SLOKA 20
evaṁ yatantaṁ vijane
mām āhāgocaro girām
gambhīra-ślakṣṇayā vācā
śucaḥ praśamayann iva
evam—tak; yatantam—ten, kdo je zaměstnán snahou; vijane—na tom osamělém místě; mām—mi; āha—řekl; agocaraḥ—mimo hmotné zvukové pásmo; girām—projev; gambhīra—vážný; ślakṣṇayā—příjemný na poslech; vācā—slova; śucaḥ—smutek; praśamayan—zmírňující; iva—jako.
Když Pán, Osobnost Božství transcendentální všem světským popisům, viděl mé snahy na tom osamělém místě, vážně ke mně promluvil příjemnými slovy, která zmírnila můj zármutek.
Ve Vedách je řečeno, že k Bohu se nemůžeme přiblížit světskými slovy a inteligencí. Přesto však Jeho bezpříčinnou milostí můžeme být obdařeni smysly vhodnými k tomu, abychom Ho slyšeli nebo abychom s Ním mohli mluvit. Taková je nepochopitelná energie Pána. Ten, kdo dostává Jeho milost, Ho může slyšet. Protože Pán byl s Nāradou Munim velice spokojen, dal mu nutnou sílu, aby Ho Nārada mohl slyšet. Pro ostatní, kteří jsou ještě na zkušebním stupni usměrňované oddané služby, ovšem není možné vnímat přímý dotek Pána. Pro Nāradu to byl zvláštní dar. Když slyšel příjemná slova Pána, jeho pocit odloučení se alespoň částečně zmírnil. Oddaný s láskou k Bohu vždy cítí bolest z odloučení, a je proto stále ponořen v transcendentální extázi.