Kapitola 5.

„Vznešený Pán pravil: Vyjevil jsem tuto nehynoucí vĕdu o józe bohu Slunce Vivasvánovi a Vivasván ji sdĕlil Manuovi, otci lidského pokolení, který ji pak sdĕlil Ikšvákuovi .“ (Bg.    4.1)

Před dávnými vĕky Kršna sdĕlil božské poznání Bhagavad- gíty Vivasvánovi, bohu Slunce. Jak jistĕ všichni dobře víme, Slunce je velice horké místo a považujeme tedy za nemožné, aby tam nĕkdo žil. S našimi tĕly se k nĕmu nemůžeme ani přiblížit. Z védské literatury můžeme vyrozumĕt, že Slunce je planeta právĕ jako naše, ale vše je tam vytvořeno z ohnĕ. Planeta, na které žijeme, je složena převážnĕ ze zemĕ, a podobnĕ existují jiné planety, skládající se převážnĕ z ohnĕ, vody či vzduchu.

Živé bytosti na tĕchto rozličných planetách získávají tĕla složená z prvků podle převažujícího prvku na planetĕ; proto bytosti žijící na Slunci mají tĕla skládající se z ohnĕ. Ze všech bytostí na Slunci je nejvyšší polobůh Vivasván. Je známý jako bůh Slunce (sūrya-nārāyaṇa). Na každé planetĕ je vždy nejvyšší osobnost, tak jako ve Spojených státech je hlavou státu prezident. Z Mahábháraty se můžeme dovĕdĕt, že této planetĕ původnĕ vládl jeden král, Mahárádža Bharata. Panoval zhruba před pĕti tisíci lety a celá planeta dostala jméno po nĕm. Pozdĕji byla Zemĕ rozdĕlena na mnoho různých států. Na každé planetĕ je tedy obvykle jeden, ale nĕkde i více vládců.

Z tohoto prvního verše čtvrté kapitoly Bhagavad-gíty se dozvídáme, že před milióny let Šrí Kršna sdĕlil poznání karma- jógy bohu Slunce Vivasvánovi. Šrí Kršna, který učení Bhagavad-gíty předává Ardžunovi, zde naznačuje, že toto učení není nikterak nové, nýbrž že bylo vysloveno v dávných dobách na jiné planetĕ. Vivasván pak předal toto poznání svému synu Manuovi, a ten je sdĕlil svému žáku Ikšvákuovi. Mahárádža Ikšváku byl velký král a předek Šrí Rámačandry. Z toho vyplývá, že chce-li nĕkdo porozumĕt Bhagavad-gítĕ a mít z ní užitek, je zde popsán způsob, kterak toho lze dosáhnout. Nemysleme si, že Kršna sdĕlil Ardžunovi Bhagavad-gítu poprvé. Védské autority odhadují, že Nejvyšší Pán tyto božské instrukce sdĕlil Vivasvánovi již před 400 milióny lety. Z Mahábháraty se dovídáme, že Bhagavad-gítá byla Ardžunovi přednesena asi před 5   000 lety. Před Ardžunou bylo toto učení předáváno učednickou posloupností, avšak bĕhem tak dlouhé doby bylo učení ztraceno.

„Takto byla tato nejvyšší vĕda předávána posloupností duchovních mistrů a takto ji přijali svatí králové. Bĕhem času však byla posloupnost přerušena, a proto se zdá, že původní vĕda je ztracena. Stejnou pradávnou vĕdu o vztahu k Nejvyššímu ti nyní vyjevuji, neboť jsi nejen mým přítelem, ale i oddaným, a proto můžeš porozumĕt jejímu transcendentálnímu tajemství.“ (Bg.    4.2  –  3)

Bhagavad-gítá popisuje nĕkolik systémů jógy    —    bhakti-jógu, karma-jógu, džňána-jógu, hatha-jógu. Slovo yoga znamená spojit se, čímž je vyjádřeno, že pomocí jógy zamĕříme své vĕdomí k Bohu. Jóga je způsob, jak se znovu spojit s Bohem a obnovit náš vztah k Nĕmu. Časem se tato jóga, přednesená Šrí Kršnou, ztratila. Proč? Cožpak v dobĕ, kdy Šrí Kršna mluvil k Ardžunovi, neexistovali žádní učení mudrci? Jistĕže tehdy žilo mnoho svĕtců. Slovem „ztracená“ se rozumí, že se ztratilo porozumĕní Bhagavad-gítĕ. Učenci mohou podávat své vlastní interpretace Bhagavad-gíty a analyzovat ji podle svých vlastních vrtochů, avšak to není Bhagavad-gítá. Kršna to zde zdůrazňuje a student Bhagavad-gíty by to mĕl vzít na vĕdomí. Nĕkdo může být velice vzdĕlaný z hmotného hlediska, avšak to ho neopravňuje ke komentářům Bhagavad-gíty. Abychom mohli porozumĕt Bhagavad-gítĕ, musíme přijmout zásady učednické posloupnosti (paramparā). Musíme poznat ducha Bhagavad- gíty a nepřistupovat k ní pouze akademicky.

Proč ze všech lidí vybral Kršna právĕ Ardžunu jako příjemce tohoto poznání? Ardžuna nebyl velký učenec, ani jógí, meditátor či svĕtec. Byl válečníkem, který se chystal utkat v bitvĕ. V té dobĕ žilo mnoho velkých mudrců a Šrí Kršna mohl Bhagavad- gítu sdĕlit jim. Odpovĕdí je, že ačkoliv byl Ardžuna obyčejný človĕk, mĕl jednu důležitou vlastnost: bhakto 'si me sakhā ceti    —    „jsi Můj oddaný a Můj přítel“. Toto byla Ardžunova výjimečná kvalifikace, kterou nemĕli mudrci. Ardžuna ví, že Kršna je Nejvyšší Osobnost Božství, a proto se Mu osobnĕ odevzdává a Kršnu přijímá za svého duchovního mistra. Nemůžeme pochopit Bhagavad-gítu, aniž bychom se stali oddanými Šrí Kršny. Človĕk, který chce porozumĕt Bhagavad-gítĕ, si nemůže vypomoci jinými metodami. Musí ji pochopit tak, jak je to předepsané v Bhagavad-gítĕ samotné, tedy tak, jak ji pochopil Ardžuna. Přejeme-li si porozumĕt Bhagavad-gítĕ jiným způsobem nebo předkládat vlastní interpretace, můžeme tím snad ukázat svou učenost, ale to není Bhagavad-gítá.

Pomocí učenosti můžeme vytvářet různé teorie o Bhagavad- gítĕ, jako to učinil Mahátmá Gándhí, když interpretoval Bhagavad-gítu ve snaze podepřít svoji teorii nenásilí. Jak by bylo možné podpořit nenásilí z Bhagavad-gíty? V celé Bhagavad-gítĕ se Ardžuna zdráhá bojovat a Kršna ho vybízí, aby zabil své protivníky. Řekl mu, že bitva je již rozhodnuta Nejvyšším, a že lidé shromáždĕní na bojišti jsou předurčeni k tomu, že se už nikdy nevrátí. Byl to Kršnův plán, že byli všichni válečníci odsouzeni na smrt. Kršna tak poskytl Ardžunovi příležitost, aby se proslavil tím, že je porazí. Jestliže boj je v Bhagavad-gítĕ prohlášen za nevyhnutelný, jak je možné vyvozovat z ní nenásilí? Takové interpretace se pokoušejí překroutit Bhagavad-gítu. Jakmile je Gítá interpretována podle individuálních pohnutek, ztrácí se její smysl. Uvádí se, že pomocí vlastní logické argumentace nemůžeme z védské literatury vyvodit správné závĕry. Existuje mnoho jevů, které nejsme schopni pojmout pomocí naší logiky. Najdeme různá písma, která Absolutní Pravdu popisují různými způsoby. Kdybychom rozebírali všechna, jistĕ budeme zmateni. Existuje také mnoho filozofů s rozličnými názory, které se vždy vzájemnĕ popírají. Jestliže pravda nemůže být pochopena čtením rozličných písem, logickými argumenty či filozofickými teoriemi, jak ji tedy lze poznat? Poznání Absolutní Pravdy je velice důvĕrné, avšak následujeme-li autority, můžeme jej získat.

V Indii existují duchovní posloupnosti učitelů a žáků, přicházející od Rámánudžáčárji, Madhváčárji, Nimbárky, Višnusvámího a dalších velikých svĕtců. Védským spisům můžeme porozumĕt s pomocí vyšších duchovních učitelů. Ardžuna vyslechl Bhagavad-gítu od Kršny a jestliže si i my přejeme porozumĕt Bhagavad-gítĕ, musíme ji přijmout od Ardžuny a nikoliv z nĕjakého jiného zdroje. Máme-li nĕjaké poznání Bhagavad- gíty, mĕli bychom sledovat, jak se shoduje s Ardžunovým poznáním. Jestliže Bhagavad-gítu chápeme stejným způsobem jako Ardžuna, pak je naše chápání správné. Toto by mĕlo být mĕřítkem našeho studia Bhagavad-gíty. Toužíme-li skutečnĕ získat z Bhagavad-gíty užitek, musíme se řídit tuto zásadou. Bhagavad-gítá není obyčejnou knihou poznání, kterou si můžeme koupit na trhu a myslet si, že jí porozumíme pouhým čtením a konzultací se slovníkem. To není možné. Kdyby tomu tak bylo, Kršna by Ardžunovi nikdy neříkal, že původní vĕda byla ztracena.

Není tak tĕžké pochopit, že k porozumĕní Bhagavad-gítĕ je přijetí posloupnosti duchovních mistrů nezbytné. Chceme-li se stát právníkem, inženýrem nebo lékařem, musíme obdržet poznání od autorizovaných právníků, inženýrů a lékařů. Nový právník se musí stát učedníkem zkušeného právníka a mladý človĕk studující medicínu se zprvu musí stát asistujícím lékařem a pracovat s tĕmi, kteří již nabyli praxe a zkušeností a mají oprávnĕní vykonávat svoji profesi. Naše studium určitého předmĕtu nemůže být dokonalé, dokud ho nepřijímáme z autoritativních zdrojů.

V hmotném svĕtĕ existují dvĕ cesty jak získat poznání    —    induktivní a deduktivní. Deduktivní metoda je považována za dokonalejší. Můžeme předpokládat, že „všichni lidé jsou smrtelní“, a nikdo nepotřebuje zkoumat, je-li človĕk smrtelný. Všeobecnĕ je známo, že tomu tak je. Deduktivní závĕr zní: „Pan Johnson je človĕk; proto je smrtelný“. Jak jsme dospĕli k předpokladu, že všichni lidé jsou smrtelní? Zastánci induktivní metody chtĕjí k tomuto závĕru dojít experimenty a pozorováním. Můžeme vidĕt, že umřel tenhle človĕk a že umřel támhleten človĕk a tak dál, a když zjistíme, že zemřelo tolik lidí, můžeme dojít k všeobecnému závĕru, že všichni lidé jsou smrtelní. Tato induktivní metoda má však jeden velký nedostatek, totiž že naše zkušenost je omezená. Človĕka, který neumírá, jsme nikdy nevidĕli, ale takto usuzujeme na základĕ naší osobní zkušenosti, která je omezená. Naše smysly mají omezené schopnosti, a proto máme v našem podmínĕném stavu mnoho nedostatků. Induktivní proces není vždy dokonalý, kdežto deduktivní způsob přijímání poznání z dokonalého zdroje dokonalý je. To je védský způsob získávání poznání.

Autorita Véd je všeobecnĕ uznávaná, ale v Bhagavad-gítĕ existuje mnoho pasáží, které mohou vypadat dogmaticky. Například v sedmé kapitole Šrí Kršna říká:

„Ó Ardžuno, dobyvateli bohatství, nic vyššího nade Mne není. Vše na Mnĕ spočívá, jako perly navlečené na šňůře.“ (Bg.    7.7)

Šrí Kršna zde říká, že neexistuje vĕtší autorita než On, což může vypadat velice dogmaticky. Kdybych já prohlásil: „Nikdo mĕ nepřevýší,“ lidé by si pomyslili: „Ten Swamidži je příliš pyšný“. Jestliže človĕk, který je podmínĕný tolika nedostatky, prohlašuje, že je ze všech nejvĕtší, potom se rouhá. Avšak Kršna to říkat může, neboť z historických záznamů můžeme vyrozumĕt, že i v čase, kdy žil na Zemi, byl považován za nejvyšší osobnost své doby a byl nejvĕtší a nejlepší v každém ohledu.

Podle védského systému je poznání získané od nejvyšší autority považováno za dokonalé. Ve Védách jsou popsány tři druhy důkazů: pratyakṣa, anumāṇa a śabda. První je přímé vnímání. Sedí-li nĕkdo naproti mnĕ, vidím ho i já a poznání, že tam sedí, vnímám prostřednictvím očí. Druhá metoda, anumāṇa, je pomocí sluchu: můžeme například slyšet dĕti hrající si venku a poslechem zjišťujeme, že tam jsou. Třetí metoda je přijetí pravd od vyšší autority. Výrok jako „človĕk je smrtelný“ je přijímán od vyšších autorit. Každý to uznává, ale nikdo nezjišťoval, jestli jsou smrtelní všichni. Přijímáme to jako fakt na základĕ všeobecného názoru, ale když se nĕkdo zeptá: „Kdo tuhle pravdu objevil jako první? Přišel jsi na to ty?“, bude velice tĕžké odpovĕdĕt. Vše, co můžeme říci, je, že poznání k nám přichází a my ho přijímáme. Z tĕchto tří metod získávání poznání považují Védy za nejlepší třetí způsob    —    přijetí pravd od vyšších autorit. Přímé vnímání je vždy nedokonalé, obzvláštĕ v podmínĕném stavu života. Přímým pozorováním můžeme vidĕt, že Slunce je jako malý kotouč, o nic vĕtší než talíř, ze kterého jíme. Avšak od vĕdců se dovídáme, že Slunce je mnohotisíckrát vĕtší než Zemĕ. Co tedy přijmeme? Přistoupíme na vĕdecké prohlášení, prohlášení autorit, a nebo zůstaneme u vlastní zkušenosti? Jelikož sami nedokážeme zjistit, jak veliké je Slunce, přijímáme výrok astronomů. Tímto způsobem přijímáme prohlášení autorit ve všech oblastech života. Z novin a rozhlasu se také dovídáme, že v Čínĕ, v Indii a na jiných místech po celé zemĕkouli se dĕjí takové a takové události. Osobnĕ si tyto události neovĕřujeme, nevíme, dĕjí-li se opravdu, avšak přijímáme autoritu novin a rozhlasu. Nemáme na vybranou, než vĕřit autoritám, abychom získali poznání. Je-li autorita dokonalá, pak je dokonalé i naše poznání.

Podle védských pramenů je Kršna nejvĕtší a nejdokonalejší autorita ze všech autorit (mattaḥ parataraṁ nānyat kiñcid asti dhanañjaya). Kršna se osobnĕ prohlašuje za nejvyšší autoritu a velcí mudrci a znalci Bhagavad-gíty to přijímají. Jestliže nepřijmeme Kršnu za autoritu a Jeho slova tak, jak je říká, nemůžeme z Bhagavad-gíty získat žádný užitek. To není dogma    —    to je fakt. Studujeme-li pozornĕ a pečlivĕ, co Kršna říká, zjistíme, že je to pravda. Dokonce i vzdĕlanci jako Šankaráčárja, kteří mají odlišné pojetí Božské Osobnosti, doznávají, že Kršna je svayaṁ bhagavān    —    Kršna je Nejvyšší Pán.

Védské poznání není moderním objevem. Je velice starým zjeveným poznáním. Kršna se o nĕm zmiňuje jako o purātanaḥ, což znamená „pradávné“. Kršna říká, že před mnoha milióny let sdĕlil tuto vĕdu bohu Slunce, avšak nevíme, o kolik miliónů let dříve předal tutéž vĕdu nĕkomu jinému. Toto poznání se vĕčnĕ opakuje, stejnĕ jako se každý rok opakuje léto, podzim, zima a jaro. Naše poznání je velice chabé; neznáme ani historii této planety starší více než 5    000 let, avšak védská literatura nám poskytuje dĕjinný rozhled před milióny lety. Nemáme- li dostatečné poznatky o tom, co se na této planetĕ dĕlo před 3    000 lety, nelze hned usuzovat, že se tu nic neudálo. Jistĕ se najde nĕkdo, kdo popírá historickou vĕrohodnost Šrí Kršny. Nĕkdo může namítnout, že Kršna žil podle Mahábháraty před 5    000 lety, z čehož vyplývá, že je nemožné, aby Bhagavad-gítu přednášel bohu Slunce před tolika milióny let. Kdybych řekl, že jsem před nĕkolika milióny lety rozmlouval s bohem Slunce, lidé by říkali: „Swamidži mluví nĕjaké nesmysly“. To však neplatí o Kršnovi, neboť Kršna je Nejvyšší Osobnost Božství. Ať vĕříme či nevĕříme, že Kršna vyjevil Bhagavad-gítu slunečnímu bohu, Ardžuna tento fakt přijal. Ardžuna Kršnu přijímá za Nejvyššího Pána, a proto ví, že pro Kršnu je zcela reálné, aby s nĕkým rozmlouval před milióny lety. Ardžuna osobnĕ Kršnova prohlášení přijímá, aby však vyjasnil situaci i lidem, kteří přijdou po nĕm, ptá se Kršny:

„Vždyť jsi se narodil mnohem pozdĕji než bůh Slunce Vivasván. Jak mám tedy pochopit, že jsi mu tuto vĕdu na počátku vyjevil Ty?“ (Bg.    4.4)

Tato otázka je velice inteligentní a Kršna na ní odpovídá takto:

„Oba jsme prošli mnohými zrozeními, ó Ardžuno. Já si je pamatuji všechna, ale ty ne, ó hubiteli nepřátel. (Bg.    4.5)

Ačkoliv je Kršna Bůh, zjevil se mnohokrát. Ardžuna, coby živá bytost, také prochází mnoha zrozeními. Rozdíl mezi Nejvyšší Osobností Božství a živou bytostí je: tāny ahaṁ veda sarvāṇi    —    Kršna si pamatuje všechny události ve svých dřívĕjších inkarnacích, zatímco živá bytost nikoliv. To je jeden z rozdílů mezi Bohem a človĕkem. Bůh je vĕčný a my jsme také vĕční, avšak rozdíl je v tom, že my neustále mĕníme svá tĕla. Okamžikem smrti zapomínáme události našeho života; smrt znamená zapomenutí, to je vše. V noci, když spíme, zapomínáme, že jsme manželem té a té ženy a otcem toho a toho dítĕte. Ve spánku zapomeneme i sami na sebe, ale hned jak se probudíme, rozpomeneme se: „Jsem to a to a musím udĕlat to a to“. Skutečností je, že ve svých minulých životech jsme mĕli jiná tĕla a narodili jsme se v jiných rodinách jiným otcům a matkám v různých zemích, avšak tohle všechno jsme zapomnĕli. Mohli jsme být psi nebo kočky, lidé nebo bozi    —    cokoliv, ale na všechno jsme zapomnĕli.

I přes všechny tyto zmĕny jsme jako živé bytosti vĕční. Jako jsme se v minulém životĕ připravili pro současné tĕlo, tak se i v tomto životĕ připravujeme pro další tĕlo. Svá tĕla dostáváme podle své karmy, podle svých činností. Ti, kdo žijí v kvalitĕ dobra, se povýší na vyšší čisté planety s vyšší životní úrovní. (Bg.    14.14) Ti, kteří zemřou v kvalitĕ vášnĕ, zůstávají na Zemi, a ti, kteří umírají v kvalitĕ nevĕdomosti, klesají do zvířecích životních druhů nebo jsou přemístĕni na nižší planety (Bg.     14.15). To se neustále opakuje, my však na to zapomínáme.

Jednou se Indra, král nebes, dopustil přestupku proti lotosovým nohám svého duchovního mistra a ten ho proklel, aby se narodil jako prase. Tak se z Indry stal vepř a jeho trůn v nebeském království zůstal prázdný. Když to uvidĕl Brahmá, sestoupil na Zem a promluvil k praseti: „Můj milý pane, stal jste se vepřem na planetĕ Zemi. Přišel jsem, abych vás vysvobodil. Pojďte hned se mnou.“ Ale vepř odpovĕdĕl: „Nemohu s vámi jít. Mám velkou zodpovĕdnost    —    mé dĕti, ženu a tuhle hezkou prasečí společnost.“ Třebaže Brahmá Indrovi sliboval, že ho vezme zpátky na nebesa, Indra, v podobĕ prasete, odmítal. Tomu se říká zapomenutí. Stejnĕ přichází i Šrí Kršna a říká nám: „Co dĕláte tady v tom hmotném svĕtĕ? Sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. Pojďte ke Mnĕ a Já vám poskytnu veškerou ochranu.“ Ale my odpovídáme: „Nevĕříme Ti, Pane. Máme tady mnohem důležitĕjší záležitosti.“ Takové je postavení podmínĕné duše    —    zapomnĕtlivost. Tuto nevĕdomost můžeme rychle rozptýlit následováním cesty učednické posloupnosti.