Text 312
dāmodara-svarūpera kaḍacā-anusāre
rāmānanda-milana-līlā karila pracāre
dāmodara-svarūpera – Svarūpy Dāmodara Gosvāmīho; kaḍacā – se zápisky; anusāre – v souladu; rāmānanda-milana-līlā – Pánovy zábavy setkání s Rāmānandou; karila – učinil; pracāre – představení.
Pokusil jsem se představit zábavy setkání Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua s Rāmānandou Rāyem v souladu se zápisky Śrī Svarūpy Dāmodara.
Na konci každé kapitoly autor uznává důležitost učednické posloupnosti. Nikde netvrdí, že tuto transcendentální knihu napsal na základĕ nĕjakých výzkumů. Jednoduše přiznává svoji zadluženost za zápisky Svarūpy Dāmodara, Raghunātha dāse Gosvāmīho a dalších autoritativních osobností. To je způsob, jak psát transcendentální literaturu, která není nikdy určena takzvaným učencům a badatelům. Správný postup je mahā-jano yena gataḥ sa pantāḥ – je třeba přísnĕ následovat velké osobnosti a ācāryi. Ācārya-vān puruṣo veda – ten, kdo má přízeň ācāryi, zná všechno. Tento výrok Kavirāje Gosvāmīho je velmi cenný pro všechny čisté oddané. Prakṛtā-sahajiyové nĕkdy tvrdí, že slyšeli pravdu od svého gurua. Transcendentální poznání však nelze získat nasloucháním od gurua, který není pravý. Guru musí být pravý a musel naslouchat svému guruovi, který byl také pravý. Teprve potom lze jeho poselství přijmout jako pravé. Pán Kṛṣṇa to potvrzuje v Bhagavad-gītĕ (4.1):
imaṁ vivasvate yogaṁ
proktavān aham avyayam
vivasvān manave prāha
manur ikṣvākave 'bravīt
„Nejvyšší Pán pravil: ,Vyložil jsem tuto nehynoucí vĕdu o yoze bohu Slunce Vivasvānovi, Vivasvān ji sdĕlil Manuovi, otci lidstva, a Manu ji potom předal Ikṣvākuovi.̀“
Poselství je tak předáváno v pravé duchovní posloupnosti od pravého duchovního mistra k pravému studentovi. Śrīla Kavirāja Gosvāmī proto jako obvykle tuto kapitolu uzavírá potvrzením své víry v lotosové nohy šesti Gosvāmīch. Z toho důvodu je schopen předložit tuto transcendentální knihu, Śrī Caitanya-caritāmṛtu.