Kapitola třicátá osmá

Velký oddaný Uddhava jednou napsal Kršnovi dopis: „Můj drahý Kršno, právĕ jsem dokončil studium všech druhů filozofických knih a védských veršů o cíli života a za své studie jsem nyní získal jakousi povĕst. Mé vĕdomosti však přes tuto povĕst nemají žádný užitek, neboť přestože jsem vychutnal záři védského poznání, nedovedl jsem ocenit zář, vycházející z nehtů na prstech Tvých nohou. Čím dříve má pýcha a védské poznání zmizí, tím lépe!“ To je příklad lhostejnosti.
 

Jiný oddaný se velice toužebnĕ vyjádřil: „Má mysl je velice tĕkavá a nemohu ji soustředit na Tvé lotosové nohy. Při pohledu na svou neschopnost se začínám stydĕt a celou noc nemohu spát, protože jsem tím popuzen.“
 

V Kršna-karnámrtĕ vysvĕtluje Bilvamangala Thákura svou roztĕkanost následovnĕ: „Můj drahý Kršno, Tvá nezbednost v dĕtství je tou nejúžasnĕjší vĕcí ve třech svĕtech. Ty samotný víš, co Tvá nezbednost je, a tak můžeš snadno porozumĕt mé roztĕkané mysli. Víš to Ty a já. Toužím jen vĕdĕt, jak mohu soustředit svou mysl na Tvé lotosové nohy.“
 

Další oddaný vyjádřil svou nestoudnost slovy: „Můj drahý Pane, nehledĕ na své nízké postavení, se Ti musím přiznat, že mé oči jsou jako černé vosy, které touží být u Tvých lotosových nohou.“
 

V sedmém zpĕvu, čtvrté kapitole, 37. verši Šrímad Bhágavatamu říká velký mudrc Nárada Mahárádžovi Judhišthirovi o Prahládovi Mahárádžovi, který byl oddaným od samého počátku svého života. Důkazem Prahládovy přirozené oddanosti je, že ani když byl malé dítĕ, nehrál si se svými kamarády, nýbrž neustále chtĕl kázat slávu Pána. Bylo to nečinné dítĕ, protože místo aby se připojil k rozmarným hrám byl neustále v tranzu, kdy meditoval o Kršnovi. Nebylo možné, aby se ho vnĕjší svĕt dotkl.
 

Následující citát je o oddaném bráhmanovi: „Tento bráhman je velký odborník v nejrůznĕjších činnostech. Nevím však, proč se dívá vzhůru, a nehýbe očima. Vypadá to, že jeho tĕlo je bez pohybu jako loutka. Myslím, že ho okouzlila krása dokonalého hráče na flétnu, Šrí Kršny, a přitahován k Nĕmu jen zírá na černý mrak a vzpomíná na barvu Kršnova tĕla.“ To je příklad, jak oddaný může znetečnĕt z extatické lásky.
 

V sedmém zpĕvu, čtvrté kapitole, 40. verši Šrímad Bhágavatamu říká Prahláda Mahárádža, že už ve svém dĕtství, když hlasitĕ mluvil o slávĕ Pána, tančil jako nestydatý blázen. A nĕkdy, zcela ponořen v myšlenkách na zábavy Pána, tyto zábavy napodoboval. To je příklad, kdy se oddaný choval témĕř jako šílený. Říká se také, že velký svĕtec Nárada miloval Kršnu tak extaticky, že nĕkdy tancoval nahý a nĕkdy celé jeho tĕlo ustrnulo. Nĕkdy se velice hlasitĕ smál, nĕkdy hlasitĕ naříkal, nĕkdy zůstával potichu a nĕkdy se zdálo, že trpí nĕjakou chorobou, třebaže nemocný nebyl. To je další příklad, kdy se oddaný v extázi oddanosti chová jako blázen.
 

V Hari-bhakti-sudhódaji se říká, že když si Prahláda Mahárádža myslel, že není hoden předstoupit před Nejvyšší Osobnost Božství, trápil se v tomto velkém oceánu neštĕstí. Ronil slzy a ležel na podlaze, jako by byl v bezvĕdomí.
 

Studenti velkého oddaného mezi sebou jednou mluvili: „Moji drazí duchovní bratři, když náš duchovní mistr spatřil lotosové nohy Pána, vrhl se do ohnĕ naříkání a kvůli ohni se voda jeho života témĕř vypařila. Nalijme nyní do jeho uší nektar svatého jména, ať labuť jeho života může znovu ožít.“
 

Když Pán Kršna odešel do mĕsta Šónitapury bojovat s Bánou, synem Baliho, a usekat mu všechny ruce, Uddhava v odloučení od Kršny myslel na Jeho boj a témĕř zcela ustrnul v bezvĕdomí.
 

Když oddaný miluje Nejvyšší Osobnost Božství plnĕ, z pocitů odloučení od Pána se mohou projevit následující příznaky: horečnatý stav tĕla, chřadnutí tĕla, nedostatek spánku, nepřipoutanost, netečnost, nemocný vzhled, šílenství, bezvĕdomí a nĕkdy smrt.
 

O horečnatých stavech tĕla jednou Uddhava řekl Náradovi: „Můj drahý velký svĕtče, lotosový kvĕt, který je přítelem slunce, nám může způsobit utrpení, oheň v oceánu nás může pálit a démonův přítel Indívara nás může trápit nejrůznĕjšími způsoby. To nám však nevadí. Nejhorší je, že nás všichni upomínají na Kršnu a to nám způsobuje příliš velké utrpení!“ To je příklad horečnatého stavu z odloučení od Kršny.
 

Nĕkteří oddaní šli navštívit Kršnu v Dvárace. Když byli zastaveni u dveří, řekli: „Můj drahý Kršno, ó příteli Pánduovců, jako labutĕ milují potápĕt se ve vodĕ mezi liliovými kvĕty a zemřely by, kdyby je nĕkdo z vody odnesl, tak si my přejeme být pouze s Tebou. Naše údy se zmenšují a hynou, když nám jsi vzdálen.“
 

Král Bahuly si i uprostřed pohodlí svého paláce začal myslet, že noci jsou z odloučení od Kršny příliš dlouhé a sužující.
 

Král Judhišthira jednou řekl: „Kršna, vozataj Ardžuny, je mým jediným příbuzným ve třech svĕtech. Má mysl proto začíná šílet dnem i nocí z odloučení od Jeho lotosových nohou a já nevím, jak se zařídit nebo kam jít, aby se má mysl uklidnila.“ To je další příklad nedostatku spánku.
 

Nĕjací pasáčci, Kršnovi přátelé, řekli: „Drahý Kršno, ó nepříteli démona Mury, pomysli jen na svého osobního služebníka Raktaku. Při pouhém pohledu na paví pero zavírá oči a již nevĕnuje žádnou pozornost kravám. Nechal je na vzdálené pastvinĕ a ani se neobtĕžoval, aby vzal svoji hůlku a hlídal je.“ To je příklad nevyrovnanosti mysli z odloučení od Kršny.
 

Když Pán Kršna odešel do hlavního mĕsta krále Judhišthiry, Uddhavu tak zasáhl oheň odloučení od Šrí Kršny, že mu z rozpáleného tĕla tekl pot a slzy z jeho očí, a takto zcela ustrnul.
 

Když Šrí Kršna opustil mĕsto Dváraku hledat drahokam Sjamantaka a pozdĕ se vracel domů, Uddhava byl tak sklíčený, že se na jeho tĕle začínaly objevovat známky nemoci. O Uddhavovi se pro jeho intenzívní extatickou lásku ke Kršnovi začalo ve Dvárace říkat, že je šílený. K jeho velkému štĕstí se toho dne Uddhavova povĕst blázna pevnĕ zakořenila. Jeho šílenství bylo prakticky dokázáno, když odešel na horu Raivataku, aby nepřetržitĕ pozoroval zhuštĕné černé mraky. V rozrušení se k nim začal modlit a svou radost vyjadřoval tím, že se jim klanĕl.
 

Uddhava řekl Kršnovi: „Můj drahý vůdče jaduovské dynastie, Tvoji služebníci ve Vrndávanĕ na Tebe v noci myslí a nemohou spát. Nyní všichni leží na břehu Jamuny témĕř ochrnutí. Zdá se, že jsou témĕř mrtví, protože jejich dýchání je velice pomalé.“ To je příklad bezvĕdomí z odloučení od Kršny.
 

Kršnovi bylo jednou řečeno: „Jsi životem a duší obyvatel Vrndávany, a protože jsi je opustil, všichni služebníci Tvých lotosových nohou trpí. Je to jako kdyby jezera plná lotosových kvĕtů vyschla ve žhnoucím horku odloučení od Tebe.“ Obyvatelé Vrndávany jsou zde přirovnáváni k jezerům plným lotosových kvĕtů, která vyschla za žhnoucího žáru odloučení od Kršny spolu s lotosovými kvĕty jejich životů, a labutĕ v jezerech, které jsou přirovnávány k vitalitĕ obyvatel Vrndávany, tam již netouží déle žít. Labutĕ opouštĕjí jezera při přílišném teplu. Tato metafora popisuje stav oddaných v odloučení od Kršny.