SLOKA 25
tasyāpi tava deho ’yaṁ
kṛpaṇasya jijīviṣoḥ
paraity anicchato jīrṇo
jarayā vāsasī iva
tasya—toto; api—přesto; tava—tvé; dehaḥ—tělo; ayam—toto; kṛpaṇasya—toho, kdo je lakomý; jijīviṣoḥ—tebe, který toužíš žít; paraiti — rozpadne se; anicchataḥ—byť nechtěně; jīrṇaḥ—zchátralé; jarayā—staré; vāsasī—šaty; iva—jako.
Přestože nechceš zemřít a přeješ si žít i za cenu své cti a pověsti, tvé staré tělo jistě zestárne a rozpadne se jako staré šaty.
Slova kṛpaṇasya jijīviṣoḥ jsou významná. Existují dvě třídy lidí — jedněm se říká kṛpaṇové a druhým se říká brāhmaṇové. Kṛpaṇa neboli lakomec nezná hodnotu svého hmotného těla, ale brāhmaṇa dobře zná své postavení i povahu hmotného těla. Kṛpaṇa, který nedokáže docenit své hmotné tělo, si chce jen ze všech sil užívat smyslových požitků, a dokonce i ve stáří se za pomoci lékařských nebo jiných prostředků chce stát znovu mladíkem. Dhṛtarāṣṭra je zde osloven jako kṛpaṇa, jelikož nechápe povahu svého hmotného těla a chce žít za každou cenu. Vidura se mu snaží otevřít oči, aby viděl, že nemůže žít déle než mu je dáno a že se musí připravit na smrt. Jelikož smrt je nevyhnutelná, proč by se měl tak ponižovat jenom proto, aby žil? Lepší je jít po správné cestě, i když riskuje svojí smrt. Smyslem lidského života je ukončit všechna strádání hmotné existence a život má být usměrněn tak, aby člověk mohl dosáhnout vytouženého cíle. Dhṛtarāṣṭra se svojí špatnou představou o životě už promrhal osmdesát procent energie, která mu byla dána, a proto se slušelo, aby zbývající dny svého “lakomého” života využil pro dosažení konečného dobra. Takový život je označen jako život lakomce, protože lakomý člověk náležitě nevyužívá výhod lidské životní podoby. Jedině se štěstím takový člověk potká seberealizovanou duši jako byl Vidura a díky jeho pokynům se zbaví nevědomosti hmotného bytí.