Text 11

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura podotýká, že slovo „tattvavādī“ označuje následovníky Śrīly Madhvācāryi. Aby Śrīla Madhvācārya odlišil svou učednickou posloupnost od māyāvādských následovníků Śaṅkarācāryi, dal své škole jméno tattvavādī. Tattvavādī neustále napadají neosobní monisty a snaží se porazit jejich filosofii impersonalismu. Obecnĕ prosazují svrchovanost Nejvyšší Osobnosti Božství. Madhvācāryova učednická posloupnost je ve skutečnosti známá jako Brahmā-vaiṣṇava-sampradāya, posloupnost sestupující od Pána Brahmy. Tattvavādī neboli následovníci Madhvācāryi proto neuznávají událost týkající se Brahmovy iluze, zaznamenanou v desátém zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Tuto část Śrīmad-Bhāgavatamu, ve které je zmínka o brahma-mohanĕ, iluzi Pána Brahmy, Śrīla Madhvācārya zámĕrnĕ nekomentoval. Jedním z ācāryů tattvavādské učednické posloupnosti byl Śrīla Mādhavendra Purī a ten jako konečný cíl transcendentalismu ustanovil dosažení čisté oddané služby, lásku k Bohu. Vaiṣṇavové náležející ke gauḍīya-sampradāyi, učednické posloupnosti následující Śrī Caitanyu Mahāprabhua, se od tattvavādīch liší, i když patří ke stejné Tattvavāda-sampradāyi. Následovníci Śrī Caitanyi Mahāprabhua jsou proto známí jako Madhva-gauḍīya-sampradāya.

Slovo pāṣaṇḍī označuje toho, kdo se staví proti čisté oddané službĕ. Jsou to hlavnĕ māyāvādī, impersonalisté. Definice pāṣaṇḍīho se nachází v Hari-bhakti-vilāse (1.73), kde je řečeno:

Pāṣaṇḍī je ten, kdo staví Nejvyššího Pána Nārāyaṇa, Osobnost Božství, na stejnou úroveň s polobohy v čele s Pánem Brahmou a Pánem Śivou. Oddaný si nikdy nemyslí, že Pán Nārāyaṇa je na stejné úrovni jako Pán Brahmā a Pán Śiva. Příslušníci Madhvācārya-sampradāyi a Rāmānuja-sampradāyi uctívají hlavnĕ Pána Rāmacandru, i když by Śrī-vaiṣṇavové mĕli uctívat Pána Nārāyaṇa a Lakṣmī a tattvavādī by mĕli uctívat Pána Kṛṣṇu. V současnosti se ve vĕtšinĕ klášterů Madhva-sampradāyi uctívá Pán Rāmacandra.

Kniha Adhyātma-rāmāyaṇa obsahuje v kapitolách 12 až 15 výroky o uctívání Božstev Śrī Rāmacandry a Sīty. Uvádí se tam, že v dobách Pána Rāmacandry žil jeden brāhmaṇa, který složil slib, že se bude postit, dokud neuvidí Pána Rāmacandru. Pán Rāmacandra však byl nĕkdy kvůli svým povinnostem mimo svoje hlavní mĕsto celý týden a lidé Jej v té dobĕ nemohli vidĕt. Onen brāhmaṇa se tedy kvůli svému slibu nemohl celý týden napít ani kapky vody. Půst přerušil až osmého či devátého dne, kdy Pána Rāmacandru osobnĕ uvidĕl. Když se Pán Śrī Rāmacandra dozvĕdĕl o brāhmaṇovĕ přísném slibu, nařídil svému mladšímu bratru Lakṣmaṇovi, aby mu donesl Božstva Sīty a Rāmy. Brāhmaṇa Božstva od Śrī Lakṣmaṇajīho přijal a vĕrnĕ Je uctíval po celý svůj život. Když umíral, dal tato Božstva Śrī Hanumānjīmu, který Je po mnoho let nosil zavĕšená okolo krku a sloužil Jim s velkou oddaností. Po mnoha letech, když Hanumānjī odcházel na horu Gandha-mādana, předal Božstva Bhīmasenovi, jednomu z Pāṇḍuovců, který si Je přinesl do svého paláce, kde Je s velkou péčí opatroval. Tam Je také uctíval i poslední pāṇḍuovský král, Kṣemakānta. Pozdĕji byla Božstva v opatrování králů z Urísy zvaných Gajapatiové. Narahari Tīrtha, jeden z ācāryů Madhvācāryovy učednické posloupnosti, tato Božstva obdržel od krále Urísy.

Za povšimnutí stojí, že tato konkrétní Božstva Rāmy a Sīty jsou uctívána již od dob krále Ikṣvākua. Ve skutečnosti Je uctívali králové již před zjevením Pána Rāmacandry. Pozdĕji, za přítomnosti Pána Rāmacandry, Božstva uctíval Lakṣmaṇa. Říká se, že Śrī Madhvācārya tato Božstva získal pouhé tři mĕsíce před svým odchodem a instaloval Je v chrámu v Udupí. Od té doby Je uctívá Madhvācārya-sampradāya v tomto klášteře. Co se týče Śrī-vaiṣṇavů, počínaje Rāmānujācāryou, uctívali Božstva Sīty a Rāmy i oni. Tato Božstva jsou uctívána rovnĕž v Tirupati a na dalších místech. Śrī Rāmānuja-sampradāya má odnož známou jako Rāmānandī nebo Rāmāt a její následovníci také velmi přísnĕ uctívají Božstva Sīty a Rāmy. Vaiṣṇavové z Rāmānuja-sampradāyi dávají přednost uctívání Pána Rāmacandry před uctíváním Rādhy a Kṛṣṇy.