Kapitola 25

Když bráhmanové určili příznivý den, Judhišthira naučil Ardžunu pratismriti mantry. Král se snažil svou výuku oddálit, protože vĕdĕl, že hned poté, co se Ardžuna mantry naučí, odejde do Himálaje. Život bez nĕho bude tĕžký. Vjásadéva si ale přál, aby šel, takže Judhišthira vĕdĕl, že odloučení se nelze vyhýbat donekonečna. Koneckonců to byla pravdĕpodobnĕ jejich jediná nadĕje, jak získat království zpĕt.

Judhišthira si vzal Ardžunu stranou, vzal ho za ruce a řekl: „Ó potomku Bharaty, znalci čtyř částí vĕdy o zbraních jsou Bhíšma, Dróna, Kripa, Karna a Ašvatthámá. Ti všichni obdrželi božské pokyny a umĕjí používat všechny druhy zbraní. Durjódhana je zahrnuje poctami, tĕší je a podporuje, a proto vždy usilují o jeho dobro. Nemĕli bychom pochybovat o tom, že v bitvĕ podpoří jeho. Celý svĕt teď podléhá vlivu Durjódhany, který je naším zapřisáhlým nepřítelem. Ty jsi naše jediná spása. Opĕtovné získání našeho království od Durjódhany závisí na tobĕ. Teď poslouchej, protože ti řeknu, co je třeba udĕlat.“

Judhišthira potom Ardžunovi předal Vjásadévovy pokyny. Řekl mu, že by se mĕl co nejdříve vydat do Himálaje a meditací pomocí manter, které mu teď prozradí, usilovat o to, aby ho bohové vyslyšeli a dali mu své zbranĕ. „Dovol mi tĕ dnes zasvĕtit, ó ctnostný, a ihned potom se vydej naklonit si Indru. Až s tebou bude spokojen, vĕřím, že ti dá své zbranĕ a na jeho pokyn ti je dají i ostatní bohové.“

Ardžuna plnĕ ovládl svou mysl a smysly a nato mu Judhišthira s příslušnými obřady předal pratismriti mantry. Když Judhišthira skončil, vstal se slzami v očích při pomyšlení na odloučení od Ardžuny a řekl: „Teď jdi, milý bratře.“

Ardžuna si na paže a ruce navlékl chrániče a rukavice z ještĕří kůže, oblékl si zlaté brnĕní, uchopil luk Gándíva a své dva toulce s nevyčerpatelnou zásobou šípů a byl připraven k odchodu. Bráhmanové a siddhové mu žehnali a on, protože nevĕdĕl, jak dlouho bude pryč, se s velkou láskou rozloučil se svými bratry.

Již témĕř na odchodu před nĕho předstoupila Draupadí a řekla: „Ó Dhanandžajo mocných paží, kéž se naplní vše, co si vznešená Kuntí přála při tvém narození, a vše, co si přeješ ty sám. Nechť se již nikdo z nás znovu nenarodí v této příšerné kšatrijské varnĕ. Vzdávám úctu asketickým bráhmanům, kteří jsou odpoutáni od tohoto nešťastného svĕta. Moje srdce stále plane kvůli Durjódhanovĕ urážce, ale dnes je můj zármutek ještĕ vĕtší, protože odcházíš. Až budeš pryč, budeme myslet jen na tebe a z našich životů se vytratí všechna radost. Vkládáme do tebe všechny své nadĕje, ó hrdino. Kéž tĕ vždy chrání Pán a všechny Jeho energie a kéž jsi úspĕšný. Nyní jdi a dosáhni svého cíle.“

Ardžuna se usmál na Draupadí, obřadnĕ obešel své bratry a Dhaumju, a potom se rychle rozbĕhl po cestĕ. Svou rychlostí plašil zvĕř v jejím okolí. Díky pronášení manter, které mu Judhišthira dal, cítil, že se přes hory a lesy pohybuje rychlostí mysli. Na konci prvního dne dorazil k vysoké hoře Mandara. Tam se zastavil a rozhlédl. Hora z namodralého kamene tyčící se až do oblak byla překrásná. Všude na ní rostly kvetoucí stromy, jejichž kvĕty nesčetných barev vytvářely bohaté, oku lahodící obrazy a jejichž vůnĕ si podmaňovala Ardžunovu mysl. Vzduchem se nesly hlasy pávů, jeřábů a kukaček a na svazích hory vidĕl dovádĕjící čárany a siddhy. Ardžuna se rozhodl na horu vylézt a tam započít svou askezi.

Když vysoko na hoře dospĕl na plošinu, najednou zaslechl hlas rozléhající se oblohou: „Stůj!“ Ardžuna se rozhlédl a spatřil asketu sedícího u paty stromu. Bráhmana se žlutohnĕdou barvou kůže mĕl jasnĕ zářivou auru. Štíhlé tĕlo mu halila jelení kůže a spletené vlasy mu padaly na ramena. Asketa řekl: „Ó dítĕ, kdo jsi? Vypadáš jako kšatrija. Nevíš snad, že toto je obydlí mírumilovných bráhmanů prostých hnĕvu? Již to, že se ti podařilo dostat až sem, svĕdčí o tom, že jsi dosáhl vysokého stupnĕ čistoty. Nyní doveď svůj život k dokonalosti. Zbranĕ tady potřebovat nebudeš. Zahoď je.“

Ardžuna mudrci odvĕtil, že se zbraní vzdát nehodlá: „Potřebuji zbranĕ ke službĕ svému staršímu bratrovi Judhišthirovi, který byl záludnĕ připraven o království. Své zbranĕ nezahodím, ó bráhmano.“

Když asketa vidĕl Ardžunovu oddanost povinnosti, odpovĕdĕl: „Ó hubiteli nepřátel, potĕšil jsi mĕ. Vĕz, že jsem Šakra, král bohů. Požádej mĕ o jakékoliv požehnání.“

Ardžuna byl radostí bez sebe. To je Indra! Se sepjatýma rukama řekl: „Ó vznešený, přeji si, abys mĕ obdaroval všemi svými zbranĕmi.“

Indra se pousmál. „Ó Dhanandžajo, mohu ti dát život v nebeských oblastech blaženosti. O to mĕ žádej. Proč si přeješ jen mé zbranĕ?“

„Jak bych na sebe mohl přivolat opovržení celého svĕta tím, že se nepomstím nepříteli a opustím své bratry v lese?“ Když si Ardžuna vzpomnĕl na Durjódhanovu proradnost, vzkypĕl v nĕm hnĕv.

Indra promluvil laskavým hlasem: „Ó dítĕ, až se setkáš se Šivou, dám ti všechny své zbranĕ. Pokus se naklonit si ho, neboť je nejvĕtším z bohů. Až spatříš tohoto tříokého nositele trojzubce, splní se ti všechna tvoje přání.“

Když to Indra dořekl, zmizel a Ardžuna osamĕl. Rozhodl se zůstat tam, kde byl, a začít s askezí a uctíváním Šivy. Svlékl si brnĕní a položil zbranĕ u téhož stromu, kde sedĕl Indra. Strom stál u řeky, v jejíchž průzračných vodách se Ardžuna vykoupal a potom se usadil k meditaci. Když tak učinil, nebesy se rozeznĕly lastury a z nebe se snesl déšť kvĕtů. Ardžunu příznivé znamení potĕšilo. Posadil se s přivřenýma očima, ovládl dýchání a začal pronášet modlitby k Šivovi.

Bĕhem prvního mĕsíce svých meditací jedl každý třetí den jen ovoce. Druhý mĕsíc jedl ovoce každý šestý den a ve třetím mĕsíci jednou za čtrnáct dní. Čtvrtý mĕsíc žil jen ze vzduchu a stál na špičkách se vztyčenými pažemi. Koupal se třikrát dennĕ a dokonale ovládal svou mysl a smysly. Výsledkem jeho askeze bylo, že začal zářit jako slunce.

V nebi začali být nebeští mudrci stále neklidnĕjší. Odebrali se za Šivou a řekli mu: „Ardžuna začal díky své askezi v předhůří Himálaje velmi zářit. Zemĕ začíná být jeho askezí rozžhavená a vypouští dým. Ó nejpřednĕjší z bohů, mĕl bys ho zastavit dřív, než silou svého odříkání rozvrátí vesmírný řád.“

Šiva odvĕtil: „Kvůli Phálgunimu si nemusíte dĕlat starosti. Neusiluje o dosažení nebes či blahobytu. Znám jeho zámĕr a dnes ho uspokojím.“

Rišiové se Šivovi poklonili a vrátili se do svých sídel. Šiva se potom zmĕnil ve vysokého, mocného lovce se zlatou barvou kůže a sestoupil na místo, kde Ardžuna meditoval. Umá, jeho družka, ho doprovázela v podobném úboru. Následovaly je desítky zářivĕ oblečených skřetů, jeho stoupenců, kteří přijali nejrůznĕjší podoby. Mnoho ženských skřetů se zmĕnilo v překrásné ženy a zjevilo se tam také. Když se Šiva objevil na úbočí hory se svými stoupenci, hora jako by vzplála krásou. Celá příroda však kupodivu utichla, včetnĕ zvuku pramenů a vodopádů.

Když se Šiva přiblížil, uvidĕl, jak se jeden Dánava zmĕnil v kance a na Ardžunu zaútočil. Démon ho chtĕl zabít a hlasitĕ zařval výzvu k boji. Ardžuna zaslechl řev kance a rychle uchopil svůj luk a napnul tĕtivu. Vložil na ni smrtonosný šíp a zvolal: „Nijak jsem ti neublížil. Jelikož mĕ chceš zabít, nepochybuj o tom, že tĕ pošlu do sídla Jamarádži.“

Ve stejný okamžik namířil na kance svůj šíp také Šiva a zavolal na Ardžunu: „Zadrž! Tento tmavý kanec je můj. Vidĕl jsem ho jako první a již jsem na nĕho zamířil šíp.“

Ardžuna nevzal Šivovo prohlášení na vĕdomí a vystřelil šíp, který se rozletĕl k obrovskému kanci. Zároveň vypustil svůj šíp i Šiva a oba zasáhly Dánavu najednou. Když narazily do démonova tĕla podobného skále, ozval se zvuk připomínající úder hromu. Démon nabyl své přirozené podoby a s hrozivým výkřikem zemřel.

Ardžuna se podíval na lovce. Jeho tĕlo zářilo jako zlatá hora. Obklopovaly ho stovky žen. Ardžuna si ho pozornĕ prohlédl. „Kdo jsi? Oblečen jako lovec se tu potuluješ tímto odlehlým lesem v doprovodu svých stoupenců? Nebojíš se? Proč jsi střelil tohoto kance, na kterého jsem zamířil já jako první? Nevíš, že je to proti všem zásadám lovu? Urazil jsi mĕ a já tĕ ztrestám smrtí.“

Lovec s úsmĕvem odpovĕdĕl: „Ó hrdino, nemusíš si se mnou dĕlat starosti. Jsem na život v lese zvyklý. Ale co sem přivádí tebe? Očividnĕ jsi královského původu a jsi zvyklý na život v blahobytu. Jak to, že jsi přijal život askety?“

Ardžuna pevnĕji sevřel svůj luk. „Žiji v tomto lese a závisím přitom na síle svých paží. Pohleď, jak jsem zabil tohoto hrozivého rákšasu, který se mĕ chystal zabít.“

Lovec se posmĕšnĕ zasmál: „To já jsem ho zabil, ne ty. Vidĕl jsem ho jako první a můj šíp ho poslal do sídla Smrti. Jsi příliš pyšný na svou sílu. Neobviňuj ostatní, když jde o tvoji chybu. Ó zlomyslný darebáku, křivdíš mi, a proto odtud živý nevyvázneš. Postav se mým šípům. Braň se, můžeš-li.“

Rozzlobený Ardžuna okamžitĕ zasáhl lovce shlukem rychlých šípů, ale on se jen zasmál a přijal je, aniž by jím to otřáslo. Zavolal: „Ó ty darebáku! Vyšli svoje nejstrašlivĕjší šípy, ty, které dokáží probodnout srdce.“

Ardžuna vyslal další salvu šípů. Šiva se rozzuřil a vystřelil zpĕt stovky svých šípů. Rozpoutala se prudká bitva. Smrštĕ šípů podobných hadům létaly sem a tam. Ardžuna odvracel lovcovy šípy, a přitom ho udivilo, že i když byl jeho protivník zasažen bezpočtem šípů, nemĕlo to na nĕho žádný vliv. Pánduův syn zesílil svůj útok, ale s lovcem to ani nepohnulo. Když Ardžuna vidĕl, že nepřítelem nemůže otřást, obdivnĕ zvolal: „Výbornĕ! Bravo!“

Ardžuna hledĕl s údivem na lovce. Bylo zřejmé, že to není obyčejný človĕk. Nikdo by nedokázal čelit síle tisíců šípů vystřelených z Gándívy a přitom zůstat nehnutĕ stát. Možná, že je to nebešťan. Ardžuna se rozhodl použít své mystické zbranĕ. Ať to byl kdokoliv   —   třeba i gandharva nebo jakša   —   pokud to nebyl samotný Šiva, Ardžuna se ho rozhodl zabít.

Nato Ardžuna vyvolal zbranĕ, které chrlily tisíce šípů planoucích jako slunce. Šiva je všechny s radostí přijal, tak jako hora přijímá záplavu deštĕ. Vtom Ardžuna ke svému údivu zjistil, že nebeské toulce jsou najednou prázdné. Jak je to možné? Kdo je ten lovec, který spolkl všechny jeho šípy? A s čím má bojovat teď? Ardžuna pozdvihl svůj mohutný luk jako kyj a hnal se na lovce. Uštĕdřil mu mnoho tĕžkých ran, ale Šiva mu luk sebral a pohltil ho. Luk prostĕ zmizel. Ardžuna pak vytasil meč a vší silou jím udeřil lovce do hlavy, ale meč se rozbil na kusy.

Ardžunu zachvátil strach, ale bojoval dál. Teď zvedal kameny a balvany a vrhal je po lovci. Vytrhával stromy a metal je na nĕho. Přesto to na nĕho nijak nezapůsobilo. Ardžunovi se hnĕvem začaly z úst valit oblaka dýmu. Rozbĕhl se ke svému sokovi a bušil do nĕho pĕstmi. Šiva mu rány vracel a začal boj zblízka. Zasypávali se ranami a zuřivĕ zápasili, svírajíce jeden druhého a narážejíce do sebe plnou silou. Z jejich tĕl přitom vyletovaly jiskry a stoupal dým.

Lovec nakonec Ardžunu pustil a on dopadl omráčen na záda, témĕř v mdlobách. Pohlédl s úžasem na lovce. Nepodařilo se mu na nĕho učinit ani ten nejmenší dojem. Jistĕ to být musí vznešený bůh Šiva. Nikdo jiný by nemohl bojovat s takovou silou.

Ardžuna se vzdálil a rychle zhotovil z hlíny podobu Šivy. Uctíval ji kvĕtinami a přitom spatřil, jak se na lovcovu hlavu snášejí kvĕtiny. Nyní už nepochyboval. Toto byl bůh, kterého hledal. Padl mu k nohám, a když tak učinil, cítil, že veškerá jeho únava je pryč.

Šivu byl spokojen a k Ardžunovi promluvil hlasem mocným jako hřmící oblaka: „Ó Phálguni, dnes jsi mĕ potĕšil. Odvahou a trpĕlivostí se ti žádný bojovník nevyrovná. Ó nejlepší z Bháratovců, tvoje síla se témĕř vyrovná mojí. Dříve jsi byl riši a nyní ses narodil, abys sloužil zámĕrům Nejvyššího Pána. Brzy získáš zbranĕ, se kterými porazíš své nepřátele, i kdyby to byli nebešťané. Obdaruji tĕ mojí neodolatelnou zbraní. Teď ti poskytnu božský zrak, kterým mĕ budeš schopen spatřit v mé původní podobĕ. Pohleď!“

Ardžuna vzhlédl a uvidĕl Šivu se třema očima držícího trojzubec. Kolem namodralého krku se mu ovíjel božský had. Ardžuna se poklonil a modlil se: „Ó velký bože, ó nanejvýš vznešený, jsi útočištĕ všech nebešťanů. Samotný vesmír povstal z tebe. Jsi Višnu v jiné podobĕ a jsi neporazitelný pro bohy, démony i lidi. Ó Šankaro, prosím, odpusť mi. K této hoře jsem přišel jen proto, abych tĕ potkal. Prosím, odpusť mi moji nerozvážnost, že jsem s tebou bojoval. Hledám u tebe ochranu.“

Šiva zdvihl Ardžunu na nohy a objal ho. „Odpustil jsem ti. Jsi Nara, přítel Nárájanův. V minulosti jste vy dva při Indrovĕ korunovaci ztrestali zástupy démonů. Krišna je tento nejvyšší Nárájan a spolu s Ním opĕt potrestáš zlotřilé. Ó Pártho, vezmi si zpĕt svůj luk Gándíva. Tvoje toulce budou opĕt nevyčerpatelné. Žádný človĕk na Zemi se ti nevyrovná. Požádej mĕ o vše, co si přeješ.“

Šiva podal Ardžunovi luk Gándíva a Ardžuna řekl: „Ó pane, jsi-li se mnou spokojen, pak tĕ pokornĕ prosím, abys mi daroval svoji neodolatelnou zbraň známou jako Pašupata. Touto zbraní ničíš na konci stvoření vesmír a já s ní mohu zvítĕzit nad rákšasy, Dánavy, gandharvy, nágy, duchy a přízraky. Umožní mi vyjít vítĕznĕ z bitvy, ve které budu bojovat s Bhíšmou, Drónou, Kripou a sútovým synem Karnou.“

Šiva odvĕtil: „Ó synu Kuntí, dám ti tuto zbraň. Ty ji dokážeš držet, vrhat i odvolávat zpĕt. Indra, Jama, Kuvéra ani Varuna mantry k ovládání této zbranĕ neznají   —   o jakémkoliv človĕku ani nemluvĕ. Musíš ji však použít jen proti nebeským bojovníkům. Pašupata by nikdy nemĕla být vypuštĕna proti slabším nepřátelům, neboť by mohla zničit vesmír. Tato zbraň se vypouští myslí, očima, slovy či lukem. Žádná z pohyblivých i nehybných bytostí ve třech svĕtech její síle neodolá.“

Ardžuna se potom vykoupal, aby se očistil, a předstoupil před Šivu, aby obdržel mantry. Bůh dal Ardžunovi svoji zbraň, a ta mu od té doby sloužila tak jako samotnému Šivovi. Když nebešťané spatřili hrozivou zbraň stojící ve své zosobnĕné podobĕ Ardžunovi po boku, zemĕ se roztřásla a všemi smĕry začal dout strašlivý vichr. Nebesy se rozeznĕly tisíce lastur a trubek. Šiva řekl: „Nyní se vydej na nebesa a přijmi Indrovy zbranĕ.“ Potom s Umou a mnoha svými následovníky odešel.

Když Šiva odešel, Ardžuna nĕkolik okamžiků jen stál a hledĕl na nebe, užaslý z toho, co se právĕ stalo. Vidĕl boha všech bohů. Nepoznatelný bůh se ho dotkl vlastní rukou. Ardžuna teď považoval své nepřátele již za předem poražené a své cíle za dosažené. Vlastní Šivovu neodolatelnou zbraň. I když nemohl Pašupatu použít proti lidským nepřátelům, již samotné její vlastnictví mu dávalo pocit neporazitelnosti.

Když tam Ardžuna stál pohroužen v myšlenkách, zjevil se před ním Varuna v doprovodu mnoha zosobnĕných řek a také mnoha nágů, siddhů a dalších menších bohů. Doprovázel ho i Kuvéra obklopený bezpočtem jakšů. Stáli před Ardžunou a celé okolí osvĕtlovali svojí září. Ardžuna také spatřil na nebi boha spravedlnosti Jamarádžu, jak se k nĕmu blíží na svém kočáře s kyjem v ruce a zosobnĕnými podobami Smrti a Času po boku.

Na vrcholu nedaleké hory uvidĕl Indru s jeho královnou Sačí sedícího na hřbetĕ nebeského slona Airávaty a připomínajícího vycházející slunce. Nad hlavou mĕl bílý slunečník a obklopovali ho gandharvové a mudrcové, kteří ho oslavovali védskými hymny.

Ardžuna na oslavu bohů pronesl mnoho modliteb a obĕtoval jim ovoce a vodu. Když tam tak užasle stál, Jamarádža promluvil hlasem hlubokým jako hřmĕní v podzimních dešťových mracích: „Pohleď, ó Ardžuno, že sem přišli všichni lókapálové, ochránci svĕta. Poskytneme ti božský zrak. Ó bezhříšný, v minulosti jsi byl riši Nara a na Brahmův příkaz jsi se narodil jako smrtelník. V bitvĕ mocného Bhíšmu a mnoho dalších nelítostných bojovníků vedených Drónou porazíš. Nepřátelé bohů, Daitjové a Dánavové, se teď narodili ve svĕtĕ lidí. Všichni budou zničeni ve velké bitvĕ, v níž připadne hlavní úloha tobĕ. Tvoje sláva na Zemi bude vĕčná.“

Jamarádža Ardžunovi nabídl svoji osobní zbraň, nebeský kyj, a Pánduův syn ho převzal spolu s mantrami pro jeho vrhání a odvolávání. Poté mu Varuna dal svoje smyčky Nágapáša, z nichž není úniku. Ardžuna také přijal Kuvérovu zbraň antardhánu, která dokázala zmást a zbavit vĕdomí i mocné asury. Potom promluvil Indra: „Ó přemožiteli nepřátel, vykonáš pro bohy významné dílo. Nyní musíš vystoupit na nebesa. Tam ti dám svoji zbraň a další neodolatelné astry nebešťanů. Můj kočár, řízený mým služebníkem Mátalim, tĕ tam brzy odveze.“

Poté lókapálové zmizeli a Ardžuna osamĕl. Když pohlédl vzhůru, spatřil na nebi nĕco, co vypadalo jako druhé slunce. Záře pomalu rostla a celé okolí se chvĕlo. Ardžuna si uvĕdomil, že to k Zemi sestupuje Indrův kočár. Byl obrovský a táhlo ho deset tisíc nebeských koní s nazelenalým a zlatavým odstínem. Opratĕ držel Mátali ve zlatém brnĕní. Když se kočár přiblížil, Ardžuna v nĕm spatřil nesčetné meče a kyje a také všemožné střely. Po celém kočáru byly rozmístĕny sekery, šipky, oštĕpy a kopí všeho druhu. Po jeho stranách zářily nebeské hromoklíny a oslnivé blesky. Na kočáře sedĕli ohromní, nelítostní nágové s planoucími ústy a stála tam i mohutná stříbrná dĕla opatřená koly a schopná vysílat nebeské střely na úžasné vzdálenosti.

Ardžuna uprostřed kočáru spatřil Indrovu tmavĕ modrou zástavu zvanou Vaidžajanta. Stála zpříma jako bambus a byla vysoká jako mohutná palma. Potom kočár zastavil a Mátali předstoupil před Ardžunu. Hluboce se mu poklonil a řekl: „Ó požehnaný, dostal jsem pokyn odvézt tĕ k Šakrovi. Tvůj otec doprovázený nebešťany, mudrci, gandharvy a apsarami si tĕ přeje vidĕt v nebi. Nařídil mi to také Šiva. Nastup do kočáru a pojeďme do nebeských oblastí.“

Ardžuna opĕt vykonal očistnou koupel a potom se pomodlil k hoře Mandara: „Ó králi hor, jsi útočištĕm zbožných mudrců usilujících dosáhnout nebes. Poskytl jsi mi ochranu a já jsem zde šťastnĕ žil. Dĕkuji ti a loučím se s tebou.“ Nato Mátali odvedl Ardžunu ke křišťálovým schodům vedoucím do kočáru.

Mátali pobídl oře, a ti s kočárem vyletĕli vysoko do nebe rychlostí mysli. Když dosáhli nebeských oblastí, Ardžuna spatřil tisíce úžasných kočárů vezoucích zářící a nesmírnĕ krásné bytosti. Vidĕl krále a bojovníky, kteří byli zabiti v bitvĕ a získali zářící nebeské podoby. Když jeli cestou bohů, Ardžuna vidĕl siddhy, čárany, mudrce, guhjaky a apsary. Záře nebes pocházela z jejich askeze. Užaslý Ardžuna se zeptal, co jsou zač. Vozataj mu odpovĕdĕl: „Toto jsou zbožné osoby, ó synu Kuntí, žijící na svých planetách. Na Zemi jsi jejich zářící sídla vidĕl jako hvĕzdy na obloze.“

Kočár projel bránou Indrovy planety, kde Ardžuna uvidĕl Airávatu, velkého bílého slona se čtyřmi kly. Připomínal horu Kailás s jejími čtyřmi vrcholy. Projeli božskými oblastmi určenými pro zbožné lidi, kteří vykonali velké obĕti a askezi, a nakonec dorazili do Amarávatí, Indrova hlavního mĕsta.

Ardžuna na to úžasné mĕsto zíral s očima dokořán. Kvĕtiny všech ročních období kvetly zároveň a nacházely se tam háje posvátných stromů. S jejich zlatými listy si pohrával voňavý vánek a vytvářel tak kaskády zářícího svĕtla. Do dálky se táhla nesčetná sídla a paláce. Ardžuna vidĕl slavné zahrady Nandana, v nichž si bohové užívali s apsarami.

„Ti, kdo se v bitvĕ obrátí k nepříteli zády, toto místo nikdy nespatří,“ řekl Mátali, když si všiml Ardžunova úžasu. „Tohoto sídla nemohou dosáhnout ani zlotřilí lidé, ti, kdo neprovedli žádnou obĕť, pili alkohol a jedli maso, nevykoupali se v posvátných řekách a nerozdali žádné milodary bráhmanům.“

Jak projíždĕli mĕstem, Ardžuna spatřil nebeské vozy řízené pouhou vůlí svých cestujících. Když Ardžuna míjel gandharvy a apsary, oslavovali ho. Slyšel nebeskou hudbu a tisíce lastur a bubnů. Vstoupil do Indrovy velkolepé snĕmovní sínĕ a setkal se tam se sádhji, maruty, višvadévy a dvĕma ašviny. Vidĕl áditji, vasuy, rudry a mnoho vznešených svĕtců v čele s králem Dilípou. Přítomen byl i riši Nárada s vůdcem gandharvů Tumburuem.

Ardžuna vzdal úctu všem shromáždĕným osobnostem a pak předstoupil před svého otce, krále bohů. Indra sedĕl pod svým bílým slunečníkem a byl ovíván navonĕnými čámarami se zlatými rukojeťmi. Mnoho ryzích bráhmanů ho oslavovalo hymny z Rig a Jadžur Védy a gandharvové a čáranové pro jeho potĕšení hráli na všemožné nebeské nástroje.

Ardžuna se před Indrou vrhl na zem a Indra vstal z trůnu a objal ho. Tisícioký bůh vzal Ardžunu za ruku a odvedl ho po zlatých schodech na svůj drahokamy posázený trůn. Posadil ho na nĕj vedle sebe, kde zářil jako druhý Indra. Navonĕnou rukou hladil Indra Ardžunu láskyplnĕ po hlavĕ a pažích, které připomínaly zlaté sloupy. Bůh se nemohl pohledu na tvář svého syna nabažit. Když Ardžuna s Indrou sedĕli vedle sebe na trůnu, vypadali jako Slunce a Mĕsíc zářící spolu na jasném nebi.

Indra Ardžunovi propůjčil božský zrak, aby mohl spatřit božskou nádheru Amarávatí. Mĕsto bylo nepředstavitelnĕ honosné. Pánduův syn kolem vidĕl množství zářících mudrců pronášejících posvátné texty z Véd. Skupiny gandharvů vedených Tumburuem zpívaly hymny hlasy, které uchvacovaly mysl. Apsary při jejich zpĕvu předvádĕly vybrané tance plné gest a kradmých pohledů. Potřásaly přitom ňadry a kroužily širokými boky.

Nebešťané nabídli Ardžunovi posvátnou arghju a umyli mu nohy. Na Indrův příkaz ho potom odvedli do jeho paláce, kde se ubytoval, a Indra ho učil používat nebeské zbranĕ, zvláštĕ neodolatelný hromoklín zvaný Vadžra a své mocné blesky.

Přestože Ardžuna žil uprostřed nádhery a bohatství, nemohl zapomenout na své bratry v lese a toužil se k nim vrátit. Kdykoliv si na nĕ vzpomnĕl, připomnĕl si i okolnosti, které je do lesa přivedly. Vzpomnĕl si na Šakuniho, Dušásanu, Durjódhanu a Karnu a zmocnil se ho neklid. Jak získával jednu mocnou zbraň za druhou, myslel jen na nevyhnutelnou bitvu, která se mĕla v budoucnosti odehrát. Nyní mu nikdo nebude schopen čelit a ti zlosynové budou potrestáni. Pomstí Draupadí a Judhišthirovo království dobyde zpĕt.

Když už Ardžuna ovládl všechny zbranĕ, Indra mu řekl: „Mĕl bys jít za svým přítelem Čitrasénou a naučit se od nĕho zpĕvu a tanci. Může tĕ naučit hrát takovou hudbu, jakou ve svĕtĕ lidí nenajdeš a jakou znají jen nebeštané. Tato znalost se ti bude v budoucnosti hodit.“

Ardžuna se naučil umĕní gandharvů. Pánduův syn nevĕdĕl, proč ho Indra požádal, aby tyto předmĕty studoval, ale byl si jist, že díky své božské inteligenci vidí, že mu toto poznání bude v budoucnosti nepochybnĕ užitečné.

Ardžuna prožil v Amarávatí pĕt let a přitom neustále myslel na své bratry. Když se přiblížila doba jeho odchodu, Indra si zavolal Čitrasénu a promluvil si s ním mezi čtyřma očima: „Ó nejlepší z gandharvů, vidĕl jsem Ardžunu vrhat pohledy na Urvaší. Jdi za ní a nech ji Pánduovu synovi sloužit všemi jejími ženskými půvaby a dovednostmi. Stejnĕ jako jsi ho naučil všem hudebním umĕním, nyní ho nauč umĕní, jak se chovat ve společnosti žen.“

Čitraséna řekl: „Budiž,“ a ihned odešel za Urvaší a popsal jí Ardžunovy mnohé ctnosti.

„Ó ženo oblých boků, vĕz, že přicházím na Indrův příkaz, abych tĕ požádal o laskavost. V nebi je právĕ jeden muž, který je mezi lidmi proslavený svojí milostí, chováním, sličností, sliby a sebeovládáním. Je slavný díky svojí síle a odvaze a tĕší se úctĕ zbožných lidí. Je rovnĕž obdařen duchapřítomností, genialitou, a oplývá neodolatelnou energií. Tento mocný hrdina umí odpouštĕt a není v nĕm zášti. Zná všechny Védy s jejich mnoha částmi, je oddaný starším, nikdy se nechvástá, považuje i malé vĕci za důležité a je vždy útočištĕm tĕm, kteří na nĕm závisejí. Jmenuje se Ardžuna a jeho otec Indra ho přivedl na nebesa. Ó požehnaná ženo, zdá se, že se Ardžunovi líbíš. Jdi prosím za ním a dovol mu získat si tĕ.“

Urvaší radostnĕ odpovĕdĕla: „Jak bych mohla zůstat k Ardžunovi lhostejná poté, co jsem slyšela o jeho ctnostech? Při pouhém pomyšlení na toho hrdinu se stávám obĕtí boha lásky. Ó Čitraséno, nyní jdi, kamkoliv si přeješ, a já půjdu za ním.“

Gandharva, kterému se podařilo splnit svůj úkol, odešel. Urvaší se potom připravila na setkání s Ardžunou. Vykoupala se a potřela si tĕlo vonnými mastmi. Oblékla se do průsvitného hedvábí, ozdobila se šperky, zlatem a vonnými girlandami kvĕtů jasných barev. Byla pohroužena v myšlenkách na Ardžunu a její srdce proklály Amorovy šípy. Roztouženĕ si představovala, jak leží s Ardžunou na mĕkkém, širokém loži s hedvábnými pokrývkami.

Když začal vycházet Mĕsíc, apsara se štíhlým pasem se vydala k Ardžunovu sídlu. Dlouhé černé copy, jež si ozdobila trsy kvĕtů, se jí při chůzi pohupovaly podél nádherné bĕlostné tváře. Při ladné chůzi zahradami se jí chvĕla jemnĕ zahrocená ňadra ozdobená šňůrou diamantů a perel a potřená vonnou santálovou pastou. Výrazné oblé boky pokryté tenkou látkou a ozdobené zlatými řetĕzy se pohupovaly ze strany na stranu. Zlaté zvonky na kotnících jemnĕ cinkaly. Zastiňovala záři Mĕsíce v úplňku a bylo zcela v jejích silách zapříčinit porušení slibů i velkých asketů. S radostnou náladou způsobenou trochou alkoholu a plná touhy vrhala pohledy ze strany na stranu, a to jí činilo ještĕ svůdnĕjší. Když ji siddhové a čáranové spatřili procházet kolem, považovali ji za ten nejkrásnĕjší úkaz na nebesích. Brzy dorazila k Ardžunovým dveřím a po dveřníkovi mu poslala vzkaz.

Ardžuna ji ihned pozval do svého domu. Byl však zneklidnĕn tím, že ho bohynĕ přišla navštívit teď, v noci. Když vidĕl její krásu, které se nic nevyrovnalo, sklopil plaše oči. Uctil ji, jako by mu byla nadřízena, a řekl: „Ó nejpřednĕjší z apsar, klaním se ti. Co poroučíš? Jsem tvůj služebník.“

Urvaší se po vyslechnutí tĕchto slov nesmírnĕ zaradovala. Její hlas znĕl jako cinkání zvonků: „Ó nejlepší z mužů, povím ti, co mĕ sem přivádí. Když jsi poprvé přišel na nebesa, sešlo se velké shromáždĕní, bĕhem nĕhož jsme oslavovali tvůj příchod. Byli přítomni všichni bohové a nebešťané a ty jsi sedĕl Šakrovi po boku. Tehdy jsi mĕ vidĕl, jak tančím uprostřed hlavních apsar. Tvůj pohled na mĕ nĕkolik okamžiků spočinul a Indra si všiml tvého zájmu. Proto mĕ sem prostřednictvím Čitrasény posílá. Přišla jsem ti sloužit, ó hrdino. Tvoje ctnosti si podmanily moje srdce a podlehla jsem Kámadévovi. Mé přání zní   —   buď dnešní noci můj.“

Ardžuna si okamžitĕ zakryl zahanbenĕ uši. „Ó požehnaná ženo, ó nejsvůdnĕjší ze všech, nehodí se, abych naslouchal tĕmto tvým slovům. Jsi manželkou mých nadřízených. Tím, co je pro mĕ slavná Kuntí nebo krásná Sačí, Indrova družka, tím jsi pro mĕ i ty, ó bohynĕ. Nepochybuj o tom, co říkám. Ó ženo sladkých úsmĕvů, vskutku jsem na tebe upřenĕ hledĕl, ale ne pod vlivem touhy. Mĕlo to zcela jiný důvod.“

Ardžuna o Urvaší slyšel už doma na Zemi. Před tisíci lety se stala manželkou Purúravy, jednoho z Ardžunových předků. Její syn se stal zakladatelem Ardžunovy dynastie. Ardžuna Urvaší řekl, že to je ten důvod, proč z ní nemůže učinit svoji milenku: „Ó požehnaná, když jsem na tebe hledĕl, žasl jsem nad tím, že vidím matku svého rodu. Nemĕla bys ke mnĕ chovat jiné city než jako ke svému synovi.“

Urvaší se usmála: „Ó synu Indry, my v nebeské říši nejsme vázáni pozemskou mravností. Nemusíš na mĕ hledĕt jako na výše postavenou. Milovala jsem se s ostatními syny i vnuky Púruovy dynastie, aniž bych zhřešila. Buď mi příznivĕ naklonĕn. Planu touhou a cítím k tobĕ oddanost. Neodmítej mĕ, neboť to není hodno ctnostných mužů.“

Ardžuna však nemohl zmĕnit svůj postoj. „Ó překrásná ženo, poslouchej, co ti řeknu, a nechť naslouchají i čtyři svĕtové strany a všichni nebešťané. Pro mĕ se nelišíš od Kuntí, Mádrí nebo Sačí. Klaním se ti jako své matce. Prosím, chraň mĕ jako svého syna.“

Když Ardžuna takto promluvil, bylo Urvaší jasné, že jeho odhodlání je pevné. Odmítnutá a uražená apsara propadla hnĕvu. Se svraštĕným čelem a třesoucími se rty prohlásila: „Protože jsi urazil ženu, která k tobĕ přišla na pokyn tvého otce a pod vlivem vlastní touhy   —   ženu zasaženou Amorovým šípem   —   přijdeš o své mužství a budeš žít mezi ženami jako tanečník. Staneš se kleštĕncem a pozbydeš veškeré úcty, ó Ardžuno.“

S tĕmito slovy se Urvaší otočila a odešla.

Ardžuna se hluboce zamyslel. Indra jistĕ musel předvídat, že k tomu dojde. Proč tedy požádal Čitrasénu, aby k nĕmu poslal Urvaší? Ardžuna šel ihned za Čitrasénou a řekl mu, co se stalo. Opakovanĕ se zmínil o kletbĕ. Čitraséna se potom vydal za Indrou a zpravil ho o situaci. Indra si zavolal Ardžunu a v soukromí si s ním promluvil.

„Ó nejlepší z lidí, Kuntí je nejslavnĕjší matka, protože jsi její syn. Svým sebeovládáním a trpĕlivostí jsi překonal dokonce i mudrce. Neboj se. Urvašina kletba ti prospĕje a ukáže se jako užitečná. Poslední rok svého vyhnanství budeš muset strávit nepoznán. Tehdy se její kletba vyplní, a až budeš žít jako kleštĕnec, nikdo tĕ nepozná. Až strávíš celý rok bez mužství, pak se ti tvá mužná síla opĕt vrátí.“

Ardžunovi se ulevilo. Přestal si dĕlat starosti s kletbou a dál žil šťastnĕ na nebesích se svým otcem a Čitrasénou.