Kapitola osmnáctá

Rúpa Gósvámí dále popisuje vlastnosti človĕka, který skutečnĕ vyvinul extatickou lásku ke Kršnovi:
 

Ryzí oddaný, který vyvinul čistou lásku ke Kršnovi, svá slova neustále zamĕstnává pronášením modliteb Pánu. Neustále přemýšlí o Kršnovi a tĕlem se buď klaní před Božstvem nebo nĕjak jinak slouží. Při tĕchto extatických činnostech mu nĕkdy tečou slzy. Takto zamĕstnává ve službĕ Pánu celý svůj život a ani jediný okamžik nepromarní nĕčím jiným.
 

Není-li človĕk rozrušen ani tehdy, když k tomu jsou mnohé důvody, pak je pevný a vytrvalý. Příklad najdeme v chování Krále Paríkšita, jak popisuje 15. verš devatenácté kapitoly prvního zpĕvu Šrímad Bhágavatamu. Král tam říká všem svĕtcům, kteří byli přítomní okamžiku jeho smrti: „Moji drazí bráhmani, mĕli byste mĕ vždy přijímat jako svého odevzdaného služebníka. Přišel jsem na břeh Gangy jen proto, abych odevzdal své srdce a duši lotosovým nohám Pána Kršny. Prosím o vaše požehnání, aby se mnou mohla být i matka Ganga spokojená. Ať na mĕ dolehne kletba bráhmanova syna — to mi nevadí. Pouze vás prosím, abyste v posledním okamžiku mého života všichni zpívali svaté jméno Višnua, abych mohl realizovat Jeho transcendentální vlastnosti.“
 

Toto chování Mahárádži Paríkšita, jeho trpĕlivost až do poslední chvíle života a jeho nerozrušená mysl jsou příkladem vytrvalosti. To je jedna z vlastností oddaného, který vyvinul extatickou lásku ke Kršnovi.
 

Smysly neustále touží po smyslovém požitku, ale když oddaný vyvine transcendentální lásku ke Kršnovi, jeho smysly již hmotné touhy nepřitahují. Takovému stavu mysli se říká odpoutanost. Pĕkným příkladem odpoutanosti je povaha krále Bharaty. V pátém zpĕvu, čtrnácté kapitole, 43. verši Šrímad Bhágavatamu se říká: „Krále Bharatu tak přitahovala krása lotosových nohou Kršny, že se už jako mladík vzdal všech pout k rodinĕ, dĕtem, přátelům, království atd., jako by to byl nedotknutelný trus.“
 

Král Bharata je dobrým příkladem odpoutanosti. Mĕl vše, co přináší požitek v hmotném svĕtĕ, ale on to opustil. Být odpoutaný neznamená se umĕle vyhýbat všem lákadlům. Človĕk je odpoutaný, jestliže ho hmotná lákadla nepřitahují ani tehdy, když je má před sebou. Na počátku se začínající oddaný musí samozřejmĕ snažit všem druhům lákadel vyhýbat, ale skutečné postavení pokročilého oddaného je, že ani v přítomnosti všech možných lákadel není vůbec přitahován. To je skutečné mĕřítko odpoutanosti.
 

Má-li oddaný všechny vlastnosti čisté realizace a přesto není na své postavení pyšný, pak se nazývá skromný. V Padma Puránĕ stojí, že král Bhagíratha byl vládcem všech ostatních králů, a přesto vyvinul tak extatickou lásku ke Kršnovi, že se stal poutníkem a vydal se žebrat dokonce i k domům svých politických nepřátel a nedotknutelných. Byl tak pokorný, že se před nimi uctivĕ klanĕl.
 

V historii Indie najdeme mnoho podobných příkladů. I velice nedávno, asi před dvĕma sty či ménĕ lety, se jeden velký nájemce půdy z Kalkaty, Lál Bábu, stal vaišnavou a žil ve Vrndávanĕ. Také žebral ode dveří ke dveřím, dokonce i v domech svých politických nepřátel. Žebrání vyžaduje být připraven na urážky od lidí, do jejichž domů přicházíme. To je přirozené, ale pro Kršnu takové urážky musíme snášet. Kršnův oddaný může přijmout ve službĕ Kršnovi jakékoliv postavení.
 

Pevné přesvĕdčení, že určitĕ dosáhneme příznĕ Nejvyšší Osobnosti Božství, se v sanskrtu nazývá āśā-bandha. Āśā-bandha znamená stále si myslet: „Snažím se jak nejlépe umím neustále dodržovat předepsané zásady oddané služby, a proto jsem si jistý, že se vrátím zpátky k Bohu, zpátky domů.“
 

Modlitba Rúpy Gósvámího je dostatečným příkladem jeho nadĕjí: „Nemám žádnou lásku ke Kršnovi, ani sklony k naslouchání a opĕvování, které ji rozvíjejí. Bhakti-jógy, pomocí které človĕk neustále myslí na Kršnu a vkládá si Jeho lotosové nohy do svého srdce, se mi také nedostává. Co se týče filozofického poznání nebo zbožné práce, nedovedu si představit příležitost, jak bych je provádĕl, a nadto jsem se nenarodil v dobré rodinĕ. Musím se proto pouze modlit k Tobĕ, Gópídžana- -vallabho (Kršno, ochránče a milenče gópí), s přáním a nadĕjí, že se nĕjakým způsobem budu schopen obrátit k Tvým lotosovým nohám, a tato nadĕje mi způsobuje bolest, protože si myslím, že nejsem hoden, abych dospĕl k tomuto transcendentálnímu cíli života.“ To znamená, že v duchu āśā-bandha bychom mĕli i v beznadĕjné situaci doufat, že se nĕjakým způsobem budeme schopni dostat k lotosovým nohám Nejvyššího Pána.
 

Má-li človĕk dostatečnou touhu dosáhnout úspĕchu v oddané službĕ, říká se tomu samutkaṇṭhā, což znamená „naprostá touha“. Tato touha je vlastnĕ cenou, kterou musíme zaplatit za úspĕch ve vĕdomí Kršny. Všechno nĕco stojí a človĕk musí nejdříve zaplatit, nežli nĕco získá a vlastní. Ve védských písmech stojí, že chceme-li získat tu nejcennĕjší vĕc, vĕdomí Kršny, musíme vyvinout velkou touhu dosáhnout úspĕchu. Bilvamangala Thákura tuto touhu vyjadřuje ve své knize Kršna- -karnámrta: „Toužebnĕ čekám na to, až uvidím vrndávanského chlapce, Jehož tĕlesná krása uchvacuje celý vesmír. Jeho oči lemované černým obočím jsou vždy rozevřené jako okvĕtní lístky lotosu, a On jimi vždy nedočkavĕ přelétá své oddané, a proto se mírnĕ pohupuje ze strany na stranu. Jeho oči jsou vždy vlhké a rty zbarvené jako mĕď, a z tĕchto rtů vychází taková zvuková vibrace, že človĕk začíná být ještĕ šílenĕjší než šílený slon. Tolik Ho chci vidĕt ve Vrndávanĕ!“
 

V Kršna-karnámrtĕ také jedna společnice Rádhárání říká o Jejím zpĕvu: „Ó Šrí Góvindo, ta dívka, dcera krále Vršabhánua, nyní roní slzy a v úzkosti zpívá Tvé svaté jméno — ,Kršna! Kršna!̀“
 

Kršna-karnámrta též líčí připoutanost k opĕvování slávy Pána: „Co mohu udĕlat pro Kršnu, který přináší vĕtší potĕšení, než jaké jsme schopni si představit, a je nezbednĕjší než všichni neposední hoši? Představa Jeho úžasných činností přitahuje mé srdce a já nevím, co mám dĕlat!“
 

Rúpa Gósvámí říká o Vrndávanĕ v knize Padjávalí: „Na tomto místĕ žil syn Mahárádži Nandy se svým otcem, který byl králem všech pastevců. Zde Kršna rozbil vůz, ve kterém byl skrytý démon Šakatásura. A zde Dámódaru, který může přeseknout pouto hmotného bytí, svázala Jeho matka Jašódá.“
 

Čistý oddaný Pána Kršny žije v oblasti Mathury nebo Vrndávany a navštĕvuje všechna místa, kde mĕl Kršna své zábavy. Na tĕchto posvátných místech Kršna ukázal své dĕtské činnosti s pasáčky a matkou Jašódou. Oddaní Pána Kršny dodnes tato místa obcházejí, a ti, kteří do Mathury a Vrndávany přichází, vždy cítí transcendentální radost. Jde-li nĕkdo do Vrndávany, bude okamžitĕ cítit odloučení od Kršny, který se tam za své přítomnosti vĕnoval tak pĕkným činnostem.
 

Ten, koho přitahuje vzpomínání na Kršnovy činnosti, má ke Kršnovi pouto. Existují však neosobní filozofové a mystici, kteří předstíranou oddanou službou chtĕjí nakonec splynout s existencí Nejvyššího Pána. Nĕkdy se snaží napodobovat sentiment čistého oddaného při navštĕvování posvátných míst, kde mĕl Kršna své zábavy, ale mají na mysli pouze spasení, a tak jejich činy nemůžeme považovat za pouto.
 

Rúpa Gósvámí řekl, že připoutanost ke Kršnovi, kterou ukázali čistí oddaní, se nemůže plnĕ rozvinout v srdcích lidí, kteří touží po plodech své práce (karmí), nebo v srdcích mentálních spekulantů, protože takové pouto a čisté vĕdomí Kršny je velice vzácné a nemohou ho získat ani mnohé osvobozené bytosti. Podle Bhagavad-gíty je osvobození z hmotného znečištĕní úroveň, na které je možno dosáhnout oddané služby. Človĕk, který chce pouze osvobození a splynutí s neosobní brahmajyoti, pouto ke Kršnovi získat nemůže. Takové pouto je velice důvĕrné Kršnovo vlastnictví a udílí ho pouze čistým oddaným. Dokonce ani bĕžní oddaní nemohou mít čisté pouto ke Kršnovi. Jak je možné, aby dosáhli úspĕchu lidé, jejichž srdce je znečištĕno akcemi a reakcemi plodonosných činností a kteří jsou zapleteni v různých mentálních spekulacích?
 

Existuje mnoho takzvaných oddaných, kteří umĕle myslí na Kršnovy zábavy známé jako aṣṭa-kālika-līlā. Občas je mohou strojenĕ napodobovat a předstírat, že s nimi Kršna v podobĕ chlapce mluví, nebo mohou předstírat, že za nimi přišla Rádhárání s Kršnou, a že s nimi mluví. To nĕkdy dĕlají impersonalisté, a mohou tím upoutat pozornost nĕjakých nevinných lidí, kteří o vĕdĕ oddané služby nic nevĕdí. Když však tyto příznaky uvidí zkušený oddaný, okamžitĕ takové darebáctví odhalí. Předstírá-li tento pokrytec, že má pouto ke Kršnovi, nemůžeme jeho pouto přijmout jako skutečné. Můžeme však říci, že takové pouto dává pokrytci nadĕji, že se může nakonec povznést na skutečnou úroveň čisté oddané služby.
 

Předstírané pouto můžeme rozdĕlit na dva druhy — stínové pouto a parā (transcendentální) pouto. Jestliže človĕk nedodržující usmĕrňující zásady oddané služby nebo bez vedení duchovního mistra projeví takové napodobené pouto, říká se tomu stínové pouto. Nĕkdy vidíme, že človĕku zjevnĕ připoutanému k hmotnému požitku nebo k osvobození se poštĕstí a setká se s čistými oddanými, když zpívají svaté jméno Pána. Milostí Pána může človĕk také spolupracovat a připojit se ke zpívání. Díky pouhému styku s čistými oddanými ho osvítí paprsky z jejich srdcí, které připomínají mĕsíční svit, a vlivem tĕchto čistých oddaných se u nĕj může projevit nĕjaké podobné pouto způsobené zvĕdavostí, které je však velice pomíjivé. A cítí-li človĕk, že s projevem stínového pouta mizí všechny hmotné bolesti, pak se to nazývá parā pouto.
 

Stínové pouto nebo parā pouto se může vyvinout ve styku s čistým oddaným nebo návštĕvou posvátných míst jako je Vrndávana a Mathurá, a vyvine-li takové pouto ke Kršnovi obyčejný človĕk a poštĕstí-li se mu oddanĕ sloužit ve společnosti čistých oddaných, může se také povýšit na úroveň čisté oddané služby. Transcendentální pouto je tak mocné, že když se projeví dokonce i u obyčejného človĕka, může ho přivést na dokonalou úroveň. Takové pouto se však nemůže v človĕku probudit aniž byl dostatečnĕ požehnán společností čistých oddaných.
 

Stejnĕ jako může být ve společnosti čistých oddaných pouto probuzeno, tak ho také mohou přestupky proti lotosovým nohám čistých oddaných zničit. Jinými slovy, společnost čistých oddaných tedy může pouto ke Kršnovi probudit, ale dopustí-li se človĕk přestupků proti lotosovým nohám oddaného, stínové pouto nebo parā pouto může být zničeno. Je to jako ubývání mĕsíce, který se postupnĕ zmenšuje, až nastane úplná tma. Při styku s čistými oddanými bychom proto mĕli být velice opatrní, abychom se nedopustili přestupku proti jejich lotosovým nohám.
 

Transcendentální pouto, parā nebo stínové, mohou zničit různé stupnĕ přestupků proti lotosovým nohám čistých oddaných. Je-li přestupek vážný, pouto témĕř zmizí, a není-li tak vážný, zmenší se a bude druhého nebo třetího stupnĕ.
 

Přitahuje-li nĕkoho spasení nebo splynutí s existencí brahmajyoti, jeho extáze se postupnĕ zmenší na stínové pouto nebo parā pouto, nebo se přemĕní v princip ahaṁgrahopāsanā. Ahaṁgrahopāsanā označuje živé bytosti, které začnou svou duchovní realizaci ztotožňováním se s Nejvyšším Pánem. Taková seberealizace se odbornĕ nazývá monismus. Monista si myslí, že je totožný se Svrchovaným Pánem, a protože mezi sebou a Pánem nerozlišuje, má za to, že uctíváním sebe uctívá nejvyšší celek.
 

Nĕkdy vidíme, že začátečník zpívá a tančí velice nadšenĕ, ale uvnitř je pod dojmem, že se ztotožnil s nejvyšším celkem. Monistické pojetí se zcela liší od čisté transcendentální oddané služby. Vidíme-li však, že se nĕkdo pozdvihl na vysokou úroveň oddanosti a nepodroboval se přitom ani usmĕrňujícím zásadám, mĕli bychom vĕdĕt, že je to postavení, kterého dosáhl ve svém dřívĕjším životĕ. Z nĕjakého důvodu, nejpravdĕpodobnĕji následkem přestupku, kterého se dopustil proti lotosovým nohám oddaného, byl jeho vývoj oddané služby na čas zastaven, a nyní tento človĕk dostal další možnost, aby opĕt pokračoval. Závĕrem je, že vyrovnaného pokroku v oddané službĕ můžeme dosáhnout pouze ve společnosti čistých oddaných.
 

Může-li človĕk postupnĕ pozvedat svou úroveň oddané služby, mĕli bychom vĕdĕt, že je to bezpříčinnou milostí samotného Kršny. Pokud je nĕkdo zcela odpoután od hmotného požitku a vyvinul čistou extatickou oddanost, nemĕli bychom mu závidĕt, přestože nĕkdy nedopatřením nežije podle zásad oddané služby. V Bhagavad-gítĕ je také potvrzeno, že i když občas shledáme, že oddaný, který má neochvĕjnou víru a oddanost k Pánu, se náhodnĕ odchyluje od vlastností čistých oddaných, mĕli bychom ho stále počítat mezi čisté oddané. Neochvĕjná víra v oddanou službu, v Pána Kršnu a v duchovního mistra každého v činnostech oddané služby rychle povýší.
 

V Nrsinha Puránĕ stojí: „Jestliže človĕk zcela zamĕstnal svou mysl, tĕlo a činnosti ve službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství, ale navenek shledáme, že se dopouští ohavných činů, vlivem jeho poctivé oddané služby tyto nedostatky jistĕ rychle zmizí.“ Uvádí se příklad, že mĕsíc v úplňku může mít nĕjaké skvrny, ale jeho zář nelze zastavit. Podobnĕ malou chybu ve velkém množství oddané služby nelze vůbec počítat jako chybu. Pouto ke Kršnovi je transcendentální blažeností. V neomezeném množství transcendentální blaženosti se malý hmotný nedostatek nemůže nijak projevit.