Kapitola 5
Přehlídka válečného umění
Žáky učitele Dróny Bhímu a Durjódhanu, soky na život a na smrt, nikdo nepřekonal v boji s kyjem, Judhišthira vynikal v hodu oštĕpem a v zápase na válečných vozech, Nakula a Sahadéva byli nejlepšími šermíři a Ašvatthámá projevoval nejvĕtší nadání v ovládání mystických zbraní. Ardžuna však po všech stránkách předčil každého. Stal se atirathou, válečníkem schopným bojovat se šedesáti tisíci bojovníky najednou. To jen zvĕtšilo nevraživost Dhritaráštrových synů, kterou cítili k Ardžunovi i k jeho bratrovi, mocnému Bhímovi.
Jednoho dne se Dróna rozhodl provĕřit schopnosti svých žáků. Vysoko na strom umístil dřevĕného ptáka, svolal všechny prince a každému z nich řekl: „Chop se luku a zamiř tomu ptáku na oko. Jednoho po druhém vás vyzvu ke střelbĕ.“
Prvního vyzval Judhišthiru. Když si na tĕtivu nasadil šíp a zamířil, Dróna pronesl: „Ó princi, řekni mi, co vidíš.“
Judhišthira odpovĕdĕl, že vidí své bratry, Drónu, strom i ptáka. Dróna se ho znovu a znovu ptal, co vidí, a pokaždé dostal stejnou odpovĕď. Dróna ho nakonec pokáral a řekl mu, ať nestřílí a jde se posadit. „Cíl bys stejnĕ netrefil,“ pronesl mrzutĕ.
Pak zavolal Durjódhanu. Když byl připraven ke střelbĕ, Dróna mu položil tutéž otázku. Princ odpovĕdĕl jako Judhišthira a Dróna i jemu řekl, aby si šel sednout. Dróna volal jednoho prince za druhým a všichni mu odpovídali podobnĕ. Nikomu na ptáka v korunĕ stromu vystřelit nedovolil.
Nakonec zavolal Ardžunu. Když napnul luk a připravil se ke střelbĕ, Dróna se ho zeptal: „Řekni mi, co vidíš. Vidíš mĕ, své bratry a strom?“
Ardžuna odpovĕdĕl: „Vidím jen ptáka. Tebe, bratry ani strom nevidím.“ To Drónu potĕšilo. Po chvilce se ho zeptal: „Když vidíš ptáka, tak mi, prosím tĕ, řekni, jak vypadá.“
Ardžuna na to řekl: „Vidím jen jeho hlavu. Tĕlo nevidím.“
Dróna cítil, jak se mu radostí zježily vlasy, a řekl: „Střílej!“
Arjuna released his arrow and it struck the wooden bird in the eye, sending it tumbling to the ground. With tears of joy Droṇa embraced his disciple as Duryodhana and his brothers looked on in anger.
Some time after that Droṇa went with the princes to the Ganges to bathe. As he entered the water he was seized by a fierce crocodile. Although capable of freeing himself, Droṇa cried out, “O princes, quickly kill this beast and rescue me!”
The princes were confounded with sorrow at seeing their teacher held by the crocodile. They froze in fear--all except Arjuna. He instantly fired five arrows which struck the reptile under the water and cut it to pieces. Its mouth fell open and released Droṇa’s leg. Droṇa came to the river bank and took Arjuna aside. He said to him, “I wish to give you the greatest of weapons. Take from me the knowledge of the brahmāstra, the irresistible missile endowed with Brahmā’s power. This weapon should only be used against supernatural foes, for if released against others it may destroy the very world.” Droṇa then told Arjuna that no one would ever become superior to him with a bow. He was now invincible.
Seeing that the princes had become expert in arms and warfare, Droṇa went to Dhṛtarāṣṭra and said, “O King, your sons have completed their education. With your permission they may now display their proficiency. Let me therefore arrange an exhibition.”
Dhṛtarāṣṭra thanked Droṇa for instructing the princes and said, “I envy those who will be able to witness the prowess of my sons. I shall attend the display with Vidura who will be my eyes. With his assistance please make the preparations, O best of Brahmins.”
Droṇa and Vidura then went outside of the city and selected a large, flat piece of land. After sanctifying the spot with prayers and offerings to the gods, Droṇa had skilled architects construct a great stadium. It had a vast central area and platforms rising on all four sides. Wealthy merchants sponsored the installation of thousands of beautiful seats carved from wood and inlaid with ivory and pearls. Rows of golden thrones encrusted with coral and gems were built on the royal platform. The stadium’s sides reached up to the sky and were adorned with tall white flagstaffs bearing colored pennants that fluttered in the breeze.
On an auspicious day determined by the royal astrologers, the citizens entered the stadium eager to see the princes display their power. Bhīṣma and Vidura, leading Dhṛtarāṣṭra by the arm, walked at the head of the procession. They were immediately followed by Droṇa and Kṛpa, along with other members of the royal party such as Bāhlika, Somadatta and other kings visiting from surrounding kingdoms. The royal ladies came out of the city dressed in dazzling robes and ornaments, accompanied by numerous maids-in-waiting. The ladies ascended the royal platforms like goddesses ascending the holy Mount Meru.
Crowds of citizens of all four castes thronged into the stadium and marvelled at its beauty. Large sections were built of pure gold and were studded with priceless vaidurya gems. It was decorated with countless garlands of bright flowers and strings of pearls. The sound of people filling the stadium was like the surging ocean. Trumpets were blown and drums beaten, mixing with the blasts of thousands of conches and the excited talk of the people.
When everyone was seated, Droṇa entered the arena with his son Aśvatthāmā. He wore white robes and white garlands, and his body was smeared white with sandalwood paste. His hair and beard were also white, and with his powerful son he looked like the moon accompanied by Mars. The noise of the crowd subsided as Droṇa entered. Droṇa then had a large number of Brahmins perform auspicious rites in the arena. The mantras echoed around the stadium. Expert musicians simultaneously played their instruments, creating a sound that pleased and calmed the audience, who sat in expectation.
The princes then entered the arena, headed by Yudhiṣṭhira and striding like proud and mighty lions. They were clad in brilliant armors and equipped with every kind of weapon. Droṇa ordered them to show off their different skills. Beginning with Yudhiṣṭhira, the princes stepped forward one by one. They mounted swift horses and rode them expertly, wheeling about the arena and hitting both still and moving targets with arrows engraved with their respective names.
Thousands of arrows sped in all directions, and some of the citizens ducked in fear. Others were fearless, their eyes wide with wonder. Sounds of “Excellent! Well done!” resounded through the stadium. The princes’ weaponry skills, horseback riding and chariot driving were breathtaking. After displaying all these skills, they pulled out their gleaming blue swords and rushed, shouting, at one another. They thrust and parried, adroitly dodging each others’ attacks. The people saw with delight the grace, speed and strength of all the princes.
Droṇa then had Bhīma and Duryodhana step forward to display mace fighting. The two heroes glared at each other and bellowed like furious bulls. Holding aloft massive iron maces they circled, each with his gaze fixed on the other. As Vidura described the scene to Dhṛtarāṣṭra, and Kuntī to Gāndhārī, the two princes aimed terrific blows at each other. Their maces collided with thunderous crashes, sending showers of sparks into the air.
Diváci se rozdĕlili. Nĕkteří podporovali Bhímu a jiní zase Durjódhanu. Výkřiky: „Pohleď na siláka Bhímu!“ nebo „Jen se podívej na mocného Durjódhanu!“ zaplnily stadión. Dróna pochopil, že zápas začíná být příliš vážný a také vidĕl, že lidé jsou čím dál tím vzrušenĕjší. Řekl svému synovi, ať vkročí mezi řvoucí soupeře a zastaví je. Ašvatthámá uposlechl svého otce a rychlým pohybem vpřed se mu podařilo oba prince od sebe oddĕlit.
Když se od sebe Bhíma a Durjódhana vzdálili, stále na sebe zlostnĕ zíraje, stoupl si do středu arény Dróna. Přerušil hudebníky a promluvil hlasem rozléhajícím se jako hrom: „Nyní pohleďte na Ardžunovy schopnosti. Je mi dražší než vlastní syn. Tomuto Indrovu synovi se v žádném druhu vojenského umĕní nikdo nevyrovná.“
Bĕhem Drónova proslovu do arény vstoupil vznešený Ardžuna, odĕn ve zlatém brnĕní a s objemným zlatým toulcem na zádech. Vypadal jako mrak odrážející paprsky večerního slunce ozářený duhou a záblesky svĕtla. Nepřemožitelný princ kráčel chůzí lva, a když se rozhlédl po arénĕ, vydĕsil každého, na koho padl jeho pohled.
Z publika vycházely radostné výkřiky. Lidé troubili na lastury a rozeznívali hudební nástroje. „Tento pohledný mladík je Kuntin třetí syn, je nejlepší ze všech ctnostných mužů a ze všech nejsilnĕjší,“ říkali jedni. „Je synem mocného Indry a nejlepším ochráncem Kuruovců,“ dodávali druzí. Z davu byla slyšet samá chvála. Když to slyšela Kuntí, cítila, jak jí z prsou prýští mléko, které jí, spolu se slzami, zmáčelo hruď.
Dhritaráštra se zeptal, proč lidé tak radostnĕ pokřikují. Když mu Vidura odpovĕdĕl, že je to kvůli tomu, že se v arénĕ objevil Ardžuna, Dhritaráštra řekl: „Jak jsem požehnán třemi syny Kuntí. Jsou jako tři obĕtní ohnĕ a Kuntí je jako obřadní palivo.“
Uvnitř ale vřel zlostí. Proč takhle lidé neprovolávají slávu jeho synům? Cožpak se Durjódhana Ardžunovi nevyrovná? Kdyby jen mohl vidĕt, co se dĕje.
Vidura popisoval slepému králi dĕní v arénĕ. Ardžuna předvádĕl jednu nebeskou zbraň po druhé. Agniho zbraní chrlil oheň a Varunovou proudy vody, Vájuovou zbraní spustil obrovský vichr a zbraní pardžanja prudký liják, pomocí zbranĕ bhouma stvořil kus zemĕ a zbraní párvatja vztyčil uprostřed arény kopec. A pak, použitím zbranĕ antardhána, nechal všechny tyto vĕci opĕt zmizet.
Zatímco lidé lapali po dechu, princ předvedl všechny druhy mystických sil. V jednu chvíli vypadal jako vzrostlá palma a podruhé byl malý jako palec. Chvíli byl na svém vojenském voze a za okamžik už stál na zemi daleko od nĕho. Dróna vpustil do arény mechanického železného kance, který se velkou rychlostí řítil na její druhý konec, a Arjuna ho zasáhl do tlamy pĕti šípy, jako by byly jeden. Dvacet šípů vstřelil do dutého kravského rohu, který se točil na lanĕ připevnĕném na tyči. Poté, co Ardžuna ukázal svou zručnost v zacházení s lukem, vytáhl meč a kyj a předvedl s nimi množství obratných pohybů.
Přehlídka byla témĕř u konce. Přestala hrát hudba a vzrušení publika opadlo. Náhle všichni zaslechli, jak u brány stadiónu kdosi mocnĕ tleská rukama a řve jako rozlícený slon. Zřejmĕ přišel nĕjaký ohromný silák. Lidé se začali rozhlížet, kdo tyto zvuky vydává. „Pukají snad skály vedví? Trhá se snad Zemĕ?“ Ostatní se domnívali, že jistĕ přišel nĕjaký žárlivý bůh, aby ukázal svou moc a sílu.
Dróna vyskočil a obklopen bratry Pánduovci se podobal Mĕsíci mezi jasnými hvĕzdami. Durjódhana stál se stovkou svých bratrů jako Indra s nebešťany. Všichni hledĕli k bránĕ. Přicházel k nim bojovník, který vypadal jako planoucí slunce. Na sobĕ mĕl zářící brnĕní, které bylo přirozenou součástí jeho tĕla, a ozdoben byl náušnicemi svítícími jako oheň. Zemĕ pod jeho kroky dunĕla a připomínal kráčející horu. Dav zůstal bez pohnutí a upřenĕ sledoval nového příchozího. Kdo je to?
Ten hezký mladík kráčel přímo k Drónovi. Ponĕkud nedbale se poklonil u jeho nohou a potom vzdal úctu Kripovi. Otočil se opĕt k Drónovi a řekl mu hlasem, který se rozléhal do všech koutů stadiónu. „Jsem Karna. S tvým dovolením, ó bráhmano, předvedu tytéž schopnosti jako Ardžuna. A nejen to, všechny výkony, které předvedl Kuntin syn, jistĕ překonám. Dívejte se a žasnĕte.“
Lidé najednou povstali, jako by je nĕkdo zvedl, a začali tleskat. Ardžuna se cítil zahanben a rozzloben. Svíral a otevíral pĕsti pokryté chrániči prstů z ještĕří kůže. Při pohledu na Karnu mu oči plály jako oheň.
Dróna souhlasnĕ přikývl a Karna přešel doprostřed arény, kde ihned začal předvádĕt svou obratnost. Všem Ardžunovým výkonům se vyrovnal a diváci souhlasnĕ pokřikovali. Když skončil, přistoupil k nĕmu Durjódhana a vřele ho objal. Konečnĕ tu byl nĕkdo, kdo se mohl postavit tomu zpupnému Ardžunovi. Pánduovští princové byli středem pozornosti již příliš dlouho. Zde mĕli sobĕ rovného. Usmívající se Durjódhana Karnovi řekl: „Vítej, ó mocný reku. Dnes tĕ sem přivedla šťastná náhoda. Řekni mi, čím tĕ mohu potĕšit. Já i kuruovské království ti jsme k službám.“
Durjódhana vidĕl Ardžunův hnĕv a usmál se na nĕj, když slyšel Karnovu odpovĕď: „Tvá slova mé touhy již vyplnila. Jediné, co si přeji, je tvé nehynoucí přátelství. Ale jednu žádost mám — dovol mi, prosím, zápasit s Ardžunou muž proti muži.“
Ardžuna ztuhl a chopil se luku. Jen co spatřil očividnĕ pyšného Karnu, pocítil vůči nĕmu silnou rivalitu. Třeba se mu naskytne šance skoncovat to s ním okamžitĕ.
Durjódhana se smál. „Užij si se mnou krás života, ó hrdino,“ odpovĕdĕl. „Budeme se spolu oddávat radovánkám.“
Ardžuna toho už slyšel dost. Hromovým hlasem přerušil Durjódhanu: „Ó Karno, cesta, kterou kráčejí nevítaní vetřelci a nezvaní řečníci, teď bude patřit tobĕ.“
Karna doutnal jako žhnoucí řeřavé uhlí: „Ó Pártho, tato aréna není určena jen tobĕ. Je otevřená všem hrdinům, včetnĕ tĕch, kteří tĕ převyšují. Proč se přeš pouze slovy? Silní slovy neplýtvají. Promluv svými zbranĕmi a já ti srazím před očima tvého gurua hlavu.“
Ardžuna se otočil na Drónu, který mírnĕ pokynul hlavou. S pohledem upřeným na Karnu přistoupil Pánduův syn k zápasu. Durjódhana objal Karnu, který předstoupil s připravenými zbranĕmi před Ardžunu. Nebe náhle pokryly tĕžké mraky a zářící blesky. Oblohu překlenula Indrova velkolepá duha. Nad Karnou se však mraky rozptýlily a jeho tĕlo ozářilo jasnĕ svítící slunce. Za Karnou stáli Dhritaráštrovi synové, zatímco Dróna, Kripa a Bhíšma si stoupli za Ardžunu.
Publikum na tribunách se rozdĕlilo. Ani dvorní dámy se mezi tĕmito dvĕma hrdiny nemohly rozhodnout. Jak tam tak proti sobĕ stáli, Kuntí omdlela hrůzou. Viduru to překvapilo a jemnĕ ji zdvihl skrápĕje její tvář studenou vodou. Zeptal se, co zlého se přihodilo, ale Kuntí neodpovĕdĕla. Sedĕla a svírala hlavu v dlaních. Jak by nĕkomu mohla prozradit tajemství, které tak dlouho skrývá? Plná strachu hledĕla do arény a s pocitem bezmoci se tiše modlila.
Tĕsnĕ před tím, než oba bojovníci začali souboj, se před nĕ postavil Kripa, který znal všechna pravidla zápasu, a řekl: „Tento syn Pándua je dítĕtem Kuntí a pochází z královského rodu Kuruovců. Nyní si vyslechnĕme od jeho soupeře, jakého je původu a rodu. Až se to Pártha dozví, může se rozhodnout, zda bude či nebude bojovat.“ Kripa pohlédl na Karnu. V souboji se mohli utkat jen sobĕ rovní.
Karna rozpačitĕ mlčel. Bylo jasné, že z královské rodiny nepochází. Když jeho rozpaky spatřil Durjódhana, řekl: „Vznešenost nezáleží jen na původu. Hrdinové a vojenští vůdcové se mohou také chlubit ušlechtilostí, i když se nenarodili v královských rodech. Ale pokud chce Ardžuna bojovat pouze s jiným králem, pak hned dám Karnovi království.“
Durjódhana nařídil bez prodlení přímo v arénĕ obřad. Poslal pro posvĕcenou vodu a pokropil jí Karnovu hlavu. „Staň se králem Angy.“ Diváci provolávali slávu, když bráhmanové pronášeli patřičné mantry a obĕtovali Karnovi rýži, kvĕtiny a posvátnou vodu. Karna usedl na zlatý trůn, kde ho ovívali vĕjíři z jačích ohánĕk. Byl hluboce pohnut přátelským gestem Durjódhany a tlumeným hlasem promluvil: „Co pro tebe na oplátku mohu udĕlat já, ó králi? Navždy ti budu k službám.“
Durjódhana mu odpovĕdĕl: „Samotné tvoje přátelství je vším, po čem toužím.“
Oba muži se navzájem objali a lidé začali být ještĕ vzrušenĕjší. Pak, právĕ když už to vypadalo, že mezi Karnou a Ardžunou dojde k souboji, do arény náhle vbĕhl další muž. Třásl se vĕkem a podpíral se holí. Zpocený a s vlajícím odĕvem zamířil ke Karnovi. Karna v okamžiku sesedl z trůnu a položil svou hlavu, ještĕ mokrou od korunovace, k jeho nohám. Postavil se a tázavĕ hledícímu Durjódhanovi řekl: „To je můj otec, Adhiratha.“
Adhiratha byl v publiku a chtĕl svému synovi poblahopřát ke korunovaci. Byl vozatajem, což se dalo poznat podle jména i oblečení. Pevnĕ svého syna objal a rozplakal se štĕstím.
Když to všechno vidĕl Bhíma, ušklíbl se: „Ó synu vozataje, nezasloužíš si smrt z rukou Ardžuny. Radĕji by sis mĕl vzít bič a řídit vůz. Rozhodnĕ si angské království nezasloužíš o nic víc než pes bohům určenou posvátnou obĕť ghí.“
Karna v rozpacích sklopil zrak k zemi. Rozhnĕvaný Durjódhana vystoupil z kruhu svých bratrů jako rozzuřený slon z jezera plného lotosů. „Ó Bhímo, nemĕl bys říkat taková slova. Jak může být nĕkdo takový nízkého původu? Nejpřednĕjší ctností hrdiny je síla a odvaha. A všichni jsme dnes Karnovy schopnosti vidĕli.“
Durjódhana pak jmenoval různé bohy a hrdiny, jejichž zrození bylo neobvyklé. O samotném Drónovi se říkalo, že se narodil ve džbánu, Kripa z trsu vřesu a velký bůh Kárttikéja ze svazku rákosu. Vždyť i zrození Pánduovců bylo tajemné. „Může laň porodit lva? Podívej se na toho muže, jeho v tĕle vrostlé brnĕní a jeho příznivá znamení. Já ho za vozataje vůbec nepovažuji.“
Durjódhana se upřenĕ zadíval na Pánduovce. „Pokud se nĕkomu nelíbí, že jsem korunoval Karnu, ať předstoupí a v zápase napne svůj luk.“
Dav byl vybuzen Durjódhanovým hrdinským proslovem. Provolával mu slávu a očekával další události. Nyní skutečnĕ dojde k velkému souboji dvou mocných hrdinů. Avšak bĕhem Durjódhanovy řeči zapadlo slunce. Spor se bude muset urovnat nĕkdy jindy. Durjódhana vzal Karnu za paži a odvedl ho z arény, teď osvĕtlené tisíci lamp. Pánduovci, spolu s Drónou, Kripou a Bhíšmou, také odešli. Pak se do svých domovů vrátili i diváci. Nĕkdo mluvil o Ardžunovi, jiný o Karnovi, zatímco ostatní za hrdinu dne označili Durjódhanu.
Kuntí Pánovi v duchu podĕkovala. Když Karna opouštĕl arénu, vrátila se v mysli ke dni jeho narození. Jen chtĕla vyzkoušet Durvásovo požehnání. Netušila, že mantra bude tak mocná. Kuntí si vzpomnĕla, jak ležela na lehátku a pozorovala nádherný východ slunce nad Gangou. Co kdyby přivolala boha slunce? Jen na mantru pomyslela a vzápĕtí před ní stál zářící Súrja. Kuntí byla překvapená a pak vydĕšená, když jí řekl, že neodejde, aniž by jí dal dítĕ. „Jsem stále ještĕ panna,“ ohradila se. „Co by tomu kdo řekl?“ Súrja se usmál. Díky jeho schopnostem Kuntí otĕhotní, a přesto zůstane pannou.
A tak se i stalo. Bůh odešel a v patřičný čas se narodil chlapec. Kuntí žasla nad dítĕtem s do tĕla vrostlým zlatým brnĕním a náušnicemi, stejnými, jaké vidĕla na Karnovi, když vkráčel do arény. Znovu se jí vybavilo, jak v ranním slunci pancíř zářil, když chlapce v košíku pouštĕla pryč po vodĕ. Kuntí se opĕt rozplakala při vzpomínce na to, jak nemohla nikomu říci, že se jí narodilo dítĕ a jak, nevidíc přes slzy, musela dítĕ nechat napospas říčnímu proudu. Adhiratha jistĕ košík našel a jejího syna vychoval. Když Karna odešel spolu s Durjódhanou, Kuntí odvedla Gándhárí zpĕt do paláce.