SLOKA 21
bhidyate hṛdaya-granthiś
chidyante sarva-saṁśayāḥ
kṣīyante cāsya karmāṇi
dṛṣṭa evātmanīśvare
bhidyate—probodnutý; hṛdaya—srdce; granthiḥ—uzly; chidyante — přesekat na kusy; sarva—všechny; saṁśayāḥ—pochybnosti; kṣīyante — ukončeno; ca—a; asya—jeho; karmāṇi—řetěz plodonosných činností; dṛṣṭe—neboť uviděl; eva—jistě; ātmani—vlastnímu já; īśvare—vládnoucí.
Tak je uzel v srdci přetnut a veškeré pochybnosti se rozplynou. Když poznáme vlastní já jako vládce, ukončí se tím řetěz plodonosných činností.
Dosáhnout vědeckého poznání Osobnosti Božství současně znamená být si vědom vlastního já. Ohledně totožnosti živé bytosti jako duchovního já existuje řada spekulací a pochybností. Materialista na existenci duchovního já nevěří. Empiričtí filozofové zase věří v neosobní podstatu ucelené duchovnosti, oproštěnou od individuality živé bytosti. Transcendentalisté naproti tomu tvrdí, že duše a Nadduše jsou dvě rozdílné totožnosti, které jsou kvalitativně stejné, ale kvantitou se od sebe liší. Existují i další teorie. Avšak veškeré spekulace okamžitě zmizí, jakmile člověk rozvojem bhakti-yogy realizuje Śrī Kṛṣṇu takového, jaký v pravdě je. Śrī Kṛṣṇa je jako slunce, zatímco materialistické spekulace o Absolutní Pravdě jsou jako ta nejtemnější půlnoc. Když v srdci vyjde slunce Kṛṣṇy, temnota materialistických spekulací o Absolutní Pravdě a o živých bytostech okamžitě zmizí. V přítomnosti slunce temnota nemůže setrvat a relativní pravdy, doposud zastřené hlubokou temnotou nevědomosti, se takto milostí Kṛṣṇy sídlícího v srdci všech jako Nadduše jasně projeví.
V Bhagavad-gītě (10.11) Pán praví, že když chce Svým čistým oddaným prokázat mimořádnou laskavost, Osobně odstraní hlubokou temnotu pochybností v jejich srdci světlem čistého poznání. Śrī Kṛṣṇa Osobně osvítí srdce oddaného poznáním, a proto oddaný, který Mu láskyplně slouží, nemůže zůstat v temnotě. Pozná vše o absolutních i relativních pravdách. Oddaný osvícený Osobností Božství má bezesporu dokonalé poznání. To nelze říci o těch, kteří o Absolutní Pravdě spekulují vlastní omezenou silou. Dokonalé poznání se nazývá paramparā a je to poznání deduktivní, přicházející od autority k pokornému posluchači, který se kvalifikoval službou a odevzdaností. Není možné mít k autoritě Nejvyššího vyzývavý postoj a současně Ho znát. Nejvyšší má svrchované právo nebýt poznán. Vyzývavý postoj nepatrné jiskry úplného celku, která je podrobená nadvládě iluzorní energie, se Ho ani nedotkne. Oddaní jsou pokorní a dostávají transcendentální poznání od Osobnosti Božství Śrī Kṛṣṇy, který jej nejprve sdělil Brahmovi a skrze Brahmu pak jeho synům a učedníkům v posloupnosti. V této snaze napomáhá také Nadduše v nitru oddaných. Jedná se o dokonalý způsob získání transcendentálního poznání.
Vnitřní osvícenost dává oddanému možnost dokonale rozlišit ducha a hmotu, neboť Pán rozvázal uzel, který ducha a hmotu svazoval. Tento uzel se nazývá ahaṅkāra a jeho vliv nutí živou bytost k mylnému ztotožňování se s hmotou. Jakmile se tento uzel rozváže, všechny mraky pochybností okamžitě zmizí. Člověk pak uvidí svého pána a pohrouží se zcela do transcendentální láskyplné služby Pánu. Tím přeruší řetěz plodonosných činností. Živá bytost si vytváří v hmotné existenci vlastní řetěz plodonosné práce, a život za životem si užívá nebo trpí z jejích výsledků. Pohrouží-li se však do láskyplné služby Pánu, okamžitě se z řetězu karmy osvobodí. Její činnosti pak již nebudou přinášet žádné následky.