Kapitola čtyřicátá

Skutečnou uctivou oddanost projevují lidé, kteří si myslí, že jsou Kršnovi podřízení nebo Jeho synové. Nejlepšími příklady podřízených jsou Sárana, Gada a Subhadrá. Všichni to jsou členové jaduovské dynastie a vždy považovali Kršnu za svého ochránce. Kršnovi synové jako Pradjumna, Čárudéšna a Sámba mĕli podobné pocity. Kršna mĕl ve Dvárace mnoho synů. S každou ze 16 108 královen jich mĕl deset a všichni v čele s Pradjumnou, Čárudéšnou a Sámbou mĕli Kršnu vždy za svého ochránce. Když s Ním Jeho synové obĕdvali, otevírali nĕkdy ústa, aby je Kršna nakrmil. Když Kršna hladil jednoho ze svých synů, který Mu sedĕl na klínĕ, a žehnal mu přičichnutím k hlavĕ, ostatní synové plakali a přemýšleli, kolik zbožných činností musel tento syn vykonat ve svém předešlém životĕ. Pradjumna, syn Kršny s hlavní královnou Rukminí, je mezi Jeho syny považován za vůdce. Pradjumnovy tĕlesné rysy připomínají přesnĕ rysy Kršny. Čistí oddaní Kršny Pradjumnu oslavují, protože se mu dostalo velikého štĕstí: jaký otec, takový syn.
 

V Hari-vanše je popis Pradjumnových činů když unesl Prabhávatí. Pradjumna ji tehdy oslovil: „Má drahá Prabhávatí, jen se podívej na hlavu naší rodiny, Šrí Kršnu. On je samotný Višnu, který létá na Garudovi, a náš nejvyšší pán. Protože jsme zpyšnĕli a máme naprostou důvĕru v Jeho ochranu, nestaráme se nĕkdy ani o boj s Tripurárim (Šivou).“
 

Existují dva druhy oddaných, kteří oddanĕ slouží s úctou a respektem — Pánovi podřízení a Jeho synové. Služebníci ve Dvárace neustále uctívají Kršnu jako nejctihodnĕjší a nejváženĕjší Osobnost Božství. Kršna je okouzluje svými mimořádnými vlastnostmi. Ti, kteří považovali Kršnu vždy za svého ochránce, si mohli své přesvĕdčení snadno ovĕřit v praxi, neboť Kršnovi synové jednali mnohokrát zcela nezákonnĕ, ale přesto se jim od Kršny a Balarámy dostalo naprosté ochrany.
 

I Kršnův starší bratr Balaráma Mu nĕkdy nevĕdomky vzdal úctu. Kršna jednou stál před Balarámou a chtĕl se svému staršímu bratrovi poklonit, avšak Balarámův kyj poklesl ke Kršnovým lotosovým nohám. Jinými slovy, kyj v Balarámových rukách složil Kršnovi své poklony. Výše popsané pocity podřízenosti se nĕkdy projevují jako anubhāva.
 

Když za Šrí Kršnou přišli polobozi z nebeských planet, všichni Kršnovi synové je následovali a Brahmá je pokropil vodou ze svého kamaṇḍalu. Když polobozi předstoupili před Kršnu, synové místo aby si sedli na zlaté židle, se posadili na podlahu, která byla pokryta jelení kůží.
 

Chování Kršnových synů se nĕkdy podobá chování Jeho osobních služebníků. Synové se například klanĕli, byli tiší, pokorní a vlídní a vždy připraveni splnit Kršnova nařízení i za cenu života. Když byli před Ním, vždy se poklonili až k zemi. Byli velice tiší a vyrovnaní a vždy se snažili zadržovat před Pánem kašel a smích. Také nikdy nemluvili o Kršnových zábavách v milostné lásce. To znamená, že oddaní, vĕnující se uctivé oddané službĕ, by nemĕli hovořit o Kršnovĕ milostné lásce. Nikdo by nemĕl prohlašovat, že má vĕčný vztah ke Kršnovi, není-li osvobozený. V podmínĕném životním stavu musí oddaní plnit předepsané povinnosti podle pravidel oddané služby. Když je človĕk vyspĕlý v oddané službĕ a je realizovanou duší, může znát svůj vztah ke Kršnovi. Nemĕl by se umĕle snažit nĕjaký vztah navodit. Na nedozrálé úrovni se nĕkdy stává, že chtivý podmínĕný človĕk se snaží umĕle navodit vztah s Kršnou v milostné lásce. Výsledkem toho je, že se z nĕj stane prākṛta-sahajiyā neboli ten, kdo bere vše velice levnĕ. Třebaže tito lidé velice touží navodit vztah s Kršnou v milostné lásce, jejich podmínĕný život v hmotném svĕtĕ je i nadále nanejvýš odporný. Človĕk, který má s Kršnou skutečný vztah, už nemůže jednat na hmotné úrovni a jeho osobní povahu nelze kritizovat.
 

Když Amor při jedné příležitosti přišel navštívit Pána Kršnu, jeden oddaný Ho oslovil: „Můj drahý Amore, protože se ti dostalo takového štĕstí, že tvůj pohled spočinul na lotosových nohách Kršny, kapky potu na tvém tĕle zamrzly a připomínají plody kaṇṭakī (malé ovoce rostoucí na trnitých keřích).“ To jsou znaky extáze a úcty k Nejvyšší Osobnosti Božství. Když princové jaduovské dynastie slyšeli zvuk Kršnovy lastury Paňčadžanja, okamžitĕ jim v extatické radosti vstaly vlasy na hlavĕ. Vypadalo to tehdy, jako by všechny vlasy na hlavách princů tančily v extázi.
 

K radosti se nĕkdy připojují příznaky zklamání. Pradjumna jednou oslovil Sámbu slovy: „Můj drahý Sámbo, ty jsi tak slavná osobnost! Vidĕl jsem jednou, jak sis hrál na zemi a tvé tĕlo bylo celé zaprášené, ale tvůj otec, Pán Kršna, si tĕ přesto vzal na klín. Já jsem zato úplný nešťastník; mnĕ se od našeho otce nikdy takové lásky nedostalo!“ Tento citát je příkladem zklamání v extatické lásce.
 

Když nĕkdo pohlíží na Kršnu jako na svého nadřízeného, říká se tomu pocit úcty, a když oddaný navíc cítí, že Kršna je jeho ochránce, jeho transcendentální láska ke Kršnovi vzroste a jeho sloučeným pocitům se pak říká uctivá oddanost. Když tato stálá uctivá oddanost vzroste dále, říká se jí láska k Bohu, která vychází z uctivé oddanosti. Připoutanost a náklonnost jsou dvĕma předními příznaky tohoto stavu. Pradjumna s tímto uctivým oddaným přístupem nikdy nemluvil se svým otcem příliš hlasitĕ. Ve skutečnosti ani neotvíral ústa, a nikdy se neukázal s obličejem plným slz. Hledĕl vždy jen na lotosové nohy svého otce.
 

Dalším příkladem vyrovnané a stálé lásky ke Kršnovi je epizoda, kdy Mu Ardžuna sdĕlil, že zemřel jeho syn Abhimanju, jenž byl Kršnovým synovcem. Abhimanju byl synem Subhadry, Kršnovy mladší sestry. Byl zabit v bitvĕ na Kurukšétře společným úsilím všech velitelů v armádĕ krále Durjódhany — Karny, Ašvatthámy, Džajadrathy, Bhíšmy, Krpáčárji a Drónáčárji. Na ujištĕní, že láska ze strany Subhadry se nemĕní, Ardžuna Kršnovi řekl: „Ačkoliv byl Abhimanju zabit témĕř v Tvé přítomnosti, Subhadřinu lásku k Tobĕ to ani trochu neoslabilo a ani v nejmenším to nezmĕnilo její původní barvu.“
 

Svou náklonnost ke svým oddaným Kršna vyjádřil, když žádal Pradjumnu, aby se před Ním nestydĕl. Oslovil ho následovnĕ: „Můj drahý chlapče, zbav se svých pocitů podřazenosti a nesvĕšuj hlavu. Mluv se mnou jasným hlasem a neplač. Můžeš se na Mĕ podívat zpříma a bez okolků si můžeš položit ruce na Mé tĕlo. Není třeba, abys před svým otcem projevoval tolik úcty.“
 

Pradjumna své pouto ke Kršnovi vždy projevoval činy. Kdykoliv ho otec požádal, aby nĕco udĕlal, okamžitĕ příkaz splnil. Přijímal každý úkol jako nektar, i kdyby to byl jed. Podobnĕ kdykoliv shledal, že jeho otec s nĕčím nesouhlasí, okamžitĕ to zamítl jako jed, i kdyby to byl nektar.
 

Pradjumnovo pouto ve strachu o Kršnu se projevilo, když řekl své ženĕ Rati: „Nepřátelský Šambara je již zabit. Nyní velice toužím spatřit svého otce, který je mým duchovním mistrem, a který vždy nosí lasturu, známou jako Páňčadžanja.“ Pradjumna cítil od Kršny velké odloučení, když Kršna nebyl bĕhem bitvy na Kurukšétře přítomen ve Dvárace. Řekl: „Od té doby, co můj otec opustil Dváraku, mĕ netĕší cvičit se v boji ani se nezajímám o žádné sportovní zábavy. A proč je o tĕchto vĕcech třeba vůbec mluvit? V nepřítomnosti mého otce nechci ve Dvárace ani zůstat.“
 

Když se Pradjumna vrátil domů po zabití Šambarásury a spatřil svého otce, Kršnu, před sebou, byl tak přešťastný, že sám nemohl své radosti porozumĕt. To je příklad úspĕchu v odloučení. Podobné uspokojení bylo vidĕt, když se Kršna vrátil z Kuruovského bitevního pole do svého domova ve Dvárace. Všichni Jeho synové byli tak šťastní, že z extáze dĕlali opakovanĕ mnoho chyb. Jejich chyby byly příznaky úplné spokojenosti.
 

Pradjumna se každý den díval na Kršnovy lotosové nohy se slzami v očích. Jeho projevy uctivé oddanosti mohou být popsány stejným způsobem, kterým byly popsány v případech ostatních oddaných.