SLOKA 42

Transcendentální poselství je nutno přijímat v učednické posloupnosti, které se říká paramparā. Bhāgavatam či jiné védské písmo musí být nutně předáno v tomto systému parampary; jinak přijetí není autoritativní. V našem případě předal Vyāsadeva poselství Bhāgavatamu nejprve Śukadevovi Gosvāmīmu, a ten jej dále předal Sūtovi Gosvāmīmu. Bhāgavatam je tedy nutno přijmout od Sūty Gosvāmīho nebo od jeho představitele, a ne od člověka, který se zmůže jen na nepodstatné interpretace textu.

Poté, co včas obdržel zprávu o své nevyhnutelné smrti, opustil král Parīkṣit neprodleně své království a rodinu a usedl na břehu Gangy, aby se tam až do smrti postil. Vzhledem ke svému vysokému společenskému postavení byl obklopen řadou významných mudrců, ṛṣiů, filozofů, mystiků atd., kteří mu předkládali různé možné návrhy toho, co je nyní jeho bezprostřední povinností. Nakonec se rozhodlo, že král bude poslouchat z úst Śukadeva Gosvāmīho vyprávění o Pánu Śrī Kṛṣṇovi. A tak došlo k tomu, že mu byl přednesen Śrīmad-Bhāgavatam.

Śrīpāda Śaṅkarācārya, přední kazatel māyāvādské filozofie a stoupenec neosobního pojetí Absolutna, též došel k závěru, že jediné útočiště pro člověka jsou lotosové nohy Pána Śrī Kṛṣṇy, neboť pouhé debatování nikam nevede. Nepřímo tak naznačil, že jeho výklady Vedānta-sūter, které jsou plné květnatých gramatických interpretací, v okamžiku smrti nikomu nepomohou. V onom kritickém okamžiku nám může pomoci jen opakování jmen Govindy. To doporučují všichni význační transcendentalisté. Śukadeva Gosvāmī již dávno předtím vyřkl stejnou pravdu: že na konci života si musíme vzpomenout na Nārāyaṇa. To je esencí všech duchovních činností. V souladu s touto věčnou pravdou vyslechl král Parīkṣit Śrīmad-Bhāgavatam tak, jak mu ho přednesl nadaný Śukadeva Gosvāmī. Prostřednictvím Bhāgavatamu byli oba, posluchač i recitátor, zcela vysvobozeni.