17. KAPITOLA

Poté, co král Paríkšit vyslechl příběh o potrestání Káliji, zeptal se Šukadévy Gósvámího, proč Kálija opustil svůj pěkný ostrov a proč se k němu Garuda choval tak nepřátelsky. Šukadéva Gósvámí sdělil králi, že na ostrově zvaném Nágálaja bydleli hadi a Kálija byl jedním z jejich vůdců. Garuda, jemuž jsou hadi potravou, tento ostrov navštěvoval a mnoho hadů tam zabíjel. Některé z nich skutečně snědl, ale jiní umírali zbytečně. Hadí společnost byla tak zneklidněná, že jejich vůdce Vásuki se dožadoval ochrany u Pána Brahmy. Pán Brahmá vyjednal, že Garuda nebude hadí společnost znepokojovat, obětují-li mu jednoho hada vždy v polovině dorůstajícího nebo ubývajícího měsíce. Měl být pro něho připravený pod stromem jako obětní dar. Garuda se spokojil s touto obětí a nechal ostatní hady na pokoji.

Později však Kálija této situace zneužil. Byl nemístně pyšný na množství svého jedu a na svou hmotnou sílu a myslel si: “Proč by měl Garuda dostávat takovou oběť?” Ukončil obětování a sám sežral dar určený Garudovi. Když Garuda, velký oddaný a přepravce Višnua, zjistil, že Kálija žere jeho obětní dary, velice se rozzlobil a pospíchal na ostrov, aby opovážlivého hada zabil. Kálija se pokusil s Garudou bojovat — obrátil se proti němu svými mnoha hlavami a ostrými jedovými zuby se ho snažil uštknout. Garuda, Tárkšjův syn, s velkou zlostí a silou hodnou Višnuova přepravce Káliju udeřil svými zářícími zlatými křídly. Kálija, který je také známý jako Kadrusúta neboli syn Kadrú, okamžitě uprchl do jezera zvaného Kálija-hrada v řece Jamuně, kam Garuda nemohl.

Kálija vyhledal úkryt ve vodách Jamuny z následujícího důvodu. Garuda navštěvoval nejen Kálijův ostrov, ale létal také k Jamuně, kde si chytal ryby k jídlu. Tam však přebýval mocný jógí Saubhari Muni, který meditoval ve vodě a měl s rybami soucit. Požádal Garudu, aby tam nechodil a ryby neznepokojoval. Přestože Garuda jako Višnuův přepravce nebyl nucen poslouchat něčí příkazy, žádosti velkého jógího vyhověl. Místo aby zůstal a snědl mnoho ryb, odnesl si jednu velkou rybu, která byla jejich vůdcem. Mudrce Saubhariho mrzelo, že Garuda unesl jednu z vůdčích ryb, a ve snaze je ochránit proklel Garudu následovně: “Jestliže sem Garuda ještě někdy přijde lovit ryby, okamžitě zahyne. Vkládám do svých slov veškerou sílu.”

Pouze Kálija věděl o tomto prokletí. Měl tedy jistotu, že tam Garuda nepřiletí, a proto považoval za moudré uchýlit se do jezera v Jamuně. Vyhledání záštity u mudrce Saubhariho však Káliju nezachránilo, neboť z Jamuny ho vyhnal Krišna, Garudův pán. Za povšimnutí stojí, že Garuda má přímý vztah s Nejvyšší Osobností Božství a je tak mocný, že nepodléhá ničímu nařízení či prokletí. Saubhari Muni se ve skutečnosti dopustil prohřešku, když proklel Garudu, jemuž je ve Śrīmad-Bhāgavatamu připisován stejný význam jako Nejvyšší Osobnosti Božství, Bhagavánovi. I když se Garuda nepokoušel o odvetu, Muni trestu za svůj přestupek vůči velké vaišnavské osobnosti neunikl. Kvůli tomuto přestupku poklesl ze svého postavení jógího, oženil se a začal si užívat hmotného světa. Poklesnutí mudrce Saubhariho, o němž se předpokládalo, že byl pohroužen v meditaci a duchovní blaženosti, je ponaučením pro ty, kdo se dopouštějí prohřešků proti vaišnavům.

Když Krišna konečně vyšel z Kálijova jezera, uviděli Ho všichni přátelé a příbuzní na břehu Jamuny. Objevil se před nimi krásně oblečený, potřený čandanovou pastou, ozdobený cennými šperky a drahokamy a téměř celý pokrytý zlatem. Obyvatelé Vrindávanu — pasáčkové a pastevci, gópí, matka Jašódá, Mahárádž Nanda a všechny krávy a telátka — viděli, jak Krišna vychází z Jamuny, a zdálo se jim, jako by se jim vrátil vlastní život. Když se člověk probere z bezvědomí, přirozeně se začne radovat a těšit ze života. Jeden po druhém si tiskli Krišnu k hrudi a cítili velikou úlevu. Matka Jašódá, Róhiní, Mahárádž Nanda a pastevci měli tak nesmírnou radost, že když Krišnu objímali, mysleli si, že dosáhli konečného cíle svých životů.

Balaráma také objal Krišnu, ale smál se, protože zatímco všichni ostatní trnuli hrůzou, On věděl, co se s Krišnou stane. Všechny stromy na břehu Jamuny, všechny krávy, býci i telátka se radovali, že je Krišna s nimi. Vrindávanští bráhmanové okamžitě přišli se svými manželkami, aby Krišnovi a členům Jeho rodiny blahopřáli. A jelikož jsou bráhmanové považováni za duchovní učitele společnosti, dávali Krišnovi a Jeho rodině požehnání, když se vyprostil z takového nebezpečí. Také požádali Mahárádže Nandu, aby jim u této příležitosti něco daroval. Mahárádž Nanda měl velikou radost, že se Krišna vrátil, a podaroval bráhmany spoustou krav a zlata. Matka Jašódá mezitím Krišnu objala, posadila si Ho na klín a bez ustání ronila slzy.

Jelikož byl již pozdní večer a všichni vrindávanští obyvatelé, včetně krav a telátek, byli velice unaveni, rozhodli se ulehnout k odpočinku na břehu řeky. Uprostřed noci, když spali, náhle vypukl velký lesní požár a brzy to vypadalo, že všechny obyvatele Vrindávanu pohltí. Jakmile ucítili žár ohně, okamžitě vyhledali útočiště u Krišny, Nejvyšší Osobnosti Božství, přestože si hrál jako jejich dítě. Říkali: “Náš milý Krišno! Ó Nejvyšší Osobnosti Božství! Náš milý Balarámo, zdroji veškeré síly! Prosíme, pokuste se nás zachránit před tímto mocným ničivým ohněm. Jste naše jediné útočiště. Tento pustošivý oheň nás všechny pohltí!” Takto se modlili ke Krišnovi — říkali, že nemohou nalézt jiné útočiště než u Jeho lotosových nohou. Pán Krišna měl soucit s lidmi ze svého města; okamžitě celý lesní požár spolkl, a tak je zachránil. Pro Krišnu na tom není nic nemožného, protože je neomezený. Má neomezenou moc a může udělat, cokoliv se Mu zlíbí.