SLOKA 35
kā vā saheta virahaṁ puruṣottamasya
premāvaloka-rucira-smita-valgu-jalpaiḥ
sthairyaṁ samānam aharan madhu-māninīnāṁ
romotsavo mama yad-aṅghri-viṭaṅkitāyāḥ
kā—kdo; vā—nebo; saheta—může snést; viraham—odloučení; puruṣa-uttamasya—od Nejvyšší Osobnosti Božství; prema—láskyplné; avaloka—pohledy; rucira-smita—příjemný úsměv; valgu-jalpaiḥ—srdečný přístup; sthairyam—vážnost; sa-mānam—a vášnivý hněv; aharat—přemohl; madhu—drazí; māninīnām—ženy jako Satyabhāmā; roma-utsavaḥ—chlupy zježené radostí; mama—mé; yat—jehož; aṅghri—nohy; viṭaṅkitāyāḥ—označena s.
Kdo by tedy mohl snést bolest odloučení od té Nejvyšší Osobnosti Božství? Svým sladkým láskyplným úsměvem, příjemným pohledem a srdečným přístupem přemohl vážnost a vášnivý hněv Svých drahých, jako byla Satyabhāmā. Když cestoval po mém (zemském) povrchu, byla jsem zasypávána prachem z Jeho lotosových nohou, a proto jsem byla hojně pokrytá trávou, která vypadala jako chlupy zježené radostí na mém těle.
Od Svých tisícero královen se Pán mohl odloučit, když odjížděl z domova, ale pokud jde o Zemi, té se dotýkal Svýma lotosovýma nohama neustále, a žádné odloučení proto nepřicházelo v úvahu. Když tedy Pán opustil zemský povrch, aby se vrátil do Svého duchovního sídla, pocity odloučení Země byly ještě palčivější.