SLOKA 30
sa eṣa loke vikhyātaḥ
parīkṣid iti yat prabhuḥ
pūrvaṁ dṛṣṭam anudhyāyan
parīkṣeta nareṣv iha
saḥ—on; eṣaḥ—v tomto; loke—světě; vikhyātaḥ—slavný; parīkṣit — ten, který zkouší; iti—takto; yat—co; prabhuḥ—ó můj králi; pūrvam — předtím; dṛṣṭam—viděl; anudhyāyan—neustále rozjímající; parīkṣeta — bude zkoušet; nareṣu—každého člověka; iha—zde.
Jeho syn se tedy proslaví po celém světě jako Parīkṣit (zkoušející), neboť bude hledat osobnost, kterou viděl před narozením, a bude proto zkoušet všechny lidské bytosti. Tak bude neustále rozjímat o Pánu.
Mahārāja Parīkṣit měl to štěstí, že viděl Pána už v lůně své matky, a proto nikdy nepřestával o Pánovi rozjímat. Ten, kdo má ve své mysli obraz transcendentální podoby Pána, nemůže na Pána nikdy zapomenout. Od té doby, kdy malý Parīkṣit vyšel z lůna matky, zkoušel každého, zda to není ona osobnost, kterou poprvé viděl v matčině lůně. Nikdo se však Pánovi nevyrovnal svojí přitažlivostí a nikdo Ho nikdy nepředčil, proto Parīkṣit nikoho takového nenašel. Pán ho však vždy doprovázel díky jeho hledání a Mahārāja Parīkṣit se tak neustále věnoval oddané službě Pánu vzpomínáním.
Śrīla Jīva Gosvāmī v této souvislosti poznamenává, že každé dítě, kterému bude dáno už v nejútlejším dětství ponětí o Pánu, se jistě stane velkým oddaným Pána jako byl Mahārāja Parīkṣit. Ne každý má to štěstí jako Mahārāja Parīkṣit, aby mohl vidět Pána v lůně své matky, ale rodiče mohou svému dítěti takové štěstí dát, pokud si to přejí. V mém vlastním životě se odehrála podobná věc. Můj otec byl čistý oddaný Pána a když mi bylo zhruba pět let, daroval mi malá Božstva Rādhy a Kṛṣṇy. Společně s mojí sestrou jsme napodobovali obřady z nedalekého chrámu Rādhā-Govindy a takto jsme si jako děti hráli. Díky častým návštěvám tohoto chrámu a napodobováním tamních obřadů s mými Božstvy na hraní se u mě vyvinula přirozená náklonnost k Pánu. Můj otec pečlivě dodržoval všechny obřady, odpovídající mému postavení. Později jsem těchto činností na nějaký čas zanechal vlivem společnosti na škole a na fakultě a úplně jsem vyšel ze cviku, ale ještě v době svého mládí jsem se setkal se svým duchovním mistrem Śrī Śrīmad Bhaktisiddhāntou Sarasvatīm Gosvāmīm Mahārājem a obnovil jsem svůj starý zvyk. Božstva, se kterými jsem si dříve hrál, jsem nyní začal pravidelně uctívat podle všech pravidel a zásad. Pokračoval jsem v tom do té doby, dokud jsem nepřerušil styky s rodinou, a jsem vděčný svému šlechetnému otci za to, že mi dal první impuls, který se později vyvinul v usměrněnou oddanou službu díky Jeho Božské Milosti. Také Mahārāja Prahlāda doporučoval, aby děti už v raném věku získaly ponětí o transcendentálních záležitostech, jinak by mohly promarnit příležitost, kterou jim dává lidská životní podoba, jež je sice stejně dočasná jako všechny ostatní, ale zároveň velice cenná.