SLOKA 37
sva-prāṇān yaḥ para-prāṇaiḥ
prapuṣṇāty aghṛṇaḥ khalaḥ
tad-vadhas tasya hi śreyo
yad-doṣād yāty adhaḥ pumān
sva-prāṇān—svůj vlastní život; yaḥ—ten, kdo; para-prāṇaiḥ—za cenu životů druhých; prapuṣṇāti—vydržuje; aghṛṇaḥ—bezostyšný; khalaḥ — podlý; tat-vadhaḥ—zabitím jeho; tasya—jeho; hi—jistě; śreyaḥ—dobro; yat—kterou; doṣāt—chybou; yāti—jde; adhaḥ—dolů; pumān—osoba.
Krutý a podlý člověk, který se drží při životě za cenu životů druhých, si pro své vlastní dobro zaslouží, aby byl zabit. Jinak ho jeho vlastní činnosti poníží.
Pro toho, kdo žije krutě a bezostyšně za cenu života někoho jiného, je “život za život” spravedlivým trestem. Politická etika říká, že udělit vrahovi trest smrti je správné proto, že ho to zachrání před peklem. Jestliže stát takto potrestá vraha, je to pro něho jen dobře, neboť nebude muset za svoji vraždu trpět v příštím životě. Trest smrti je pro vraha nejnižší možný trest. Ve smṛti-śāstrách je řečeno, že lidé, které král potrestá podle zásady “život za život”, jsou očištěni od všech svých hříchů natolik, že pro ně připadá v úvahu i povýšení na nebeské planety. Podle Manua, velkého autora občanských zákonů a náboženských zásad, je za vraha třeba pokládat i toho, kdo zabije zvíře. Zvířecí potrava není v žádném případě určená civilizovaným lidem, jejichž prvořadou povinností je připravit se na návrat k Bohu. Manu říká, že na zabití zvířete se obvykle podílí celá skupina hříšníků a na ty všechny se vztahuje trest za vraždu; stejně jako když skupina spiklenců zabije společnými silami člověka. Vrahem je ten, kdo dává svolení, ten, kdo zvíře zabíjí, ten, kdo poražené zvíře prodává, ten, kdo zvíře vaří, ten, kdo řídí rozdávání pokrmu, a konečně i ten, kdo tuto vařenou zvířecí potravu jí. Ti všichni podléhají trestu přírodních zákonů. Přes veškerý pokrok hmotné vědy nikdo nedokáže stvořit žádnou živou bytost, a nikdo proto nemá právo ze svého rozmaru nějakou živou bytost zabít. Těm, kteří jedí maso, písma dovolují pouze omezené zvířecí oběti, a tato svolení mají zabránit otevírání jatek a ne podporovat zabíjení zvířat. Písmy dovolený postup obětování zvířete je dobrý jak pro obětované zvíře, tak pro pojídače zvířat. Pro zvíře je dobrý v tom smyslu, že obětované zvíře je po oltářní oběti ihned povýšené do lidské podoby, a pojídače zvířat zachraňuje od vážnějšího hříchu (jako je pojídání masa z velkých jatek, což jsou příšerná místa, která přinášejí všemožné hmotné pohromy společnosti, zemi a lidstvu celkově). Hmotný svět je sám o sobě místem plným úzkosti a rozvoj zvířecích jatek znečišťuje celé ovzduší čím dál více válkami, morem, hladověním a mnoha dalšími nechtěnými kalamitami.