SLOKA 5

Tento verš popisuje hlavní příčinu utrpení materialistických živých bytostí a zároveň s ní způsob, který je třeba přijmout, a také konečnou dokonalost, které lze dosáhnout. To vše je zde uvedeno. Živá bytost je svojí povahou transcendentální vůči hmotnému uvěznění, ale nyní je v zajetí vnější energie, a proto se považuje za jeden z produktů hmoty. Kvůli tomuto světskému styku zakouší čistá duchovní bytost mnohá utrpení pod vlivem kvalit hmotné přírody a mylně se domnívá, že je hmotným produktem. To znamená, že současný zvrácený způsob myšlení, cítění a chtění v hmotných podmínkách není pro živou bytost přirozený. Živá bytost má však svůj normální způsob myšlení, cítění a chtění. Ve svém původním postavení nepostrádá schopnost myslet, cítit a chtít. Rovněž Bhagavad-gītā potvrzuje, že skutečné poznání podmíněné duše nyní zahaluje nevědomost. Teorie, že každá živá bytost je absolutním neosobním Brahmanem, je zde tedy zamítnuta. Není to možné, neboť každá živá bytost má své osobité uvažování i ve svém původním nepodmíněném stavu. Současný podmíněný stav je způsobený vlivem vnější energie — to znamená, že iniciativy se nyní chápe iluzorní energie a Svrchovaný Pán zůstává stranou. Pán si však nepřeje, aby živou bytost oklamala vnější energie. Vnější energie samotná si je této skutečnosti vědomá, nicméně přijímá tento nevděčný úkol a udržuje svým matoucím vlivem zapomětlivou duši v iluzi. Pán do úkolu iluzorní energie nezasahuje, neboť to, co iluzorní energie vykonává, je též nutné k nápravě podmíněné duše. Milující otec nevidí rád, když někdo jiný trestá jeho děti, ale přesto nechává své neposlušné děti opatrovat přísným člověkem, aby se naučily pořádku. Milující Všemocný Otec si však zároveň přeje pro podmíněnou duši úlevu a osvobození ze spárů iluzorní energie. Král vsadí neposlušné občany do vězení, ale někdy si přeje vězňům pomoci, osobně tam jde a žádá o nápravu, a díky němu jsou vězňové propuštěni. Podobně Nejvyšší Pán sestupuje ze Svého království do království iluzorní energie a Osobně poskytuje pomoc v podobě Bhagavad-gīty, v níž Sám říká, že i když působení iluzorní energie je velice těžké překonat, ten, kdo se odevzdá lotosovým nohám Pána, dostává svobodu na pokyn Nejvyššího. Toto odevzdání se je tím nápravným opatřením, kterým se lze oprostit od klamného vlivu iluzorní energie. Odevzdání se je dovedené k dokonalosti v dobré společnosti. Pán proto doporučuje, aby se lidé pod vlivem slov světců, kteří skutečně realizovali Nejvyššího, zapojili do Jeho transcendentální láskyplné služby. Podmíněná duše získává chuť naslouchat o Pánu, a pouze tímto nasloucháním se postupně dostává na úroveň úcty, oddanosti a připoutanosti k Pánu. To celé završí odevzdání se. Totéž zde Pán uvádí ve Své inkarnaci Vyāsadeva. To znamená, že Pán volá podmíněné duše zpátky oběma způsoby — prostřednictvím trestů vnější energie Pána a Sám Osobně jako duchovní mistr uvnitř a vně. V srdci každé živé bytosti se Pán Samotný stává duchovním mistrem jako Nadduše (Paramātmā), a vně se stává duchovním mistrem v podobě písem, světců a zasvěcujícího duchovního mistra. To ještě dále vysvětluje příští śloka.

Osobní dohled iluzorní energie potvrzují Vedy (Kena Upaniṣad) v souvislosti s vládnoucí mocí polobohů. Zde se také jasně říká, že živou bytost ovládá vnější energie osobním způsobem. Živá bytost takto podléhající vládě vnější energie může být umístěná různě. Z této śloky Bhāgavatamu je ovšem zřejmé, že tatáž vnější energie má oproti Osobnosti Božství, dokonalé bytosti, podřízené postavení. K dokonalé bytosti, k Pánu, se iluzorní energie nemůže ani přiblížit — může působit jedině na živé bytosti. Myslet si, že Svrchovaný Pán podlehl působení iluzorní energie a stal se tak obyčejnou živou bytostí, je pouhým výplodem fantazie. Kdyby živá bytost a Pán patřili do stejné kategorie, pak by to Vyāsadeva docela jistě viděl a živá bytost by nikdy nemohla trpět pod vlivem iluze, neboť Nejvyšší Bytost je plně vědomá. Jsou to tedy jen nedomyšlené představy monistů, kteří se snaží umístit Pána a živou bytost do stejné kategorie. Kdyby Pán a živá bytost byli jedno a totéž, neobtěžoval by se Śrīla Śukadeva Gosvāmī s popisem transcendentálních zábav Pána, neboť by to byly pouze projevy iluzorní energie.

Śrīmad-Bhāgavatam je summum bonum, nejvyšší lék pro lidstvo trpící ve spárech māyi. Śrīla Vyāsadeva tedy ze všeho nejdříve stanovil diagnózu nemoci podmíněných duší — tedy že jsou oklamány vnější iluzorní energií. Přestože viděl nemocné podmíněné živé duše a také příčinu nemoci, viděl též dokonalou Nejvyšší Bytost, od které je iluzorní energie velice vzdálená. A v příštím verši navrhuje léčebná opatření. Nejvyšší Osobnost Božství i živé bytosti jsou kvalitativně nepochybně stejní, ale Pán je vládcem iluzorní energie, zatímco živá bytost je iluzorní energií ovládána. Pán a živá bytost jsou tedy současně totožní a odlišní. Ještě další věc je zde zřejmá: že věčný vztah mezi Pánem a živou bytostí je transcendentální, neboť jinak by se Pán neobtěžoval tím, aby volal podmíněné duše zpátky ze spárů māyi. Stejně tak po živé bytosti se žádá, aby oživila svou přirozenou náklonnost a lásku k Pánu. To je její nejvyšší dokonalostí. Śrīmad-Bhāgavatam takto léčí podmíněné duše a vede je k tomuto životnímu cíli.