Text 83
kintu yāṅra yei rasa, sei sarvottama
taṭa-stha hañā vicārile, āche tara-tama
kintu – nicménĕ; yāṅra – nĕkterých oddaných; yei rasa – jakákoliv nálada výmĕn lásky; sei – ta; sarva-uttama – nejlepší; taṭa-stha – neutrální; hañā – jsoucí; vicārile – berou-li se v úvahu; āche – jsou; tara-tama – nižší a vyšší úrovnĕ.
„Je pravda, že pro každého oddaného je nejlepší právĕ ten vztah, který s Pánem má, ale když prostudujeme různé vztahy z neutrálního stanoviska, pochopíme, že existují vyšší a nižší úrovnĕ lásky.“
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvĕtluje, že tento verš neobhajuje náladové vymýšlení nĕjakých projevů lásky k Bohu. Takové výmysly nelze přijmout jako svrchované a nejsou v tĕchto verších ani doporučovány. Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.101) píše:
śruti-smṛti-purāṇādi-
pañcarātra-vidhiṁ vinā
aikāntikī harer bhaktir
utpātāyaiva kalpate
V tomto verši jasnĕ zmiňuje, že je třeba se řídit védskou literaturou i jejími doplňky a následovat závĕry Véd. Vymyšlený postoj oddanosti pouze vytváří zmatek na transcendentálním poli. Pokud je nĕkdo příliš připoutaný k rodinnému životu a přijímá Śrīmad-Bhāgavatam a vĕdomí Kṛṣṇy jen proto, aby si vydĕlal na živobytí, je takové jednání zcela jistĕ přestupkem. Človĕk by se nemĕl stát kastovním guruem a prodávat mantry s tím, že přinesou prospĕch svĕtským zákazníkům, nebo zasvĕcovat žáky pro zaopatření svého živobytí. To vše jsou přestupky. Nikdo by se nemĕl živit tak, že sestaví profesionální skupinu, se kterou bude provádĕt saṅkīrtan, ani by nemĕl vykonávat oddanou službu, pokud je připoutaný ke svĕtské společnosti, přátelství a lásce. Nemĕl by také záviset na takzvané společenské etiketĕ. To vše je mentální spekulace. Žádná z tĕchto vĕcí se nedá srovnávat s ryzí oddanou službou. Nikdo nemůže přirovnávat ryzí oddanou službu neboli vĕdomí Kṛṣṇy ke svĕtským činnostem. Existuje mnoho neautorizovaných skupin, které předstírají, že následují učení Śrī Caitanyi, a nĕkteré z nich jsou známé jako āula, bāula, kartābhajā, neḍā, daraveśa, sāṅi, sahajiyā, sakhībhekī, smārta, jāta-gosāñi, ativāḍī, cūḍādhārī a gaurāṅga-nāgarī.
Navíc jsou tu tací, kteří uznávají názory kastovních gosvāmīch z tĕchto skupin za pravé a srovnávají je s názory šesti Gosvāmīch v čele se Śrī Rūpou a Śrī Sanātanou. To je pouze další podvod. Existují také neoddaní, kteří skládají neautorizované písnĕ, zakládají chrámy jen pro peníze, uctívají Božstva jako placení knĕží, považují kastovní brāhmaṇství za jedinou dokonalost a neznají hodnotu čistého vaiṣṇavy. Kastovní brāhmaṇové ze společenství smārtů se ve skutečnosti stavĕjí proti zásadám Sātvata-pañcarātry. Navíc je mnoho māyāvādīch a tĕch, kdo jsou příliš propadlí hmotnému smyslovému požitku. Nikoho z nich nelze srovnávat s tím, kdo čistĕ káže nauku o vĕdomí Kṛṣṇy. Každý, kdo si je vĕdom Kṛṣṇy, se neustále snaží používat různé transcendentální vĕci ve službĕ Pánu. Takový oddaný se zříká veškerého hmotného požitku a zcela se odevzdává službĕ svému duchovnímu mistrovi a Pánu Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi, ať už žije v naprostém celibátu, jako sebeovládnutý hospodář, usmĕrnĕný vānaprastha nebo tridaṇḍi-sannyāsī ve stavu odříkání. Na tom nezáleží. Pseudotranscendentalisté se s čistými oddanými nemohou srovnávat, ani nelze namítat, že si každý může zavést vlastní způsob uctívání.
Význam tohoto verše si vynucuje vysvĕtlit pomĕrné úrovnĕ transcendentálních nálad zvané śānta, dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya. Všechny tyto rasy neboli nálady jsou na transcendentální úrovni. Čistí oddaní se k jedné z nich uchýlí, a tak dĕlají pokrok v duchovním životĕ. Ve skutečnosti se však k tĕmto duchovním náladám může uchýlit pouze ten, kdo není ani v nejmenším znečištĕný hmotnou připoutaností. Když je oddaný zcela prostý hmotné připoutanosti, transcendentální nálady se probudí v jeho srdci. To je svarūpa-siddhi neboli dokonalost našeho vĕčného vztahu s Nejvyšším Pánem. Svarūpa-siddhi, vĕčný vztah s Nejvyšším Pánem, může spadat do kterékoliv z transcendentálních nálad. Každá z nich je stejnĕ dokonalá jako ty ostatní. Srovnávací studií však může nezaujatý človĕk zjistit, že služebnická nálada je lepší než neutrální, přátelská nálada je lepší než služebnická, rodičovská je lepší než přátelská a že nade všemi tĕmito náladami stojí nálada milostné lásky. Všechny tyto nálady jsou nicménĕ z duchovního hlediska na stejné úrovni, protože všechny tyto vztahy dokonalé lásky jsou založené na ústředním bodu – Kṛṣṇovi.
Tyto nálady se nedají srovnávat s pocity pocházejícími z uctívání polobohů. Kṛṣṇa je jeden, ale polobozi se od Nĕho liší; jsou hmotní. Láska ke Kṛṣṇovi se s hmotnou láskou k různým polobohům nedá srovnávat. Māyāvādī jsou na hmotné úrovni, a proto doporučují uctívání Śivy nebo Durgy a říkají, že uctívat Kālī nebo Kṛṣṇu je stejné. Na duchovní úrovni však uctívání polobohů neexistuje. Jediným uctívaným objektem je Kṛṣṇa. I když tedy mezi oddanými na úrovni śānta-rasa, dāsya-rasa, vātsalya-rasa nebo mādhurya-rasa není rozdíl, přesto lze provést srovnávací studii intenzity lásky v tĕchto různých transcendentálních postaveních. Můžeme například říci, že dāsya-rasa je lepší než śānta-rasa, ale transcendentální láska k Bohu je obsažená v obou náladách. Podobnĕ můžeme usoudit, že přátelská láska k Bohu je lepší než láska k Bohu na úrovni neutrality a služebnictví a že rodičovská láska k Bohu je lepší než přátelská. A jak již bylo řečeno dříve, láska k Bohu v milostné rase stojí výše než rodičovská rasa.
Tyto rozbory různých druhů lásky k Bohu provedli zkušení ācāryové, kteří vĕdí vše o oddané službĕ na transcendentální úrovni. V hmotném svĕtĕ se bohužel nezkušení a nepovolaní lidé, neznalí transcendentálního postavení čisté lásky, snaží najít v tomto transcendentálním procesu nĕjaké hmotné nedostatky. To je však pouhá nestydatost duchovnĕ nezkušených lidí. Takové vyhledávání chyb je příznačné pro nešťastné svĕtské spekulanty.