Kapitola 4
Durjódhana začíná kout pikle
Pánduovci si v Hastinápuru začali užívat života. Hráli si s Dhritaráštrovými sto syny známými jako Kuruovci. Pánduovi synové je předčili ve všech smĕrech — silou, znalostmi i v zacházení se zbranĕmi. Zvláštĕ velkou silou vynikal Bhíma a tĕšilo ho při sportu porážet Kuruovce. Ničím se mu nedokázali vyrovnat, protože bujný Bhíma byl po svém božském otci nepřemožitelný. Při zápase ani v boji ho nikdo nepřekonal a snadno odrážel útoky jakéhokoliv počtu Kuruovců. Z chlapecké dovádivosti jim často provádĕl různé naschvály, a když se rozzlobili a snažili se mu to oplatit, jen se smál.
Zejména Durjódhana nemohl Bhímovy žerty a sílu vystát. Jako nejstarší syn slepého krále požíval v Kuruovĕ rodu nejvĕtší vážnosti. Starší Kuruovci ho pečlivĕ vychovávali a cvičili v královských umĕních, protože v nĕm spatřovali možného budoucího vládce svĕta. Mĕli na pamĕti nepříznivá znamení, která se objevila při jeho narození, a proto zvláštĕ dbali na to, aby ho naučili morálním zásadám. Princ byl silný a znalý všech druhů zbraní i umĕní politiky a od narození byl zvyklý být v královském paláci středem pozornosti. S příchodem Pánduovců se ale vše zmĕnilo. Pánduovi synové byli laskaví, skromní a oddaní svým starším příbuzným. Bhíšma, Vidura i ostatní starší Kuruovci si je okamžitĕ oblíbili. Jejich chování představovalo vítanou zmĕnu oproti Durjódhanovi a jeho bratrům, kteří mĕli sklony k sobectví a pýše a často se chovali zpupnĕ. Durjódhana začal vůči svým pĕti bratrancům brzy pociťovat zášť. Při pohledu na Bhímovy kousky jeho nevraživost rostla, jako když se do ohnĕ přilévá olej.
Po dalším dni plném ponížení ze strany Bhímy Durjódhana cítil, že už více nesnese. Promluvil s Dušásanou, druhým nejstarším ze sta Kuruovců. „Milý bratře, ten Bhíma nám neustále působí potíže. Všech sto najednou nás vyzývá k boji a rozhazuje nás kolem jako stébla trávy. V ničem ho nedokážeme předčit. Zahanbuje nás dokonce i v jídle tím, že toho sám sní tolik jako nás dvacet dohromady. Musíme nĕjak pokořit jeho pýchu.“
Durjódhana bĕhem řeči přimhouřil oči. Mĕl zlé úmysly. Tíhnul k zlovolným činům a jeho strýc Šakuni, který se usadil v Hastinápuru, ho v tom ještĕ povzbuzoval. Princ z Gándháry se cítil dotčen tím, že se Bhíšma rozhodl dát jeho sestru slepému Dhritaráštrovi, a ne Pánduovi. Nyní toužil po pomstĕ. Zapojil se do dvorských intrik, aby přišel na to, jak se Bhíšmovi pomstít. Ublížit Pánduovcům, kteří byli Bhíšmovi očividnĕ drazí, byl jedním z účinných způsobů. Zároveň by tím samozřejmĕ podpořil zájmy synů své sestry. Durjódhana byl ochotným spojencem. Chlapec vidĕl ve strýci, který neustále strojil nĕjaké úklady, svého učitele. Když si k nĕmu Durjódhana přišel na Bhímu stĕžovat, nebylo příliš tĕžké ho přesvĕdčit, aby Pánduovu chlapci provedl nĕco špatného.
Durjódhana prozradil Dušásanovi svůj odporný plán. „Zítra předložím Bhímovi ohromnou otrávenou hostinu. Až po jídle upadne do bezvĕdomí, spoutám ho a hodím do Gangy. Bez Bhímy jsou ostatní jeho bratři bezmocní a snadno si s nimi poradíme. Mému nároku na trůn tak již nebude stát nic v cestĕ.“
Dušásana se souhlasnĕ pousmál. Ani on nemohl vystát Bhímovo chování a stejnĕ jako Durjódhana cítil, že jeho postavení v Kuruovském rodĕ se po příchodu Pánduovců značnĕ otřáslo. Objal bratra a se smíchem se spolu vydali lesní cestou zpĕt do paláce.
Příštího rána Durjódhana navrhl, aby se šli všichni princové společnĕ pobavit k řece. Vzápĕtí tedy všichni nastoupili na své zářící vozy, které připomínaly mĕsta a jejichž obrovská kola, za jízdy rachotící jako hrom, zvedala oblaka prachu. Když dojeli ke břehu řeky, silní mladíci za smíchu a žertování sestoupili z vozů a vešli do prostorného sídla, které zde pro jejich zábavu a odpočinek nechal postavit Dhritaráštra.
Tento elegantní palác o sedmi poschodích byl postaven z bílého mramoru. Na vysokých zlatých stožárech na střeše vlály prapory mnoha barev. Byly v nĕm desítky pokojů, které skýtaly veškeré pohodlí. Každý pokoj byl vkusnĕ vyzdoben gobelíny, krásnými malbami a nábytkem ze slonoviny a korálu posázeným drahokamy a pokrytým zlatými poduškami. Královští hudebníci a tanečníci stáli poblíž připraveni prince bavit a k jejich ochranĕ jim král poskytl sto vybraných členů své stráže.
Uvnitř Durjódhana pozval všechny k velké hostinĕ, kterou pro nĕ připravil. Provedl je domem a pak ven do hlavních zahrad. Chlapci se s potĕšením dívali na rozlehlá jezírka plná červených a modrých lotosů, jejichž břehy pokrývala hebká tráva. Zurčení křišťálových vodopádů se mísilo se zpĕvem pestrobarevných cizokrajných ptáků. Vzduch byl nasycen opojnou vůní kvĕtů. Na trávĕ ležely připravené ozdobné podušky a velký počet služebníků čekal, až bude moci hostinu podávat.
Durjódhana se posadil vedle Bhímy a poručil služebníkům, ať přinesou jídlo. Bylo vynikající. Durjódhana předtím do Bhímovy porce osobnĕ přimíchal jed a poté mu jídlo na talíři nabídl. S předstíranou láskou mu je vlastnoručnĕ vkládal do úst. Bezelstný Bhíma nic netušil a spokojenĕ snĕdl svou obvyklou porci. Durjódhana byl v duchu radostí bez sebe, když Bhíma hladovĕ spořádal otrávené koláče, záviny, šlehačku, nápoje a další pochoutky.
Po hostinĕ Durjódhana navrhl, aby se šli všichni pobavit k řece. Chlapci k ní radostnĕ bĕželi jako o závod a tam zápasili, váleli se po zemi a házeli jeden druhého do průzračnĕ modré vody. Bhíma jako obvykle vynikal nejvĕtší silou. Nezdálo se, že by na nĕj jed nĕjak účinkoval. Princ, který o hlavu a ramena převyšoval své druhy, nemĕl v zápase sobĕ rovného. Každý, kdo se k nĕmu přiblížil, letĕl vzápĕtí do vody. Hravý Bhíma se potom potopil a rychlým pohybem svých paží zvedal vysoké vlny. Ostatní prince pak stahoval pod vodu.
Pozdĕ odpoledne začali být chlapci unavení. Vyšli z vody, oblékli se do bílých šatů a ozdobili zlatými šperky. Pak se zmoženĕ vydali zpĕt do svého sídla, aby tam strávili noc.
Bhíma v sobĕ mĕl tolik jedu, že by to zabilo sto mužů, ale sám začal pociťovat jeho účinek teprve až večer. Když přišla noc, syn boha vĕtru se cítil tak unaven, že se rozhodl ulehnout na břehu řeky, aby si odpočinul. Pomalu upadal do hlubokého spánku.
Když se ostatní princové vrátili zpĕt do paláce, Durjódhana vycítil svou příležitost. Spolu s Dušásanou spoutali Bhímovi ruce a nohy silnými provazy, kradmo se rozhlédli a rychle skutáleli bezvládného prince do řeky.
Bhíma se potopil ke dnu, kde ho začal unášet spodní proud. Gangou se dalo vstoupit do nebeského sídla božských hadů nágů a Bhíma byl unášen po mystické cestĕ přímo do jejich středu. Hadi začali človĕka, který se tak náhle objevil mezi nimi, ihned kousat a ukázalo se, že jejich prudký jed působí jako protilátka na Durjódhanův jed z rostlin. Jak účinek jedu slábl, Bhíma se začal pomalu probírat. Probudil se na neznámém břehu řeky, obklopen hady hrozícími mu svými jedovými zuby.
Bhíma zpřetrhal provazy, kterými byl spoután, popadl hady a mrštil jimi o zem. Nĕkteré zašlápl do zemĕ a jiné odhodil do dálky. Když ostatní hadi vidĕli, jak tucty z nich zbavil vĕdomí, v hrůze se odplazili pryč.
Nágové se rychle odebrali ke svému králi, Vásukimu, a vydĕšenými hlasy mu sdĕlili: „Ó králi, ocitl se mezi námi človĕk spoutaný provazy. Zřejmĕ byl otráven, neboť byl v bezvĕdomí. Když jsme ho uštkli, nabyl vĕdomí a přemohl nás. Mĕl by ses za ním ihned vydat.“
Vásuki na sebe vzal lidskou podobu, zvedl se ze svého drahokamy zdobeného trůnu a vznešenou chůzí vyrazil ze svého paláce. Arka, vůdce nágů, šel s ním. Kdysi dávno žil na Zemi mezi lidmi. Byl pradĕdem Kuntí a v Bhímovi okamžitĕ poznal svého pravnuka. S úsmĕvem se princi představil a objal ho.
Vásukiho tento pohled potĕšil a Arkovi řekl: „Jakou službu můžeme prokázat tomuto chlapci? Obdarujme ho hojností drahokamů a zlata.“
Arka pohlédl na mocného Bhímu a odpovĕdĕl: „Myslím, že bychom princi nejlépe posloužili, kdybychom mu dali okusit naši rasu.“
Vásuki souhlasil. Vrátil se s Bhímou zpĕt do svého paláce a nechal přinést nádoby s nebeským nápojem, rasou, který se získával z nebeských rostlin. Stačilo, aby človĕk vypil jeden jediný pohár, a navždy získal sílu tisíce slonů. Nágové před Bhímu postavili nesčetnĕ nádob a vybídli ho, ať se napije. Bhíma se posadil tváří k východu a tak jako vždy před jídlem či pitím se pomodlil k Pánu. Pak pozvedl jednu z velkých nádob s rasou a na jeden lok ji vyprázdnil.
Nágové ohromenĕ přihlíželi, jak Bhíma vypil osm nádob božského elixíru, pokaždé na jediný lok. Ani ten nejmocnĕjší z nich by nĕco takového nedokázal. Když se Bhíma dostatečnĕ napil rasy, opĕt pocítil ospalost. Vásuki mu nabídl nebeské lože a princ na nĕ ulehl. V hlubokém spánku strávil osm dní, bĕhem nichž jeho tĕlo vstřebávalo rasu. Probudil se devátého dne a cítil, že má nesmírnou sílu. Nágové mu prozradili, že rasa mu dala sílu desetitisíce slonů. Teď bude v boji nepřemožitelný. Vásuki Bhímovi řekl, ať se vykoupe v posvátných vodách blízké řeky Mandákiní a potom si oblékne šaty, které mu král nágů přinesl. Pak ať se rychle vrátí domů, protože jeho příbuzní si už o nĕho dĕlají velké starosti.
Bhíma se vykoupal, snĕdl nebeské pokrmy, které mu nabídli nágové, oblékl si šaty z bílého hedvábí a ozdobil se zlatými šperky. Nágové ho pak odvedli k řece. Vstoupili do ní spolu s Bhímou a bĕhem nĕkolika chvil ho vyvedli z vody poblíž místa, kde do ní byl vhozen. Užaslý Bhíma se rozbĕhl zpátky do Hastinápuru.
Ve mĕstĕ Kuntí uvidĕla, že se její synové vrátili bez Bhímy. Ostatní prince překvapilo, že tam ještĕ není. Předpokládali totiž, že šel napřed. Durjódhana s Dušásanou předstírali znepokojení, ale potají se radovali, protože Bhímu považovali za mrtvého.
Ctnostný Judhišthira považoval druhé za stejnĕ čestné, jako je on sám. Nic zlého netuše matce řekl: „Dlouho jsme Bhímu hledali v zahradách i v paláci. Šli jsme do lesů a volali jsme ho. Nakonec jsme si začali myslet, že už určitĕ odešel.“
Judhišthiru přepadly obavy. Možná Bhímu nĕkdo zabil. Kuntí se obávala téhož a požádala ho, aby se s bratry vrátil zpĕt do paláce Bhímu hledat. Když její synové odešli, zavolala Viduru a řekla: „Ó moudrý, bojím se o Bhímovo bezpečí. Nevrátil se s ostatními. V Durjódhanových očích vídávám často zlý pohled. Vím, že vůči Bhímovi překypuje nevraživostí. Možná, že ho zabil.“
Kuntí doufala, že jí Vidura poskytne útĕchu, neboť jeho slova byla vždy hluboce uvážlivá a uklidňující. Vidura ji nezklamal. Odpovĕdĕl: „Nepřemýšlej tak, ó laskavá ženo. Vznešený riši Vjásadéva řekl, že tvoji synové budou žít dlouho. Jeho slova nikdy nemohou být nepravdivá. Totéž platí i o slovech bohů, kteří tvým synům předpovĕdĕli slavnou budoucnost.“
Přesto Vidura nezapomnĕl na zlá znamení, která doprovázela Durjódhanovo narození, a varoval Kuntí, ať je ostražitá. Zlovolný princ byl všeho schopný.
Osm dní Kuntí a její synové úzkostlivĕ čekali na jakékoliv zprávy o Bhímovi. Pak ho ráno devátého dne spatřili bĕžet k nim. Jeho bílé hedvábné šaty mu vlály ve vĕtru. Přistoupil přímo ke Kuntí a poklonil se jí u nohou. Když vstal, každý z jeho bratrů ho vřele objal. Se slzami radosti v očích se ho všichni dychtivĕ vyptávali, kde byl.
Bhíma znal okolnosti, za jakých se dostal do řeky. Když zjistil, že je spoutaný provazy, domyslel si, že to udĕlal zlomyslný Durjódhana. Vásuki mu jeho podezření potvrdil. Král nágů díky svému božskému zraku vidĕl vše. Bhíma vyprávĕl celý příbĕh svým bratrům — jak se dostal do království nágů a jak získal darem rasu. Bratři pochopili, že i když Kuruovci plánovali Bhímovu smrt, řízením Prozřetelnosti se mu dostalo nesmírného požehnání.
Judhišthira byl šokován, když se dozvĕdĕl o nepřátelském postoji svých bratranců, a pečlivĕ celou situaci zvažoval. Kdyby se starší rodu dozvĕdĕli, co se stalo, mezi princi by zavládlo otevřené nepřátelství a Durjódhana by se jich jistĕ snažil co nejdříve zbavit. Postavení Pánduovců nebylo nijak pevné. Jejich otec byl mrtev a králem byl Dhritaráštra, který slepĕ miloval Durjódhanu i své ostatní syny, a bylo nepravdĕpodobné, že by se proti nim postavil, aby ochránil své synovce. Judhišthira tedy přikázal svým bratrům, aby mlčeli. O tom, k čemu došlo, se nemĕli nikomu ani zmínit.
Kuntí se však svĕřila Vidurovi, který jí poradil, ať se drží Judhišthirova návrhu. Pánduovci tedy nic neprozradili, ale od toho dne začali být ostražití a neustále Kuruovce, a zvláštĕ Durjódhanu s Dušásanou, sledovali.
Kromĕ sta synů Gándhárí Dhritaráštra počal ještĕ jednoho syna se služebnou, která mu sloužila bĕhem dlouhého tĕhotenství jeho ženy. Na rozdíl od svých bratrů tento chlapec, Jujutsu, vůči Pánduovcům žádnou zášť či nepřátelství necítil. Jednoho dne Judhišthirovi tajnĕ sdĕlil, že Durjódhana, který byl nezdarem svého plánu zabít Bhímu hluboce zklamán, opĕt zamíchal velké množství smrtelnĕ jedovatého durmanu do Bhímovy ohromné porce jídla.
Bhíma se smál, když se tu zprávu dozvĕdĕl. Jelikož vypil nebeský elixír nágů, nemĕl z Durjódhany žádný strach. Posadil se před ním a vesele snĕdl všechno otrávené jídlo. Durjódhana žasl, že to Bhímovi ani v nejmenším neuškodilo, a s neskrývanou nenávistí zíral na Pánduova syna.
Ačkoliv kuruovští princové Pánduovce nenávidĕli, Bhíšma s Vidurou je milovali a trávili s tĕmito pĕti ctnostnými a laskavými princi mnoho času. Zvláštĕ Bhíšma k nim od té doby, co přišli z lesa, cítil otcovské pouto. Mĕl Pándua rád a nyní pociťoval stejnou náklonnost i vůči Pánduovým synům. Chlapci mu jeho lásku opĕtovali a všemožnĕ mu sloužili.
Pánduovci se také tĕšili přízni svého učitele vojenského umĕní, Kripy. Kripa byl vznešený syn bráhmany, který přijal povolání válečníka. Jednou Pánduovcům vyprávĕl svůj příbĕh. Jeho otec, riši jménem Gautama, se podroboval tvrdé askezi a cvičení v boji se zbranĕmi, k nĕmuž tíhnul. Gautamova askeze a umĕní boje byly tak veliké, že se i sám Indra obával, že by ho riši mohl svou mocí předčit a připravit ho o jeho postavení v nebi. Znepokojený bůh proto poslal krásnou apsaru, nebeskou vílu, aby odvedla Gautamovu pozornost od askeze. Když před sebou riši spatřil spoře odĕnou apsaru, přestal ovládat svou mysl a vypustil semeno. To dopadlo do keříčku vřesu a z nĕj se narodily dvĕ dĕti. Gautama po spatření apsary uprchl, aniž by tušil, že zázračným způsobem počal dĕti. Brzy poté, co zmizel, našlo obĕ dĕti nĕkolik králových vojáků a přineslo je do Hastinápuru.
Nĕjaký čas poté Gautama, který svou mystickou silou vše pochopil, přišel do mĕsta a vyprávĕl králi, k čemu došlo. Riši svého syna naučil veškerému svému vojenskému umĕní a Kripa se pozdĕji stal učitelem princů.
Bhíšma byl s Kripovou výukou spokojen. Z chlapců se stávali skuteční mistři ve válečnickém umĕní. Přál si však, aby se také naučili tajům zacházení s nebeskými zbranĕmi, a byli tak v boji neporazitelní. Kripovi toto poznání scházelo, a Bhíšma tedy hledal vhodného učitele, který by mohl prince dále vzdĕlávat v umĕní boje. Žádný z tĕch, které vidĕl, mu však nepřipadal pro jejich výchovu dostatečnĕ způsobilý.
Jednoho dne chlapci přibĕhli k Bhíšmovi s podivnou zprávou. Hráli si s míčem v lese, když tu jim míč spadl do hluboké vyschlé studny a oni jej nedokázali dostat ven. Jak tam tak stáli u studny a rozpačitĕ hledĕli jeden na druhého, přišel k nim človĕk tmavé pleti. Byl to pohublý a očividnĕ chudý bráhmana. Jeho tĕlo vydávalo jasnou záři a oči mu jen plály. Princové ho obklopili a zeptali se ho, jestli by jim nemohl pomoci. Bráhmana se lehce pousmál a řekl: „Hanba vaší povĕsti válečníků. K čemu jsou dobré vaše obratné paže, když ani nedokážete získat zpĕt ztracený míč? Když mi dáte nĕco k jídlu, dostanu zpĕt nejen váš míč, ale i tento svůj prsten.“
S tĕmito slovy si prsten sundal a hodil do studny. Judhišthira mu řekl: „Ó bráhmano, získáš-li zpĕt míč i prsten, pak s Kripovým svolením zajistíme, abys mĕl už po celý život o živobytí postaráno.“
Bráhmana uchopil hrst dlouhých stébel trávy a řekl: „Podívejte se, jak tato stébla obdařím silou zbraní, probodnu jimi míč a pak ho opĕt vynesu nahoru.“ Pronesl mantry a hodil stébla jedno po druhém do studny. První probodlo míč a každé další se zabodlo do předcházejícího, čímž vytvořily dlouhý řetĕz. A bráhmana míč ze studny vytáhl.
Princové byli ohromeni. „To je skutečnĕ úžasné, ale ukaž nám, jak získáš zpĕt prsten.“
Bráhmana si půjčil od jednoho z princů luk a vystřelil do studny jediný ostrý šíp. Pomocí nĕho dostal ze studny prsten zachycený na jeho hrotu. Princové se kolem bráhmany shlukli a požádali ho, ať jim prozradí své jméno. Nikdy předtím takové umĕní nevidĕli. Bráhmana jim řekl, aby šli za Bhíšmou a popsali mu, co vidĕli. On již bude vĕdĕt, o koho jde. Dodal, že na nĕ počká v lese, než se vrátí.
Chlapci bĕželi zpĕt do mĕsta a o všem řekli Bhíšmovi. Když vyslechl jejich příbĕh, oči se mu rozzářily radostí. To nemohl být nikdo jiný než Dróna, žák jeho vlastního učitele válečného umĕní, Parašurámy. Bhíšma toho o Drónovi slyšel vyprávĕt od rišiů hodnĕ. Jistĕ šlo o řízení Prozřetelnosti. Princové nemohli získat lepšího učitele. Bhíšma se spolu s chlapci vydal za bráhmanou a když zjistil, že jde skutečnĕ o Drónu, jak předpokládal, ihned mu nabídl místo královského učitele. Dróna nabídku přijal a vydal se s Bhíšmou do Hastinápuru.
Když byli zpĕt ve mĕstĕ, Bhíšma nechal Drónu, ať všem vypráví o své minulosti. Dróna pohlédl na nedočkavĕ přihlížející prince. Přáli si vĕdĕt o tomto neobyčejném bráhmanovi vše. Byl synem Bharadvádži, všemocného rišiho, který po tisíce let sídlil v hlubokém lese a jen před nedávnou dobou odešel do nebes. Přestože byl bráhmana, Drónu přitahovalo umĕní boje. Když žil v poustevnĕ svého otce, naučil se vĕdĕ o zbraních od jiného mocného rišiho, Agnivéši. Získal rovnĕž poznání o nebeských zbraních od vznešeného Parašurámy. Navzdory tĕmto rozsáhlým znalostem však zůstal chudým bráhmanou a stĕží uživil svou rodinu. Proto se vydal do Hastinápuru v nadĕji, že bude zamĕstnán jako učitel princů.
Bhíšma řekl: „Usaď se zde ve mĕstĕ. Budeš se tĕšit veškerému pohodlí spolu s Kuruovci, kteří budou poslušni tvých rozkazů. Celé království i s veškerým bohatstvím a následovníky našeho rodu jsou i tvými. Ó nejlepší z bráhmanů, tvůj příchod je pro nás velkým štĕstím.“
Dróna dostal prostorný, znamenitĕ zařízený dům, vybavený vším pohodlím a udržovaný mnoha služebníky. Pak přivedl do Hastinápuru svou manželku a syna, aby s ním žili mezi Kuruovci, a Pánduovce i Kuruovce přijal za své žáky.
Dróna učil prince všemu, co vĕdĕl o boji i o zbraních, a chlapci cvičili každý den od úsvitu do západu slunce. Když se roznesla zpráva o jeho válečnické škole, přišli se k vĕhlasnému Drónovi učit i princové z ostatních království. Vrišniové, Andhakové a ostatní slavné a mocné dynastie poslaly své prince k Drónovi a on je všechny přijal za své žáky. Brzy jich mĕl na tisíce.
Mezi všemi chlapci vynikal Ardžuna. Neustále byl Drónovi po boku, puzen touhou pochytit i ty nejnepatrnĕjší dovednosti nebo zvláštní triky. Jeho schopnostem, rychlosti, vytrvalosti a odhodlání se ostatní princové nedokázali přiblížit. Ardžuna se stal nejlepším a Dróna byl přesvĕdčen, že se mu nikdo nevyrovná.
Z přirozené otcovské náklonnosti chtĕl učitel Drónáčarja poskytnout zvláštní výuku také svému synovi Ašvatthámovi. Všem princům dal nádoby s úzkým hrdlem a požádal je, aby je u řeky naplnili. Vlastnímu synovi však dal nádobu se širokým hrdlem, aby se mohl vrátit jako první a získat tak nĕjakou dobu výuky navíc. Ardžuna Drónův zámĕr pochopil. Naplnil tedy svou nádobu pomocí nebeské vodní zbranĕ a vrátil se ještĕ před Ašvatthámou. Když Dróna vidĕl jeho odhodlanost, usmál se. Jeho touha učit se od svého učitele nemĕla obdoby. Ardžuna vždy Drónu pečlivĕ uctíval a velice dbal každého jeho pokynu. Díky své oddanosti studiu a svému guruovi se stal Drónovým oblíbeným studentem.
Jednou v noci Ardžuna jedl, když tu pojednou zhasla lampa a v místnosti nastala naprostá tma. Ardžuna pokračoval v jídle, jako by se nic nestalo. Tak si uvĕdomil, že díky zvyku si dokáže vložit jídlo do úst, i když nic nevidí. Pak začal cvičit lukostřelbu v noci a mířil na neviditelné terče. Když Dróna vidĕl jeho nadšení, mĕl nesmírnou radost a Ardžunovi řekl: „Udĕlám z tebe bojovníka, který nebude mít na celé Zemi soupeře. Nikdo se ti nevyrovná.“
Učil Ardžunu bojovat na hřbetĕ konĕ i slona, na bojových vozech i na zemi. Ukázal mu veškeré dovednosti v boji s kyjem, mečem, oštĕpem, kopím, šipkami a dalšími druhy zbraní. Naučil ho také bojovat s jakýmkoliv počtem soupeřů zároveň. Jak Dróna slíbil, jeho umĕní se na Zemi brzy nikdo nevyrovnal.
Jednoho dne požádal princ z lesního kmene Nišádů Drónu, aby ho učil. Jmenoval se Ékalavja. Dróna odpovĕdĕl, že jeho škola je určena pouze pro krále a prince, a Ékalavja zdrcenĕ odešel. Protože si však velmi přál dosáhnout mistrovství ve válečných vĕdách, cvičil se v lese sám. Zhotovil si podobu Dróny a dennĕ ji uctíval a modlil se k Drónovi o dovednost v zacházení se zbranĕmi. Postupnĕ se z nĕho stal zkušený lukostřelec.
Jednou ho při cvičení vyrušil pes, který začal poblíž hlasitĕ štĕkat. Aniž by psa vidĕl, ihned vystřelil sedm šípů, které mu pevnĕ zavřely tlamu.
Tou dobou byl v lese Ardžuna se svými bratry a uvidĕli psa s tlamou probodanou šípy. Žasli nad tím a divili se, kdo mohl nĕco takového dokázat. Brzy nato potkali Ékalavju a zeptali se tohoto tmavého Nišády se spletenými vlasy a pokrytého špínou, co je zač. Odpovĕdĕl jim: „Jsem Ékalavja z kmene Nišádů, žák Dróny. Cvičím sám v lese a toužím se stát nejlepším lukostřelcem.“
Ardžunovi se sevřelo srdce úzkostí. Tento chlapec se prohlašoval za Drónova žáka, přestože jím byl odmítnut. To bylo zcela v rozporu se všemi náboženskými zásadami. Nikdo se nemohl vydávat za guruova žáka, aniž by jím byl jako žák přijat. A Ékalavja dokonce opovrhl příkazem svého takzvaného gurua. Dróna mu řekl, že jeho studentem být nemůže. Nišáda očividnĕ postrádal jakoukoliv oddanost Drónovi navzdory předstírání opaku, neboť Drónův pokyn nepřijal. Jak si tedy mohl dovolit prohlašovat se za Drónova žáka — a navíc prakticky nejlepšího ze všech? Jeho umĕní bylo udivující, ale získal je na základĕ neposlušnosti. Ardžuna se okamžitĕ odebral za svým guruem, aby ho o tom zpravil.
Když se poklonil u Drónových nohou, řekl: „Ó mistře, když jsi mĕ přivinul na svou hruď, slíbil jsi mi, že budu nejlepším ze všech tvých studentů. Tvou milostí se tak skutečnĕ stalo. Ale vidím, že máš ještĕ jiného žáka, mocného nišádského prince Ékalavju, jehož umĕní se blíží mému. Tento bojovník cvičí sám v lese a uctívá tvé posvátné nohy. Znamená to, že se mi vyrovná?“
Dróna okamžitĕ pocítil znepokojení. Pamatoval si, jak poslal Ékalavju pryč, a chápal Ardžunovu narážku i obavy. Na nĕkolik okamžiků se zamyslel a pak řekl: „Pojď se mnou, Ardžuno. Dnes zjistíme, jakým žákem tento princ je.“
Dróna se ihned vydal s Ardžunou do lesa. Když je Ékalavja spatřil přicházet, padl k zemi a dotkl se Drónových nohou. Pak zůstal stát před Drónou se sepjatýma rukama a řekl: „Jsem tvůj žák, můj pane. Přikaž mi, co si přeješ.“
Dróna překvapenĕ hledĕl na Ékalavju i na svou sochu stojící opodál. Připomnĕl si den, kdy za ním lesní princ přišel a kdy ho odmítl. To, že se teď vydával za jeho žáka, Drónu velice rozzlobilo. Učitel Kuruovců nechtĕl Ékalavjovi předat žádné vojenské dovednosti. Příslušníci kmenů na nižší společenské úrovni obvykle postrádali ctnosti členů královských rodů a nenásledovali védské náboženství. Předat neurozenému človĕku příliš velkou válečnou moc by mohlo být nebezpečné. Dróna si dĕlal starosti zvláštĕ kvůli Ékalavjovi, neboť kmen Nišádů nespolupracoval s ctnostnou vládou Kuruovců. Dróna nepřijímal do své školy ani prince z Kuruovcům nepřátelských rodů.
Dróna se nĕjaký čas rozmýšlel. Jeho první odhad Ékalavji byl očividnĕ správný. Nišáda projevil nedostatek ctnosti tím, že se lživĕ prohlašoval za jeho žáka. Bylo zřejmé, že mu šlo jen o povĕst studenta vĕhlasného učitele, aniž ho však chtĕl doopravdy poslouchat.
S mírným úsmĕvem nakonec Dróna Nišádovi řekl: „Ó hrdino, jestli skutečnĕ chceš být mým žákem, pak mi musíš dát nĕjakou dakšinu. Žák by mĕl být připraven dát svému guruovi cokoliv. Proto tĕ žádám o tvůj pravý palec.“
Dróna vĕdĕl, že od Ékalavji žádá hodnĕ. Ztráta palce by poškodila jeho lukostřelecké umĕní. Pokud však chtĕl být znám jako Drónův žák, nemohl odmítnout. Dróna si také přál ukázat, že učitele nelze potĕšit a dokonalosti dosáhnout nečestnĕ. Tím, že si vezme Ékalavjův palec, se také zbaví jakékoliv hrozby, kterou by on nebo jeho kmen mohl pro Kuruovce představovat.
Dróna hledĕl pln očekávání na nišádského prince, který okamžitĕ vytáhl svůj lovecký nůž. Ačkoliv nebyl schopen přijmout Drónův první pokyn, nechtĕl, aby byl znám jako ten, kdo nebyl schopen dát svému guruovi dakšinu. Vĕdĕl také, že veškeré jeho poznání a umĕní by přišlo nazmar, kdyby Drónovu žádost odmítl. Bez sebemenšího váhání si tedy palec uřízl a podal jej Drónovi.
Dróna si palec vzal a princi podĕkoval. Požehnal mu zvednutou rukou, otočil se a rychle odešel následován Ardžunou, kterému se viditelnĕ ulevilo. Svým rozhodným zásahem Dróna nepochybnĕ podpořil náboženské zásady.