsou schopni realizovat. Slona nelze vmĕstnat na talíř. Svĕtští spekulanti podobnĕ svým omezeným pojetím nepolapí duchovního slona. Je to stejné, jako když se žába snaží zmĕřit Atlantský oceán tak, že si představuje, kolikrát je vĕtší než její studna. Materialističtí filosofové a sahajiyové tĕmto rozhovorům mezi Rāmānandou Rāyem a Śrī Caitanyou Mahāprabhuem o zábavách Śrī Rādhy a Kṛṣṇy nemohou porozumĕt. Impersonalisté a prākṛta-sahajiyové tíhnou pouze k úrovni impersonalismu, protože nechápou duchovní různorodost. Když se tedy Rāmānanda Rāya pokusil zazpívat své vlastní verše, Śrī Caitanya Mahāprabhu ho zadržel tak, že mu vlastní rukou zakryl ústa.