Kapitola třicátá první

Třicet tři příznaků extatické lásky, o kterých jsme se zmínili, se nazývají vyabhicārī neboli rušící. Všechny příznaky poukazují na zjevnĕ rozrušené stavy, ale dokonce i v nich je silná extatická láska ke Kršnovi. Příznaky můžeme rozdĕlit na tři skupiny: příznaky první třídy, druhé třídy a třetí třídy. Extatickou lásku provází mnoho rušících příznaků, jako je závist, úzkost, pýcha, žárlivost, konečný úsudek, zbabĕlost, odpuštĕní, netrpĕlivost, dychtĕní, lítost, pochybovačnost a nestoudnost. Jsou zahrnuty ve třiceti třech příznacích extatické lásky. Šríla Rúpa Gósvámí různé druhy rušících příznaků velice pĕknĕ rozebral, a třebaže je velice obtížné najít slova přesnĕ odpovídající mnohým zde použitým sanskrtským slovům, jeho rozbor zde nyní předložíme.
 

Začne-li být človĕk škodolibý při pohledu na pokrok druhého, jeho mentálnímu stavu se obecnĕ říká závist. Podĕsí-li se človĕk při pohledu na zablesknutí na obloze, tento strach mu přinese úzkost. Strach a úzkost můžeme proto brát jako totožné. Touha skrýt své skutečné myšlenky se nazývá avahitthā neboli zatajování a touha ukázat svou nadřazenost se nazývá pýcha. Obĕ můžeme klasifikovat jako předstírání. Takové předstírání zahrnuje jak pýchu, tak avahitthā. Neschopnost snést přestupek druhého se nazývá amarṣa a neschopnost snést bohatství druhého se nazývá závist. Závist i amarṣa jsou způsobené nesnášenlivostí. Schopnost vysvĕtlit správný význam určitého slova se nazývá přesvĕdčivost a takovému přesvĕdčivému vysvĕtlení významu slova musí předcházet pečlivá úvaha. Uvažování se tedy podílí na ustanovení závĕru. Uvede-li se nĕkdo jako nevĕdomý, říká se, že je pokorný, a pozbývá-li nadšení, říká se tomu zbabĕlost. Pokora se nĕkdy spojuje se zbabĕlostí. Má-li človĕk neochvĕjnou mysl, je trpĕlivý, a schopnost snášet přestupky druhých se také nazývá trpĕlivost. Stálá ochota odpouštĕt a trpĕlivost mohou proto mít stejný význam. Úzkostlivost, aby čas plynul, se nazývá netrpĕlivost, a uvidí-li človĕk nĕco ohromujícího, říká se tomu úžas. Netrpĕlivost může být způsobena užasnutím a mohou to tedy být výrazy stejného významu. Je-li úzkost ještĕ v dřímajícím stavu, říká se jí dychtĕní. Úzkost a dychtĕní tedy mohou být také synonyma. Začne-li človĕk litovat nĕjakého přestupku, jeho pocitu se říká stydlivost. Stydlivost a lítost mohou být tedy synonyma. Pochybovačnost je jeden z aspektů argumentu. Po nestoudném chování začne být človĕk roztržitý. Roztržitost a nestoudnost mohou být proto slova stejného významu.
 

Jsou-li všechny tyto příznaky zahrnuty v extatické lásce, nazývají se sañcārī neboli neustále trvající extatické příznaky. Všechny jsou transcendentální a projevují se různými způsoby, jednají a vzájemnĕ působí v různých podmínkách. Jsou jako výmĕny lásky mezi milenci.
 

Je-li človĕk závistivý nebo zneuctĕný, může se zmĕnit barva jeho tĕla. Označuje se to jako vibhāva neboli podextáze. Iluze, zhroucení se a silná úzkost se také může považovat za vibhávu. Objeví-li se mnoho takových příznaků, mohou být jednoduše shrnuty do kategorie extatické lásky.
 

Šríla Rúpa Gósvámí říká, že zdĕšení, spánek, únava, lenost a šílenství z omámení se nĕkdy zahrnují pod trvající příznaky extatické lásky a jsou způsobeny silným poutem.
 

Falešné argumenty, odhodlání, vytrvalost, vzpomínání, radost, nevĕdomost, pokora a bezvĕdomí jsou také různé příznaky extatické lásky. Závislost je také zahrnuta v extatické lásce a může být rozdĕlena na vyšší závislost a nižší závislost. Rúpa Gósvámí popíše rozlišení nižší a vyšší závislosti pozdĕji.
 

Jeden oddaný zvolal: „Nemohu spatřit oblast Mathury! Třebaže při pouhém zaslechnutí jména Mathury mi vstávají vlasy na hlavĕ, nemohu ji spatřit. K čemu jsou mé oči?“ Toto zvolání ukazuje velikou touhu spatřit oblast Mathury, která je následkem silného pouta ke Kršnovi. Další příklad silného pouta ke Kršnovi vyjádřil Bhíma, když začal mumlat: „Mé paže jsou jako blesky, ale ani tak jsem nemohl zničit Šišupálu, když urážel Kršnu. K čemu mi potom takové silné paže jsou?“ Bhíma se nahnĕval a pod vlivem hnĕvu začala být jeho beznadĕj příčinou silného pouta ke Kršnovi. To je příklad silného pouta ke Kršnovi v hnĕvu.
 

Když Ardžuna spatřil Kršnovu vesmírnou podobu, jejíž zářivé zuby pohlcovaly témĕř samu existenci vesmíru, vyschlo mu v ústech. Ardžuna tehdy zapomnĕl sám sebe a nemohl pochopit, že je Ardžuna, Kršnův přítel, ačkoliv vždy závisel na Kršnovĕ milosti. Tato událost je příkladem nižší závislosti.
 

Hrůzné činnosti také nĕkdy podpoří silnou extatickou lásku ke Kršnovi. Tento stav mysli se nazývá extatická bázlivost pod vlivem iluze. V 40. verši dvacáté třetí kapitoly desátého zpĕvu Šrímad Bhágavatamu říkají bráhmani, kteří provádĕli obĕti: „Všichni jsme se narodili s trojími výhodami: narodili jsme se ve vznešených bráhmanských rodinách, obřadnĕ jsme obdrželi posvátnou šňůru a také jsme náležitĕ zasvĕceni duchovním mistrem. Ale bĕda, i přes všechny výhody jsme zavrženi. Dokonce i naše dodržování brahmačarji je k ničemu.“ Bráhmani tak začali zavrhovat své vlastní činnosti. Poznali, že přesto, že jsou tak vznešení rodem, vzdĕláním a kulturou, jsou pod nadvládou iluzorní energie. Doznali, že i velcí jógíni, kteří nejsou oddáni Pánu, jsou pod vlivem hmotné energie. V tomto druhu beznadĕje, který cítili bráhmani provádĕjící obĕti, není vidĕt témĕř žádnou připoutanost ke Kršnovi. V jiném druhu beznadĕje však pouto ke Kršnovi vidĕt je. Když démon v podobĕ býka napadl dívky z Vradži, začaly volat: „Drahý Kršno — prosíme, zachraň nás! Teď je s námi konec!“ To je beznadĕj s připoutaností ke Kršnovi.
 

Když Kršna zabil démona Kéšího, Kansa propadl beznadĕji: „Kéši- -daitja mi byl tak drahý jako můj vlastní život, ale zabil ho nĕjaký nezkušený, nevzdĕlaný a boje neznalý chlapec. Bez potíží jsem porazil i krále nebes, ale přesto neznám cenu života.“ Tato beznadĕj má jemný nádech připoutanosti ke Kršnovi, a proto se považuje za odraz extatické lásky v beznadĕji.
 

Kansa jednou pokáral Akrúru slovy: „Jsi takový hlupák, že pokládáš pastevce za Nejvyšší Osobnost Božství pouze proto, že porazil nĕjakého neškodného vodního hada! Ten chlapec mohl zvednout oblázek nazývaný kopec Góvardhana, ale více mĕ udivuje tvé prohlášení, že tento chlapec je Nejvyšší Osobnost Božství!“ To je příklad zlomyslnĕ oponujícího postoje, způsobeného beznadĕjí v extatické lásce ke Kršnovi.
 

Jeden oddaný se snažil utĕšit strom kadamba, který naříkal, že Kršna se nedotkl ani jeho stínu. Oddaný řekl: „Můj drahý strome kadamba, nermuť se. Hned jak Kršna porazí hada Káliju v řece Jamunĕ, přijde a splní tvou touhu.“ To je příklad nepatřičné beznadĕje v extatické lásce ke Kršnovi.
 

Orel Garuda, na kterém létá Višnu, jednou řekl: „Kdo může být čistĕjší než já? Jaký jiný pták je tak schopný a kvalifikovaný jako já? Kršna mĕ nemusí mít rád, nemusí si přát připojit se k mé společnosti, ale i přesto musí využít mých křídel!“ To je příklad beznadĕje v neutrální náladĕ extatické lásky.
 

Příznaky extatické lásky se nĕkdy rozdĕlují do čtyř skupin — totiž vytváření, spojení, narůstání a uspokojení.
 

Kršna jednou řekl Rádhárání: „Má drahá přítelkynĕ, když se snažíš potkat Mĕ ráno samotného, Tvá přítelkynĕ Mékhalá je lačná závistí. Jen se na ni podívej!“ Když takto Kršna s Rádhárání žertoval, Rádhárání pohnula obočím. Rúpa Gósvámí se modlí, aby mohl být každý požehnán pohybem obočí Šrímatí Rádhárání. To je příklad vytvoření škodolibosti v extatické lásce ke Kršnovi.
 

Jedné noci po smrti démonice Pútany Jašódá uvidĕla Kršnu, jak si hraje na prsou Pútany. Při pohledu na to na chvíli strnula. To je příklad spojení různých příznaků extatické lásky. Spojení může být příznivé nebo nepříznivé. Že byla zabita démonice Pútaná, bylo příznivé, ale že si Kršna hrál na jejích prsou za temné noci sám a nebylo nikoho, kdo by Mu pomohl v případných nesnázích, bylo nepříznivé. Jašódu to zastihlo mezi příznivostí a nepříznivostí.
 

Sotva se Kršna naučil chodit, často chodil dovnitř a ven z domu. Jašódu to překvapilo a řekla: „To dítĕ je tak neposedné, že Ho není možné ovládnout! Neustále chodí po sousedství Gókuly (Vrndávany) a pak chodí zpátky do domu. Vidím, že je velice nebojácné, ale i přes Jeho nebojácnost se začínám více a více strachovat, aby Ho nepotkalo nĕjaké nebezpečí.“ To je znovu příklad spojení dvou protichůdných prvků: dítĕ bylo velice nebojácné, ale Jašódá se současnĕ začínala bát nĕjakého nebezpečí. Zde je nebezpečí příčinou a Jašódiny pocity jsou spojením dvou protichůdných příznaků. Jašódá cítila štĕstí i pochybnost neboli narůstající strach.
 

Když Kršnova matka Dévakí vidĕla svého syna veselého v přítomnosti zápasníků v Kansovĕ arénĕ, po tvářích jí stékaly současnĕ slzy dvojího druhu: nĕkdy byly teplé a nĕkdy studené. To je příklad spojení nadšení a nářku z různých příčin extatické lásky.
 

Když Šrímatí Rádhárání jednou stála na břehu řeky Jamuny ve vrndávanském lese, Kršna, který byl silnĕjší než Ona, Ji napadl. Navenek z toho byla rozrušena, ale uvnitř se usmívala a cítila velké uspokojení. Navenek hýbala obočím a předstírala, že Kršnu odmítá. Šrímatí Rádhárání tak vypadala velice krásná a Šríla Rúpa Gósvámí Její krásu opĕvuje. To je příklad projevení různých pocitů v extatické lásce, ačkoliv příčina je jen jedna — Kršna.
 

V domĕ Nandy Mahárádži se občas konaly velké slavnosti a shromáždili se na nich všichni obyvatelé Vrndávany. Bĕhem jedné z nich bylo vidĕt Šrímatí Rádhárání, jak nosí zlatý náhrdelník, který Jí dal Kršna. Matka Jašódá a také matka Rádhárání to okamžitĕ poznaly, protože náhrdelník byl na Jejím krku příliš dlouhý. Současnĕ Rádhárání vidĕla poblíž Kršnu a také svého vlastního manžela Abhimanjua. To vše dohromady způsobilo, že se Rádhárání cítila velice zahanbená a s chvĕjící se tváří vypadala velice krásnĕ. V tomto případĕ se jednalo o spojení ostychu, hnĕvu, radosti a nářku. To je příklad nahromadĕní příznaků extatické lásky.
 

Kansa jednou řekl: „Co mi může tento chlapec udĕlat? Nemá žádnou sílu.“ V příštím okamžiku se Kansa dozvĕdĕl, že už zabil všechny jeho přátele. Zmatený Kansa pak začal přemýšlet: „Mám jít a okamžitĕ se Mu odevzdat? Jak to však velký válečník může udĕlat?“ Hned nato si pomyslel: „Proč bych se já mĕl bát Jeho? Ještĕ stále je zde tolik bojovníků, kteří mĕ podporují.“ V následujícím okamžiku však začal uvažovat: „To jistĕ není obyčejný chlapec, když levou rukou zvedl kopec Góvardhana. Co s tím tedy budu dĕlat? Půjdu do Vrndávany a způsobím bolest všem tamĕjším obyvatelům. Nemohu však ani vyjít ven, protože se mé srdce chvĕje strachy před tímto chlapcem!“ Kansovy myšlenky jsou příkladem pýchy, nářku, pokory, odhodlání, pochybnosti, hnĕvu a strachu. V Kansovĕ mentalitĕ bylo vidĕt osm různých příznaků. To je další příklad nahromadĕní příznaků beznadĕje v extatické lásce.
 

Oddaný hospodář jednou řekl: „Můj Pane, jsem takový ubožák, mé oči nikdy netouží spatřit slavné mĕsto Mathuru. Jsou proto zatraceny. Mám dobré vzdĕlání, ale používal jsem ho jen ve službĕ vládĕ. Nebral jsem v úvahu nezadržitelný čas, silnĕjší než cokoliv jiného, čas, který vše tvoří a ničí. Komu přenechám všechno své bohatství? Začínám být čím dál starší. Co budu dĕlat? Mám od nynĕjška doma vykonávat oddanou službu? Nemohu to udĕlat, protože mou mysl přitahuje transcendentální zem Vrndávany.“
 

To je další příklad beznadĕje, pýchy, pochybnosti, trpĕlivosti, nářku, odhodlání a dychtivosti — nahromadĕní sedmi různých příznaků extatické lásky ke Kršnovi.
 

Jedno přísloví v sanskrtu říká: „Ze zklamání vzniká to nejvĕtší uspokojení.“ Jinými slovy — když se city nebo touhy človĕka zvĕtší příliš a splní se až po zdánlivĕ beznadĕjném soužení, považuje se to za nejvĕtší uspokojení. Pasáčci ve Vrndávanĕ jednou marnĕ hledali dlouhou dobu Kršnu a z toho důvodu jejich tváře zčernaly a jejich pleť vybledla. Pak náhle na kopci zaslechli slabý zvuk Kršnovy flétny. Všechny je to okamžitĕ velice potĕšilo. To je příklad uspokojení uprostřed zklamání.
 

Šríla Rúpa Gósvámí říká, že i když nemá odborné vĕdomosti o zvucích, významech a náladách příznaků extatické lásky, snažil se předložit nĕkolik příkladů různých druhů lásky ke Kršnovi. Dále říká, že třicet tři rušivých příznaků extatické lásky a osm dalších příznaků dohromady tvoří čtyřicet jedna základních příznaků extatické lásky. Tyto příznaky způsobují přemĕnu tĕlesných činností a také pohyby smyslů. Všechny mohou být přijaty jako různé pocity srdce. Nĕkdy jsou nĕkteré pocity zcela přirozené. Nĕkdy jsou to jen přechodné projevy. Ty příznaky, které jsou velice přirozené, vždy zůstávají uvnitř i vnĕ oddaného.
 

Človĕk může zjistit barvu barviva, ve kterém byla látka namočena, tím, že se podívá na látku, a stejnĕ tak pouhým pochopením různých příznaků může človĕk pochopit skutečnou situaci. Řekneme-li to jinak: připoutanost ke Kršnovi je jedna, ale protože jsou různé druhy oddaných, projevuje se v mnoha druzích. Látka obarvená červenĕ vypadá červenĕ, a stejnĕ tak dočasný projev jistého druhu pocitu je možno pozorovat nebo zjistit ze zvláštních extatických příznaků. Vlastnĕ všechna různá rozpoložení a nálady oddaných vytvářejí v mysli různé zvláštní pocity. Podle nich se příznaky extatické lásky mohou objevit v různých podobách a stupních. Je-li srdce človĕka vznešené, vážné a velkodušné, či je-li hrubé a pusté, objeví se různé příznaky extatické lásky ovlivnĕné stavem srdce. Lidé obvykle nemohou porozumĕt tĕmto různým mentalitám, avšak je-li srdce človĕka velice citlivé a jemné, příznaky začnou být velice snadno viditelné a človĕk jim může porozumĕt velice jasnĕ. Srdce toho, kdo je velice vznešený a vážný, se přirovnává ke zlatu. Je-li srdce človĕka velice citlivé a jemné, přirovnává se k bavlnĕné vatĕ. Když je v mysli extatický pocit, zlaté neboli vážné srdce není rozrušeno, ale jemné srdce to okamžitĕ rozruší.
 

Uvedeme další příklad: vážné, velkodušné srdce se přirovnává k velkému mĕstu a jemné srdce k bezvýznamné chatrči. Ve velkém mĕstĕ může být mnoho svĕtel nebo dokonce velkých slonů, ale nikdo si jich nijak zvlášť všímat nebude. Jsou-li však taková svĕtla nebo sloni vidĕt poblíž malé chatrče, každý na nĕ může zřetelnĕ poukázat.
 

Tvrdé srdce je nĕkdy přirovnáváno k blesku, zlatu a šelaku. Blesk je velice silný a nikdy nezjemní, a podobnĕ srdce tĕch, kteří se vĕnují tvrdému pokání a odříkání, nijak snadno nezmĕknou. Zlaté srdce se roztaví za vysoké teploty — v extatické lásce. Šelakové srdce se snadno rozteče i při nízké teplotĕ.
 

Mĕkké srdce se přirovnává k medu, máslu a nektaru, a stav mysli se přirovnává ke sluneční záři. Med a máslo zmĕknou i při slabé teplotĕ, když na nĕ svítí slunce, a stejnĕ tak lidé s jemným srdcem zmĕknou velice snadno. Nektar je ovšem přirozenĕ vždy tekutý a srdce tĕch, kteří mají čistou extatickou lásku ke Kršnovi, jsou od přirozenosti vždy tekutá, stejnĕ jako nektar.
 

Čistý oddaný Kršny má vždy vlastnosti nektaru a nĕkdy vlastnosti másla a medu. Celkem vzato, srdce v jakékoliv z výše zmínĕných podmínek se může za jistých okolností roztavit, stejnĕ jako tvrdý diamant se nĕkdy rozteče při působení určitých chemikálií. V Dána-kéli-kaumudí stojí: „Když se láska v srdci oddaného vyvine, oddaný nemůže zastavit přemĕnu svých pocitů. Jeho srdce je jako oceán při východu mĕsíce, když příliv nelze zastavit: okamžitĕ se začnou vzdouvat vysoké vlny.“ Oceán je ve svém přirozeném stavu vždy důstojný a nehybný, ale když vyjde mĕsíc, nic nemůže zastavit jeho pohyb. Čistí oddaní podobnĕ nemohou za žádných okolností zastavit pohyb svých vnitřních pocitů.