34. KAPITOLA

Jednou zatoužili pastevci z Vrindávanu v čele s Nandou Mahárádžem jít do Ambikávanu vykonat obřad Šiva-rátri. Rāsa-līlā se odehrála na podzim a dalším velkým obřadem je Hólí neboli Dólájátrá. Mezi Dólájátrou a rāsa-līlou probíhá jeden důležitý obřad zvaný Šiva-rátri, který zvláště konají šivaisté neboli oddaní Pána Šivy. Vaišnavové se tohoto obřadu také někdy účastní, protože uznávají Pána Šivu jako nejlepšího vaišnavu. Bhaktové neboli oddaní Krišny ale neslaví Šiva-rátri nijak pravidelně. Proto ve Śrīmad-Bhāgavatamu stojí, že Nanda Mahárádž a ostatní pastevci “jednou zatoužili”. To znamená, že neslavili Šiva- rátri pravidelně, ale jednou se ze zvědavosti rozhodli jít do Ambikávanu, který se nachází kdesi v gudžarátské provincii. Je řečeno, že Ambikávan leží na břehu řeky Sarasvatí, ta ale Gudžarátem neprotéká; najdeme zde pouze řeku Savarmatí. V Indii se všechna velká poutní místa rozkládají v blízkosti příznivých řek, jako je Ganga, Jamuná, Sarasvatí, Narmadá, Gódávarí a Kávérí. Ambikávan ležel na břehu Sarasvatí a všichni pastevci včetně Nandy Mahárádže se tam vydali.

S oddaností uctívali božstvo Pána Šivy a Ambiky. Je běžné, že kde stojí chrám Pána Šivy, musí být ještě další chrám, zasvěcený Ambice neboli Durze, protože Ambiká je manželkou Pána Šivy a je nejušlechtilejší z počestných žen. Nikdy neopouští společnost svého manžela. Jakmile pastevci z Vrindávanu dospěli do Ambikávanu, vykoupali se nejprve v řece Sarasvatí. Navštíví-li člověk nějaké poutní místo, jeho první povinností je se vykoupat a někdy také oholit si vlasy na hlavě. To je první, co by měl udělat. Po koupeli uctívali božstva a potom na posvátných místech rozdali milodary.

Podle védského systému se milodary dávají bráhmanům. Ve védských śāstrách je řečeno, že pouze bráhmanové a sannjásí mohou přijímat milodary. Pastevci z Vrindávanu darovali bráhmanům krávy ozdobené zlatem a krásnými girlandami. Bráhmanové dostávají dary, protože nejsou výdělečně činní. Měli by se věnovat bráhmanským činnostem, jež jsou popsané v Bhagavad-gītě — musí být velice učení a vést prostý život plný odříkání. Nejenže musí být sami vzdělaní, ale také musí učit druhé. Nemají zůstat bráhmany sami; měli by vzdělávat ostatní, aby se i jiní stali bráhmany. Jestliže se někdo chce stát žákem bráhmany, je mu rovněž dána možnost stát se bráhmanou. Bráhmana se neustále věnuje uctívání Pána Višnua. Proto mohou bráhmanové přijímat dary všeho druhu. Dostanou-li však nadbytek darů, měli by je rozdat ve prospěch služby Višnuovi. Védská písma proto doporučují, aby lidé obdarovávali bráhmany, a tím potěší Pána Višnua i všechny polobohy.

Poutníci, kteří navštíví nějaké poutní místo, by se tedy měli vykoupat, uctívat božstvo, rozdat milodary, a kromě toho se doporučuje, aby jeden den drželi půst. Na poutním místě by měli zůstat alespoň tři dny. První den se drží půst a v noci se mohou napít trochu vody, protože tím se půst nepřeruší.

Pastevci vedení Nandou Mahárádžem strávili noc na břehu Sarasvatí. Celý den se postili a v noci se napili trochu vody. Když však odpočívali, připlazil se k nim z blízkého lesa velký had a hladově začal polykat Nandu Mahárádže. Nanda bezmocně volal: “Můj milý synu Krišno, prosím Tě, přijď a zachraň mě před tímto nebezpečím! Chce mě sežrat had!” Jakmile pastevci slyšeli jeho volání o pomoc, všichni vyskočili a uviděli, co se děje. Okamžitě uchopili hořící klacky a začali hada tlouct, aby ho zabili. Ale přestože ho bili hořícími loučemi, had požíral Nandu Mahárádže dál.

V tom okamžiku se tam objevil Krišna a dotkl se hada svou lotosovou nohou. Had ihned odhodil své hadí tělo a zjevil se jako nádherný polobůh Vidjádhar. Jeho tělesné rysy byly tak krásné, že vypadal jako osoba hodná uctívání. Z jeho těla vycházely lesk a záře a na krku mu visel zlatý náhrdelník. Poklonil se Pánu Krišnovi a stál před Ním s velkou pokorou. Krišna se ho pak zeptal: “Vypadáš jako krásný polobůh, kterému požehnala bohyně štěstí. Jak jsi mohl páchat tak ohavné činnosti, že jsi dostal tělo hada?” Polobůh tedy začal vyprávět příběh svého předešlého života.

“Můj milý Pane,” řekl, “v minulém životě jsem se jmenoval Vidjádhar a celý svět mě znal pro mou krásu. Byl jsem slavná osoba a cestoval jsem po všech koutech ve vlastním letadle. Na svých cestách jsem spatřil velkého mudrce Angiru, který byl hodně ošklivý, a jelikož jsem byl velice pyšný na svou krásu, smál jsem se mu. Angirá mě za toto hříšné jednání proklel a musel jsem přijmout hadí tělo.”

Zde bychom si měli všimnout, že ten, kdo nemá Krišnovo požehnání, je vždy pod vlivem kvalit hmotné přírody, bez ohledu na to, jak vysoké je jeho hmotné postavení. Vidjádhar byl po hmotné stránce vyspělý polobůh a byl velice krásný. Zaujímal vysoké hmotné postavení a mohl cestovat letadlem po všech koutech světa. Přesto se nevyhnul prokletí, aby se v příštím životě stal hadem. Kterákoliv hmotně vysoce postavená osoba může být prokleta, aby se narodila v ohavných formách života, pokud si nedává pozor. Je mylné se domnívat, že po dosažení lidského těla nemůže dojít k degradaci. Vidjádhar sám prohlásil, že se musel stát hadem, i když byl polobohem. Jelikož se ho však dotkla Krišnova lotosová noha, okamžitě se v něm probudilo vědomí Krišny. Zároveň se nebál přiznat, že se v minulém životě choval hříšně. Ten, kdo si je vědom Krišny, ví, že je vždy služebníkem Krišnova služebníka, že je docela bezvýznamný, a že udělá-li něco dobrého, je to milostí Krišny a duchovního učitele.

Polobůh Vidjádhar vypravoval Šrí Krišnovi dále: “Jelikož jsem byl nesmírně pyšný na dokonalou krásu svého těla, vysmíval jsem se ošklivému vzezření velkého mudrce Angiry. Proklel mě za tento hřích, a já jsem se stal hadem. Nyní však nepovažuji toto prokletí za kletbu, ale za velké požehnání. Kdyby mě neproklel, nedostal bych hadí tělo, Ty bys mě nekopl svou lotosovou nohou, a nezbavil bych se tak všeho hmotného znečištění.”

V hmotné existenci jsou cenné čtyři věci: narození v dobré rodině, bohatství, vzdělanost a krása. To se považuje za hmotné klady. Bez vědomí Krišny se však někdy tyto hmotné přednosti stávají zdrojem hříchu a degradace. Navzdory tomu, že byl Vidjádhar polobůh a měl krásné tělo, za svou domýšlivost byl odsouzen přijmout tělo hada. Z této události můžeme vidět, že ti, kdo jsou příliš pyšní na své hmotné přednosti nebo se chovají nepřátelsky k druhým, budou degradovat do hadích těl. Had je považován za nejkrutější a nejzáštiplnější živou bytost, ale lidé, kteří jsou plní zášti vůči druhým, jsou považováni za ještě horší. Hada lze usměrnit nebo ovládnout pomocí manter a bylin, ale záštiplného člověka nikdo neovládne.

“Můj milý Pane,” pokračoval Vidjádhar, “jelikož nyní jsem se, myslím, zbavil všech následků svých hříšných činností, dovol mi, abych se vrátil do svého sídla na nebeských planetách.” Tato žádost ukazuje, že lidé, kteří lpí na plodonosných činnostech a touží po pohodlí ve vyšších planetárních soustavách, nemohou dosáhnout svého životního cíle bez svolení Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě je také řečeno, že méně inteligentní lidé chtějí získat hmotný prospěch, a proto uctívají různé polobohy, ale ve skutečnosti získávají požehnání polobohů jen se svolením Pána Višnua neboli Krišny. Polobozi nemají moc poskytovat hmotný prospěch. I když člověk lpí na hmotných požehnáních, měl by uctívat Krišnu, Nejvyšší Osobnost Božství, a modlit se k Němu. Krišna je dokonale schopný dávat i hmotná požehnání. Je však rozdíl, zda o ně žádáme polobohy nebo Krišnu. Dhruva Mahárádž uctíval Nejvyšší Osobnost Božství pro hmotné požehnání, ale když si skutečně získal přízeň Nejvyššího Pána a spatřil Ho, byl tak spokojený, že odmítl jakékoliv hmotné požehnání přijmout. Inteligentní člověk neuctívá polobohy a neuchází se o jejich přízeň; přijímá hned vědomí Krišny, a pokud touží po něčem hmotném, obrací se přímo na Krišnu, a ne na polobohy.

Vidjádhar, očekávající Krišnův souhlas k návratu na nebeské planety, dále řekl: “Díky doteku Tvé lotosové nohy jsem nyní zbaven všech hmotných bolestí. Jsi nejmocnější ze všech mystiků. Jsi původní Nejvyšší Osobnost Božství. Jsi Pán všech oddaných. Jsi vlastník všech planetárních soustav, a proto Tě žádám o svolení. Můžeš mě přijmout jako duši plně odevzdanou Tobě. Vím velice dobře, že ti, kdo neustále zpívají Tvé svaté jméno, se osvobozují od všech následků hříšných činností, a totéž jistě platí o těch, kteří mají to štěstí, že ses jich dotkl svou lotosovou nohou. Proto jsem si jistý, že pouhý pohled na Tebe a dotek Tvé lotosové nohy mě zbavily bráhmanova prokletí.”

Poté dostal Vidjádhar svolení od Pána Krišny, aby se vrátil domů do vyššího planetárního systému. S tímto svolením Pána uctivě obešel, poklonil se Mu a pak se vrátil na svou nebeskou planetu. Tak byl Nanda Mahárádž zachráněn před nebezpečím, že ho pozře had.

Pastevci, kteří sem přijeli vykonat obřadné uctívání Pána Šivy a Ambiky, dokončili své dílo a připravili se na návrat do Vrindávanu. Cestou si vyprávěli o úžasných Krišnových činnostech. Jak hovořili o Vidjádharově vysvobození, jejich připoutanost ke Krišnovi sílila. Jeli uctívat Šivu a Ambiku, ale výsledkem bylo, že byli ještě více poutáni ke Krišnovi. Podobně i gópí uctívaly bohyni Kátjájaní, aby zvětšily své pouto ke Krišnovi. V Bhagavad-gītě stojí, že lidé, kteří lpí na uctívání polobohů, jako je Pán Brahmá, Šiva, Indra a Čandra, za účelem nějakého osobního prospěchu, jsou méně inteligentní a zapomněli, co je skutečným smyslem života. Pastevci, obyvatelé Vrindávanu, však nebyli obyčejní lidé. Všechno, co dělali, bylo určeno pro Krišnu. Uctívá-li někdo polobohy, jako je Pán Šiva a Pán Brahmá, proto, aby byl více poután ke Krišnovi, jeho jednání se schvaluje. Zavrhuje se však, pokud se na polobohy obrací kvůli osobním výhodám.

Po této události se jedné příjemné noci Krišna a Jeho starší bratr Balaráma, oba nepředstavitelně mocní, vydali do vrindávanského lesa. Doprovázely Je dívky z Vradžabhúmi a Oni se těšili z jejich společnosti. Mladé vradžské dívky byly pěkně oblečené, potřené pastou ze santálového dřeva a ozdobené květy. Na obloze svítil měsíc, obklopený zářícími hvězdami. Vál větřík a nesl vůni květů malliká, po které šíleli čmeláci. Krišna a Balaráma využili příjemné atmosféry a začali melodicky zpívat. Dívky se tak pohroužily do Jejich rytmické písně, že se skoro úplně zapomněly; vlasy se jim rozpustily, šaty povolily a jejich girlandy začaly padat na zem.

Tehdy, když byli Krišna, Balaráma i dívky u vytržení, téměř jako blázni, se na scéně objevil démonský společník Kuvéry (pokladníka z nebeských planet). Démon se jmenoval Šankhačúda, protože na hlavě měl drahokam v podobě lastury. Stejně jako byli předtím dva Kuvérovi synové namyšlení na své bohatství a nedbali na přítomnost Nárady Muniho, i Šankhačúda byl pyšný na své hmotné jmění. Myslel si, že Krišna a Balaráma byli obyčejní pasáčkové krav, kteří si užívali společnosti mnoha krásných dívek. V hmotném světě si bohatí lidé obvykle myslí, že všechny krásné ženy jsou určené pro jejich požitek. Také Šankhačúda si myslel, že on, a ne Krišna a Balaráma, by se měl těšit ze společnosti tolika krásných dívek, neboť patřil do bohaté Kuvérovy družiny. Proto se rozhodl, že se jich zmocní. Vynořil se před Krišnou, Balarámou a vradžskými dívkami a začal dívky odvádět na sever. Bez ohledu na přítomnost Krišny a Balarámy jim poroučel, jako kdyby byl jejich majitel či manžel. Když je Šankhačúda násilím unášel, volaly na Krišnu a Balarámu, aby je ochránili. Oba bratři okamžitě popadli velká polena šálového dřeva a vydali se za nimi. “Nebojte se, nebojte se,” volali na gópí, “už jdeme toho démona potrestat.” Šankhačúda se zalekl silných bratrů, kteří ho rychle dostihli. Opustil gópí a utíkal, aby si zachránil holý život. Krišna ho však nenechal uniknout. Svěřil gópí do péče Balarámy a pronásledoval Šankhačúdu všude, kam se snažil uprchnout. Chtěl získat drahocenný kámen v podobě lastury z démonovy hlavy. Zakrátko ho chytil a úderem pěstí do hlavy ho zabil. Odebral mu drahokam, vrátil se a v přítomnosti všech vradžských dívek ho daroval svému staršímu bratrovi Balarámovi.