SLOKA 22
rājovāca
dharmaṁ bravīṣi dharma-jña
dharmo ’si vṛṣa-rūpa-dhṛk
yad adharma-kṛtaḥ sthānaṁ
sūcakasyāpi tad bhavet
rājā uvāca—král řekl; dharmam—náboženství; bravīṣi—jak mluvíš; dharma-jña—ó ty, který znáš zákony náboženství; dharmaḥ—osobnost náboženství; asi—jsi; vṛṣa-rūpa-dhṛk—v převleku za býka; yat—cokoliv; adharma-kṛtaḥ—ten, kdo jedná bezbožně; sthānam—místo; sūcakasya — toho, kdo ukazuje; api—také; tat—to; bhavet—stane se.
Král řekl: Ó ty, jenž jsi v podobě býka! Znáš pravdu o náboženství a mluvíš podle zásady, že osud, který čeká pachatele bezbožných činů, čeká také toho, kdo na pachatele ukazuje. Nejsi nikdo jiný než osobnost náboženství.
Závěr oddaného je takový, že nikdo se nestává dobrodincem nebo zloduchem bez svolení Pána; oddaný proto nedává nikomu přímou zodpovědnost za jeho jednání. V obou případech je však pro něho samozřejmé, že prospěch či ztrátu seslal Bůh a že obojí je Jeho milostí. Pokud jde o prospěch, nikdo nepopírá, že pochází od Boha, ale v případě ztráty nebo nezdaru lidé začínají pochybovat — jak mohl být Pán ke Svému oddanému tak bezcitný, že ho přivedl do takových potíží? Ježíš Kristus byl zdánlivě přiveden do velkých potíží, když ho ukřižovali nevědomí lidé, ale on se na tyto nevědomce nikdy nerozhněval. Takto se má přijímat vše, ať už je to příznivé či nepříznivé. Pro oddaného je ten, kdo ukazuje na pachatele zla, stejný hříšník jako zloduch sám. Boží milostí oddaný toleruje všechny nezdary. Mahārāja Parīkṣit si toho povšiml a pochopil, že býk není nikdo jiný než samotná osobnost náboženství. Jinak řečeno, oddaný nikdy netrpí, protože pro oddaného, který vidí Boha ve všem, je i takzvané utrpení Boží milostí. Kráva a býk si králi nikterak nestěžovali, že je mučí osobnost Kaliho, i když takové stížnosti podává autoritám ve státě každý. Býkovo neobvyklé chování krále přivedlo k závěru, že býk je jistě osobností náboženství, protože nikdo jiný nemohl chápat tyto jemnosti náboženských zákonů.