Kapitola devatenáctá

Jakmile zesílí čistá touha milovat Pána v určitém vztahu, říká se tomu čistá láska k Bohu. Na začátku je oddaný zamĕstnán usmĕrňujícími zásadami oddané služby podle nařízení duchovního mistra. Když se zcela očistí od všeho hmotného znečištĕní, vyvine pouto a chuť oddanĕ sloužit. Chuť a pouto postupem doby zesílí a stane se z nich láska. Slovo láska můžeme ve skutečnosti použít pouze ve vztahu s Osobností Božství. V hmotném svĕtĕ se o lásce vůbec nedá mluvit. To, čemu se v hmotném svĕtĕ říká láska, není nic jiného než chtíč. Mezi láskou a chtíčem je propastný rozdíl, jako mezi zlatem a železem. V Nárada-paňčarátře se jasnĕ říká, že když se chtíč zcela nasmĕruje k Nejvyššímu Pánu a človĕk se cítí spříznĕný pouze s Ním, velké autority jako Bhíšma, Prahláda, Uddhava a Nárada to přijímají jako čistou lásku k Bohu.
 

Velké autority jako Bhíšma vysvĕtlily, že milovat Boha znamená zcela se vzdát takzvané lásky ke komukoli jinému. Podle Bhíšmy se láskou rozumí vĕnovat svou náklonnost zcela jedné osobĕ a odpoutat svou spříznĕnost ode všech ostatních. Čistá láska může být nasmĕrována k Nejvyšší Osobnosti Božství dvojím způsobem — z extáze a z bezpříčinné milosti Nejvyšší Osobnosti Božství.
 

Extatická láska k Bohu může být probuzena pouhým dodržováním usmĕrňujících zásad oddané služby, které jsou popsány v písmech, pod vedením pravého duchovního mistra. V jedenáctém zpĕvu, druhé kapitole, 40. verši Šrímad Bhágavatamu se o extatické lásce, rozvinuté vykonáváním zásad oddané služby píše: „Oddaný při dodržování usmĕrňujících zásad oddané služby vyvine přirozené vĕdomí Kršny, jeho srdce zmĕkne, a tak zpívá a tančí jako blázen. Při zpívání svatého jména Pána nĕkdy křičí, nĕkdy divoce mluví, nĕkdy zpívá a nĕkdy tančí jako blázen aniž se stará o své okolí.“
 

Padma Purána se zmiňuje o extatické lásce ze spontánní náklonnosti. Čandrakánti, slavná krásná dívka, žila v přísném celibátu, aby obdržela Kršnu za svého manžela. Neustále meditovala o transcendentální podobĕ Pána a neustále opĕvovala Jeho slávu. Nechtĕla za muže nikoho jiného než Jeho. Pevnĕ se rozhodla, že jedinĕ Pán Kršna bude jejím manželem.
 

Stýká-li se oddaný neustále s Pánem v extatické lásce, mĕli bychom vĕdĕt, že toto postavení získal od samotného Pána z Jeho zvláštní bezpříčinné milosti. Takový příklad je uveden v 7. verši dvanácté kapitoly jedenáctého zpĕvu Šrímad Bhágavatamu, kde Pán Kršna říká Uddhavovi: „Gópí z Vrndávany nestudovaly Védy, aby Mĕ získaly, a nikdy nebyly na žádných posvátných poutních místech. Nevĕnovaly se žádnému zbožnému dodržování usmĕrňujících zásad ani nepodstupovaly žádné odříkání. Nejvyšší dokonalost oddané služby získaly jednoduše Mojí společností.“
 

Na příkladu Čandrakánti z Padma Purány a gópí ze Šrímad Bhágavatamu je vidĕt, že oddaný, který neustále myslí na Kršnu a v extatické lásce opĕvuje Jeho slávu bez ohledu na své postavení, dosáhne nejvyšší dokonalosti ryzí oddané lásky zvláštní milostí Pána Kršny. Šrímad Bhágavatam to potvrzuje: „Mĕli bychom vĕdĕt, že když človĕk uctívá a miluje Hariho, Nejvyššího Pána, završil již všechna pokání, odříkání a podobné způsoby seberealizace. Když naproti tomu nĕkdo ani po všemožném odříkání, pokání a vykonávání mystické jógy nevyvine lásku k Harimu, všechno jeho snažení je jen zbytečná ztráta času. Vidí- -li nĕjaký človĕk Kršnu uvnitř i vnĕ, mĕli bychom vĕdĕt, že již překonal všechna odříkání a pokání určená pro seberealizaci. A jestliže nĕkdo po všemožném pokání a odříkání nemůže vidĕt Kršnu uvnitř i vnĕ, pak dĕlal vše zbytečnĕ.“
 

Spontánní pouto ke Kršnovi ze zvláštní milosti Pána můžeme zařadit do dvou skupin: první je hluboká úcta k velikosti Pána a druhou je samočinná připoutanost ke Kršnovi bez jakéhokoli vnĕjšího podnĕtu. V Nárada-paňčarátře se říká, že když díky hluboké úctĕ k velikosti Nejvyššího Pána človĕk dosáhne velké náklonnosti a stálé lásky k Nĕmu, jistĕ dosáhne čtyř druhů vaišnavského osvobození — získá stejné tĕlesné rysy jako má Pán, získá stejné bohatství jako má Pán, bude pobývat na stejné planetĕ jako sídlí Pán, a dosáhne vĕčné Pánovy společnosti. Vaišnavské osvobození se zcela liší od májávádského osvobození, kterým je pouhé splynutí se září Pána.
 

V Nárada-paňčarátře je vysvĕtleno, že čistou ryzí oddanou službu nemotivuje žádný osobní prospĕch. Miluje-li oddaný Pána Kršnu neustále s myslí na Nĕho upřenou, pak se takový oddaný přístup ukáže jako jediný způsob, jak upoutat Pánovu pozornost. Jinými slovy vaišnava, který neustále myslí na podobu Pána Kršny, je čistý vaišnava.
 

Oddaného, který dodržováním přísných pravidel a příkazů oddané služby získal Pánovu bezpříčinnou milost, začne přitahovat svrchovaná velikost Pána, transcendentální krása Pána a spontánní oddaná služba. Abychom byli jasnĕjší: dodržováním usmĕrňujících zásad oddané služby lze plnĕ ocenit transcendentální krásu Pána. V každém případĕ je možné dosáhnout vznešeného postavení pouze tehdy, když Pán oddanému udĕlí svoji zvláštní milost.
 

Šríla Rúpa Gósvámí vysvĕtlil mnoho různých způsobů, jak vyvinout lásku k Bohu, ale nyní nám obecnĕ popíše, jak tohoto vysokého postavení dosáhnout nejlépe. Začátkem extatické lásky k Bohu je v podstatĕ víra. Existuje mnoho skupin a společností čistých oddaných, a začne-li se s nimi stýkat človĕk vybavený alespoň trochou víry, udĕlá rychlý pokrok k čisté oddané službĕ. Vliv čistého oddaného je tak velký, že přijde-li s ním nĕkdo s trochou víry do styku, získá možnost naslouchat o Pánovi z autoritativních spisů, jako je Bhagavad-gítá a Šrímad Bhágavatam. Milostí Pána sídlícího v srdcích všech postupnĕ vyvine víru ve výpovĕdi autorizovaných písem. To je první úroveň styku s čistými oddanými. Na druhé úrovni, když človĕk trochu pokročí a dospĕje, přirozenĕ svolí dodržovat zásady oddané služby pod vedením čistého oddaného a přijme ho za svého duchovního mistra. Na další úrovni oddaný pod vedením duchovního mistra vykonává usmĕrnĕnou oddanou službu a výsledkem toho se zbaví všech nechtĕných činností. Když se jich zbaví, pevnĕ ustálí svoji víru a vyvine transcendentální chuť pro oddanou službu, pak přijde pouto, po nĕm extáze a na poslední úrovni čistá láska k Bohu. To jsou různé stupnĕ rozvoje čisté lásky.
 

Pouze ti nejšťastnĕjší lidé mohou dosáhnout takového životního úspĕchu. Akademičtí studenti védských písem nemohou poznat, jak k takovému rozvoji dojde. Šiva říká v Nárada-paňčarátře Párvatí: „Má drahá nejvyšší bohynĕ, vĕz ode mĕ, že žádný človĕk, který vyvinul extázi lásky k Nejvyšší Osobnosti Božství a který je díky tomu neustále v transcendentální blaženosti, nemůže vůbec ani vnímat hmotné strasti nebo radosti pocházející z tĕla a mysli.“
 

Náklonnosti a láskyplnému jednání, což jsou různé vĕtve původního stromu lásky, předchází mnoho různých projevů citových vztahů, které zde probírat nebudeme. Vylíčil je Sanátana Gósvámí ve své Bhágavatámrtĕ. Láskyplné vztahy a jednání jsou velice důvĕrná témata, avšak Sanátana Gósvámí je i přesto popsal velice otevřenĕ.
 

Šrí Rúpa Gósvámí uzavírá první část Bhakti-rasámrta-sindhu obĕtováním svého díla transcendentálnímu potĕšení Sanátany Gósvámího, který položil základy transcendentální krásy, Gópály Bhatty Gósvámího, Šrí Raghunáthy Bhatty Gósvámího a Raghunáthy dásy Gósvámího. Z toho je zjevné, že Šríla Džíva Gósvámí v dobĕ, kdy Rúpa Gósvámí Bhakti-rasámrta-sindhu psal, nebyl ještĕ činný.
 

Takto končí Bhaktivédantova souhrnná studie první části Bhakti-rasámrta-sindhu docházející až k popisům extatické lásky k Bohu, které následují v části další.