Kapitola 12

Svajamvara skončila a králové vracející se do svých zemí žasli nad tím, čeho byli svĕdky. Proslulí Pánduovci jsou stále naživu! To Ardžuna sestřelil terč a získal princeznu a Bhíma bez nejmenšího strachu čelil králům a porazil mocného Šalju. Králové odsuzovali Bhíšmu s Dhritaráštrou za to, že připustili pronásledování Pánduovců i to, že byli připraveni o království, které jim právem náleželo.

Durjódhana byl vývojem událostí naprosto zdrcený. Cestou zpĕt do Hastinápuru o celé situaci přemýšlel. Jak jenom mohli jeho bratranci uniknout požáru? Teď byli ještĕ mocnĕjší než kdy jindy. Ve spojenectví s Drupadou a Krišnou představovali sílu, se kterou bylo třeba počítat. I jejich vlastní moc byla očividnĕ výjimečná. Dva bratři sami úspĕšnĕ vyvedli Draupadí z obklíčení stovek králů. Dokonce i neporazitelný Karna našel více než rovnocenného soupeře. Po Durjódhanových tvářích stékaly horké slzy. Dušásana po jeho boku konejšivĕ poznamenal: „Netrap se, bratře. Pánduovcům se podařilo získat Draupadí jen díky přestrojení. Všechny nás tak zaskočili. Je jasné, že osud nezmĕníš, a všechna lidská snaha je k ničemu. Navzdory našemu úsilí jsou Pánduovci naživu a daří se jim více než dobře.“

Durjódhana se zamračil. „Za všechno může ten neschopný Puróčana. Hořce nás zklamal. Alespoň že sám uhořel.“

Kuruovci vstoupili do svého hlavního mĕsta sklíčení a zahanbení. Drupada byl mocný nepřítel. Durjódhana vstoupil do svého paláce a potkal Viduru. Jakmile Vidura uslyšel novinky z Paňčály, tvář se mu rozzářila radostí. Navzdory Durjódhanovým úkladům Pánduovce provází štĕstí. Pán tyto ctnostné prince zcela jistĕ ochraňoval.

Vidura se bez váhání vydal za Dhritaráštrou a řekl mu: „Šťastnou shodou okolností provázel Kuruovce úspĕch a daří se jim výbornĕ.“

Slepý král radostnĕ odpovĕdĕl: „Jaké štĕstí! Jaké štĕstí!“ Nevĕdĕl, že Vidura mluví o Pánduovcích, a myslel si, že Draupadí snad získal dokonce Durjódhana. Ihned přikázal, aby pro Draupadí vyrobili šperky, a požádal, ať ji i s Durjódhanou s velkou slávou uvedou do paláce. Pak mu však Vidura oznámil, jaká je skutečnost   —   Draupadí si za své pány vybrala Pánduovce a všech pĕt hrdinů je teď v pevném spojenectví s Drupadou a mnoha jeho příbuznými a přáteli. Dhritaráštra překvapením poposedl dopředu. „To je úžasná zpráva. Ti chlapci jsou mi dražší než byli Pánduovi. Moje náklonnost k nim je nyní ještĕ vĕtší než kdy předtím. Jejich úspĕch a štĕstí jsou i mé.“

Vidura se usmál: „Ó králi, kéž ti tvé nynĕjší pocity vydrží sto let.“ Potom odešel sdĕlit tyto dobré zprávy Bhíšmovi.

Král zůstal sám s Durjódhanou a Karnou. Když hovořil Vidura, oba mlčeli, ale jakmile odešel, ihned vyskočili na nohy a začali králi hlasitĕ spílat.

Durjódhana uchopil svůj meč ve zdobené pochvĕ zavĕšený u boku a řekl: „Ó nejlepší z lidí, jak můžeš považovat úspĕch našich nepřátel za své štĕstí? To je pošetilé. Pánduovce musíme oslabit a připravit je o jejich bohatství a ne se z nĕho radovat. Jinak nás dozajista pohltí i s našimi příbuznými, vojsky, přáteli a jmĕním.“ Karna souhlasnĕ zamručel a spolu s Durjódhanou stáli před králem a čekali na jeho odpovĕď.

Dhritaráštra nĕjakou chvíli mlčel. Nakonec sepjal ruce a řekl: „Přeji si totéž, co vy. Nechtĕl jsem však Vidurovi prozradit své pocity. Ani z mého chování by nemĕl rozpoznat, co si myslím. Proto jsem před ním Pánduovce chválil.“

Král se Durjódhany zeptal, jak chtĕjí on a Karna situaci vyřešit. Princ odpovĕdĕl, že k tomu, aby přivodili pád Pánduovců, by mĕli použít veškerou diplomacii i úskoky. Navrhl, ať mezi bratry vytvoří rozkol pomocí tajných špehů či ať nabídkou bohatství Drupadu i s jeho ministry odradí od podpory Pánduovců. Možná by proti nim mohli obrátit i Draupadí, kdyby nĕjaká krásná žena bratry svedla. Nebo by mohli nechat tajnĕ zabít Bhímu   —   to on byl hlavní oporou moci Pánduovců a bez nĕho by je už snadno přemohli.

Durjódhana na závĕr řekl: „Ó otče, použij jakékoliv prostředky, které uznáš za nejvhodnĕjší. Tak či onak si musíme Pánduovce podrobit a to hned. S každým novým dnem jejich síla roste.“

Kuruovský princ se otočil ke Karnovi a zeptal se ho na jeho názor. Karna zvedl ruku zaťatou v pĕst a zahřímal: „Ó Durjódhano, podle mne nejsou tvé návrhy dobře promyšlené. Nemyslím si, že proti Pánduovcům uspĕjí jakékoliv léčky. Již ses o nĕ při různých příležitostech pokusil, a pokaždé neúspĕšnĕ. Tyto snahy vyjdou zcela jistĕ opĕt naprázdno.“

Karna poukázal na to, že Pánduovci předtím žili s nimi v Hastinápuru. Ač byli jen dĕtmi, bez spojenců či přátel, Durjódhanovy úskoky přesto selhaly. Teď bratři dospĕli, získali mocné spojence, a co bylo nejdůležitĕjší, mĕli se již před Kuruovci na pozoru. Rozpoznali by a zhatili jakýkoliv Durjódhanův plán. Kuruovcům se také nemůže podařit zlomit Draupadinu lásku ke svým manželům. Vybrala si je, když vypadali jako chudí bráhmanové. Jak by je tedy mohla zavrhnout teď, když jsou úspĕšní? A ctnostný Drupada je kvůli bohatství také neopustí   —   ani kdyby mu Kuruovci nabídli celé své království.

Když Karna mluvil, oči mu jen plály. Jeho zlaté brnĕní, které bylo součástí jeho tĕla, zářilo v paprscích slunce pronikajících okny paláce. Obrátil se ke králi a pokračoval: „Ó pane, mĕli bychom udĕlat nĕco jiného. Než bratři zcela upevní svou moc, rozdrťme je na bojišti. Musíme je vyzvat ještĕ předtím, než bude mít Drupada čas shromáždit své spojence, aby je podpořili v boji, a než se Krišnovi a Balarámovi podaří přivést mohutné zástupy Jaduovců z Mathury.“

Karna ve své řeči vychvaloval sílu a odvahu jako nejpřednĕjší vlastnosti kšatrijů. Nelíbily se mu Durjódhanovy a Šakuniho zákeřné metody a radĕji by vše vyřešil čestným bojem. To byl jediný ušlechtilý způsob, jak se s Pánduovci konečnĕ vypořádat. Ostatní tři diplomatické prostředky   —    smír, podplacení či rozkol   —   k úspĕchu nepovedou. Ať Kuruovci okamžitĕ shromáždí vojsko, vydají se na pochod k Drupadovu hlavnímu mĕstu a rozdrtí zároveň jeho i Pánduovce. Pak by už jejich vládĕ nad svĕtem nebránilo vůbec nic.

Dhritaráštra pochválil Karnu za jeho odvážnou řeč. Obrátil své nevidomé oči ke králi Angy a řekl: „Tvá slova plná hrdinství a síly tĕ jsou zajisté hodna, ó hrdino, ale než cokoliv podnikneme, poraďme se s Bhíšmou, Drónou a Vidurou. Ti nám vždy poradí to, co je v našem nejlepším zájmu.“

Dhritaráštra povolal své rádce. Bhíšma, Dróna, Kripa a Vidura přišli jeden po druhém a usedli na zlatá sedadla poblíž králova trůnu. Když usedli na svá místa, král jim přednesl Durjódhanův i Karnův názor a zeptal se jich, co si o tom myslí. První promluvil Bhíšma: „Ó Dhritaráštro, nikdy nemohu svolit k boji s Pánduovci. Pánduovi a tvoji synové jsou mi stejnĕ drazí a zaslouží si stejnou ochranu. Pánduovci by mĕli dostat polovinu království, o tom není pochyb. Tak jako ty považuješ toto království za svůj majetek, považují je za svůj i oni. A nemají-li dĕdičné právo oni, jak ho kdy můžeš mít ty? Jejich nárok předchází tvůj. Proto s nimi uzavři smlouvu a předej jim polovinu království. Učiň tak v zájmu svého vlastního dobra.“

Bhíšma pak vysvĕtlil, co by se Kuruovcům stalo, kdyby s Pánduovci odmítli uzavřít mír   —   zostudili by se a všichni spravedliví lidé by jim to vyčítali. Se ztrátou povĕsti by jejich život pozbyl smyslu. Bhíšma se bĕhem své řeči rozhlédl po snĕmovní síni. „Máme štĕstí, že Kuntí i její synové jsou stále naživu. Je také štĕstím, že hříšný Puróčana skončil tak, jak skončil. Ode dne, kdy jsem se doslechl, že Kuntí se svými syny zahynula v ohni, jsem se nedokázal podívat na žádnou živou bytost.“

Zeptal se Dhritaráštry, jestli zná smýšlení občanů. Ti ze smrti Pánduovců viní krále. To, že bratři přežili, by mohlo jeho povĕst napravit. Dhritaráštra by mĕl teď této šťastné souhry okolností využít a Pánduovce odškodnit jejich královstvím. Jsou ctnostní, jednotní a pod stálou ochranou Nejvyššího Pána. Ani sám Indra se všemi bohy je nemůže připravit o jejich práva. „Pokud si přeješ spravedlnost, blaho všech a chceš-li mĕ potĕšit, potom dej tĕmto chlapcům polovinu království.“

Bhíšma se posadil a pohlédl na Durjódhanu sedícího naproti, jenž ztĕžka dýchal a skřípal zuby. Když se postavil Dróna a chystal se promluvit, princ sklopil zrak. „Ó pane, říká se, že rádcové by mĕli pokaždé říkat jenom to, co je správné, pravdivé a co vede k blahu a slávĕ jejich krále. Můj názor se shoduje s Bhíšmovým. Vrať království Pánduovcům. Pošli k Drupadovi posla zbĕhlého v diplomacii s mnoha dary a řekni mu, jak spojenectví jeho rodu s kuruovským zvýšilo tvou moc a důstojnost. To bude nepochybnĕ ve tvém nejlepším zájmu, ó králi.“

Dróna radil, ať Drupadovi oznámí, jak šťastnými učinilo Dhritaráštru a jeho syna vše, co se stalo. Pánduovcům by mĕlo být navráceno jejich postavení v Hastinápuru a poté předána vláda v království jejich otce. To si přál lid. Pánduovci nejsou o nic ménĕ Dhritaráštrovými syny než jeho vlastní synové. Proto by mezi nimi nemĕl činit rozdíl.

Dróna domluvil a Karna vyskočil ze svého sedadla. Více již nesnesl. S tĕžkým dechem a se svraštĕlým obočím zahřmĕl: „Jaké překvapení, že tito dva takzvaní ministři nabízejí tuto radu! I když jsi je vydržoval, ó králi, o tvé dobro jim nejde. Ve svých srdcích skrývají zlomyslnost a přitom říkají slova, která údajnĕ podporují tvé zájmy.“

Karna soptil. Bhíšmova a Drónova rada byla k ničemu. Štĕstí a utrpení človĕka závisí pouze na osudu. Nikoho nemohou ovlivnit činy nĕkoho jiného. Vše je určeno osudem. Pokud řízením osudu získal Dhritaráštra trůn, kdo by se proti tomu mohl postavit? Proč by se tedy mĕli Pánduovců bát? Dhritaráštra se stal králem z vůle osudu, a pokud tak osud rozhodne, zůstane jím bez ohledu na to, co kdo řekne nebo udĕlá.

Karna domluvil a pln hnĕvu pohlédl na Bhíšmu s Drónou. „Ti dva promluvili ze strachu z Pánduovců nebo proto, že jim straní. Ó králi, sám posuď pohnutky svých ministrů a pak učiň, co uznáš za správné.“

Dhritaráštra mlčel, ale Dróna si vzal opĕt slovo. „Karno, mluví z tebe nenávist k Pánduovcům. Kvůli tvé oddannosti Durjódhanovi si nepřeješ nic jiného než Pánduovcům uškodit. Vĕz, že to, co jsem řekl, je zcela jistĕ v zájmu tohoto rodu. Budeme-li jednat jinak, pak podle mého mínĕní dojde ke zničení Kuruovců.“

Vidura pozornĕ sledoval situaci. Teď byla řada na nĕm, aby promluvil. Z Dhritaráštrova chování a mlčení vysvítala nejistota. Moudrý ministr se postavil a oslovil krále: „Ó pane, po důkladném zvážení mĕ nenapadá nikdo jiný, kdo by byl tvým lepším přítelem než Bhíšma a Dróna. Řekli to, co ti slouží k dobru, ale ty jejich rady nepřijímáš. Pošetilý Karna s nimi souhlasit nemusí, ale jejich slova jsou jen ve tvém zájmu. Nikdy se ještĕ nestalo, že by ti poradili špatnĕ. Jsou zkušení, moudří a znalí písem. Oba se vyrovnají Rámovi, synovi Dašarathy. Pohlížejí stejnĕ na tvé i na Pánduovy syny. Proč tedy jejich radu nepřijímáš?“

Vidura pak vyložil svůj vlastní pohled na celou situaci. Dhritaráštrovo stranĕní svým vlastním synům povede jen k jeho zkáze. Pánduovci jsou mocní a neochvĕjní v ctnosti. Silou je nelze přemoci, protože v bitvĕ dokáží vzdorovat i samotným bohům. Vedle mocného Drupady mezi jejich spojence patří i Krišna a Balaráma. Kde je Krišna, tam je i vítĕzství   —    o tom není pochyb.

Vidura stojící před Dhritaráštrou odhodlanĕ promluvil. „Ó králi, smyj ze sebe poskvrnu v podobĕ špatné povĕsti, kterou způsobila událost ve Váranávatĕ. Potĕš občany tohoto státu. Učiň, co je spravedlivé a správné, a dej Pánduovcům to, co jim právem náleží. Budeš-li naslouchat hříšným radám Durjódhany, Šakuniho a Karny, tvé království a štĕstí jistojistĕ zaniknou.“

Dhritaráštra po nĕkolik minut ani nehlesl. Tak jako si přál povýšení vlastních synů nad Pánduovce, tak také nemohl popřít pravdivost Vidurových slov. Položil ruku na své žezlo a pronesl: „Učený Bhíšma, riši Dróna i ty sám, ó slavný Viduro, jste řekli pravdu o tom, co je pro mĕ prospĕšné. Pánduovci dozajista jsou mými syny a toto království jim náleží. Jen jdi, ó Viduro, a přiveď je sem spolu s jejich matkou. Přiveď i nebeskou krásku Draupadí. Přízní osudu jsou Pánduovci naživu. A přízní osudu získali Drupadovu dceru za manželku. Přízní osudu teď naše síla vzrostla a přízní osudu je zlotřilý Puróčana po smrti.“

Pak Dhritaráštra shromáždĕní rozpustil. Durjódhana a Karna se vyřítili ven a v tĕsném závĕsu za nimi vyrazil Dušásana a ostatní kuruovští princové. Vidura se začal ihned připravovat na cestu do Kámpilji, zatímco slepého krále odvedli služebníci zpĕt do jeho komnat.

Příští den časnĕ ráno Vidura odjel do království Paňčála. Vezl s sebou množství drahokamů a bohatství nejrůznĕjšího druhu pro Drupadu, Pánduovce a Draupadí. Při jeho putování po dobře udržovaných lesních cestách ho doprovázelo početná družina Dhritaráštrových vojáků. Vidura se doslechl, že do Kámpilji odjel Pánduovce navštívit i Krišna, a při pomyšlení na to, že spatří tuto všemocnou osobnost i Jejích pĕt bratranců, cítil velké vzrušení.

Když dorazil do Kámpilji, Drupada ho přijal se vší úctou a Pánduovci byli bez sebe nadšením, že ho opĕt vidí. Zdravili ho se slzami v očích a dotkli se jeho nohou. Starý ministr všechny bratry vřele objal. Potom k Vidurovi přistoupil Krišna a poklonil se mu. Vidura Ho objal a zaplavila ho vlna extatické lásky. Nĕkolik okamžiků nespouštĕl z Krišny oči a Jádava se na nĕho laskavĕ usmíval. Potom Vidura předal Draupadí třpytící se zlaté šperky poseté diamanty a rubíny a Drupadovi hromadu zářivých drahokamů.

Když všichni sedĕli v Drupadovĕ poradní síni, Vidura řekl: „Ó králi, vyslechni si, prosím, spolu se svými syny a ministry zprávu, kterou přináším od Dhritaráštry. On i jeho synové a ministři se stále ptají, jak se ti daří. Tvůj milovaný přítel Dróna tĕ v duchu objímá a posílá ti své nejvřelejší pozdravy. Všichni starší Kuruova rodu se radují z našeho nového spojenectví. Mají pocit, jako by získali nové království. S vĕdomím toho všeho, prosím, ó pane, dovol Pánduovcům odejít do Hastinápuru. Kuruovci je chtĕjí opĕt vidĕt.“

Vidura popsal obrovskou touhu lidí v Hastinápuru spatřit bratry, jak se vracejí se svou novou nevĕstou. Doufal, že sami Pánduovci touží opĕt vidĕt svůj domov. Dovolí jim Drupada vstoupit do jejich vlastního mĕsta?

Drupada se usmál: „Ó moudrý Viduro, je jistĕ správné, aby se tito chlapci vrátili do království svých předků, ale není správné, abych jim přikázal odejít. Ať se rozhodnou sami. Poraďme se také s Krišnou, neboť On chce pro Pánduovce vždy jen to nejlepší.“

Nato předstoupil Judhišthira a prohlásil, že on i jeho bratři teď závisejí na Drupadovi a udĕlají vše, co jim král poručí. Krišna řekl: „Podle Mne by se Pánduovci mĕli vydat do Hastinápuru, ale všichni bychom se mĕli řídit názorem Drupady, neboť král je zkušeným znalcem všech aspektů ctnosti.“

Drupada souhlasil s Krišnou. „Tito princové jsou mi nyní drazí stejnĕ jako Vásudévovi. Nikdo není jejich vĕtším dobrodincem než Krišna a Jeho rada je jim vždy ku prospĕchu. Nechť se vydají na cestu do Hastinápuru.“

Netrvalo dlouho a Pánduovci byli připraveni k odjezdu. Láskyplnĕ se rozloučili s Drupadou a jeho syny a starý král s manželkou ronili slzy, když jejich dcera spolu s Kuntí nasedla na kočár. S ostatními nadřízenými Kuruovců stáli před palácem a pohledem vyprovázeli Pánduovce, kteří se pomalu ubírali po královské cestĕ k mĕstské bránĕ. Krišna jel na svém zářícím zlatém voze s nimi a všichni radostnĕ mířili do Hastinápuru. Do mĕsta vstoupili jako zástup nebešťanů vstupujících do Amarávatí, Indrova velkolepého mĕsta.

Občané zaplavili ulice. Každý si přál Pánduovce opĕt spatřit. Zástupy obklopující bratry se pomalu sunuly hlavní ulicí smĕrem k Dhritaráštrovu paláci. Pánduovci slyšeli výkřiky lidí. „Nejlepší z lidí, Judhišthira, se konečnĕ vrátil! Tato vznešená duše zná zásady ctnosti. Považuje nás za své nejbližší příbuzné. Dnes nám připadá, jako by se z lesa vrátil samotný, lidmi milovaný, Pándu. Jestliže jsme kdy komu vĕnovali milodary, jestliže jsme konali obĕti či máme-li jakékoliv zásluhy plynoucí z odříkání   —   pak ať zde Pánduovci žijí sto let.“

Bratři se usmívali a pozvedali ruce v žehnajících gestech. Z očí jim prýštily potoky slz při pohledu na své mĕsto a jeho obyvatele. Brzy spatřili Dhritaráštru s Bhíšmou, kteří vyšli na cestu, aby je uvítali. Král a jeho ministr Pánduovce objali a ti na oplátku zdravili starší svého rodu s úctou, jež jim náležela, dotýkali se jejich nohou a klanili se před nimi se sepjatýma rukama. Judhišthira se potom dotázal na blaho království a jeho obyvatel a dostalo se mu odpovĕdi, že vše jen vzkvétá. Průvod se postupnĕ přesunul do Dhritaráštrova paláce. Krišna, uctíván staršími Kuruovci, je následoval.

Durjódhanova sestra Dušalá se setkala s Draupadí a Kuntí a doprovodila je do Gándhářiných komnat. Když Gándhárí objala Draupadí, pomyslela na prorocký hlas, který se ozval, když Draupadí vystoupila z ohnĕ. Řekl, že bude příčinou smrti kšatrijů celého svĕta. Královna se zavázanýma očima získala díky své askezi mocný vnitřní zrak. Pochopila, že Draupadí způsobí i zkázu jejích synů. Přesto k ní necítila žádnou zášť a odevzdala se tomu, co mĕl osud přinést. Durjódhana je zlotřilý a sobecký a jeho bratři ho slepĕ následují. Zajisté sklidí to, co jim po právu náleží. Vše řídí všemocná Prozřetelnost a lidé jsou pouze jejími nástroji, podřízeni své touze a nenávisti. Královna požehnala Draupadí a pak se vřele přivítala se svou dávnou přítelkyní Kuntí.

V Dhritaráštrovĕ poradní síni král rozechvĕle promluvil k Pánduovcům: „Je mi potĕšením, že zde dnes sedím společnĕ se syny Pándua. Bohové byli ke Kuruovcům jistĕ milostiví, protože tĕchto pĕt hrdinných bratrů je stále naživu. Aby mezi námi nevznikaly žádné další rozepře, chci Pánduovcům dát polovinu království. Ó Judhišthiro, mé dítĕ, jdi do Khándavaprasthy   —    to bude vaše polovina království. Žijte tam v míru a pokoji.“

Bhíšma a Vidura na sebe pohlédli, ale neřekli nic. Krišna, který sedĕl na velkolepém sedadle ze zlata a drahých kamenů a připomínal slunce osvĕtlující shromáždĕní, se po vyslechnutí králova návrhu usmál. Znal území, které král Pánduovcům tak štĕdře dával. Khándavaprastha byla rozlehlá oblast, zcela jistĕ polovina království, ale nebyla ničím jiným než džunglí a pouští, bez mĕst či jakéhokoliv osídlení. Přestože tam kdysi bývalo hlavní mĕsto Kuruovců, jeden riši toto území před dávnými časy proklel, když se cítil uražen kuruovským králem. Teď to byla jen pustina.

Judhišthira hledĕl s úctou na Dhritaráštru. Necítil žádný vztek ani nelibost z nespravedlivého vyrovnání. Starší členové rodu představovali Nejvyššího   —   jejich pokyny bylo třeba bez námitek vyplnit. Princ pohlédl na Krišnu sedícího naproti nĕmu. Ten se stále usmíval. Judhišthira si byl jist, že s Jeho pomocí se jim podaří promĕnit oblast Khándava v obyvatelnou zemi. Pándava tedy se sepjatýma rukama přijal Dhritaráštrův dar: „Jak si přeješ, můj pane.“

Příštího dne král uspořádal Judhišthirovu korunovaci. Princ se tak s veškerou slávou stal králem Khándavaprasthy za přítomnosti Vjásadévy, který se objevil právĕ včas, aby provedl obřad.

Po slavnostním uvedení na trůn se Pánduovci připravili k odjezdu. Když uctili bohy a rozloučili se se staršími Kuruova rodu, opustili mĕsto spolu s Krišnou jedoucím v čele jejich průvodu. Na cestĕ do severní části Khándavy je doprovázel i mudrc Vjásadéva. S jeho pomocí bratři vybrali území příznivé pro založení mĕsta a on provedl příslušné védské obřady, aby přivolal bohy. Potom Krišna usedl spolu s rišim a přivolal Indru. Bůh, zářící jako oheň, se vzápĕtí zjevil, poklonil se Krišnovi a zeptal se: „Co pro tebe mám udĕlat, můj Pane?“ Krišna ho požádal, ať zajistí výstavbu mĕsta pro Pánduovce. Řekl Indrovi, ať ono území pokropí svým nebeským nektarem, aby se tak stalo opĕt bohatým a úrodným. Indra odvĕtil: „Jak si přeješ“ a zavolal Višvakarmu, architekta bohů. Když si vyslechl Indrovy pokyny, začal s výstavbou mĕsta.

Okolo celého území vyrostly žulové zdi až do nebes. Višvakarmá vystavĕl bĕlostné paláce a sídla, jejichž okna připomínala rozprostřené perutĕ božského orla Garudy. Mĕsto chránily mohutné tmavé brány, které se podobaly mrakům a jež nedokázala prorazit žádná zbraň. Na vrcholku obranného valu byly smrtonosné bodce a kopí. Střelecké vĕže obsadilo množství silných mužů s nejlepším vojenským výcvikem, kteří mĕli k dispozici veškeré zbranĕ. Mĕsto obklopovaly nádherné lesy plné kvetoucích a libĕ vonících stromů. Všude se rozprostírala jezera posetá labutĕmi a lotosy. Ulice mĕsta byly široké a dobře naplánované, s osvĕžujícími parky a zahradami ležícími mezi nimi. Na rozsáhlých veřejných prostranstvích se nacházely domy určené pro kulturu a zábavu i nesčetné chrámy Višnua a nebeských bohů. Vlastní palác Pánduovců připomínal nebeskou horu Méru. V celé své nádheře se vyjímal uprostřed mĕsta obklopený posádkami vojáků.

Mĕsto, jež se stalo známým jako Indraprastha, začalo brzy přitahovat bráhmany. Ti otevřeli ústavy, ve kterých učili veškerým védským vĕdám. Přicházeli i první vaišjové, kteří doufali, že zde vydĕlají prodejem svého zboží. Postupnĕ dorazili také umĕlci a řemeslníci a bĕhem krátké doby bylo mĕsto osídleno zbožnými občany. Připomínalo nebeské Amarávatí. Jelikož nad Indraprasthou spravedlivĕ a soucitnĕ vládl Judhišthira se svými bratry, mĕli jeho obyvatelé vše, co si jen přáli. Pánduovce tak považovali za své milující otce.

Z přátelství s Pánduovci setrval Krišna ve mĕstĕ nĕkolik dní. Ardžuna a Krišna si byli obzvláštĕ blízcí a trávili spolu spoustu času. I Draupadí využila každé příležitosti, aby mohla Krišnovi sloužit, a stala se Mu tak velmi drahou.

Nĕkolik dní po Krišnovĕ odchodu Indraprasthu navštívil nebeský mudrc Nárada. Když Judhišthira spatřil proslulého rišiho odĕného v černé jelení kůži a se zlatými vlasy spletenými do uzlu, vstal ze svého trůnu a poklonil se mu. Potom Náradovi nabídl nádherné zlaté sedadlo zdobené drahokamy a také posvátnou arghju. Král rišimu omyl nohy a přivítal ho laskavými slovy. Na Judhišthirův pokyn před mudrce předstoupila se sepjatýma rukama Draupadí. Nárada spanilé královnĕ požehnal a propustil ji.

Když se Draupadí vrátila do svých komnat, Nárada řekl: „Tato vynikající princezna je vaší společnou manželkou. Musíte stanovit pravidlo, aby mezi vámi kvůli ní nedocházelo k rozepřím. Poslechnĕte si starý příbĕh o dvou asurech jménem Sunda a Upasunda.“

Oba asurové náleželi k mocné rase Dánavů, nebeských démonů. Byli syny Nikumbhy, nepřítele bohů na život a na smrt. Bratři byli jako jedna osoba rozdĕlená do dvou tĕl. Žili spolu, jedli spolu a nikdy se od sebe neodlučovali. Vždy mĕli stejný cíl a byli si rovni ve štĕstí i v neštĕstí. Zásluhou dlouhodobé tvrdé askeze získali nesmírnou moc. Jelikož získali Brahmovo požehnání, že mohou zemřít jen rukou toho druhého, nic jim nebránilo v tom, aby nemilosrdnĕ vládli celému vesmíru. Bohové je nedokázali zastavit. Nakonec Brahmá vymyslel způsob, jak je zničit. Stvořil ženu nepopsatelné krásy, kterou pojmenoval Tilóttamá. Na Brahmův pokyn tato apsara přišla jednoho dne k obĕma bratrům, když byli opilí. Jakmile před sebou spatřili její ladnĕ se pohybující dokonalé tĕlo, oba po ní okamžitĕ zatoužili a začali se hádat. „Tato žena bude mou manželkou a tvou sestrou!“ „Ne bratře, já jsem ji vidĕl jako první. Je moje!“ Hádka se přiostřila a brzy na sebe vzájemnĕ zaútočili svými hrozivými zbranĕmi. Nakonec jeden druhého zároveň udeřil svým obrovským kyjem a oba padli mrtví k zemi.

Nárada svou řeč zakončil slovy: „Tak se tito dva asurové, i když byli stále spolu a spojovaly je tytéž touhy, zabili navzájem kvůli ženĕ. Mĕli byste nĕjak zařídit, aby mezi vámi žádný podobný spor nevznikl.“

Pánduovci se v rišiho přítomnosti navzájem poradili. Nakonec se dohodli, že každý stráví s Draupadí určitou dobu v soukromí. Kdyby kterýkoliv z nich zahlédl jiného, když s ní byl o samotĕ, následoval by tvrdý trest   —   provinilec by musel odejít na rok do lesa a bĕhem této doby se s Draupadí nestýkat.

Poté, co Pánduovci stanovili toto pravidlo, Nárada se s nimi rozloučil a zmizel jim před očima. Bratři pečlivĕ dodržovali svou úmluvu a dál spokojenĕ žili v Indraprastĕ.