83. KAPITOLA

Mnoho hostů přišlo navštívit Krišnu a mezi nimi i Pánduovci v čele s králem Judhišthirou. Poté, co Pán Krišna promluvil s gópími a udělil jim největší požehnání, uvítal krále Judhišthiru a další příbuzné, kteří za Ním přišli. Ze všeho nejdříve se jich zeptal, zda se jim daří dobře. Ve skutečnosti není možné, aby se komukoliv, kdo vidí lotosové nohy Pána Krišny, dařilo špatně, ale když se Pán Krišna přesto ze zdvořilosti zeptal krále Judhišthiry na jeho situaci, krále takové přijetí velice potěšilo a takto Pána oslovil: “Můj milý Pane Krišno, velké osobnosti a oddaní zcela si vědomí Krišny stále myslí na Tvé lotosové nohy a jsou vždy zcela spokojení, neboť pijí nektar transcendentální blaženosti. Nektar, který stále pijí, někdy vytéká z jejich úst a pokropí druhé v podobě vyprávění o Tvých transcendentálních činnostech. Tento nektar plynoucí z úst oddaného je tak mocný, že má-li někdo to štěstí, že ho může pít, je okamžitě vysvobozen z nekonečné pouti zrození a smrti. Naše hmotné bytí je způsobené zapomněním na Tvou osobnost, ale když je někdo obdařen tou výsadou, že může naslouchat o Tvé slávě, temnota zapomnění se naštěstí okamžitě rozptýlí. Jak by tedy bylo možné, můj milý Pane, aby se dařilo špatně tomu, kdo neustále naslouchá o Tvých slavných činech?

Jsme si jistí, že nás čeká jen štěstí, protože jsme se Ti zcela odevzdali a nemáme jiné útočiště než Tvé lotosové nohy. Můj milý Pane, jsi oceán neomezeného poznání a transcendentální blaženosti. Výsledky mentálních výmyslů ve třech fázích hmotného života — bdění, spánku a hlubokém spánku — nemohou ve vědomí Krišny existovat. Díky praktikování vědomí Krišny se všechny výplody mysli přestanou projevovat. Jsi konečným cílem všech osvobozených osob. Jen ze své svobodné vůle jsi prostřednictvím své vnitřní energie yogamāyi sestoupil na Zemi a zjevil ses jako obyčejná lidská bytost, abys obnovil védské životní zásady. Jelikož jsi Nejvyšší Osoba, nemůže toho, kdo se Ti plně odevzdal, potkat žádné neštěstí.”

Zatímco Pán Krišna byl zaneprázdněn přijímáním různých hostů, a ti Ho opěvovali svými modlitbami, ženy kuruovské a jaduovské dynastie využily příležitosti k vzájemnému setkání a rozmlouvaly o Krišnových transcendentálních zábavách. Nejprve se Draupadí zeptala Krišnových manželek: “Má milá Rukminí, Bhadro, Džámbavatí, Satjo, Satjabhámo, Kálindí, Šaibjo (Mitravindo), Lakšmano, Róhiní a všechny ostatní ženy Pána Krišny, můžete nám říci, jak vás Pán Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství, pojal za manželky a jak se s vámi oženil se svatebními obřady, jaké se pořádají pro obyčejné lidské bytosti?”

Hlavní z královen, Rukminídéví, na tuto otázku odpověděla: “Má milá Draupadí, již bylo prakticky dohodnuté, že vladaři jako Džarásandha mě chtějí provdat za krále Šišupálu, a všichni princové přítomní na svatebním obřadu byli jako obvykle připravení s brněním a v plné zbroji bojovat proti komukoliv, kdo by se opovážil svatbu překazit. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, mě však unesl, jako když lev odnese jehně ze stáda. Pro Pána Krišnu na tom nebylo nic podivuhodného, neboť každý, kdo se v tomto světě vydává za velkého hrdinu či krále, je podřízený lotosovým nohám Pána. Všichni králové se dotýkají lotosových nohou Pána Krišny svými korunami. Má milá Draupadí, mojí věčnou touhou je život za životem sloužit Pánu Krišnovi, který je zdrojem veškeré radosti a krásy. To je má jediná touha a cíl v životě.

Potom začala mluvit Satjabhámá: “Moje milá Draupadí, mého otce velice zarmoutila smrt jeho bratra Prasény a neprávem obvinil Pána Krišnu, že mu zabil bratra a že ukradl drahokam Sjamantaka, který ve skutečnosti vzal Džámbaván. Aby Pán Krišna obhájil svůj čistý štít, bojoval s Džámbavánem a zachránil drahokam Sjamantaka, který později předal mému otci. Otec se velice styděl a litoval, že Pána Krišnu obviňoval z bratrovy smrti. Poté, co získal drahokam Sjamantaka zpátky, uznal za moudré napravit svou chybu, a třebaže už slíbil mou ruku někomu jinému, odevzdal mě i s drahokamem k lotosovým nohám Krišny. Tak mě Pán přijal za svou služebnici a manželku.”

Poté na Draupadinu otázku odpověděla Džámbavatí: “Milá Draupadí, když Pán Krišna napadl mého otce Džámbavána, krále rikšů, otec nevěděl, že je to jeho dřívější pán, Šrí Rámačandra, manžel Síty. Aniž by znal Krišnovu totožnost, bojoval s Ním bez ustání po dvacet sedm dní. Po takové době se unavil a pochopil, že jeho protivník, Pán Krišna, musí být jedině Pán Rámačandra, protože nikdo jiný by ho nedokázal porazit. Tak se umoudřil a drahokam Sjamantaka okamžitě vrátil. Navíc, aby Pána uspokojil, nabídl Mu mě za ženu. Tak jsem byla provdána za Pána, a tím se splnila má touha být život za životem služebnicí Krišny.”

Pak promluvila Kálindí: “Má drahá Draupadí, podrobovala jsem se přísné askezi, abych získala Pána Krišnu za manžela. Když se o tom dozvěděl, laskavě mě se svým přítelem Ardžunou navštívil a vzal si mě za ženu. Potom mě odvezl od břehů Jamuny a od té doby uklízím dům Pána Krišny a Pán se ke mně chová jako ke své ženě.”

Poté hovořila Mitravindá: “Moje milá Draupadí, na mém obřadu svayaṁvara se sešlo mnoho princů. Pán Krišna tam byl také, a když všechny prince porazil, přijal mě za svou služebnou. Ihned mě odvezl do Dváraky, jako když lev sebere svou kořist smečce psů. Když mě Pán Krišna unášel, moji bratři s Ním chtěli bojovat a později byli poraženi. Tak se splnila má touha být život za životem Krišnovou služebnou.”

Satjá pak řekla Draupadí: “Má drahá Draupadí, můj otec pozval mnoho hostů na moji svayaṁvaru, a aby vyzkoušel sílu a hrdinství nápadníků, dal si podmínku, že každý musí bojovat se sedmi divokými býky, kteří měli dlouhé ostré rohy. Mnoho hrdinů se pokoušelo býky porazit, ale všichni byli těžce zraněni a vraceli se domů jako zlomení mrzáci. Když přišel Pán Šrí Krišna a s býky bojoval, byli pro Něho jako hračky. Chytil je a každému z nich uvázal provaz k nozdrám. Tak je zkrotil, jako si děti snadno zkrotí malá kůzlátka. Můj otec byl spokojen, provdal mě za Pána Krišnu s velkou slávou a věnem Mu dal mnoho vojenských oddílů, koní, vozů a slonů společně se stovkami služebnic. Tak si mě Pán Krišna přivezl do svého hlavního města Dváraky. Na zpáteční cestě na Něho mnozí princové zaútočili, ale Pán Krišna je všechny porazil, a tak se mi dostalo té pocty, že mohu sloužit Jeho lotosovým nohám jako Jeho služebná.”

Potom začala mluvit Bhadrá: “Má milá Draupadí, Pán Krišna je synem mého strýce z matčiny strany. Měla jsem to štěstí, že mě upoutaly Jeho lotosové nohy. Když můj otec porozuměl mým pocitům, osobně mi vystrojil svatbu, pozval Pána Krišnu, aby se se mnou oženil, a daroval Mu věnem jednu akṣauhiṇī neboli oddíl ozbrojených sil společně s mnoha služebnicemi a jiným královským příslušenstvím. Nevím, zda budu moci zůstat pod ochranou Pána Krišny život za životem, ale přesto se k Pánu modlím, abych nezapomněla na svůj vztah k Jeho lotosovým nohám, ať už se narodím kdekoliv.”

Lakšmaná pak řekla: “Moje milá královno, mnohokrát jsem slyšela velkého mudrce Náradu opěvovat zábavy Pána Krišny. Jeho lotosové nohy mě začaly přitahovat, když jsem slyšela Náradu říkat, že přitahují i bohyni štěstí Lakšmí. Od té doby jsem na Něho stále myslela a mé pouto k Němu sílilo. Moje milá královno, můj otec ke mně byl velice laskavý. Když poznal, že mě přitahuje Krišna, vymyslel stejný plán jako tvůj otec: během svayaṁvary museli nápadníci prostřelit šípem oko ryby. Rozdíl mezi soutěží při tvé a mojí svayaṁvaře byl ten, že při tvé visela ryba u stropu odkrytá, každému na očích, kdežto při mé byla zakrytá a jediné, co bylo vidět, byl její odraz na hladině vody v nádobě. To byla zvláštnost mojí svayaṁvary.

Zpráva o této podmínce se roznesla po celém světě, a když se o ní princové doslechli, sjížděli se ze všech stran do hlavního města mého otce v brněních, vedeni svými vojenskými rádci. Každý z nich si přál mě získat za ženu a jeden po druhém zvedali luk se šípem, aby rybu zasáhli. Mnozí nedokázali ani napnout tětivu mezi oba konce luku, a aniž by se pokusili rybu zasáhnout, nechali luk lukem a odjeli. Někteří s velkými těžkostmi natáhli tětivu od jednoho konce k druhému, ale jelikož nebyli schopni ji uvázat, luk se vymrštil jako pružina a srazil je k zemi. Moje milá královno, budeš se divit, ale na mé svayaṁvaře bylo mnoho slavných králů a hrdinů. Rekům, jako byl Džarásandha, Ambaštha, Šišupála, Bhímaséna, Durjódhana a Karna, se samozřejmě podařilo tětivu natáhnout, ale nedokázali rybu trefit, protože byla zahalená a podle odrazu nedokázali zjistit její přesnou polohu. Slavný Pánduovský hrdina Ardžuna byl schopný vidět odraz ryby ve vodě, ale i když pečlivě určil její umístění a vystřelil šíp, nezasáhl ji na správném místě. Dokázal však, že je lepší než všichni ostatní princové, neboť jeho šíp o rybu alespoň zavadil.

Všichni princové, kteří se pokoušeli terč zasáhnout, byli zklamaní, protože se jim to nepodařilo, a někteří kandidáti dokonce odjeli, aniž by se o to vůbec pokusili, ale když se nakonec luku chopil Pán Krišna, napnul tětivu tak lehce, jako když si dítě hraje s hračkou. Nasadil šíp, jen jednou se podíval na odraz ryby ve vodě, vystřelil a zasažená ryba ihned spadla dolů. Tohoto vítězství Pán Krišna dosáhl v poledne, v době zvané abhijit, která je podle astrologických výpočtů příznivá. Po celém světě tehdy bylo slyšet volání “Jaya! Jaya!” a z nebe se ozývalo dunění bubnů, na které hráli nebeští obyvatelé. Velcí polobozi byli šťastní a shazovali na Zem spršky květů.

V tom okamžiku jsem vstoupila do soutěžní arény a zvonky na kotnících mi při chůzi líbezně cinkaly. Byla jsem pěkně oblečená do nových hedvábných šatů, ve vlasech jsem měla květy, a jelikož zvítězil Pán Krišna, byla jsem celá bez sebe radostí a mile jsem se usmívala. V rukách jsem nesla zlatý náhrdelník posázený drahokamy, který se každou chvíli rozzářil. Kadeřavé vlasy mi lemovaly tvář, která jasně zářila odrazem mých různých náušnic. S mrkáním jsem si nejdříve prohlédla všechny přítomné prince, a když jsem došla k mému Pánu, pomaličku jsem Mu pověsila zlatý náhrdelník kolem krku. Jak jsem ti již říkala, má mysl byla od počátku přitahovaná k Pánu Krišnovi, a věnčit Ho pro mě tedy bylo velké vítězství. Jakmile jsem pověsila náhrdelník na Pánův krk, rozezněly se mridangy, bubny pataha a ánaka, lastury, kotle a další nástroje, které společně vytvořily burácivý zvuk, a zatímco hudba hrála, výborní tanečníci a tanečnice tančili a zpěváci sladce zpívali.

Má drahá Draupadí, když jsem pojala Pána Krišnu za svého ctěného chotě a On mě přijal jako svou služebnou, z řad zklamaných princů se ozval velký křik. Všichni byli vzrušení chtíčem, ale můj manžel na ně nedbal a v podobě čtyřrukého Nárájana mě okamžitě posadil na svůj kočár, který táhli čtyři znamenití koně. Jelikož od princů očekával odpor, nasadil si brnění a uchopil svůj luk zvaný Šárnga a potom se náš slavný vozataj Dáruka bez sebemenšího otálení rozjel s nádherným kočárem k městu Dvárace. Takto mě Krišna velice rychle unesl v přítomnosti všech princů, jako když lev odnese srnu ze stáda. Někteří z princů nás chtěli zadržet a důkladně vyzbrojeni se nám postavili na odpor, jako když se psi snaží zabránit postupu lva. Šípy, které Pán Krišna vystřelil z luku Šárnga, tehdy usekaly některým princům ruce, někteří ztratili nohy, jiní hlavy a zemřeli a ostatní utekli z bojiště.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pak vjel do Dváraky, nejslavnějšího města ve vesmíru, a vypadal přitom jako zářící slunce. Celá Dváraká byla u této příležitosti bohatě vyzdobená. Všude viselo tolik vlajek a věnců a stálo tolik slavobrán, že ani nepropouštěly do města sluneční svit. Již jsem ti řekla, že můj otec mě velice miloval, a když tedy viděl, že sňatkem s Pánem Krišnou se mi splnila má touha, s velkou radostí začal rozdávat přátelům a příbuzným různé dary, jako drahé šaty, ozdoby, postele a koberce na sezení. Pán Krišna je vždy soběstačný, ale otec přesto ze své vůle dal mému manželovi věnem cennosti, vojáky, slony, kočáry, koně a mnoho vzácných a hodnotných zbraní. To vše daroval Pánu s velkým nadšením. Má milá královno, tehdy jsem mohla tušit, že jsem v minulém životě musela vykonat nějakou podivuhodnou zbožnou činnost, a díky tomu mohu být v tomto životě jednou ze služebnic v domě Nejvyšší Osobnosti Božství.”

Když všechny hlavní královny Pána Krišny dokončily svá vyprávění, Róhiní jako představitelka zbývajících šestnácti tisíc královen začala líčit, jak se ty staly Krišnovými manželkami.

“Moje milá královno, když Bhaumásura dobýval celý svět, uchvacoval při každé příležitosti všechny krásné dcery králů a držel nás uvězněné ve svém paláci. Jakmile se zpráva o našem uvěznění donesla k Pánu Krišnovi, vypravil se s Bhaumásurou bojovat a vysvobodil nás. Pán Krišna zabil Bhaumásuru a všechny jeho vojáky, a přestože nepotřeboval ani jednu manželku, na naši žádost se oženil s námi se všemi, s šestnácti tisíci žen. Drahá královno, naší jedinou kvalifikací bylo, že jsme stále myslely na lotosové nohy Pána Krišny — to je způsob, jak se vysvobodit z pout opakovaných zrození a smrtí. Má milá královno Draupadí, prosím věř, že nám nejde o žádné bohatství v podobě království, říše nebo možnosti nebeského požitku. Nechceme si užívat takových hmotných vymožeností, ani netoužíme po jógových dokonalostech či vznešeném postavení Brahmy. Nechceme ani různé druhy osvobození: sārūpya, sālokya, sārṣṭi, sāmīpya nebo sāyujya. Žádné takové bohatství nás nepřitahuje. Naším jediným přáním je život za životem nosit na hlavách prach, který lpí na lotosových nohách Pána Krišny. Bohyně štěstí také touží mít tento prach, smíchaný s voňavým šafránem, na svých ňadrech. Toužíme jen po tomto prachu, který se hromadí pod lotosovýma nohama Krišny, když putuje vrindávanskou zemí jako pasáček krav. Zvláště gópí a také pastevci a ženy z domorodých kmenů stále touží stát se trávou na vrindávanských cestách, aby po nich šlapaly Krišnovy lotosové nohy. Má drahá královno, přejeme si tak zůstávat život za životem a nic jiného nechceme.”