Kapitola 6.

Na človĕka působí dvĕ přírodní síly. Díky první se rozhodujeme, že v tomto životĕ učiníme duchovní pokrok, avšak vzápĕtí nám druhá síla, māyā, neboli iluzorní energie našeptává: „Proč podstupuješ tolik nepříjemností? Užívej si života a buď spokojený sám se sebou.“ Tento sklon upadat v zapomnĕní odlišuje Boha od človĕka. Ardžuna je Kršnovým přítelem a společníkem a kdykoliv se Kršna objeví na nĕkteré planetĕ, narodí se tam s Ním i Ardžuna. Když Kršna vysvĕtloval Bhagavad-gítu bohu Slunce, byl s Ním Ardžuna také. Ale jelikož je Ardžuna nepatrná živá bytost, nemohl si to pamatovat. Zapomnĕtlivost je pro živou bytost přirozená. Nepamatujeme si ani, co jsme dĕlali včera touto dobou, natož před týdnem. A jestliže si nepamatujeme tohle, jakpak bychom si mohli pamatovat, co se přihodilo v našich minulých životech? Můžeme se tedy zeptat, jak to, že Kršna je schopný si to pamatovat a my ne. Odpovĕď je, že Kršna nemĕní své tĕlo.

„Ačkoliv jsem nezrozený a Mé transcendentální tĕlo nikdy nezaniká, a přestože jsem Pánem všeho tvorstva, zjevuji se v každém tisíciletí ve své původní transcendentální podobĕ.“ (Bg.    4.6)

Slovo ātma-māyayā znamená, že Kršna se zjevuje takový, jaký je. Své tĕlo nemĕní, avšak my, jakožto podmínĕné duše, svá tĕla mĕníme, a proto zapomínáme. Kršna zná nejenom minulost, přítomnost a budoucnost svých činností, ale i minulé, současné a budoucí činy každého z nás.

„Jako Nejvyšší Osobnost Božství, ó Ardžuno, znám vše, co se stalo v minulosti, co se dĕje v přítomnosti a vše, co se teprve přihodí. Znám také všechny živé bytosti; Mne však nikdo nezná.“ (Bg.    7.26)

Ve Šrímad-Bhágavatamu také nalézáme, že Nejvyšší Pán je popisován jako vševĕdoucí. To neplatí ani o nejvyšších živých bytostech jako jsou Brahmá a Šiva. Pouze Šrí Višnu neboli Kršna zná vše. Můžeme také namítnout, že jestliže Kršna nemĕní své tĕlo, proč tedy přichází jako inkarnace? Mezi filozofy o tom panují různé názory. Nĕkteří tvrdí, že když se Kršna zjeví, vezme na sebe hmotné tĕlo; ale tak tomu není. Kdyby přijímal hmotné tĕlo jako my, nemohl by si vše pamatovat, neboť hmotné tĕlo způsobuje zapomnĕtlivost. Skutečným závĕrem zůstává, že Kršna své tĕlo nemĕní. Bůh je nazýván všemocným a v citovaném verši je vyjádřena jeho všemohoucnost. Kršna je nezrozený a vĕčný. Podobnĕ i živá bytost je také nezrozená a vĕčná. Pouze tĕlo, se kterým se živá bytost ztotožňuje, se rodí.

Na samém začátku Bhagavad-gíty, ve druhé kapitole, Šrí Kršna vysvĕtluje, že to, co přijímáme jako rození a smrt, je spojeno s hmotným tĕlem, ale jakmile znovu získáme své duchovní tĕlo a vymaníme se ze znečistĕní rození a smrti, můžeme být kvalitativnĕ přirovnáni ke Kršnovi. To je podstata vĕdomí Kršny    —    obnovení našeho původního sac-cid-ānanda duchovního tĕla. Takové tĕlo je vĕčné (sat), plné poznání (cit) a blaženosti (ānanda). Toto hmotné tĕlo není ani sat, ani cit, ani ānanda. Je pomíjivé, zatímco osoba, která v tĕle sídlí, je nepomíjivá. Je také plné nevĕdomosti, a protože je nevĕdomé a pomíjivé, přináší utrpení. Kvůli tĕlu zakoušíme přílišná vedra nebo kruté zimy, ale jakmile obnovíme své duchovní tĕlo, nebudou nás duality ovlivňovat. Nĕkteří jógíni jsou neteční k dualitám jako horko a zima už v tĕchto hmotných tĕlech. Udĕláme-li však duchovní pokrok, začneme nabývat vlastností tĕla duchovního, třebaže ještĕ máme hmotné tĕlo. Vložíme-li železo do ohnĕ, zahřeje se, a potom se rozžhaví do ruda, až konečnĕ přestává být železem a stává se ohnĕm    —    zapálí vše, s čím přijde do styku. Jakmile pokročíme ve vĕdomí Kršny, naše hmotné tĕlo zduchovní a nebude více ovlivňováno hmotnými nečistotami.

Kršnovo narození, Jeho zjevení a odchod, jsou přirovnávány k východu a západu slunce. Ráno se zdá, jakoby se slunce narodilo na východním obzoru, avšak ve skutečnosti tomu tak není. Slunce nevychází, ani nezapadá; je stále na svém místĕ. Všechny východy a západy se vztahují k rotaci Zemĕ. Podobnĕ je ve védské literatuře popisováno Kršnovo zrození a Jeho odchod. Kršnovo zjevení je jako východ slunce. Východy a západy slunce se odehrávají neustále; nĕkde na planetĕ lidé vidí východ a nĕkde západ slunce. Není pravda, že by se Kršna v jednom okamžiku narodil a v druhém zemřel. Kršna stále nĕkde pobývá a zjevuje se, přijde a odejde. Kršna se zjevuje a mizí v mnoha vesmírech. Máme zkušenost pouze z tohoto vesmíru, avšak z védské literatury se můžeme dovĕdĕt, že tento vesmír je pouhou částečkou nekonečných projevů Nejvyššího Pána.

Ačkoliv je Kršna Nejvyšším Pánem, nezrozeným a nemĕnným, zjevuje se ve své původní transcendentální podobĕ. Slovo prakṛti znamená „příroda“. V sedmé kapitole Bhagavad-gíty se uvádí, že existuje mnoho druhů přírody. Dĕlí se na tři základní druhy    —    vnĕjší, vnitřní a okrajovou. Vnĕjší je manifestace hmotného svĕta a v sedmé kapitole Bhagavad-gíty je popisována jako aparā, neboli hmotná příroda. Když se Kršna zjevuje, bere na sebe vyšší podstatu (prakṛtiṁ svām), nikoliv nižší hmotnou. Nĕkdy se může stát, že představitel státu navštíví vĕznici, aby provedl inspekci a setkal se s vĕzni, ale vĕzňové se mýlí, jestliže si myslí: „Hlava státu přichází do vĕzení, a proto je vĕzeň právĕ jako my.“ Jak již bylo uvedeno, Kršna říká, že hlupáci se Mu vysmívají, když sestoupí v lidské podobĕ (Bg.     9.11).

Kršna je Nejvyšší Pán a může sestoupit kdykoliv a my nemůžeme nic namítat a tvrdit, že nemůže. Je naprosto nezávislý, a proto může přijít a odejít, jak se Mu zlíbí. Jestliže hlava státu navštíví vĕznici, nepředpokládejme, že tak musí činit. Kršna sestupuje s jistým zámĕrem, a to napravit pokleslé podmínĕné duše a přivést je zpátky k sobĕ. My Kršnu nemilujeme    —    avšak Kršna miluje nás. Kršna říká, že všichni jsou Jeho synové.

„Ó synu Kuntí, všem životním druhům je umožnĕno narodit se v této hmotné přírodĕ a Já jsem otcem dávajícím sémĕ.“ (Bg.    14.4)

Otec je ke svému synu vždy laskavý. Syn může na otce zapomenout, ale otec na syna nikdy nezapomene. Kršna sestupuje do hmotného svĕta ze své lásky k nám, aby nás oprostil od strastí rození a smrti. Kršna říká: „Můj milý synu, proč hniješ v tomto strastiplném svĕtĕ? Pojď se Mnou a Já ti poskytnu veškerou ochranu.“ Jsme syny Nejvyššího a můžeme se radovat z nejvyššího života bez utrpení a obav. Nemĕli bychom si tedy myslet, že Kršna sem přichází jako my    —    že byl donucen zákony přírody. Sanskrtské slovo avatāra doslovnĕ znamená „ten, kdo sestoupil“. Ten, kdo sestoupí z duchovního svĕta do hmotného vesmíru ze své vlastní vůle, se nazývá avatára. Nĕkdy Šrí Kršna sestoupí osobnĕ, a jindy pošle svého představitele. V hlavních svĕtových náboženstvích    —    křesťanství, hinduismu, buddhismu a islámu    —    vĕří v nĕjakou nejvyšší autoritu nebo osobnost, sestupující k nám z Božího království. V křesťanském náboženství Ježíš Kristus prohlašoval, že je synem Boha, přicházejícím z Božího království, aby spasil podmínĕné duše. Jako následovníci Bhagavad-gíty to přijímáme za pravdivé. V podstatĕ tedy neexistují rozpory. Mohou se vyskytnout nepatrné rozdíly vzhledem k různým kulturám, podnebím a lidem, avšak podstata zůstává stejná    —    totiž že Bůh nebo Jeho představitelé přicházejí vysvobodit podmínĕné duše.

„Kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženství a narůstá bezbožnost, ó Bháratovče, v té dobĕ osobnĕ sestoupím.“ (Bg.     4.7)

Bůh je velice milosrdný. Jeho přáním je zbavit nás utrpení, ale my se naopak pokoušíme tomuto utrpení přizpůsobovat. Jelikož jsme nedílnými částečkami Nejvyššího Pána, nejsme určeni k tĕmto strastem, které jsme ovšem dobrovolnĕ přijali. Tato utrpení pocházejí z tĕla a mysli, od jiných živých bytostí a přírodních katastrof. Zakoušíme buď všechna z tĕchto tří druhů utrpení, nebo vždy alespoň jedno. Neustále se z nich pokoušíme vymanit a tyto pokusy tvoří náš zápas o existenci. Sami s pomocí našich malinkých mozků toho však nedosáhneme. Je to možné jen tehdy, vyhledáme-li ochranu Nejvyššího Pána.

Štĕstí dosáhneme, vrátíme-li se znovu do svého přirozeného postavení, a Bhagavad-gítá je určena k tomu, aby nás přivedla zpátky do této pozice. Bůh a Jeho představitelé také přicházejí, aby nám pomohli. Jak bylo již uvedeno, sestupují do hmotného svĕta a nepodléhají zákonům rození, stáří, nemoci a smrti. Kršna vysvĕtluje Ardžunovi, z jakých důvodů sestupuje do hmotného vesmíru:

  „Abych osvobodil zbožné a vyhladil ničemné, a abych znovu upevnil náboženské zásady, zjevuji se vĕk po vĕku.“ (Bg.    4.8)

Kršna zde říká, že se zjevuje, nastává-li úpadek „dharmy“. Sanskrtské slovo dharma se do češtiny překládá jako „víra“, ale víra označuje jistý náboženský systém jako křesťanství, islám, buddhismus, hinduismus a tak dál. Slovo dharma však nemá tentýž význam jako víra. Víra se může mĕnit. Z hinduisty se může stát buddhista, z křesťana muslim atd. Lidé mají sklon přijímat jednu víru a zavrhovat ostatní, ale dharma nemůže být zmĕnĕna. Přirozeností každého jednotlivce je prokazovat službu. Buď sobĕ samému, své rodinĕ, své společnosti, národu nebo lidstvu všeobecnĕ. Živá bytost a služba nemohou být oddĕleny, protože to tvoří dharmu každé živé bytosti. Nikdo nemůže existovat bez prokazování služby. Svĕt se točí dál, protože si všichni navzájem prokazujeme služby. Mĕli bychom zapomenout na to, že jsme křesťané, muslimové či hinduisté, a pochopit, že jsme živé bytosti, jejichž přirozeným postavením je poskytovat službu nejvyšší živé bytosti. Dosáhneme-li tohoto stupnĕ poznání, jsme osvobozeni.

Osvobodit se znamená zbavit se dočasných označení a jmen, která jsme si osvojili ve styku s hmotnou přírodou. Osvobození není nic jiného. Jelikož máme hmotná tĕla, používáme různá označení; říkáme si muž, rodič, Američan, křesťan, hinduista atd. Usilujeme-li o vysvobození, musíme se tĕchto označení zbavit. V žádném případĕ nejsme pány. V současnosti sice sloužíme, avšak sloužíme s označeními. Jsme služebníky ženy, rodiny, zamĕstnavatele, našich vlastních smyslů, našich dĕtí. Nemáme-li dítĕ, začneme sloužit kočce nebo psovi. Každopádnĕ musíme mít nĕkoho nebo nĕco, čemu bychom sloužili. Nemáme-li ženu či dítĕ, pořídíme si nĕjakého psa a nebo jiné nižší zvíře, abychom mu sloužili. Je to naše přirozenost. Jsme nuceni to dĕlat. Až se konečnĕ oprostíme od tĕchto hmotných označení a začneme se vĕnovat transcendentální láskyplné službĕ Pánu, dosáhneme dokonalosti. Tehdy spočineme ve své pravé dharmĕ.

Šrí Kršna tedy říká, že se zjevuje, kdykoliv nastává úpadek dharmy živých bytostí, to znamená, jakmile živé bytosti přestávají sloužit Nejvyššímu. Jinými slovy, zamĕstnává-li se živá bytost příliš horlivĕ službou vlastním smyslům a nastává-li nadmĕrné požitkářství a uspokojování smyslů, Pán přichází. Například v Indii, když se lidé již příliš oddávali zabíjení zvířat, sestoupil Buddha, aby kázal nenásilí (ahiṁsā) vůči všem živým tvorům. Podobnĕ Šrí Kršna ve výše citovaném verši říká, že přichází, aby ochránil oddané (paritrāṇāya sādhūnām). Sádhuové, oddaní, se vyznačují svou mírumilovností ke všem ostatním živým tvorům. I přes všechny obtíže a nebezpečí se obvykle snaží předat lidem pravé požehnání. Sádhu není přítelem pouze určité společnosti nebo zemĕ, nýbrž je přítelem všech    —    nejen lidských bytostí, ale i všech zvířat a nižších živočišných druhů. Sádhu není nepřítelem nikoho, je přítelem všech. Díky tomu je vždy pokojný a mírumilovný. Takoví lidé, kteří vše zasvĕtili Pánu, Mu jsou velice drazí. Sádhuové nedbají na to, jsou-li uráženi, ale Kršna nestrpí žádnou jejich urážku či potupu. Jak je uvedeno v deváté kapitole Bhagavad-gíty, Kršna je stejný ke všem, avšak obzvláštĕ je naklonĕný svým oddaným:

 „Nikomu nezávidím a nikomu nejsem naklonĕn. Jsem stejný ke všem. Ale ten, kdo Mi slouží s oddaností, je přítel, je ve Mnĕ a také Já jsem přítelem jemu.“ (Bg.    9.29)

Kršna je nestranný ke všem, ale tomu, kdo je neustále zapojený ve vĕdomí Kršny, kdo šíří poselství Bhagavad-gíty, poskytuje zvláštní ochranu. Slibuje, že Jeho oddaní nikdy nezaniknou: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati. (Bg.    9.31)

Kršna nepřichází jen aby ochránil a vysvobodil oddané, ale aby zároveň vyhladil ničemné (vināśāya ca duṣkṛtām). Kršna chtĕl, aby Ardžuna a pĕt Pánduovců, nejzbožnĕjší kšatrijové a oddaní, vládli svĕtu a také chtĕl odstranit bezbožnou stranu Durjódhanovu. A jak bylo již uvedeno, třetím důvodem Kršnova příchodu je znovuobnovení pravého náboženství (dharma- saṁsthāpanārthāya). Důvod Kršnova sestoupení je tedy trojí: ochraňuje své oddané, vyhlazuje démony a ustanovuje pravé náboženství živých bytostí. Jelikož v povaze hmotného svĕta je stálý úpadek náboženských zásad, Kršna se nezjevil jen jednou, nýbrž mnohokrát (sambhavāmi yuge yuge).

Svĕt je stvořený tak, že i kdybychom vše zařídili sebelépe, nastane postupné zhoršení. Po první svĕtové válce bylo sjednáno přímĕří a nastalo krátké období míru, avšak brzy na to přišla druhá svĕtová válka; a nyní, když skončila, chystají třetí svĕtovou válku. To je činnost času (kāla) v hmotném svĕtĕ. Postavíme pĕkný dům. Za padesát let zestárne a za sto let zchátrá ještĕ víc. Stejnĕ tak, je-li tĕlo mladé, lidé se o nĕ pĕknĕ starají a líbají ho, ale když zestárne, nikoho nezajímá. Je to přirozenost hmotného svĕta    —    i kdybychom vše zařídili sebelépe, časem je všechno zničeno. Proto je znovu a znovu potřebná náprava a Nejvyšší Pán nebo Jeho představitel přichází vĕk po vĕku uspořádat společnost. Šrí Kršna tedy sestupuje mnohokrát, aby upevnil nebo obnovil mnoho různých náboženství.