57. KAPITOLA

Poté, co Akrúra navštívil Hastinápur a podal Krišnovi zprávu o situaci Pánduovců, došlo k dalšímu vývoji událostí. Pánduovci byli nastěhováni do domu, který byl napuštěný šelakem a byl později zapálen, takže si všichni mysleli, že pánduovští bratři jsou i se svou matkou Kuntí po smrti. Taková zpráva byla také zaslána Pánu Krišnovi a Balarámovi, kteří se po vzájemné domluvě rozhodli zajet do Hastinápuru, aby projevili soucit svým příbuzným. Krišna a Balaráma samozřejmě věděli, že Pánduovci nemohli v ničivém ohni zahynout, ale přesto chtěli jet do Hastinápuru a zúčastnit se smutečních obřadů. Jakmile tam přijeli, navštívili nejprve Bhíšmadévu, který byl vůdcem kuruovské dynastie. Pak navštívili Kripáčárju, Viduru, Gándhárí a Drónu. Ostatní členové kuruovského rodu netruchlili, protože chtěli, aby Pánduovci a jejich matka zemřeli. Někteří příbuzní, v čele s Bhíšmou, se však touto událostí opravdu rmoutili a Krišna s Balarámou vyjádřili stejný zármutek, aniž by prozradili, jak se věci skutečně mají.

Když Krišna a Balaráma odjeli z Dváraky, došlo tam ke spiknutí s cílem ukrást Satrádžitovi drahokam Sjamantaka. Vůdcem spiklenců byl Šatadhanvá, který byl jedním z těch, kdo se chtěli oženit se Satjabhámou, Satrádžitovou krásnou dcerou. Satrádžit původně slíbil svou půvabnou dceru různým uchazečům, ale později své rozhodnutí změnil a daroval Satjabhámu i s drahokamem Sjamantaka Krišnovi. Ve skutečnosti se nechtěl s drahokamem rozloučit a Krišna, který věděl, co se odehrává v jeho mysli, přijal jeho dceru, ale kámen mu vrátil. Satrádžit byl spokojený, když dostal drahokam zpátky, a přechovával ho stále u sebe. V Krišnově a Balarámově nepřítomnosti se však mnoho mužů—mezi nimi dokonce i Akrúra a Kritavarmá, kteří byli oddanými Pána Krišny—spiklo a chtěli drahokam Satrádžitovi vzít. Akrúra a Kritavarmá se ke spiknutí přidali, protože chtěli, aby drahokam dostal Krišna. Věděli, že ho Krišna chce a že Satrádžit Mu ho náležitě nepředal. Jiní se připojili ze zklamání nad tím, že nezískali Satjabháminu ruku. Někteří pak navedli Šatadhanvu, aby Satrádžita zabil a drahokam mu vzal.

Obvykle vyvstane otázka, proč se tak velký oddaný jako Akrúra přidal ke spiklencům a proč se k nim přidal i Kritavarmá, přestože byl Pánovým oddaným. Významné autority jako Džíva Gósvámí to vysvětlují tak, že Akrúra sice byl velký oddaný, ale obyvatelé Vrindávanu ho prokleli, protože jim odvezl Krišnu. To, že ranil jejich city, ho donutilo připojit se ke spiknutí hříšných lidí. Rovněž Kritavarmá byl oddaný, ale měl důvěrné styky s Kansou, a proto byl znečištěný hříšnými reakcemi, a ke spiknutí se přidal také.

Na popud spiklenců vstoupil Šatadhanvá jedné noci do Satrádžitova domu a ve spánku ho zabil. Šatadhanvá byl hříšník s ohavným charakterem, a přestože mu bylo určeno, že vzhledem ke svým hříšným činnostem již nebude žít dlouho, rozhodl se, že ještě zabije Satrádžita, zatímco bude doma spát. Když vstoupil do jeho domu, všechny přítomné ženy začaly hlasitě naříkat, ale přes jejich mohutný odpor Šatadhanvá bez váhání Satrádžita krutě zavraždil, jako když řezník podřeže zvíře na jatkách. Jelikož Krišna nebyl doma, Jeho žena Satjabhámá byla tu noc v domě svého otce a rozplakala se: “Můj drahý otče! Můj drahý otče! Tak nemilosrdně tě zavraždili!” Satrádžitovo mrtvé tělo neodnesli hned na spálení, protože Satjabhámá chtěla jet nejprve za Krišnou do Hastinápuru. Tělo proto uložili do nádoby s olejem, aby ho Krišna mohl vidět, až se vrátí, a pak mohl proti Šatadhanvovi patřičně zakročit. Satjabhámá se hned vydala do Hastinápuru zpravit Krišnu o hrůzné smrti svého otce.

Když se Krišna od Satjabhámy dozvěděl, jak byl Jeho tchán zavražděn, naříkal jako obyčejný člověk. Jeho zármutek je také zvláštní věc. Pán Krišna nemá nic společného s akcemi a reakcemi hmotného světa, ale protože hrál úlohu lidské bytosti, vyjádřil plnou účast se Satjabháminou bolestnou ztrátou, a jakmile uslyšel o smrti svého tchána, oči se Mu zalily slzami. Začal bědovat: “Jaké neštěstí nás to postihlo!” Potom se Krišna a Balaráma společně se Satjabhámou okamžitě vrátili do Dváraky a plánovali, jak zabijí Šatadhanvu a odeberou mu drahokam. Šatadhanvá byl vyhlášený zločinec, ale přesto se velmi obával Krišnovy moci, a když tedy Krišna přijel, dostal velký strach.

Pochopil, že ho Krišna chce zabít, a okamžitě utekl ke Kritavarmovi, ale ten mu řekl: “Já se nikdy nemohu stavět proti Krišnovi a Balarámovi, protože Oni nejsou obyčejní lidé. Jsou Nejvyšší Osobnost Božství. Kdo se může vyhnout smrti, když popudí Balarámu a Krišnu? Jejich hněvu nikdo neunikne.” Kritavarmá dále řekl, že ani Kansa se nezachránil před Krišnovým hněvem, přestože byl mocný a pomáhalo mu mnoho démonů. A co říci o Džarásandhovi, který se od Krišny dočkal sedmnácti porážek a pokaždé se musel vrátit z boje zklamaný.

Když se Šatadhanvá nedočkal pomoci u Kritavarmy, vydal se za Akrúrou a úpěnlivě prosil o pomoc jeho. Akrúra však odpověděl podobně: “Balaráma a Krišna jsou Nejvyšší Osobnost Božství a kdo zná Jejich neomezenou sílu, se nikdy neopováží vystupovat proti Nim nebo s Nimi bojovat.” Dále poučil Šatadhanvu: “Krišna a Balaráma jsou tak mocní, že jen svou vůlí tvoří, udržují a ničí celý vesmírný projev. Lidé zmatení iluzorní energií bohužel nechápou Krišnovu sílu, i když je celý vesmírný projev zcela pod Jeho vládou.” Jako příklad uvedl, že Krišna už ve věku sedmi let zvedl kopec Góvardhan a po sedm dní ho držel, jako když dítě nese malý deštník. Akrúra jasně řekl Šatadhanvovi, že se bude vždy uctivě klanět Krišnovi, Nadduši všeho stvořeného a původní příčině všech příčin. Když ani u Akrúry nenašel Šatadhanvá útočiště, rozhodl se, že nechá drahokam Sjamantaka v jeho rukách, a potom na koni, který dokázal běžet velkou rychlostí až 400 mil v kuse, uprchl z města.

Když se Krišna a Balaráma dozvěděli o Šatadhanvově útěku, nasedli do kočáru ozdobeného vlajkou s obrázkem Garudy a rozjeli se za ním. Zvláště Krišna měl na Šatadhanvu zlost a chtěl ho zabít, protože usmrtil Satrádžita, který byl úctyhodnou osobností. Satrádžit byl Krišnovým tchánem a śāstry přikazují, že guru-druha neboli ten, kdo se bouří proti osobě hodné úcty, musí být potrestán úměrně závažnosti svého přestupku. Jelikož Šatadhanvá zabil Jeho tchána, Krišna byl odhodlaný ho zabít za každou cenu.

Šatadhanvův kůň zahynul vyčerpáním blízko jednoho zahradního domu v Mithile. Když mu už kůň nemohl pomoci, Šatadhanvá se dal do rychlého běhu. Krišna a Balaráma s ním chtěli bojovat poctivě, a proto i Oni sestoupili z kočáru a pronásledovali ho pěšky. Krišna v běhu použil svůj disk a usekl utíkajícímu Šatadhanvovi hlavu. Zemřelému prohledal šaty, ale drahokam Sjamantaka nenašel. Vrátil se tedy k Balarámovi a řekl: “Zabili jsme ho zbytečně, drahokam u sebe neměl.” Šrí Balaráma navrhl: “Možná, že ho přechovává ve Dvárace někdo jiný. Nejlepší bude, když se vrátíš a zjistíš to.” Šrí Balaráma vyjádřil touhu, že by rád zůstal několik dní v Mithile, protože se dobře znal s tamním králem. Krišna se tedy vrátil do Dváraky a Balaráma vstoupil do města Mithily.

Když mithilský král viděl, že do jeho města přijel Šrí Balaráma, velice se zaradoval, přijal Pána s hlubokou úctou a věnoval Mu svou pohostinnost. Aby Balarámadžího potěšil, dal Mu mnoho cenných darů. Poté žil Šrí Balaráma ve městě několik let jako ctěný host mithilského krále, Džanaky Mahárádže. Během toho času Durjódhana, nejstarší Dhritaráštrův syn, využil příležitosti a naučil se od Balarámy umění bojovat s kyjem.

Po zabití Šatadhanvy se Krišna vrátil do Dváraky, a aby uspokojil svou ženu Satjabhámu, řekl jí, že Šatadhanvá, vrah jejího otce, je mrtev. Zároveň jí však sdělil, že drahokam u něho nenašel. Podle náboženských zásad potom Krišna a Satjabhámá vykonali obřady na uctění Krišnova zesnulého tchána, kterých se společně zúčastnili všichni přátelé a příbuzní.

Akrúra a Kritavarmá byli hlavní spiklenci proti Satrádžitovi, kteří navedli Šatadhanvu, aby Satrádžita zabil. Když slyšeli o Šatadhanvově smrti Krišnovou rukou a navíc, že se Krišna vrátil do Dváraky, oba okamžitě opustili město. Obyvatelé Dváraky se v Akrúrově nepřítomnosti cítili ohroženi morem a přírodními pohromami. Byla to určitá pověra, neboť pokud tam pobýval Pán Krišna, žádný mor, hlad ani přírodní katastrofy se tam nemohly vyskytnout. V Akrúrově nepřítomnosti se však nějaké nesrovnalosti ve Dvárace zdánlivě objevily. Celá pověra vznikla z následujícího důvodu: Jednou v provincii Káší (Váránasí) zavládlo velké sucho a skoro vůbec nepršelo. Král Káší v té době uspořádal na radu astrologa sňatek své dcery Gándiní se Švaphalkou, Akrúrovým otcem, a po svatbě skutečně začalo v celém kraji dostatečně pršet. Vzhledem k této Švaphalkově nadpřirozené moci lidé považovali jeho syna Akrúru za stejně mocného, a mysleli si, že tam, kde je on nebo jeho otec, se nemohou vyskytnout přírodní pohromy, jako je mor či sucho. Šťastné je takové království, kde nevládne mor, hlad nebo nadměrné horko či zima a kde jsou lidé šťastní, jak v myšlenkách, tak i duchovně a fyzicky. Jakmile ve Dvárace nebylo něco v pořádku, lidé si mysleli, že příčinou toho je nepřítomnost blahodárné osoby. Roznesla se tedy zvěst, že kvůli Akrúrově nepřítomnosti se ve městě dějí nepříznivé věci. Po jeho odjezdu také někteří starší měšťané začali pozorovat neblahá znamení vyvolaná tím, že tam nebyl drahokam Sjamantaka. Když Pán Šrí Krišna slyšel, jaké zvěsti se mezi lidmi šíří, rozhodl se povolat Akrúru z království Káší.

Akrúra byl Krišnův strýc, a když se tedy vrátil do Dváraky, Pán Krišna ho ze všeho nejdřív přivítal, jak se sluší pro společensky výše postavenou osobu. Krišna je Nadduše všech a ví o všem, co se děje v srdci každé bytosti. Věděl vše ohledně Akrúrova spiknutí se Šatadhanvou. S úsměvem proto promluvil k Akrúrovi, jehož oslovil jako největšího z velkorysých lidí: “Můj milý strýci, je Mi známo, že Šatadhanvá nechal drahokam Sjamantaka u tebe. Nikdo si teď na drahokam nečiní přímý nárok, protože král Satrádžit nemá mužského potomka. Jeho dcera Satjabhámá po kameni příliš netouží, avšak syn, kterého čeká, bude si moci jako Satrádžitův vnuk po vykonání dědických obřadů právem nárokovat drahokam.” Pán Krišna tak naznačil, že Satjabhámá již byla v jiném stavu a že její syn bude mít na drahokam oprávněný nárok a jistě ho Akrúrovi odebere.

Krišna pokračoval: “Tento drahokam je tak mocný, že ho nemůže vlastnit žádný obyčejný člověk. Znám tvé zbožné jednání, a nemám nic proti tomu, aby zůstal u tebe. Je tu však jedna potíž a to ta, že Můj starší bratr, Šrí Balaráma, nevěří Mému tvrzení, že ho máš ty. Proto tě žádám, ó velkomyslný, abys Mi ho jen jednou ukázal před zraky Mých příbuzných, aby se uklidnili a nedbali na různé řeči. Nemůžeš popřít, že máš drahokam u sebe, protože víme, jak jsi zbohatl a že provádíš oběti na oltáři z ryzího zlata.” Vlastnosti drahokamu byly známé: všude, kde byl přechováván, vytvářel pro svého držitele více než dva moundy ryzího zlata denně. Akrúra získával zlato v tomto množství a hojně ho rozdával u příležitosti obětních obřadů. Pán Krišna uvedl Akrúrovo rozhazování zlata jako důkaz, že vlastnil drahokam Sjamantaka.

Poté, co Pán Krišna přátelskými a vlídnými slovy sdělil Akrúrovi pravdu, Akrúra porozuměl, že před Šrí Krišnou se nedá nic utajit. Přinesl cenný drahokam, který byl přikrytý látkou, ale přesto zářil jako slunce, a předal ho Krišnovi. Pán Krišna vzal drahokam do ruky, ukázal ho všem shromážděným příbuzným a přátelům a pak ho ještě v jejich přítomnosti vrátil Akrúrovi, aby se mohli spolehnout, že kámen opravdu zůstane u Akrúry ve Dvárace.

Příběh o drahokamu Sjamantaka je velmi významný. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že každý, kdo ho slyší, vypráví nebo na něj vzpomíná, bude uchráněn před veškerým hanobením a reakcemi za bezbožné jednání, a tak dosáhne svrchovaného klidu.