76. KAPITOLA

Když Šukadéva Gósvámí popisoval různé činnosti Pána Krišny v Jeho roli obyčejné lidské bytosti, vyprávěl také příběh o bitvě mezi dynastií Jaduovců a démonem Šálvou, který si obstaral podivuhodný vzdušný koráb jménem Saubha. Král Šálva byl velký přítel Šišupály. Byl jedním z členů ženichova doprovodu, když se jel Šišupála oženit s Rukminí. V bitvě mezi vojáky jaduovské dynastie a králi protější strany byl Šálva jaduovskými vojáky poražen, nicméně před ostatními králi pak složil slib, že všechny členy jaduovské dynastie v budoucnu sprovodí ze světa. Od své porážky v bitvě na Rukminině svatbě v sobě choval závist vůči Pánu Krišnovi, kterou nemohl vymazat z paměti, a ve skutečnosti byl hlupák, neboť přísahal, že Krišnu zabije.

Takoví hloupí démoni se pro uskutečnění svých záludných plánů obvykle uchýlí k některému z polobohů, například Pánu Šivovi, a Šálva tedy přijal útočiště u lotosových nohou Pána Šivy, aby získal sílu. Podrobil se přísné askezi, během které nejedl každý den nic víc než hrst popela. Pán Šiva, manžel Párvatí, je obecně velice milostivý, a když někdo podstoupí přísnou askezi, aby ho potěšil, nechá se velmi rychle uspokojit. Po celý rok pokračoval Šálva v odříkání a Pán Šiva z něho měl radost a vyzval ho, aby vyslovil své přání.

Šálva požádal Pána Šivu o letadlo, které bude tak mocné, že ho nebude moci zničit žádný polobůh, démon, člověk, Gandharva či Nága, dokonce ani žádný Rákšasa. Navíc chtěl, aby toto letadlo mohlo letět kamkoliv, kam ho nasměruje, a zvláště aby bylo nebezpečné pro dynastii Jaduovců a nahánělo jim hrůzu. Pán Šiva okamžitě svolil, že mu dá toto požehnání, a Šálva si vzal na pomoc démona Maju, aby vyrobil železné letadlo, které bylo tak silné a odolné, že ho nikdo nemohl rozbít. Byl to obrovský stroj, téměř jako velké město, a mohl létat tak vysoko a takovou rychlostí, že bylo prakticky nemožné ho spatřit; natož na něj zaútočit. Ačkoliv se zdálo, že ho téměř zcela zahaluje temnota, pilot s ním mohl létat kamkoliv. Jakmile Šálva získal toto úžasné letadlo, letěl s ním k městu Dvárace, neboť hlavním účelem, proč chtěl letadlo mít, bylo napadnout město Jaduovců, vůči kterým cítil trvalé nepřátelství.

Šálva tedy zaútočil na Dváraku z nebe, a zároveň město obklíčil velkým počtem pěšáků. Pozemní vojáci vzali útokem krásná místa ve městě. Ničili nádherné parky, městské brány, paláce a mrakodrapy, vysoké hradby kolem města a pěkná místa, kam lidé přicházeli za zábavou. Zatímco vojáci útočili po zemi, letadlo začalo shazovat velké balvany, kmeny stromů, blesky, jedovaté hady a mnoho jiných nebezpečných věcí. Šálvovi se také podařilo vyvolat ve městě tak silnou větrnou smršť, že prach zakryl oblohu a celou Dváraku pohltila tma. Šálvovo letadlo přivodilo městu Dvárace soužení rovné tomu, které způsobil Zemi před dlouhou dobou svými rušivými činnostmi Tripurásura. Obyvatelé Dváraky Purí byli tak trýzněni, že neměli ani na chvíli klid.

Velcí hrdinové města Dváraky v čele s veliteli, jako byl Pradjumna, odpověděli vojákům i Šálvovu letadlu protiútokem. Když Pradjumna viděl krajní znepokojení občanů, ihned je uklidnil příslibem, že zajistí bezpečí, nechal nastoupit své vojáky a sám nasedl na vůz. Mnozí válečníci, jako Sátjaki, Čárudéšna a Sámba, všichni Pradjumnovi mladší bratři, jakož i Akrúra, Kritavarmá, Bhánuvinda, Gada, Šuka a Sárana, následovali jeho velení a vyjeli z města bojovat se Šálvou. Každý z nich byl mahā-rathī — válečník schopný bojovat s tisíci mužů. Všichni byli plně vybaveni nezbytnými zbraněmi a na pomoc měli stovky a tisíce vojáků na vozech, slonech či koních a pěšáků. Mezi oběma stranami vypukl lítý boj, jako za dřívějších dob mezi polobohy a démony. Bojovalo se ostře a každému, kdo tento nelítostný boj sledoval, se ježily chlupy na těle.

Pradjumna okamžitě zneškodnil mystické úkazy způsobené Šálvovým letadlem. Šálva, král Subahy, mystickou silou svého letadla vytvořil temnotu hustou jako noc, ale Pradjumna se zničehonic objevil jako vycházející slunce. Stejně jako východ slunce ihned rozptýlí noční tmu, síla, kterou projevoval Šálva, se s příchodem Pradjumny vytratila. Každý Pradjumnův šíp měl na konci zlaté opeření a byl opatřený ostrým železným hrotem. Vystřelením dvaceti pěti takových šípů Pradjumna těžce poranil Šálvova vrchního velitele. Dalších sto šípů pak vystřelil na tělo Šálvy. Poté vždy jedním šípem zasáhl každého vojáka, zabil všechny vozataje salvami deseti šípů na každého a trojicemi šípů zabíjel jízdní koně a slony. Když všichni, kdo byli na bojišti, viděli Pradjumnovy obdivuhodné výkony, velcí bojovníci na obou stranách velebili jeho rytířské činy.

Letadlo, které neslo Šálvu, však bylo velice tajemné. Bylo tak neobyčejné, že se někdy zdálo, že je na obloze mnoho letadel, a jindy se zdálo, že tam není žádné. Někdy ho bylo vidět a jindy ne a válečníci jaduovské dynastie si nikdy nemohli být jistí, kde se to podivné letadlo právě nachází. Někdy ho viděli na zemi, jindy letělo po nebi, někdy spočívalo na vrcholku hory a jindy plavalo po vodě. Podivuhodné letadlo létalo po nebi jako kroužící pochodeň; ani na okamžik se nezastavilo. Navzdory záhadným manévrům letadla se však velitelé a vojáci jaduovské dynastie vždy ihned hnali za Šálvou, ať už byl se svým letadlem a vojáky kdekoliv. Šípy, které Jaduovci vysílali, zářily jako slunce a byly nebezpečné jako hadí jazyky. Všichni vojáci bojující za Šálvu byli neustálými přívaly šípů, které na ně stříleli hrdinové jaduovské dynastie, brzy zahnáni do úzkých a sám Šálva pod náporem těchto šípů upadl do bezvědomí.

Šálvovi vojáci byli rovněž velice silní a jejich střelba šípů také nenechávala hrdiny jaduovské dynastie v klidu. Jaduovci však byli tak silní a odhodlaní, že neustoupili ze svých strategických pozic. Hrdinové jaduovské dynastie byli rozhodnutí buď zemřít na bojišti, nebo dobýt vítězství. Byli si jistí, že pokud zemřou v boji, dosáhnou nebeských planet, a když zvítězí, budou si užívat tohoto světa. Šálvův vrchní velitel se jmenoval Djumán. Byl velice mocný, a přestože byl postřelený pětadvaceti Pradjumnovými šípy, náhle na Pradjumnu zaútočil svým těžkým kyjem a udeřil ho tak silně, že Pradjumna ztratil vědomí. Ihned se ozvalo volání: “Je mrtvý! Je mrtvý!” Rána kyjem do Pradjumnovy hrudi byla velice vážná a vypadalo to, jako kdyby mu ji rozpoltila.

Pradjumnův kočár řídil syn Dáruky. Podle védských vojenských zásad musí vozataj a bojovník na voze během bitvy spolupracovat. Jelikož bylo povinností vozataje postarat se o hrdinu na voze, ocitne-li se v nebezpečné a svízelné bojové situaci, Dárukův syn odvezl Pradjumnu z bojiště. Na klidném místě Pradjumna o dvě hodiny později znovu nabyl vědomí, a když viděl, že je jinde než na bojišti, obrátil se na vozataje a začal ho zatracovat.

“Nic horšího jsi nemohl udělat! Proč jsi mě odvezl z bojiště? Nikdy jsem neslyšel, že by některý příslušník našeho rodu opustil bojiště. Nikdo z nich neodjel z bitvy v průběhu boje. Tím, že jsi mě odvezl, jsi na mě uvalil velikou ostudu. Bude se říkat, že jsem opustil bojiště, přestože boj ještě neskončil. Musím tě nařknout, můj milý vozataji, že jsi zbabělý kleštěnec! Řekni mi, jak mohu předstoupit před svého strýce Balarámu a otce Krišnu a co Jim mám říci? Všichni o mně budou mluvit a říkat, že jsem utekl z bitvy. A když se mě na to zeptají, co odpovím? Moje švagrové si mě budou posměšně dobírat: ,Jak to, že se z tebe stal takový zbabělec, drahý hrdino? Jak se z tebe stal kleštěnec? Jak jsi mohl tak poklesnout v očích svých protivníků?` Můj milý vozataji, myslím, že ses dopustil velkého přestupku, když jsi mě odvezl z bojiště.”

Pradjumnův vozataj odpověděl: “Můj drahý pane, přeji ti, abys dlouho žil. Myslím, že jsem neudělal nic špatného, protože je vozatajova povinnost pomoci bojovníkovi na voze, když se dostane do úzkých. Ty si na bojišti vždy víš rady, můj drahý pane. Ale v tísnivých podmínkách se vozataj a bojovník musí navzájem chránit. Byl jsem si zcela vědom usměrňujících zásad boje a vykonal jsem svou povinnost. Nepřítel ti znenadání zasadil tak těžkou ránu kyjem, že jsi ztratil vědomí. Byl jsi v nebezpečné situaci, obklíčený nepřáteli. Musel jsem tedy udělat to, co jsem udělal.”